Studnice

Na vybraném místě v zahradě rostla nádherná jabloň. Její listy se každého rána natáčely, aby zachytily první paprsky vycházejícího slunce, a její kořínky se zarývaly hluboko přehluboko do země, aby tak z úrodné hlíny vytáhly co nejvíce dobrého jídla. Byla ještě maličká, to je pravda, ale byl v ní život, a tak milá jabloň rostla a prospívala.

Měla však jedno trápení. Toužila totiž nést ovoce, a nejen trošku ovoce, ale mnoho. Viděla v zahrádce i své starší kolegyně, jak se jejich větve sklánějí pod tak velikou úrodou, že se divila, jak ji dokáží vůbec unést.

A ona nic.

Tedy, ne že nic, ale spíš nic moc.