Studnice

Ve věku tmy, za devatero galaxiemi a sedmi černými děrami, se rozkládalo království Pokřiveného. Lidé v něm byli sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, rouhali se, neposlouchali rodiče, byli nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, ukvapení, nadutí, měli raději rozkoš než Boha a tvářili se jako zbožní, ale svým jednáním to popírali.

Stalo se ale, že lid, který chodil v temnotách, uviděl náhle veliké světlo, a od onoho dne šla od úst k ústům prazvláštní historka. Stojí prý kdesi v zemi Pokřiveného dům plný světla, kde je pro každého dost chleba z nebes a vody života, a že každému, kdo tluče, otevřou.

A kde že je? Inu, říkalo se, že kdo ho hledá, ten jej nalezne.