Studnice

Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Žd 11:6)

Když jsem byl ještě malý kluk, měl jsem na kluka jeden poměrně neobvyklý koníček: rád jsem pekl buchty. Bavilo mne to, a tak jsem se občas v sobotu sebral, vzal jsem kuchařku, našel jsem si co nejexotičtější recept a snažil jsem se něco ukuchtit. Docela mi to šlo a maminka byla spokojená, že nemusí na neděli péct sama.

Jenže po čase se v hlavě rodičů vylíhl jeden takový celkem logický nápad: že když už teda peču, tak co takhle dát mi to jako povinnost, abych to za maminku vzal tak nějak napořád, ne jen když se mi bude zrovna chtít.

Opatření mělo ale dva důsledky, jeden chtěný a druhý pravděpodobně nechtěný: ano, pekl jsem buchtu každý týden, ale celá věc se mi jaksi znechutila, už jsem nehledal nové recepty a nijak moc jsem se nesnažil, zkrátka jsem to většinou odbyl tou nejjednodušší buchtou, jakou jsem našel.

Proč? Co se na celé věci změnilo?

Jedna nesmírně podstatná věc: Dokud to bylo dobrovolné, náležela mi za to odměna, ano většinou jen pochvala a vědomí, že je někdo rád, ale i přesto odměna. Jakmile to byla povinnost, žádná odměna už nebyla na pořadu dne, ale pokud jsem nesplnil svou povinnost, následoval trest. A to se na motivaci člověka dost podepíše.

Podívali bychom se tedy skrze brýle odměny a trestu na nejčastěji zmiňované křesťanské činnosti – evangelizaci, modlitbu, čtení Bible a službu.