Studnice

Ťuk, ťuk, ozvalo se u dveří.

Nikoho jsem nečekal, a tak jsem šel otevřít s překvapeným očekáváním.

„Ahoj,“ pozdravila mne, když se naše oči poprvé setkaly. „Jmenuju se Vize, těší mě.“

„Taky mě těší,“ opáčil jsem s úsměvem a pozval jsem ji dál. Byla to celkem příjemná, mladá, dynamická dívčina, která na první pohled vypadala, jako že ví, co chce.

„No, jak už jsem říkala,“ pokračovala, když jsme se pohodlně usadili do křesel v obýváku, „jmenuju se Vize. Tvůj Bůh mě dal tvému pastorovi a mám ti říkat a ukazovat, co máš tady na světě dělat.“

„Fajn,“ rozsvítily se mi oči. Přišla docela vhod. Byl jsem tou dobou unavený neustálými snahami nějak Boha potěšit a získat jistotu, že to s Ním mám opravdu dobré. Vlastně přišla více než vhod – teď se to podstatně zjednoduší. Já budu dělat to, co mi řekne Vize, a ona si to u Boha nějak zodpoví.

Fajn.