Studnice

Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem… (Žd 11:7)

Čas od času se setkávám s jednou velmi oblíbenou námitkou proti víře a Boží spravedlnosti: „Ty hele, a co chudáci pralesní Hotentoti, jak ti mají uvěřit?“ Abych pravdu řekl, ani jednomu z dotyčných tazatelů nevěřím, že by jim nějak zvlášť záleželo na nebohých domorodcích skrytých v hloubi džungle. Ba ne. Domnívám se, že jim jde především o sebe samé a připravují si půdu pro obhajobu založenou na špatných okolnostech.

Takový Hotentot by se totiž mohl před Božím soudem hájit takto: „Když já jsem chtěl uvěřit, ale moje okolnosti, v těch to nešlo.“ A když se podíváme kolem, je právě tohle častá a oblíbená obhajoba všemožných špatných skutků a jednání: „Já jsem chtěl, ale neměl jsem na výběr.“ A s tou stejnou obhajobou se náš rádoby obhájce Hotentotů hodlá dostavit před Boží trůn.

Dřív jsem si myslel, že Bůh na takové někdy až ubohé námitky nehodlá nijak reagovat, ale později mi došlo, že Písmo má na tuhle námitku jednoduchou a naprosto spravedlivou odpověď a hodlá se jí vážně a velmi svědomitě věnovat. A na to bychom se společně podívali.