Studnice

Nesmím přijít nepřipravený. Už ani nevěděl, jestli spí nebo bdí, co je skutečnost a co jen sen. Horečka vystoupala vysoko nad jakoukoli únosnou mez. Věděl, že se kolem něho míhají sluhové a služebné, přikládají mu cosi na rozpálené čelo, že se u jeho lože střídají zaklínači a každý zkouší své kejkle, občas zaslechl matčin ustaraný hlas a tichou odpověď Anchesenamon, ale vše mu splývalo v jeden dlouhý, zmatený a šílený sen.

Neví, co mají dělat, probleskovala mu horečnatými stavy jediná myšlenka. Neví, co se mnou mají dělat. Umřu tady. Nedokážou mi pomoct. A pak přísný hlas babičky Teje: „Nesmíš přijít nepřipravený.“

Ne. Nepřijde. Až položí na Anupovy váhy vše, co si přinese s sebou, uslyší Usire velikou ránu, jak jeho miska narazí na zem – i kdyby tam ten starý šakal položil místo peříčka kámen.

Jen nesmí zapomenout na nic důležitého…