Po 26. 2. 2007

Nevěřím

Lukáš Makovička, Ostatní
2500x přečteno
Nevěřím

Padla noc, černá jako tuš vylitá na papír.

Už je slyším, jak zase jdou, přicházejí, i když je nechci ani vidět, jejich šeptání se line krajinou, voní jako smrt.

„Nevěřím,“ říká první, „že tě má opravdu rád. Kdyby měl, jak to, že jsi teď tak smutná. Kde, ó kde jen je jeho potěšení? Kdepak máš to povzbuzení pro skleslé? Kdepak že je ten, který si říkává Utěšitel? Ne,“ šeptá tiše, „nevěřím.“

„Nevěřím,“ přichází za ní druhá, „že opravdu splní to, co slíbil. Říká, že ti dá touhu tvého srdce, ale stačí snad na takový úkol? Jen se podívej, jak jsou jeho ruce slabé, jak maličko mají síly! A pak, když zjistí, že na to ve skutečnosti nemá, cožpak se neskryje stejně, jako to děláte vy, zahanbený, nemohoucí? Ne,“ oznamuje vítězně, „nevěřím.“

„Nevěřím,“ šeptají stíny, „že tě chce mít za dceru. Cožpak takovou by mohl za dceru chtít? Ó, jen se podívej, kolik je kolem práce, kolik skutků, které čekají, jen až se jich ujme lidská ruka. Myslíš si snad, že má čas na to, párat se s tebou, jako se dcerou, když je tolik toho, co je třeba udělat? Ne,“ dokončuje tvrdě, „něčemu takovému přeci neuvěřím!“

Běžte pryč, chce se mi křičet, nechci vás tu ani vidět, vždyť…
…on je přeci nádherný, pravdomluvný, nelhal mi ani jednou, byl věrný, dokonalý ve své lásce, jak tohle můžete říkat?

Ale z mých úst se nevydere ani vzdech. Zůstanou němá.

„Pojďte, pojďte dál,“ slyším své srdce, jak si je zve dovnitř, „pojďte, pojďte dál, zabydlete se, udělejte si pohodlí, buďte tu jako doma…“

„Nevěřím,“ udeří mne do tváře další, „že by takovou jako tebe vůbec chtěl! Jen se podívej na sebe, do svého nitra, jak vypadáš! Nestydíš se za sebe? Nestydíš se vůbec myslet si, že by někoho takového mohl přijmout? Ne,“ směje se krutě, „tomu snad ani ty nevěříš!“

„Nevěřím,“ pohrdavě hovoří pátá, „že bys mu vůbec k něčemu byla. Roztřesená, zlomená, jen uzlíček nervů, který se při každé bouřce seskládá jako domeček z karet. Ne,“ dodává, „tomu opravdu, ale opravdu nevěřím.“

„Nevěřím,“ dodává tiše poslední s rozsudkem v očích, „že by tě takto vůbec přijal. Pochybuješ o všem a vždycky, nejsi ani trochu schopná věřit tomu, co on říká! Cožpak nevíš, že bez víry se mu nejde líbit? Že je to úplně, zhola nemožné? Ne,“ směje se tiše, „že by tě takto přijal, tomu nevěřím.“

Padla noc, černá jako tuš vylitá na papír.

Slyším je, jak jdou, je jich čím dál víc, stíny černější než okolní noc. Má ústa jsou jako zamčená, není tu, kdo by ‚uvěřil, a proto mluvil‘, není, kdo by se mne zastal proti nepřátelům.

„Nevěřím,“ smějí se, „že by opravdu byl všemohoucí!“
„Nevěřím, že by tě snad opravdu měl rád…“
„Nevěřím, že by měl tu moc tě vysvobodit, ó, stále budeš padat!“
„Nevěřím, že by vůbec věděl o tvém trápení, nejspíš se zabývá něčím, co je mnohem důležitější…“
„Nevěřím, že tě miluje…“
„Nevěřím, že vůbec někdo takový je…“
„Nevěřím…“
„Nevěřím…“
„Nevěřím…“

Nevěřím, říkám nakonec i já…

Ale kdo mi potom pomůže, volám, není-li Boha na nebesích? Kdo se mne zastane?

Padla noc, černá jako tuš vylitá na papír.


„Nechcete se ho jít zeptat, jak to je doopravdy?“ zazní do nejčernější temnoty dětský hlásek.
„Nevěřím,“ šeptá mu v odpověď zástup hlasů, „že by se s tebou vůbec bavil, ne, tomu přece neuvěřím!“
„Však přesto,“ říká roztřeseným hláskem maličká Víra, „nestálo by to za to alespoň za ním zajít? Vždyť bychom si pak mohli být jistí!“
„Nevěřím,“ volají stíny jeden přes druhého, „že i kdyby ti řekl, jak to je, že bys tomu věřila! A cožpak před něj nemáš přijít jen, když věříš?“
„Ať se mnou Hospodin udělá, co chce,“ šeptá maličká Víra se slzami v očích, „ale já chci vědět, co si opravdu myslí on, nespokojím se jen se slovy někoho jiného.“
„Nevěřím,“ vysmívají se, „že i když se to dozvíš, k něčemu to bude. Hle, stejně jsi příliš slaboučká, maličká, bez moci cokoli udělat! K čemu ti budou odpovědi?“
„Nevím,“ odpovídá, „ale já mu věřím.“

„Jdu s tebou,“ zvedne se z prachu v rohu místnosti stará paní Modlitba, „mohla by se ti hodit pomoc.“
Ruka se potkala s rukou, a prsty v temnotě se vpletly do druhých.
Odchází, Modlitba a Víra, na slabých nohou, opírajíce se jedna o druhou.
„Nevěřím,“ nese se za nimi…
„Nevěřím,“ zní nocí, černou jako tuš vylitá na papír.
„Nevěřím…“


„Znovu tady,“ prohlásí stará paní Modlitba, když stojí na úpatí té hory, „ach, necítíš, jak tady vzduch voní svobodou?“
„Nevěřím,“ zní jim v uších, vždyť některé stíny se vydaly na pouť s nimi, však oči se rozjasňují, tváře dostávají barvu, hle, život přichází do žil!
„Nevěřím…“ volají za nimi z plných plic, když Víra s Modlitbou stoupají do strmých svahů, toužící po odpovědi.
„Nevěřím!“ křičí, ale víc udělat nemohou.


„Nevěřím, že dojdou,“ šeptají pod horou, „srázy jsou strmé, a nároky na toho, kdo chce dojít až nahoru tak vysoké! Ne,“ dodávají si odvahy, „tomu nevěřím!“
„Nevěřím, že se vůbec vrátí,“ ujišťují se, „kdoví co tam s nimi nahoře udělá! Copak to samy nevíme, že se mu nedá věřit?“
„Nevěřím, že by se jí tady dostalo nějaké pomoci…“
„Nevěřím, že by se s ní vůbec zabýval, vždyť je tak ubohá, tak maličká.“
„Nevěřím, že by se mu mohla paní Modlitba zalíbit, vždyť už je tak stará! Nemohoucí! Neschopná! Bezmocná a polomrtvá! Nejspíš ji ani nepustí dovnitř!“
„Nevěřím…“


Jako blesk z nebe, jako hvězda, která vyšla nad krajinou, jak světlo slunce, když vychází, jako válečník se září ve tváři, vzešla nad nocí, černou jako tuš vylitá na papír.

„Víra se vrací!“ šeptají stíny, třesoucí se o život.
„Nevěřím,“ křičí, když stíná jejich hlavy mečem ostrým na obě strany, „že bys kdy mohla vybojovat nějaké stálejší vítězství! Vždyť víš, že se zase vrátíme!“
„Nevěřím,“ sténají pod ranami z rukou té dříve slaboučké a nemohoucí, „že kdy budeš tak silná, abys nám mohla odolat!“
„To nevím,“ odpovídá udýchaná Víra, „co však vím je, že dnes sílu mám, a hle, dám vám co proto! Vždyť můj Pán mi zakázal starat se o zítřek, o něj se stará On!“
„Nevěřím,“ kvílí poslední stín v rohu, „že se bude starat, že na tebe zase nezapome…“

„To není pravda,“ zašeptá Víra se slzou v oku, „on to říkal.“

Vzešel den, zářící jako slunce v poledním žáru…