Fri 9. 3. 2007

Bloudící myšlenky (Wandering Thoughs)

Bloudící myšlenky (Wandering Thoughs)

„Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale mají od Boha sílu bořit opevnění; boříme rozumování a každou povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do zajetí každou myšlenku, aby byla poslušna Krista…“ (2 K 10:4–5)

Ale bude Bůh též „uvádět do zajetí každou myšlenku, aby byla poslušna Krista“ tak, že žádná scestná myšlenka nenalezne v naší mysli místa, i když zůstáváme v těle? Pozor! Tato představa je klamná, a nejhorší na ní je, že necháme-li ji v našem srdci působit, může nás svést až k postoji, který říká, že nikdo není dokonalý v lásce, dokud není stejným způsobem dokonalý v poznání, že všechny bludné myšlenky jsou odstraněny. Tento postoj rovněž tvrdí, že stejně tak se nemůžeme stát dokonalými v lásce, dokud nebudou moudré, správné, svaté a spravedlivé nejen všechny naše pocity a emoce, ale i každá myšlenka, jež se objeví v naší mysli.

A tento špatný postoj srdce rozhodně není nic zanedbatelného! Kolik z těch, kdo žijí v Boží bázni a milují Boha celým srdcem, žijí ve velkém sklíčení právě kvůli takovým představám! Kolik z nich, kvůli špatnému porozumění, je nejen sklíčeno, ale rovněž hluboce zraněno ve svých duších, vrženo do zbytečných, ba škodlivých úvah, zpomaleno na své cestě k Bohu a oslabeno v běhu svého závodu? Mnozí kvůli tomu, že nepochopili, že scestné myšlenky mohou ničit jejich mysl, i když v nich působí Duch svatý, promarňují svoje drahocenné Boží obdarování. Byli svedeni nejprve k pochybnostem a následně k popírání díla, které Bůh vykonal v jejich duších! Tímto způsobem zarmucují Ducha Božího, dokud On sám neustoupí a nenechá je v naprosté temnotě.

Kladu si jednu otázku. Pročpak v přívalu knih, které se v současné době vydávají a které se věnují ledasčemu, nenalezneme žádnou takovou, která se věnuje myšlenkám, jež raší v lidské duši, s cílem pochopit a vysvětlit, proč se v naší mysli objevují nejrůznější smyšlenky a představy a skrze takové poznání upokojit, uklidnit a přivést lidskou mysl k rozumnému uvažování? Knihu jsem žádnou nenašel – ale abych aspoň nějak pomohl, rozhodl jsem se tuto oblast prozkoumat sám.

Abych nějak začal, položil jsem si čtyři základní otázky.

  1. Jaké jsou druhy scestných myšlenek?
  2. Jaké jsou jejich hlavní příčiny?
  3. Které jsou hříšné, a které ne?
  4. Které z nich můžeme očekávat a modlit se za jejich odstranění?

A – Jaké jsou druhy scestných myšlenek

Nejsem schopen určit jasně vymezené kategorie, do nichž bychom mohli rozřadit všechny scestné myšlenky, přesto však jakési rozřazení nalézám – a to na myšlenky, jež se odchylují od Boha, a myšlenky, které nám samovolně utíkají od činnosti, jíž se právě zaobíráme.

S ohledem na padlý charakter člověka náleží vlastně všechny lidské myšlenky do první kategorie, neboť se neustále odchylují od Boha. Bůh není ve všech našich myšlenkách – rozhodně nemůžeme říci, že bychom se v každém okamžiku zabývali právě Jím a Jeho věcmi. Jsme na tom zkrátka tak, jak píše apoštol Pavel: „bez Boha ve světě (Ef 2:12). Myslíme na to, co milujeme, ale nemilujeme Boha – proto na něj nemyslíme. Případně, jsme-li občas nuceni na něj alespoň na chvilku myslet, nepřináší nám tyto myšlenky potěšení, ale jsou pro nás fádní, bez chuti, nanicovaté a protivné, vyháníme je, jak nejdříve jen můžeme, a vracíme se k tomu, o čem tak rádi přemýšlíme.

Musíme si rovněž přiznat, že svět a věci světské – co budeme jíst, co budeme pít, co si oblékneme – co uvidíme, co uslyšíme, co bychom měli získat, jak lze potěšit naše smysly či představivost – zabírají veškerý náš čas a upoutávají veškerou naši pozornost. A tak je to s naší myslí dotud, dokud milujeme svět. Dokud zůstáváme v našem přirozeném, padlém stavu, nejsou všechny naše myšlenky od rána do večera ničím jiným než zbloudilými myšlenkami.

Žel není to s námi jen tak, že na tomto světě žijeme bez Boha, mnohdy je to s námi mnohem horší – neboť my nejenže na Boha nemyslíme, my proti Němu dokonce bojujeme – vždyť v každém člověku je od přírody „myšlení těla v nepřátelství vůči Bohu (Ř 8:7)". Nelze se proto divit, že lidé jsou plní nevěřících myšlenek. Vždyť i David v Žalmech volá, že „bloud si v srdci říká ‚Bůh tu není‘ (Ž 14:1). Lidské srdce pochybuje o Boží moci, moudrosti, milosrdenství, spravedlnosti nebo svatosti, ba dokonce takové věci přímo popírá; není pak divu, že lidé tak často pochybují o Boží prozřetelnosti, přinejmenším o jejím dosahu na všechny události; a byť ji třeba uznávají, stále si v duchu pěstují reptající a nespokojené myšlenky.

A lidské povýšené a domýšlivé představy jsou s těmito postoji lidského srdce spřízněné, ba mnohdy přímo spjaté. Někdy se objeví spolu s rozzlobenými, záludnými či pomstychtivými myšlenkami; jindy nám zase naše vlastní smysly nabídnou povrchní a příjemné výjevy, s jejichž pomocí se přízemní, pudová mysl stává ještě přízemnější a pudovější. A všechny tyto myšlenky patří mezi scestné myšlenky nejvyššího kalibru, protože nás přivádějí do otevřené války s Bohem!

Zcela odlišná je ona druhá skupina bludných myšlenek, kterou jsem zmínil: v nich se tentokrát nevzdaluje srdce od Boha, ale naše schopnost porozumění se vzdaluje od toho, čemu se má porozumět. Snad pochopíte, když to vysvětlím na jednoduchém příkladě: sednu si a budu se zabývat verši ze začátku kázání: „Zbraně našeho boje totiž nejsou tělesné, ale jsou v Bohu mocné k boření pevností.“ (2 K 10.4)

Pomyslím si: „Toto by mělo mít něco společného s těmi, co si říkají křesťané. Ale jak je to daleko od reality! Podívej se na každou stránku křesťanského života. Jaký druh zbraní užívají? Do jaké války jsou zataženi;

*když muži jak ďasi spolu se rvou,
strženi válkou pekelnou?*

Podívej se, jak tito křesťané milují jeden druhého! V čem jsou lepší než Turci nebo pohané? Jakou ohavnost najdeme mezi Mohamedány nebo pohany, abychom ji nenašli rovněž u křesťanů?“

A takto je moje mysl bez varování odvedena od jedné záležitosti k druhé. Ano, všechny tyto myšlenky jsou, v jistém slova smyslu, bludnými myšlenkami: ačkoli se neodchylují od Boha ani s Ním nebojují, přece způsobují, že zabloudíme od konkrétního tématu, o němž jsme přemýšleli.

B – Jaké jsou jejich příčiny

Objasnili jsme si tedy podstatu a druhy scestných myšlenek. Nyní se podíváme na jejich příčiny.

Není nijak obtížné zjistit, že příčina toho, proč naše myšlenky utíkají od Boha, je skryta v našem dědičném hříchu. Uvažujte se mnou:

Podíváme-li se na lidskou přirozenost – pročpak není Bůh ve všech našich myšlenkách a v každé myšlence zvlášť? Z jednoduchého důvodu: ať je člověk chudý či bohatý, učený či neučený, zůstává padlým ateistou: ani nezná ani nemiluje Boha.

A proč se lidské myšlenky neustále zaobírají světem? Nejenže je člověk ateista; člověk je také modlář. Ano, člověk stále uctívá obrazy na stěnách a krčí se před dřevěnými pahýly a při tom je vnořen do mnohem odsouzeníhodnějšího modloslužebnictví: on miluje svět, a tím jej uctívá. Hledá štěstí ve věcech, jež jsou vidět, v potěšeních, jež jsou určena k užívání.

A proč lidské myšlenky utíkají od hrůz smrti, od konce života, od nutnosti poznání Boha v Kristu? Protože člověk je stejně tak modlář a ateista jako nevěřící. Nemá v sobě žádnou víru – nemá jí o nic víc než sám ďábel. A tak všechny myšlenky, odchylující se od tvrdé reality smrti a nutnosti spasení, pocházejí a prýští přirozeně z tohoto hříšného pramene nevíry.

A pojďme ještě dál – vždyť každá domýšlivost, hněv, pomstychtivost, marnivost, chtíč či chamtivost, každá z těchto hříšných lidských pohnutek vede k určitému způsobu uvažování. A stejně tak je to s každým hříšným pocitem, kterého je jen člověk schopen. Podrobnosti je obtížné vyjmenovávat, ale i tento stručný nástin postačí ke zjištění, že je tolik zlých věcí, které zakoření v kterékoli duši, kolik je cest, které oddělují duši od Boha, a všechny mají něco společného se scestnými myšlenkami.

Příčiny druhého typu myšlenek jsou mnohem různorodější. Mnohé z nich jsou jednoduše způsobeny přirozeným spojením duše a těla. Jak okamžitě a jak hluboce je naše porozumění ovlivněno naším porušeným tělem! Nech jen samotnou krev proudit do mozku, a všechno normální přemýšlení je rázem u konce. Uvolni se a nech vzplanout zuřivou, vzteklou, burácející pomatenost – a pak se rozluč s jakoukoli vyrovnaností mysli. Ba, nech pouhé duševní pohnutky a stavy, ať jsou umocněny a ať se v určitém okamžiku rozmůžou, a přechodná zuřivost přemůže sebemírnější myšlenku. A není ta samá nerovnováha mysli do určité míry způsobena jakýmkoli nervovým vypětím? A tak ono „pomíjející tělo utlačuje duši a nutí ji přemítat o nejrůznějších věcech“.

Ale trpí tím člověk pouze v dobách nemoci nebo dědičné poruchy? Nikoli, opakuje se to více či méně ve všech časech, dokonce i ve chvílích nejlepšího zdraví. Představme si muže, jenž nikdy netrpěl nemocí, a přece bude podléhat myšlenkovému toulání čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Pročpak nemůže spát? A když spí, proč podléhá snům? Kdo z lidí je vskutku pánem nad svými myšlenkami, kdo je schopen zachovávat jejich řád a jednotnost? Kdo je přinutí sledovat jeden cíl a netoulat se od tématu k tématu?

A nespíme-li, jsme vždy natolik vzhůru, že dokážeme rozkázat svým myšlenkám? Ať děláme co děláme, přece zůstáváme vystaveni důsledkům činnosti lidského těla, onoho zvláštního stroje, jenž ze své nejhlubší podstaty neustále přechází z extrému do extrému. Někdy jsme příliš pomalí a omezení a mdlí na to, abychom sledovali jediný řetězec myšlenek. Někdy jsme zase – na druhou stranu – příliš živí. Naše představivost bez ustání poskakuje sem a tam a strhuje nás s sebou, bez ohledu na to, zda chceme nebo ne; a všechno to se děje jen kvůli přirozené vibraci lidských nervů a přirozené proměnlivosti naší nálady.

Půjdu ještě dále: Kolik zátočin v naší mysli jen vzniká z těch nejrůznějších asociací, které se objevují zcela bez přičinění našeho poznání a nezávisle na našem výběru? Nelze říct přesně, jak dochází k těm prapodivným asociacím v našich myslích; je však jisté, že vznikají nejméně tisíci různými způsoby. Není v moci ani těch nejmoudřejších a nejsvatějších z lidí zničit tyto asociace nebo alespoň předejít během každodenního života okolnostem, které způsobují jejich vznik. Nech oheň, ať zapálí byť jen jeden konec knotu – on se stejně přesune i na ten druhý.

Ještě jednou: Ačkoli zaměříme svou pozornost, jak nejúporněji to jde, na nějaký předmět, přece se nemůžeme vyhnout žádným emocím a zároveň s naší pozorností stejně necháme růst buď požitek nebo bolest. A až budou tyto pocity dostatečně silné, vyžádají si naši prvořadou pozornost a přinutí nás zabývat se sebou samými, a ne tím, čím jsme se zabývat chtěli. Pro naše emoce je velmi snadné přerušit i to nejúpornější soustředění, a odklonit mysl od původního tématu.

Tyto příčiny toulavých myšlenek leží uvnitř a jsou vtištěny do každé přirozenosti. Budou však podobně přirozeně odrážet nejrůznější podněty od vnějších zdrojů. Cokoli podráždí naše smyslové orgány, ať už oko, ucho nebo čich, vyvolá v mysli určitou představu (percepci). A obdobně cokoli uvidíme nebo uslyšíme, naruší náš předchozí sled myšlenek. Každý člověk, který v našem dohledu něco dělá, zavdává naší mysli příčinu k nejrůznějšímu přemítání.

Je bez pochyby, že ti zlí duchové, kteří neustále hledají, koho by pohltili, užívají všechny předchozí události k tomu, aby rozptýlili, zneklidněli a pomátli mysl. Někdy takovým, jindy onakým způsobem nás budou obtěžovat a mást, a to do takové míry, do jaké to Bůh dovolí; budou rušit naše myšlenky, zvláště tehdy, jsou-li zaměřeny na ty nejlepší věci. Není na tom vůbec nic zvláštního: oni totiž rozumí těm nejhlubším pramenům myšlenek, a velice dobře ví, na jakých lidských orgánech závisí představy, porozumění a všechny ostatní oblasti mysli. A díky těmto znalostem ví, že napadáním těchto orgánů dosáhnou útoku na tu operaci, která je na daném orgánu závislá. A nejen to – oni sami můžou do mysli vpravit na tisíc myšlenek bez pomoci žádného z předchozích způsobů. Vždyť pro ducha je přirozené jednat jako duch, stejně jako je pro tělo přirozené jednat jako tělo. Když vezmeme v úvahu všechny tyto věci, zjistíme, že nemůžeme chtít po naší mysli, aby se držela jednoho konkrétního bodu, který máme na zřeteli.

C – Které jsou hříšné a které ne

Které z toulavých myšlenek jsou hříšné a které ne – to je naše další otázka. A hned ze začátku vám můžu říct, že všechny myšlenky, které se odchylují od Boha a nenechávají mu žádné místo v naší mysli, jsou nade vší pochybnost hříšné. Všechny tyto vedou nutně k ateismu – vždyť právě díky nim jsme „na světě bez Boha“. A o tolik víc jsou hříšné ty myšlenky, které nás vedou do konfliktu s Bohem, které Mu odporují nebo Ho nenávidí. Stejně tak jsou hříšné i ty reptající, nespokojené myšlenky, které Bohu říkají: „nepotřebujeme tě, abys nám vládl“, všechny nevěřící myšlenky, ať už se týkají Boží existence, Jeho atributů a Jeho prozřetelnosti. Mám na mysli tu Jeho osobní, opravdovou prozřetelnost, tu, bez níž „ani vrabec nespadne na zem“ a skrze kterou „jsou nám spočítány všechny vlasy na hlavě“, nikoli tu „všeobecnou“, která má význam pouze decentního, dobře znějícího slova, avšak v praxi neznamená nic.

Všechny myšlenky pocházející z hříšných tužeb jsou samozřejmě také hříšné. Mluvíme například o myšlenkách, které vycházejí z chtíče, pomstychtivosti či marnivosti, vždyť „špatný strom nemůže nést dobré ovoce.“ Proto je-li strom špatný, musí být špatné i ovoce.

A stejně tak jsou hříšné i myšlenky, které vedou ke vzniku hříšných tužeb, ty, které přiživují domýšlivost či marnivost, ty, které podněcují zlobu nebo lásku ke světu, nebo ty, které podporují kteroukoli jinou z našich hříšných tužeb, vášní či emocí. Není zlé jen to, co vychází ze zlého – zlé je také to, co ke zlému vede. Zlé je zkrátka všechno, co odvádí duši od Boha a udržuje ji přízemní, živočišnou a ďábelskou.

Rovněž takové myšlenky, které jsou způsobeny slabostí nebo nemocí, důsledkem přírodního mechanismu lidského těla nebo zákony živoucího spojení duše a těla, jakkoli nevinné se zdají být samy o sobě, se stávají hříšnými, vedou-li k podněcování hříšných tužeb – žádosti těla, žádosti očí, lidské pýchy. V tomto případě jsou scestné myšlenky vyvolány úkony jiných lidí, kteří nám způsobí nějakou nepříjemnost; a naše myšlenky začínají být hříšné. A to samé můžeme vypozorovat u myšlenek všeptaných ďáblem. Blíží-li se k nějaké přízemní nebo ďábelské tužbě (což udělají, jakmile jim k tomu necháme prostor), jsou srovnatelně hříšné s onou tužbou, ke které směřují.

Vyjma těchto případů nejsou zatoulané myšlenky v užším slova smyslu – tj. ty případy, kdy se naše chápání mine cílem, o nic víc hříšné než krev v našich žilách či stav našeho mozku. Jestliže tedy vzrůstají z neduživé tělesné soustavy či z nezaviněné slabosti či nemoci, nejsou hříšné o nic víc než je hříšné mít slabou postavu či nemocné tělo. A zajisté nikdo nepochybuje o tom, že špatný stav nervů, horečka jakéhokoli druhu nebo přechodné či trvalé blouznění mohou být ve shodě s naprostou bezúhonností. A vzrůstají-li tyto myšlenky v duši spojené se zdravým tělem, buď kvůli onomu přirozenému spojení duše a těla, a nebo kvůli jakékoli z desetitisíců změn, jež se mohou objevit u jakéhokoli orgánu, který zajišťuje lidské myšlení – v každém z těchto případů jsou zatoulané myšlenky stejně nevinné jako příčina, ze které pocházejí. A stejné je to, prýští-li z nahodilých a mimovolných představ v naší mysli.

Obcházejí-li naše myšlenky cíl, který jsme jim vytyčili, prostřednictvím jiných lidí, kteří naše smysly ovlivňují nejrůznějším způsobem, jsou tyto myšlenky ve stejné míře nevinné jako v předchozích případech. Stejně tak není hříšné rozumět tomu, co vidím a slyším – je snad hříchem mít oči a uši?

„No dobrá, ale pokud nám ďábel vnukne nějakou bludnou myšlenku, nejsou rovněž takové myšlenky zlé?“ Ano, jsou obtížné, a v tomto smyslu zlé; ale nejsou hříšné. Já nevím, jestli satan mluvil k našemu Pánu slyšitelným hlasem, možná jen promlouval pouze k jeho srdci, když mu říkal: „Všechny tyto věci ti dám, padneš-li přede mnou a budeš-li se mi klanět. (Mt 4:9) Ale ať mluvil v nitru nebo zjevně, náš Pán nepochybně rozuměl, co mu satan říkal. Měl v sobě tudíž myšlenku odpovídající těmto slovům. Ale byla to hříšná myšlenka? Víme, že nebyla. V Něm přece nebylo hříchu, v žádném činu, v žádném slově, ani v žádné myšlence. Stejně tak není hřích v tisících myšlenek tohoto druhu, které satan vnukává Pánovým učedníkům.

Z toho vyplývá, že žádná z tohoto typu toulavých myšlenek není v rozporu s dokonalou láskou. Ve skutečnosti, kdyby byly, pak by to znamenalo, že nejen ostrá bolest, ale i tak přirozená věc jako spánek by byly v rozporu s láskou! Vždyť ostrá bolest přeruší naše přemýšlení a zažene naši mysl někam úplně jinam; a stejně tak spánek – vždyť je to stav naprosté nevnímavosti a omámenosti, který bývá spojován s myšlenkami, které cestují zemí sem a tam, nespoutané, divoké a nesouvislé. Přesto jsou všechny v souladu s dokonalou láskou, stejně tak, jako všechny ostatní toulavé myšlenky tohoto druhu.

D. Které z nich je třeba odstranit

Z toho, co jsem uvedl výše, je jednoduché odvodit odpověď na poslední otázku – který druh toulavých myšlenek můžeme očekávat a modlit se za to, abychom od něj byli vysvobozeni.

Z předchozí skupiny toulavých myšlenek – nyní mluvím znovu o těch, v nichž lidské srdce utíká od Boha, tedy o těch, které jsou v rozporu s Jeho vůlí a zanechávají nás v tomto světě bez Boží přítomnosti, jsme nesporně vysvobozeni od každé, je-li dovedena do lásky. A toto vysvobození máme tudíž očekávat, za něj se můžeme, ba dokonce máme modlit. Tyto hříšné scestné myšlenky způsobují nevíru, ne-li přímo nepřátelství s Bohem; ale jak jedno, tak druhé on zničí, dovede to zcela až do konce. A vskutku, od všech hříšných toulavých myšlenek budeme absolutně vysvobozeni. Všichni, kteří jsou dokonalí v lásce, jsou od toho zbaveni, jinak ještě nebyli zachráněni od hříchu. Lidé a zlí duchové je budou pokoušet všemi možnými způsoby, ale nedokážou je přemoci.

Pokud se týče druhého typu toulavých myšlenek, zde je situace poněkud odlišná. Dokud není odstraněna příčina, nemůžeme očekávat, že vymizí následky. Ale příčiny těchto myšlenek jen tak nezmizí; zůstanou s námi do té doby, dokud budeme zůstávat v těle. A dokud to tak bude, máme důvod věřit, že spolu s příčinami nevymizí ani jejich následky.

Abych byl přesnější: představ si duši, jakkoli svatou, která přebývá v nemocném těle. Představ si mozek, který je tak vážně nemocný, že to vede až k potřeštěnosti – nebudou snad i jeho myšlenky divoké a nespojité, a to tak dlouho, jak dlouho bude trvat ona nemoc? Nebo třeba horečka, která zavdává příčinu k dočasnému blouznění, které nazýváme delirium – mohou zde snad vznikat jakékoli souvislé myšlenky, dokud delirium nezmizí? A trpí-li někdo nervovou poruchou, která způsobuje přinejmenším částečné blouznění – nebude snad i zde na tisíc zmatených, nesouvislých, toulavých myšlenek? A nezůstanou snad i tyto myšlenky tak dlouho, dokud bude trvat porucha, která je jejich příčinou?

A nebude to snad obdobné, podíváme-li se na pohnutky, které vznikají kvůli hluboké bolesti? Budou více či méně přetrvávat spolu s bolestí, která je způsobila, v důsledku neporušitelného řádu přírody. A tento řád bude rovněž trvat, budou-li naše myšlenky vyrušeny, přetrženy či přerušeny jakoukoli chybou v porozumění, v odhadu nebo v představě, nebO´t to vychází z naší přirozené tělesné stavby. A kolik jen přerušení může vznikat z nespočtu mimovolných asociací v našich ideách! Jak vidno, všechny takové myšlenky jsou buď přímo nebo nepřímo způsobeny tělem, které podléhá zkáze a utlačuje mysl. A proto nemůžeme očekávat, že budou tyto myšlenky odstraněny, dokud „ono pomíjivé nebude oblečeno v nepomíjivé (1K 15:53).

A též jedině pak, až ulehneme do prachu, budeme zbaveni těch toulavých myšlenek, jež jsou způsobeny tím, co vidíme a slyšíme mezi těmi, kterými jsme obklopeni. Abychom tomuto zabránili, museli bychom z tohoto světa utéci: ale dokud zde zůstaneme, dokud okolo nás budou muži a ženy a dokud budeme mít oči k vidění a uši k slyšení, do té doby budou jistojistě věci, kterých jsme denně svědky, ovlivňovat naše myšlenky a budou se, více či méně, plést do našeho předešlého uvažování.

A dokud se budou po tomto mizerném a porušeném světě potloukat zlí duchové, do té doby budou útočit (ať už budou triumfovat nebo ne) na každého obyvatele Země, který je z masa a kostí. Budou stejně sužovat ty, které nemůžou zničit. Budou útočit, jestliže nemohou dobýt. A z těchto útoků našich nedočkavých a neúnavných nepřátel my nesmíme a ani nemůžeme hledat úplné vysvobození, dokud nebudeme usazeni tam, „kde bezbožní přestanou obtěžovat a unavení naleznou odpočinek“.

Abych to celé shrnul: očekávat vysvobození od bludných myšlenek způsobených zlými duchy je to stejné, jako kdybychom očekávali, že ďábel umře nebo usne nebo nás přinejmenším přestane obcházet „jako lev řvoucí“.

Očekávat vysvobození od těch myšlenek, které jsou způsobeny jinými lidmi, je jako očekávat, že všichni lidé zmizí z povrchu země nebo že od nich budeme absolutně odděleni a nebudeme s nimi mít žádný styk; nebo popřípadě očekávat, že sice budeme mít oči k vidění a uši k slyšení, ale celkově budeme stejně tak při smyslech jako hromada kamenů.

A modlit se za vysvobození od těch myšlenek, které způsobuje naše tělo – to se rovnou můžeme modlit, abychom směli naše tělo opustit.

Jsou to zkrátka modlitby za nemožnosti a absurdnosti; modlitby za to, aby Bůh zrušil rozdíly mezi protiklady, aby umožnil naše spojení s pomíjitelným tělem, avšak bez důsledků, které to s sebou přináší. Je to, jako kdybychom se modlili za to, abychom mohli být zároveň andělé a lidé, ve stejnou chvíli smrtelní i nesmrtelní. Kdepak! „Ale když přijde to, co je nesmrtelné, to smrtelné bude překonáno.“

Radši se modleme, zároveň duchem a zároveň rozumem, ať všechny tyto věci společně pracují pro naše dobro; že sice můžeme trpět všemi možnými nedokonalostmi naší přirozenosti, že nás mohou vyrušovat lidé, že můžeme být zaskočeni útoky a návrhy ze strany zlých duchů, ale v tom všem budeme „víc než přemožitelé“.

Modleme se za vysvobození od hříchu; aby byl zároveň zničen jak kořen, tak větev; modleme se, ať jsme očištěni od každého poskvrnění ducha i těla, od každé nedobré nálady, zlého slova, špatného činu; modleme se, abychom milovali „Pána, našeho Boha, celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší a celou svou silou“, aby na nás bylo vidět ovoce Ducha Svatého – a to nejen láska, radost, pokoj, ale též „trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání (Gal 5.22).

Modli se, ať v tobě všechny tyto věci mohou vzkvétat, ať jimi oplýváš, ať se v tobě vzmáhají víc a více, dokud se před tebou neotevře požehnaný vstup do věčného království našeho Pána Ježíše Krista!