St 11. 4. 2007

Dar jazyků

Lukáš Makovička, Kázání
3562x přečteno
Dar jazyků

A všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. (Sk 2:4)

Když jsem ještě blahé paměti chodil na vysokou školu zaměření informatického, slýchával jsem často jedno úsloví: „Když selže všechno ostatní, přečtěte si manuál.“ Pravda, slyšel jsem ho ze dvou stran. Ze strany studentské s lehce pokřiveným úsměvem dávajícím najevo, že tohle je přesně způsob, jakým oni to dělají, a že jim to docela funguje. Ze strany učitelské se špatně skrývaným znechucením, neboť nejspíše potom viděli výsledky studentských prací.

Podívali bychom se tedy do jednoho „manuálu“ na podrobnosti, co se týká daru jazyků. Za prvé, že je to dar, a co z toho vyplývá, k čemu to vůbec je, co s tím, že mysl je při mluvení jazyky bez užitku, a jaký tedy z toho je užitek.

1. Dar

Než se pustím do vysvětlování, chci se nejprve zastavit u této věci. Bible mi říká „dar“ jazyků. Co to znamená? Co z toho plyne?

Je mnoho darů, které můžete tady na Zemi obdržet. Tím zajisté ze všech největším je Boží Syn, který byl dán nám, mně i Tobě, abychom mohli žít. Ale Boží paleta požehnání je daleko širší. Přesto mají všechny tyto dary leccos společného.

Za prvé, dary jsou Tvoje. Bůh je zpátky nechce. To by nám mělo přijít logické. Když my kupujeme pro někoho dáreček, děláme to s jedním jediným účelem – chceme tomu druhému cosi dát, většinou za účelem jej potěšit. A co když on ten dárek nechce? Tu nastává těžká situace, protože často, když kupujeme dárek, nemáme pro tu věc jiný účel, než ji dát. Nemáme pro ni využití u sebe doma, nemáme rozmyšlené, komu bychom ji mohli dát, když by náhodou, zkrátka, je to dar. Je určený k tomu, aby sloužil někomu jinému.

Právě tak Bůh, dává-li svoje dary, dává je Tobě, aby Ty jsi z nich měl užitek. Nechceš-li Jeho dary, On si je brát zpátky nebude, nemá pro ně jiné využití. Ale bude jej to mrzet, právě tak, jako by to mrzelo Tebe.

Za druhé, každý dar má nějaký svůj účel. Když dostanu od někoho jízdní kolo, a pak si budu stěžovat kamarádovi, že se s tím nedá vysávat, asi budu za pěkného hlupáka. Stejně tak když dostanu kolo, a ono mi rok za rokem leží v komoře, neb jsem si zapomněl přečíst manuál, a nevím, že se tomu přístroji musí nafukovat gumy, aby pořádně jezdil. Ale víte, já jsem to zkusil, ale ono to hrozně drncalo, a vůbec, bylo to strašně nepohodlné, brání se pak takový človíček.

Otázka, kterou si musíš, milý človíčku, položit je: Je mi ten dar k něčemu dobrý?

Když si uvědomíš, kdopak je dárce, měla by být otázka rychle zodpovězena, ale bohužel tomu tak často nebývá. „Když mě se to nezdá, když já bych si to představoval jinak, když mě se to zdá zbytečné…“ a můžeš pokračovat až donekonečna. Ale uvědomil sis někdy, že když odmítáš dary z upřímného srdce, bývá to jako šíp do toho srdce vražený? Nebo Ty nevíš, jak to chutná?

2. K čemu je dar jazyků

Neboť ten, kdo mluví jazykem, nemluví k lidem, ale k Bohu (nikdo mu totiž nerozumí) a duchem mluví tajemství. (1 Kor 14:2)

Nejprve se zastavíme u slova „tajemství“. Copak to je, takové tajemství? Musím říci, že jsem si při čtení tohoto verše dlouho představoval, jaképak podivuhodné a tajemné věci asi jazyky říkám. Že snad člověk vypravuje tajemství od věků skrytá, věci podivuhodné, o kterých nikdo neví, veliká zjevení a tak.

Je toto tajemství? Může být, ale my známe tajemství v daleko civilnější podobě. Kdo z vás četl knížky Jaroslava Foglara o Rychlých Šípech, viděl, že tam bylo tajemství docela dost. Ne každý mohl vědět, jakpak se ježek dostává z klece, ne každý byl zasvěcen do strašidelných historek z ulic Stínadel, ne každý věděl o průchodu, kterým se dalo dostat až do samého srdce říše Vontů.

Ale tajemství může být ještě obyčejnější. Slůvka, která si šeptají spiklenecky sourozenci večer pod peřinou, aby je nikdo neslyšel, zamilovaná místečka v rozkvetlé jarní přírodě, sdílená bolest, sdílený hřích.

V každém případě je to jakási informace, která má zůstat jen v úzkém okruhu lidí, a když odtud nějak prosákne, tu přestává být tajemstvím. Vůbec nejde o to, jak moc „závažná“ ta informace je, jde o to, že zůstává mezi několika osůbkami.

Druhá věc, které si všimni je, že člověk tady hovoří duchem. Duch je částí naší neviditelné složky, podobně jako třeba plíce nebo srdce jsou částí té viditelné, má v naší bytosti jakýsi úkol.

Třetí věc, které je třeba si všimnout je, že člověk hovoří k Bohu. Nikdo mu nerozumí, a za normálních okolností (tedy bez výkladu) ani on nerozumí tomu, co říká. Proč, to si povíme dále.

Čili tady, v daru jazyků, se obejde mysl i vůle, a lidský duch přímo hovoří k Bohu, říká mu věci, které obvykle zůstávají jen mezi ním, a Bohem, tajemství. Lidská vůle není potlačena, vždyť i „duch je poddán prorokům“, a rozhodně to není tak, že by člověk „musel mluvit jazyky“, vždyť já se přeci mohu rozhodnout, kdy mluvit začnu, a kdy přestanu. Ale co budu hovořit, to moje vůle zařídit neumí, tady je jaksi vyřazena z procesu.

Proč?

Lidský duch je světlo od Hospodina; to propátrá všechny nejvnitřnější útroby. (Př 20:27)
Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží. (1 Kor 2:11)

Co tedy dělá lidský duch, k čemu je nám (také) dán? Je to světlo od Hospodina, ono umí svítit až do těch úplně nejvnitřnějších útrob. Ono zná věci, které jsou v člověku, zná je jasně a do detailů.

Nevím, jak Ty, ale má mysl je stále ještě strašně převrácená. Často musím přitakat k tomu, co říká Bible, že „nevíme za co a jak se modlit“, občas se cítím špatně, ale nedokáži přesně pojmenovat proč, ó, já bych se modlil, přinesl bych před Boha ty věci, které mne trápí, ale já nevím přesně, jak je pojmenovat.

„No dobře,“ může se ozvat první, „ale proč to tedy Bůh neudělá tak, že náš duch nám prostě ty věci ukáže, a my se pak budeme modlit?“

Ano, to na první pohled vypadá, že by to mohlo fungovat, ale určitě ne tak dobře, jako dar jazyků. Proč? Nu, Tvoje mysl je v mnohém převrácená. A tak si představ, že by ta modlitba šla tímhle „přirozeným“ kanálem, přes vůli, mysl, ústa až k Bohu. A tak duch se modlí: „Pane, zbav mne prosím mé vlastní spravedlnosti.“ Myšlenka přijde do mysli, která si řekne: „Co? Já? Samospravedlivý? To bude nějaká mýlka! No, milá vůle, pověz mi k tomu něco!“ A vůle jen tiše přitaká: „No jasně, to je asi jen nějaký šum, však to znáš…“ A modlitba se k Bohu ani nedostane.

Čili Bůh, protože nás zná, a ví, jací ve skutečnosti jsme, rozhodl se nám dát tento dar, abychom my naším duchem mohli jemu vypravovat tajemství. Jaká tajemství? Inu ta, která náš duch zná v nás, věci z našich nejvnitřnějších útrob. Rozhodl se, že nám umožní tu linku trošku zkrátit, tak, aby ta modlitba mohla jít čistším kanálem, s méně problémy, přímo k Bohu.

3. Mysl je bez užitku

Modlím-li se totiž jazykem, modlí se můj duch, ale má mysl je bez užitku. (1 Kor 14:14)

Takže linka je přímá, lidská vůle ani mysl nejsou účastny. A Pavel, jak se tak modlil, si toho nejspíš taky všiml. Když se modlím jazyky, mohu u toho kliďánko přemýšlet, rozhodovat se a dělat kdejaké jiné věci.

Takže milý křesťan se takhle modlí jazyky, a vypravuje duchem Bohu tajemství, a jeho mysl přemýšlí o tom, copak si pěkného uvaří dneska k obědu. Tak kuře, nebo pěkný šťavnatý stejk, nebo copak by mému žaludku dneska udělalo dobře? Pak ho chytne záchvat odpovědnosti a uvědomí si: Vždyť já se tu modlím, nad čím to, ty můj světe, přemýšlím? Co když tím naštvu Boha?

Ano, mysl se mluvení jazyky nezúčastňuje, a tak může být použita zcela různými způsoby. Vadí to Bohu?

Vůbec.

Podívej se na to z té Boží stránky. Vždyť k němu náš duch přesto hovoří, jemu se ta tajemství dále vypravují, tvá mysl se nepostavila mezi něj a tvého ducha, linka je spojená, a slova tečou. Proč by mělo v takovém případě Bohu vadit, nad čím přemýšlíš? Ten dar je přesně takto vymyšlený, ale my se divíme, nechápeme, a nejde nám to na rozum. Uvědom si, že Bible říká: „kdo hovoří jazyky, buduje sám sebe,“ a vůbec se tady nemluví o tom, copak v té chvíli dělá jeho mysl. To prostě není důležité.

Rudek Bubik vypráví občas jeden příběh. Přijel do jakéhosi sboru, a po shromáždění se k němu valí člen sboru, že se za něj bude modlit. Rudek svolil, člen sboru si k němu stoupl, a začal se modlit v jazycích. No a Rudek měl výklad: „Dej si na něj pozor, je to duše proradná.“ Později, když se na něj trošku vyptal, zjistil, copak je to za kvítko, že ho rozhodně nesázel Otec v nebesích.

Takže se podívejme trošku na tento případ. Duch toho člověka vyprávěl tajemství. Víš, myslím si, že snad nebylo pečlivěji střeženého tajemství v duši toho človíčka, že tuhle pravdu držel pěkně pod zámkem, a to dokonce i sám před sebou. Nebo snad znáš člověka, který přemýšlí, že „je duše proradná“?

O čempak asi tak přemýšlel? Myslíš si, že to bylo něco, co Bohu dělalo radost? Nebo spíš přišel, aby se ukázal, přemýšlel, jak si o něm budou ostatní myslet, že je duchovní, chtěl si trochu vylepšit svou vlastní kapličku, dát si tam nějaký další metál? Já nevím. Ale spíš jeho myšlení v tu chvíli Bohu nějakou zvláštní radost nedělalo.

Ale jeho duch, ten věděl. Asi by se milý pán divil, když by věděl, co všechno se jeho duch modlí k Bohu, když se on modlí v jazycích. Třeba si představoval, že teď chválí Boha, nebo snad že se přimlouvá za národ, a jeho duch si na něj mezitím zcela drze žaloval.

Čili ten dar je tak udělaný, to je tak vymyšlené, že mysl je z procesu úplně vyřazená, a je to tak správně a dobře udělané.

4. Jaký je užitek daru jazyků

Ten, kdo mluví jazykem, buduje sám sebe… (1 Kor 14:4)

No jo, ale jak buduje? Jen si to dej dohromady! Tak duch vypravuje tajemství, která zůstávají mezi ním a Bohem, nikdo jiný, často dokonce ani člověk sám, o nich neví. Ano, Bůh sice odpovídá na tyto modlitby, ale co je tohle za budování? Mysl není ani zapojená, natož aby byla budována, a s vůlí je to zrovna tak. Tak jaképak budování?

Víš jak se buduje lidská mysl? Cvičením. Bůh nestvořil člověka s jednou danými schopnostmi, které již nejde rozvíjet, ale umožnil mu každou jeho schopnost rozvíjet. Tak třeba já jsem programátor, a to mimo jiné znamená, že moje svalstvo spíš není, než je. Ano, Bůh mi ho dal, ne, nejsem postižený ani nemocný, jen tuto stránku své osobnosti nerozvíjím. Jak by se to dalo napravit? Ráno cvičit, večer cvičit, běhat, a vůbec dělat další takové upocené činnosti.

Podobně tak je to s myslí. Jedna z věcí, které mě naučila vysoká škola, bylo přemýšlet. Museli jsme řešit poměrně složité matematické úlohy, vymýšlet postupy řešení úloh, a na tom všem se má mysl cvičila. Ano, dneska jsem schopný přemýšlet rychleji, řešit problémy elegantněji, než před dvěma lety, a to jen a jen proto, že má mysl se cvičením zlepšila.

Co se týká psaní a mluvení, copak se mysl člověka necvičí, aby dokázala lépe zformulovat myšlenky? A jak se to dělá jinak, než že člověk zkouší ty myšlenky vyjádřit, dát jim takový oděv, aby všichni pochopili, copak tím myslel?

A co třeba takový duch? Ano, já dostanu dar, aby můj duch mohl k Bohu hovořit o věcech tajných, vypravoval mu tajemství, o kterých já vůbec netuším, ale myslíš si, že ten dar již umím používat dokonale? Ani omylem.

Když se tedy modlím v jazyku, můj duch propátrává nejvnitřnější útroby, svítí svým světélkem tam, kam já se nedostanu, a to vše pak předává Bohu. Musí se to učit? No jasně! Vždyť když jsem byl ještě na světě bez Boha, nedělal jsem to, ba, ani myšlenka na něco takového mě nenapadla!

Tedy i můj duch se skrze dar jazyků učí, buduje, aby byl silnější, schopnější, a mohl lépe plnit úlohu, kterou v mé bytosti má.

Pavel ještě říká, aby každý, kdo se modlí jazykem, prosil, aby mohl i vykládat. Proč? Inu, duch hovoří tajemství, nebylo by zajímavé občas vědět, za copak se to vlastně modlí? Mysl je bez užitku, nebylo by fajn, kdyby i ona měla nějaký užitek z toho, co se modlíš?

Proto Pavel vyzývá, a i já budu vyzývat, aby ten, kdo se modlí jazykem, prosil i o výklad. Ano, budeš-li Boha žádat, dá ti vědět, co se duch modlí. K čemu to je? Nejen k tomu, aby si jeden mohl stoupnout ve shromáždění, že on tedy bude vykládat, ale také „nevíš-li, za co se máš modlit“, takto se to můžeš dozvědět, ano, takto můžeš být i sám vzdělán v tom, jakpak je třeba se modlit.

Proto, jestli hovoříš jazykem, modli se o výklad.

Závěr

  • Bůh dává jazyky jako dar. Dává je tobě, nemá pro ně žádné další určení, nebude je chtít zpátky. Dává je proto, aby ti pomohl, a mrzí jej, zahodíš-li jeho dary někam do kouta.
  • Když hovoříš jazyky, vypravuješ duchem Bohu tajemství, věci, které jsou mezi tebou a Bohem. Mysl a vůle jsou částečně mimo proces, aby byl „kanál“ čistší.
  • Při mluvení jazyky je mysl bez užitku, není vůbec k ničemu potřeba, a Bůh o tom ví. Ba, dokonce to tak vymyslel.
  • Ten, kdo mluví jazyky, buduje sám sebe, tedy svého ducha, aby byl schopnější a silnější. Chceš-li budovat i svou mysl, a pak i církev, modli se o výklad.