Út 24. 4. 2007

Hostina

Lukáš Makovička, Biblické
3129x přečteno
Hostina

Ten den byl nad jiné slavný. Králové i královny se sjížděli z dalekých končin, a zemi zahalila radost a veselí. Jaký to byl den! Ptáčci zpívali jako o závod, kopretiny se ukláněly do větru a paprsky tančily do rytmu nádherné hudby. Tím vším pronikal hluk mnoha hlasů, šelest tichých rozhovorů, slůvka zvonící radostí.

Vešel do místnosti snad až jako poslední, nechtěl se nikam cpát.

Tiše pozdravil pár lidí okolo, ale jeho mysl se kochala nádherou a slávou toho dne.

Ó, jak to svému příteli přál. Nyní konečně nastal ten den, pro který tolik pracoval, tolik se nasoužil, a tolik obětoval. Dnes bude sklízet ovoce svojí práce, uvidí ty, pro které dal svůj život.

Kéž by ti dnešek trval navěky, pomyslel si s oddaností svému příteli, s horoucí touhou, aby srdce jeho milovaného přetékalo radostí.

Díval se na radostně hlučící dav, na stoly prohýbající se pod vybranými lahůdkami, služebníky kmitající mezi svatebčany, a slávu nádherné místnosti ve které byl. Každý její detail byl dokonalý, i maličké ornamenty vyřezané do posledního lístku, nejmenší větévky, vykládané zlatem čirým jako křišťál.

Díval se tiše, kterak si lidé hledají místa, každý toužil mít co nejlepší, být co nejblíže tomu, který dnes měl svůj den. Ó, jak ho toužili všichni spatřit, jak se dnes každý chtěl hřát u jeho slunce, dívat se na jeho tvář, jak jim byl dnes drahý, a jak bylo jejich myslím zatěžko přemýšlet, že by si jich snad nemusel všimnout.

Díval se tiše, jak se lidé tlačí a utíkají, aby si našli ta nejlepší místa, co nejvíce vepředu.

Díval se, a zůstal stát.

Pak se otočil, a našel si místo úplně na konci řady. Ne, dnes se mu opravdu nechtělo spěchat, ani se někde tlačit. Nebyl to jeho den.

Kromě toho – věděl, že si to může dovolit.

Pak vešel.

Jeho tvář byla jako blesk, a jeho nohy jako bronz, vlasy měl bílé jako padlý sníh, a jeho sláva převyšovala všechny ostatní jako slunce kdysi převyšovalo zemi, ba ještě více, neboť ty staré časy už pominuly.

Díval se, jak se k němu lidé tlačí, každý toužil být blízko něj, dotknout se jej, a snad vyloudit pár laskavých slov z jeho drahých rtů.

Díval se, a zůstal stát. Věděl, že může.

Pak se jejich oči setkaly. Princ okamžitě přestal hovořit s lidmi, kteří se tlačili okolo něj, a vydal se přes celou místnost až k němu, a lidé mu uhýbali z cesty.

Padli si do náruče, slov nebylo toho dne třeba.

„Pojď, příteli,“ řekl mu princ tiše, a vedl ho prostředkem místnosti, přede všemi lidmi.

Došli až dopředu, tam, kde se tlačili ti lidé, kteří mu chtěli být nejblíže, ti, kteří si nebyli jisti, zda by si jich jinak všiml.

„Příteli,“ naklonil se princ k prvnímu z nich, „uvolni prosím toto místo, hle, našel jsem zde svého dávného druha, ke kterému lne mé srdce, jak bych jej mohl nechat sedět až v poslední řadě?“

Posadil se, zatímco černovlasý muž, který seděl na tom místě, si musel najít jiné až na úplném konci místnosti.

A sbor vykoupených začal zpívat tu prastarou, však ještě dnes nádhernou píseň: „Hoden je Beránek nejvyšší chvály, vždyť on nás vykoupil svou krví.“

Vhrkly mu slzy do očí, a věděl, že když se koutkem oka podívá na svého přítele, uvidí též v jeho oku pár šťastných krůpějí.

Hostina započala.

Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství: Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: `Uvolni mu své místo!´ a ty pak musíš s hanbou dozadu. Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval a řekne ti: `Příteli, pojď dopředu!´ Pak budeš mít čest přede všemi hosty. (Lk 14:7–10)