Thu 14. 9. 2006

Strach

Strach

„Nikdy víc, Pane, prosím, už nikdy víc,“ volal tiše v myšlenkách k nebesům. Kolem stáli ostatní lidé, proto zůstal tichý, i když jeho srdce by volalo hlasitě. Lidé jako on. „Mají tam ty stejné boje?“ ptával se někdy sám sebe, „nebo jsem to jen já?“

Proč tak volá, může se ptát kolemjdoucí tiše. Vždyť do jeho života žádné velké trable nepřišly, neměl ještě nikdy na nohou okovy, smrt ve svém domě zjevně přítomnou, ani s Jobem nenesl jeho vředy. Nezná co je to být zavřený ve vězení, málo zakusil z toho, co je to zrada, hlad se k němu nepřiblížil co je živ. Proč volá?

Je tu jeden strach, který ožívá v mysli věřícího. Není blízký myslím svévolníků, lidí, kteří se jen tak po svém na Zemi pachtí, ale stíhá svaté, ty, které již Spasitel očistil. Jednoho dne, kdesi na poušti u Sinaje, lovil tenhle lovec i muže věrného v celém Božím domě. „Ó, Pane, když by s námi neměla být tvá přítomnost, vůbec nás odtud nevyváděj,“ volal tehdy.

Co viděly jeho oči? Ne, nebyl to žádný povzbuzující pohled, to by přeci tak nevolal. Viděl lidi, které vyvedl ven ze země egyptské, jak se odvracejí od svého Boha, jak mu plivou do tváře, a dělají si z něj jen jakéhosi sluhu, který je dobrý k tomu, aby jim bylo dobře. Viděl už příliš mnoho ze síly toho Svatého, a znal jeho hněv, nebyl to snad On, kdo ho spěchal po cestě do Egypta zabít, protože neobřezal svého syna? Což může nechat nepotrestané takové zlo? Také viděl svůj život, najednou před ním ve vší nahotě vyvstávaly všechny jeho nevěrnosti, jedna vedle druhé. „Jak by mohl s námi jít?“ volala jeho zmučená duše.

Dole pod horou byli lidé, ptající se v otevřené nevěře: „A je s námi Bůh, nebo není?“ Tak kde tedy je uprostřed téhle pouště, křičela srdce vzpurníků, kde je ten Bůh, když mně je špatně, když mně se nedaří vše, jak si představuji, když tohle a když támhleto.

Nahoře na hoře byl muž ptající se v duši na podobnou otázku. Ptal se ale jinak, ptal se s pokorou. „Pane, půjdeš s námi ještě dál? Ještě jsi na nás nezanevřel? I když vidíš, jací jsme? Co až sejdu dolů z této hory, budeš i tam se mnou? Budeš mi dávat moudrost uprostřed tohoto lidu, který je tvrdé šíje? Protože pokud ne, jsem jenom nádoba jako všichni ostatní. Nemám nic ze sebe, nic vlastního, co bych mohl dávat, nemám nic než to, co jsem dostal.“ Není totiž nic tak bolavého jako tahle otázka: „Je Bůh se mnou, nebo není? Či se dokonce už pro mé slabosti postavil proti mně, protože už to se mnou nemůže vydržet?“

„Když já mám tak málo nadšení,“ volá první. Ano, kdybys věděl, jak málo měla někdy nadšení má milovaná lezoucí do kopce na Malé Fatře. Ale byl jsem s ní, připravený pomoct.

„Když já nevím, co mám dělat, tolik se bojím,“ volá druhý. Tak se modli! Není to snad něco, na co je třeba ta nekonečná milost, kterou vládne Beránek, ten zabitý? Není třeba sbírat nějaké zásluhy, aby sis tak snad zasloužil Jeho milost a obdarování, dává to vše zadarmo, bez vyčítání. Tak mi pověz, člověče, může ten tvůj Bůh dát jen tolik, kolik ty jsi schopný dát? Nebo snad, při dobré konstelaci hvězd, může dát i víc? Také jsem si to dlouhou dobu myslel, omezoval jsem Svatého na nebesích svojí nevěrou, ale On přeci může víc! Je to On, kdo si vyvolil slabé, aby zahanbil silné. „Jak? Jak?“ ptá se naše duše, „jak by to bylo možné?“ Je to On, kdo si vyvolil děti, aby skrze jejich ústa postavil val proti nepříteli. „Jak? Jak?“ chtěli bychom vědět. Je to On, kdo učinil, že tisíc nepřátel utíkalo před jedním Izraelcem, přestože to byli lidé chvějící se jako my. „Jak? Jak?“ nechápe znovu naše mysl.

Tak slož to své „jak“ u Jeho nohou. On přeci ví, jak. Není to snad On, kdo miluje více, než Ty, kdo dává více, než Ty, kdo zná a umí více, než Ty? A jestli zvládneš jen maličko, jestli tobě dá dnes jen maličko, co z toho? Ó, kéž bych dnes mohl ze tvých ramen složit dolů to břemeno, které sis sám naložil, a které volá: „Takový a takový je správný křesťan.“ Nedávno se mě můj drahý Pán zeptal při jedné příležitosti: „Kdo je podle tebe větší. Je to Pavel apoštol, nebo ta Tabita, která šila vdovám oblečení?“ Ano, kdo je větší? Kdo z nich je lepší křesťan, který skutek je větší? Jak absurdní otázka. Ale my takhle přemýšlíme. Ó, kdybych já byl jako Pavel, to by byla zbožnost! A co Tabita? Tu už jsi přetrumfl? Já ne, a nejspíš to do konce života nezvládnu. A tak je blaze člověku, který bere z Boží ruky to, co tam je, co mu Bůh chce sám dát, který touží to vědět, i kdyby to bylo jen tiché naslouchání někomu jinému, dát kousek pozornosti, věnovat malou, roztřesenou modlitbu. Řekni mi, jaký je Bůh učitel, jestli chce po malých dětech něco, co nejsou schopné splnit, či jestli po nich něco chce, a oni vlastně nechápou, jak to mají dělat? Já ti to povím. Mizerný. Pěkně mizerný. Ale protože si myslíme, že je mizerný, proto se bojíme. Je-li dobrý, a je-li s námi, pak berme z Jeho ruky to, co nám dává. Že je to maličké? Inu, maličké věci pro maličké dítě. Až vyrosteš, možná bude ten dudlíček a autíčko větší.

„A tak je tedy se mnou, nebo není. Jak to mám poznat?“ volá třetí. Ale vždyť On ti to slíbil. Řekl tobě, tak osobně, jak to jen jde: „Budu s tebou po všechny dny až do skonání světa.“ Že se ti to právě dnes nezdá? Ale byly chvíle, kdy se ti to zdálo, nebo snad ne?

Povím ti, v čem často tkví tahle otázka. Naše srdce volá: „Nic se neděje! Kdyby tu byl Bůh, něco by se dělo, a to něco by se nejspíš dařilo!“ A tak naše tělo zase spěchá kupředu, předbíhat Boha na cestě za Jeho dílem. Ale On má čas. A ty můžeš také počkat. Když hledám slovo od Boha, nejčastěji se minu, mám-li dojem, že ho musím mít bezpodmínečně teď hned. A nejde to ani o minutu později. Pak jsem ve stresu, bojím se, nedokážu vše složit do rukou toho, kterému na mě záleží. Ale mám-li opravdu víru, pak klidně očekávám. Vím, že Jemu na mě záleží, a nejen na mě, ale i na těch, kdo jsou kolem. Mnohem více, než mně.

A jedno vím. Je mnohem více jedna maličká věc udělaná v Božím pokoji, než deset velikých udělaných ve chvatu našeho strachu. Ono totiž i tomu Mojžíši Bůh slíbil: „Já to, o co jsi prosil, udělám.“ Já to udělám. A co bylo pak? Hned se zvedli, a šli dál? Byla tam najednou akce? Něco vzrušujícího? Něco nového, jak bychom často chtěli? Ne. Pod horou na Mojžíše čekala zase jenom poušť. Lid byl stále stejně vzpurný, a čím dál tím vzpurnější. Je zajímavé přečíst si ve Skutcích, že Bůh se od nich odvrátil už když si udělali tele, a vydal je, aby sloužili nebeskému zástupu. Ale i přesto dodržel, co Mojžíšovi slíbil, a neodňal jim svoji přítomnost. Kde? Na poušti. Co se tam dělo? Celkem nic, tedy alespoň v tuto chvíli.

Jedno ale Mojžíše, scházejícího z hory, hřálo na duši. My nejsme stejný lid, jako všichni ostatní, protože Bůh je s námi, a On slíbil, že bude dělat rozdíl mezi námi, a všemi ostatními. Je tomu tak až dodnes. On je totiž stále stejný.