Po 7. 5. 2007

Nechali byste v církvi zloděje? aneb „O desátcích“

Lukáš Makovička, Kázání
3323x přečteno
Nechali byste v církvi zloděje? aneb „O desátcích“

A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. Požehnal mu: „Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.“ Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho. (Gn 14:18–20)
Smí člověk okrádat Boha? Vy mě okrádáte. Ptáte se: »Jak tě okrádáme?« Na desátcích a na obětech pozdvihování. (Mal 3:8)

Měli jsme vám to nedávno tuhou diskusi na mládeži. Desátky ano či ne? A jestli ano, tak máme i my, chudí študenti, dávati ze svého kapesného? Jiný bratr zase po domluvě (nikoli naši, nikoli na mládeži) činil pokání z toho, že dává desátky jen z čisté, a ne z hrubé mzdy. Z máty, z kopru, a z pažitky ze zahrádky zatím nedává.

Jak to ale s desátky je? Tak máme je platit, nebo ne? Podívali bychom se tedy společně na dva desátky ve starém zákoně – Abrahamův a Jákobův, a něco si o nich povíme.

Abrahamův desátek

A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. Požehnal mu: „Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.“ Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho. (Gn 14:18–20)

Abraham se vracel z bitvy, ve které mu Bůh vydal do rukou jeho nepřátele, a nejen to, ale táhl si s sebou také nezanedbatelnou kořist. Když už se blížil k domovu, vyšel k němu jakýsi Malkísedek, s sebou nenesl kořist, ale chléb s vínem. Podívali bychom se trošku blíže na toto jejich setkání.

Malkísedek byl kněz i král. To je první zvláštní věc, neboť žádný izraelský kněz nebyl zároveň králem a naopak. To je věc vyhrazená až v Nové Smlouvě Kristu Ježíši.

Malkísedek s sebou také něco donesl, nešel s prázdnou. Ze svého přinesl Abrahamovi (nikoli Bohu) chléb a víno. Chléb a víno nebyly znakem smlouvy Staré, ale každý křesťan o nich moc dobře ví jako o znaku smlouvy Nové, vždyť „tento chléb je mé tělo, které se za vás láme,“ a „tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi, která se za vás prolévá“.

Malkísedek také žehná nejenom Abrahamovi, ale i Bohu. Jen považ! Žehnat Bohu? Co to znamená? Požehnání je jakési souborné slovo pro to, když někomu prokáži službu v jeho prospěch. Když někomu dám najíst, požehnal jsem mu, neboť už nemá hlad, když někomu pomohu se stěhováním, i to je požehnání, a když se za někoho přimluvím u starosty města Brna (mám-li k tomu postavení), nebo jednám v jeho prospěch, i to je požehnání.

Malkísedek tedy stojí jako prostředník mezi Abrahamem a Bohem, jedná s oběma stranami pro jejich prospěch. Ano, i o Ježíši se píše jako o prostředníku mezi Bohem a lidmi. Kdo však je takový prostředník? Malkísedek zde žehná Bohu, a žehná i Abrahamovi, přináší prospěch Bohu, a přináší jej i Abrahamovi, postavil se mezi ně dva, aby přinesl prospěch jim oběma, nehledá prospěch svůj.

Co je zvláštní, nemá přitom prázdné ruce, ale navíc přináší ještě něco svého, chléb a víno. Stejně tak Ježíš vstoupil mezi nás a Boha jako prostředník, ne pro prospěch svůj, ale pro prospěch náš i Boží, a stejně tak i on kvůli tomu, aby mohl prospět oběma stranám, přinesl něco svého, svou krev a své tělo.

Malkísedek tedy jedná naprosto nezištně, nehledá svůj vlastní prospěch, naopak, pro prospěch, požehnání dvou jiných stran neváhá ani obětovat cosi z vlastního majetku, který mu přeci nikdo nebral.

Tomuto Malkísedekovi dává Abraham desátek. Je psáno „dal“, nikoli „obětoval“, což značí, že Abraham dal desátek z vlastní svobodné vůle, jako dar, a že po něm nebyl vyžadován.

Jak si máme tento desátek přiblížit? Asi tak jako když já přijdu do domu svého přítele mu pomoci spravit počítač. Nedělám to pro svůj prospěch, ale pro jeho, nechci za to nic, mou touhou je, aby měl počítač spravený. Nechci nic, však přesto mnohdy neodcházím s prázdnou, neboť přítel sám mi vnutí třeba oblíbenou bonboniéru.

Abrahamův desátek tedy byl desátkem ze srdce, nevynuceným, něčím, co dal Malkísedekovi rád a ze své vůle kvůli službám, které mu prokázal. Kdyby Abraham Malkísedekovi desátek nedal, mohl by být považován za nezdvořáka, ale těžko za hříšníka, vždyť Malkísedek nic nechtěl, nic nevyžadoval, naopak dával.

Byl Malkísedek sám Ježíš Kristus, který se s Abrahamem po bitvě setkal? Ze všech věcí, které se o něm píší se zdá, že ano, pokud to totiž nebyl on sám, musela zde existovat ještě nějaká další osoba, která stejně jako on byla jak knězem Boha Nejvyššího, tak králem, prostředníkem mezi Bohem a člověkem, který žehná jak Bohu, tak i člověku. S naprostou jistotou se to však říci neodvážím, to až v nebi, kde se buďto potkáme s Malkísedekem a Ježíšem, nebo jenom s Ježíšem.

Jákobův (Izraelův) desátek

Tomu místu dal jméno Bét-el (to je Dům Boží). Původně se to město jmenovalo Lúz. Jákob se tu zavázal slibem: „Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu svého otce, bude mi Hospodin Bohem. Tento kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, stane se domem Božím. A ze všeho, co mi dáš, odvedu ti poctivě desátky.“ (Gn 28:19–22)

Jákob usnul. Na tom by nebylo nic až tak moc divného, byla totiž noc. Pod hlavou měl kámen, nejspíše ne proto, že by se mu na něm dobře leželo, ale asi nebylo nic měkčího.

V noci měl sen. Viděl žebřík, který vedl až do nebe, a anděly sestupující nahoru a dolů. Zkrátka pořádnou podívanou. Není tedy divu, že když se vzbudil, byl pěkně vyděšený. „Tady je dům Boží,“ třásl se, „a já jsem to nevěděl.“

Jákob byl toho času na útěku od svého bratra ke svému vykutálenému strýci Lábanovi. Neměl v tu chvíli žádné veliké vyhlídky, že se vrátí zpět, a už vůbec ne na nějaké vysoké postavení či veliké bohatství. Přesto se toho dne zavázal Bohu slibem.

Bůh ten slib přijal, a vzal jej jako smlouvu mezi sebou a Jákobem. Všimni si, že je tady Jákobova podmínka, něco, co má Bůh udělat, ale je tu i něco, co má dělat Jákob. A jedna z Jákobových částí je „odvedu ti poctivě desátky“.

„Odvedu“ už je trochu jiné slovo, než „dal“. Znamená totiž, že desetina z Jákobových příjmů už nepatřila jemu samotnému, ale byla Boží. Ano, Jákob to vypěstoval, jemu se ta zvířata narodila, ale nebyla jeho. Patřila Bohu. K tomu se Jákob zavázal svým slovem.

Tento oddílek může mít samozřejmě ještě druhý výklad, a to, že si Jákob konečně uvědomil, že má Bohu platit desátek, a teď mu to jako napravený hříšník konečně slibuje.

Osobně se spíše přikláním k výkladu, který se zdá zapadat lépe, a to, že Jákob desátek v té době dávat nemusel, ale svým slovem se zavázal, že ho dávat bude. Od té doby byl samozřejmě zavázán slovem, a už musel. Pro tuto verzi hovoří jednak to, že tu není žádná známka Jákobova „pokání“, v dřívějších záznamech Písma je o desátku zmínka jen u Abrahama, jehož desátek jsme rozebrali výše. Proto si myslím, že Jákob v tu dobu nebyl nijak vázán Bohu desátek odvádět, ale od této doby už ano.

Není tedy divu, že pak Bůh u Mojžíše hovoří o desátku jako o čemsi, co je jeho, na co má plné a svrchované právo. Ve skutečnosti je desátek Staré Smlouvy (tj. Mojžíšova Zákona) docela obyčejná daň. Daň, se kterou Panovník Hospodin zachází zcela jak chce. Ukládá její vybírání (Dt 14:22), nařizuje jak se má odvádět (Lv 27:30), a se svými prostředky pak nakládá jak se jemu zlíbí, konkrétně je dává svým kněžím (Nu 18:21).

Desátky v Zákoně tedy byly zcela obyčejnou daní, vymáhanou na základě Jákobova (Izraelova) slibu. Celý Izrael tedy platil daň Bohu.

Není tedy potom divu, že Malachiáš kárá Izrael z krádeže.

Smí člověk okrádat Boha? Vy mě okrádáte. Ptáte se: »Jak tě okrádáme?« Na desátcích a na obětech pozdvihování. (Mal 3:8)

Jestliže byly desátky daní, pak zcela zřejmě patřily Bohu, byly po právu jeho, a jejich odepření bylo docela obyčejnou krádeží. Ano, asi tak, jako kdybyste nezaplatili daň v našem státě, také je to docela obyčejná krádež, protože i když jsem ty peníze vydělal já svou prací, přesto podle zákona patří státu, a já nemám právo je zadržet, pokud je stát chce.

Zloději v církvi?

V čem je často problém v církvi? Inu, nemůžeme se dohodnout, jestli je náš desátek ten Abrahamův, nebo ten Izraelův. A tak se často praktikuje jakási směsice mezi těmi dvěma.

Jak to vypadá?

„Víš, Bůh chce, abys desátky platil, on pak lidem, kteří jej neplatí, nežehná, a i ve starém zákoně se to platilo, ale že bych mohl říct, že když je neplatíš, tak okrádáš Boha, to asi ne.“

Aha. Takže Bůh chce, abych platil desátky (a ty přirozeně patří do církve, jeho kněžím), ale nepatří tak zcela úplně jemu, protože kdyby ano, mohl bych říct, že jejich neplacením okrádám Boha. Na druhou stranu ale Bůh jaksi penalizuje lidi za to, že je neplatí, a tak by sis měl, milý křesťane, raději pospíšit s placením do kasičky.

Církev má totiž často sklony vybírat Izraelův desátek, jako by se bála, že když bude vybírat jen ten Abrahamův, zchudne, ale zase se bojí Izraelův desátek dovést až do všech jeho důsledků.

Jaké jsou důsledky placení Izraelova desátku v církvi? Pojď se podívat. Izraelův desátek je tedy obyčejná daň, daň, která patří Bohu. Peníze tedy, milý křesťane, vyděláš ty, ale patří Bohu, a ty nemáš právo mu je odpírat. Pak tedy každý, kdo je Bohu odpírá, je docela obyčejný zloděj. No a zloději, ti přeci do Božího království nevejdou.

Platí-li v církvi Izraelův desátek, pak každý, kdo jej neplatí, a v tomto hříchu, tj. krádeži, i přes upomínání setrvá, pak nevejde do Božího království, vždyť zloději zůstanou vně.

O tom se ale většinou nemluví.

„Takže podle tebe jako nemáme dávat?“ křičí zastánci pokřiveného Izraelova desátku.

Ale kdeže. Do nebeského království totiž kromě zlodějů nevejdou také lakomci, a kromě toho „ochotného dárce miluje Bůh“. Jsi-li lakomec, pak pro tebe bude břemenem i ten Abrahamův desátek, ba i myšlenka na něj, vždyť pak budeš mít pocit „že bys měl něco dát“, a to je, ach, takové utrpení jen na něco takového pomyslet.

Navíc já nemluvím proti placení desátků obecně, vždyť Abraham desátek dal! Ale dal jej prostředníku mezi sebou a Bohem, knězi a králi Malkísedekovi, dal jej ze svobodné vůle tomu, který nepřišel, aby po něm něco chtěl, nevybíral od něj žádnou daň, naopak, přišel, aby dal něco svého.

Dal, i když nemusel.

A mám za to, že mým otcem se stal Abraham, jak je psáno, že „se stal otcem všech neobřezaných, kteří věří a jimž je spravedlnost připočtena“ (Ř 4:11), ne na základě Zákona, ale na základě víry.

Proti Izraelovu desátku v církvi mluví jasně ještě jedna věc. Desátek v Izraeli byl daň. Bylo určeno kde se má odvádět (na místě, které ti určím, a i když se místo přesouvalo, všichni věděli, kde to je), jak často se má odvádět (každé tři roky), z čeho se má odvádět (z obilí země, ovoce stromů, z bravu a skotu), jak se má vybírat (skot projde pod holí a každý desátý bude odveden, nebude se prohlížet, jaký je to kus), komu bude patřit (kněžím), i jak se má odvádět (v naturáliích, pokud má člověk dlouhou cestu, pak ve stříbře).

Čili přesný popis toho, jak se bude tato daň odvádět, což je bezesporu u daně nutnost. Že tato nařízení dnes neplatí je nabíledni. Nosíte každé tři roky každou desátou krávu do Jeruzaléma? Já ne.

Ale jestliže tato pravidla už neplatí, a daň přesto trvá, měl by Panovník Hospodin stanovit jasná pravidla, kam a jak se má daň odvádět! Pokud by to neudělal, je jeho požadavek na platbu daně poněkud zvláštní.

Ale jasná pravidla nejsou. Ano, někteří lidé říkají: „Je přeci jasné, že…“ (doplň si sám – patří to do církve, pastorům, služebníkům, těm, kteří by se sami neuživili, atakdále, atakdále). Ale je to jasné? Odkud? Kdo to kde ustanovil? Bůh to totiž zcela určitě nebyl.

Z těchto důvodů mám za to, že v církvi má být desátek Abrahamův, ten nevynucený, dobrovolný, z vděčného srdce a radostné mysli, u kterého pak ovšem není hříchem, pokud se neplatí, a není-li hřích, pak samozřejmě není ani odplata za něj.

Ale jestli chcete platit Izraelův, pak prosím, ale se všemi jeho důsledky, žádný Abraelův ani Izrahamův desátek jsem v Písmu nenašel.