Po 28. 5. 2007

Poutníci

Poutníci

Viděl jsem toho dne tři poutníky přijít až k Oponě odshora dolů roztržené, a každý přišel se svou vlastní žádostí. Potkali se již na Cestě k ní, a slyšel jsem je spolu takto hovořit.

„S čím jdeš dneska do Svatyně?“ ptali se druzí dva prvního.
„Ále,“ odvětil, „jako obvykle. Kde jsem to jen…“ a poutníci se na chvilku zastavili, aby první mohl vyštrachat cosi ze svého tlumoku.
„Á, tady to je,“ zahlásil vítězně, když konečně nalezl ušmudlaný kus pergamenu. „Takže,“ začal předčítat, „jdu prosit za nevěřící kolem mě, za pastora sboru, za biskupa církve, za moje děti a rodiče, za pokoj v národě, moudrost a zmocnění pro služebníky, za mládež, za důchodce, za nemocné a trpící, a nakonec za požehnání pro svůj život.“
„Izrael,“ podotkl druhý, „nemáš tam Izrael. Nevíš, že je psáno ‚vyprošujte pokoj pro Jeruzalém‘?“
„Jo, díky,“ připsal si první položku na seznam.
„Vlastně ani nevím,“ pokračoval, „proč si všechny tyhle prosby ten náš Bůh naporoučel, ale co, když mu to dělá radost, tak co bych pro něj neudělal.“
„No, možná si tam s nima topí,“ navrhl druhý.
„Nebo z nich dělá kadidlo, aby mu to tam tak nesmrdělo po hříšnících,“ přisadil si třetí.
„Víte co,“ poznamenal po chvíli trapného ticha první, „někdy se mi tam vůbec nechce. Copak mně záleží na nějakých nevěřících? Sám mám svých problémů dost. A to vůbec nemluvím o Izraeli!“
„Jo, to my známe,“ zašeptali souhlasně druzí dva, „ale víš, neměl bys tak mluvit. Když si to Všemohoucí přeje, tak uctivý služebníček a moc neremcat!“

„No a co ty,“ otočil se první na druhého.
„Já už jdu možná dneska naposledy,“ prohlásil rezolutně druhý, a v očích se mu lehce hněvivě zablesklo.
„A proč prosím tě?“ nechápal první.
„Kdybych věděl dřív, jakej je strašnej problém z toho starýho žgrda něco dostat, asi bych se poohlídl někde jinde. Mám doma nemocný děcko, a chtěl jsem, aby mi ho uzdravil, ale furt ho ne a ne dotlačit k tomu, aby to udělal.“
„Ty jo, nemocný děcko, to ti nezávidím,“ soucitně podotkl třetí.
„Víš,“ rozohnil se druhý ještě víc, „někdy mám už dojem, že ho mám na lopatě, a konečně jsem ho nějak přiměl, aby to řešil, ale je kluzkej jako úhoř, a vždycky se nakonec vysmekne.“
První a třetí pokývali soustrastně hlavami. I oni již věděli, jaká je to marnost pokřikovat na Všemohoucího: „Ó Bože! No tak se prosím tě konečně zvedni! Že tě to baví takhle pořád lenošit a nic nedělat! Člověk aby tě pořád popoháněl! Copak nevíš, jak je těžký tě k něčemu donutit?“

„A s čím jsi přišel ty?“ otočili se nakonec první dva na třetího.
„Víte co tady mám?“ poklepal si třetí místo odpovědi se sebejistým úsměvem na svou velikou tornu.
„Sepsal jsem řeč,“ pokračoval ihned po řečnické otázce, aby snad ostatní nenapadlo odpovídat, „a budu ji dneska prezentovat před Všemohoucím.“
„Jakou řeč?“ nechápal první.
„Víš, záleží mi na tom, o co prosím,“ započal třetí vysvětlování, „a tak jsem si říkal, že by bylo třeba si to trošku pojistit.“
„Pojistit?“ divil se druhý.
„Jo, pojistit. No nevíš, jak je Bůh rád chválen? Že vyzývá všechny kolem, aby mu vzdávali chválu a klaněli se jeho svatému jménu? On to má totiž rád! No a tak když já jdu ke trůnu milosti, nosívám s sebou pokaždé nějakou takovou slavnostní řeč.“
„A jak to vychází?“ ptali se hladově první dva, neboť to v jejich očích vypadalo jako nová technika, kterak ze Všemohoucího něco vypáčit.
„Ále, zatím nic moc,“ opáčil zklamaně třetí. „Zkusil jsem to minule, a začal jsem ‚Ó Pane Ježíši, děkuji ti za tvůj kříž, tvou milost, lásku, a milosrdenství které je bez konce a bude na věky věků amen‘, ale podíval se na mne tak ošklivě, že jsem samým překvapením zapomněl, za co jsem to vlastně šel prosit.“
„Takže se mu to nelíbilo?“ divil se druhý, který taky věděl, že Bůh má rád chválu. Zvláště nechápal, jaktože nezabrala ani zmínka o kříži.
„Však ho znáš, ne?“ odpovídal třetí. „Nejdřív si něco naporoučí, a pak mu to pořád není dost dobrý. Kdyby aspoň ocenil, jakou jsem si s tím dal práci!“

A viděl jsem, jak si ti tři poutníci na Cestě k Oponě roztržené odshora dolů začali notovat tu prastarou píseň, pro kterou složil nápěv sám kníže Lucifer:

Nestará se o nás,
nemá o nás péči,
jen si na nás na všech
svý komplexy léčí.

A slyšel jsem, jak zpoza Opony zazněl hlas, a zvolal:

Kéž by se mezi vámi našel někdo,
kdo by zavřel dveře,
abyste marně nezapalovali na mém oltáři oheň!
Že se mi chodíte ukazovat!
Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří?
Nemám ve vás zalíbení, praví Hospodin zástupů,
a dary z vaší ruky jsem si neoblíbil.
(Mal 1:10, Iz 1:12)