Thu 14. 9. 2006

Naděje

Naděje

Do tmy zazářil najednou paprsek světla. Jak sladké bylo, jak mu najednou připadalo něžné a nádherné. Světlo! Když jsme jím každodenně obklopeni, koupeme se v jeho záři, připadá nám někdy tak obyčejné, tak nezajímavé, ale tam, v té jeskyni, tam má svoji cenu nevyčíslitelnou.

Ještě stále klopýtal ve tmě, že skoro ani neviděl na krok, světla bylo zatím příliš málo, aby mu svítilo byť i pod nohy. Ale měl směr. Jak dlouho tady bloudil už ani nevěděl, ale po tak dlouhé době si byl jist jednou věcí. To světlo musí odněkud přicházet. To nemůže být jen tak. Když ne průchod ven, tak snad aspoň nějaký průzor, který by mu ukázal, kudy dál.

Stejné je to někdy i s námi. My to míváme ještě o něco těžší, protože když nám do naší tmy tmoucí zazáří paprsek světla, ještě se ptáváme: „Tohle že je světlo?“ Ano, přesně tak reaguje Boží dítě, zmatené a vystrašené, bloudící tmou. Často místo toho, aby se jako bloudící chytlo toho jediného, maličkého světélka, které vidí, řekne si ve svém srdci: „Jen jestli to je opravdu světlo. Ó, lépe bloudit potmě, než se dát za nějakým přeludem. Co kdyby to nebylo světlo?“ Všemohoucí se na to dívá, a kdyby nešlo o Jeho děti, asi by mu to bylo k smíchu. Copak bloudící ve tmě nepozná světlo? Copak světlo nemá právě takovou vlastnost, že si ho se tmou rozhodně splést nemůžeš? Copak právě světlo tu tmu nevyhání, nedonutí ji v hanbě ustoupit ze všech vybojovaných pozic?

Někdo také volává: „Hej, světlo, prokaž se, že jsi světlo. Jestli ano, tak ať ten netopýr teď uteče.“ „Nemám rád netopýry,“ procedí pak mezi zuby, „jsou strašně slizcí a vůbec, horší jsou už jen pavouci.“ Ale netopýr nic. Dál si spokojeně sedí na tvé hlavě, a buď rád, že zrovna nemusí na záchod. Ale to světlo svítí a ukazuje směr. Směr ven ze tmy. Nemusí se nějak prokazovat, koneckonců, naše představy o tom, jak by se mělo prokázat, že je opravdu světlem, jsou někdy velmi zvláštní.

„Tak ať už neklopýtám,“ chtěl by po světle první, zatímco se dívá všude kolem, a nesleduje svoji cestu. „Hej, světlo, jestli jsi světlo, tak ať mám radost,“ chtěl by druhý, „světlo přeci radost přináší.“ Hned nato jal se nadávat, že ti netopýři jsou dnes obzvláště drzí. Ten, který mu seděl na hlavě, se znechuceně zvedl, a odplachtil hledat jiné, přívětivější sedátko. „Světlo, tak jestli jsi světlo, měl bych pořádně vidět na cestu,“ volá třetí, „a víš, já si moc dobře vzpomínám, jak to vypadá, když hřeje slunce,“ vyhrožuje, „to potom člověku není taková zima jako teď!“ No řekni mi, není to ale blázen? Řekl si totiž ve svém srdci, že jestli to nehřeje jako slunce, nebude to světlo, a obrátil se do jiné chodby.

Ale abych se jenom nesmál, a to především sám sobě, vždyť i já často podobně přemýšlím, podívejme se na to světlo. Jen si nemohu někdy pomoci. Když totiž Všemohoucí ukazuje, jak jsme blázniví a hloupí, člověk se někdy může smíchy potrhat.

Tohle světlo má jméno. Není jen tiché, ono mluví. Říká se o něm, že bylo ještě před založením světa u Otce, než potom přišlo na svět. Také, že v něm byl život lidí. Rozumíš? Život! Život, který vytrvá, a žádná tma, dokonce ani smrt, ho nemůže zahubit. Znovu se tě zeptám na jednu otázečku. V které rostlině je více života. Je to v dubu, který již staletí žije v poklidné vesnici, a lidé se pod jeho rozložitým stínem rádi schovají, nebo v malé, někdy pokřivené, úporné borovici, rostoucí na srázech vysokých hor? Kdo má více života? Kdo ho potřebuje více? Je to ten dub? Vždyť on se má dobře! Nebo ta borovice? I když vypadá často pokřivená, teprve když přijdeš blíž, pochopíš tu obrovskou houževnatost, s jakou se musí na skále udržet. Znovu, když se dívám na Stvořitelovo stvoření, musím si uvědomit, jak chabá, jak nedostatečná jsou veškerá naše měřítka.

Tohle světlo o sobě něco říká. „On má srdce moudré, a nesmírnou sílu,“ pravil Job uprostřed svého soužení. „Pán je milostivý, pomalý k hněvu, vytáhne tě z jámy, a korunuje tě láskou a slitováním, On uspokojí tvé touhy dobrými věcmi, tak, že i tvé mládí se bude obnovovat jako sokolovi,“ píše malý ryšavý mládenec jménem David.

A tady leží tvá naděje. K čemu je mi totiž světlo, které odmítá svítit? Je jako baterka, která jako každý správný kus lidské technologie svítí ať je v rukou kohokoli, jen ne v těch tvých. Znáte taková zařízení? Pak přijde nějaký technický šaman, zmáčkne někde nějaké tlačítko, potřese nad vámi odevzdaně hlavou, a jde zase pryč. Jen co odejde, vezmete přístroj do ruky, s radostí, že konečně svítí, a ejhle, tma. Je tohle světlo taky takové?

Pokud ano, pak byste ho museli nazvat lhářem. Protože ono výslovně tvrdí, že nikomu nestraní. Že s každým zachází stejně, a „každému odplatí podle jeho skutků“. Takže se můžeš rozhodnout. Je-li světlo lhářem, nešel bych za ním, bylo by to opravdu jen následování přeludu, jako když slepý slepého vede po věky věků do toho stejného příkopu. Není-li však lhářem, pak to, o čem zpívá ten malý ryšavý, platí i pro tebe. Jsi v jámě? Říká: „Vytáhnu tě, a nejen to, budu tě korunovat láskou a slitováním.“ Máš málo dobrých věcí? „Hledej své blaho ve mně, dám ti vše, oč požádá tvé srdce,“ odpovídá s tou stejnou něžností.

„Lhář,“ ucedí někde potichu naše duše, „jako kdybych je neznal, všechny tyhle marketingové experty, co ti naslibují hory doly, a pak kde nic tu nic.“ „Ano, Pane, zajisté,“ hovoří naše ústa, „ty jsi přeci nikdy nelhal.“ No a teď to zkus dát dohromady, a takhle žít. Ale varuji tě, je to dost nepohodlné. Nejen, že budeš nosit dvě tváře, a na každé bude namalovaný jiný úsměv, ale také si znovu na svá bedra vezmeš břemeno jménem Zákon. Nepomůže-li ti totiž Všemohoucí, pak pomož si sám, člověče. Tehdy tohle břemeno začne rajtovat po tvých zádech, jako by v něm byla zavázaná banda neposedných trpaslíků, a velmi jasně ti dá najevo, kde všude ho špatně neseš. Tudy totiž cesta ven ze tmy nevede. Člověk si možná říká, že ti trpaslíci by to mohli vědět, ale oni, mršky, nechtějí vylézt ven z toho pytle, že oni se prý rádi vozí. Ale budou ti do omrzení slibovat, že když je budeš dost dlouho nosit, tak že ti to poví. Kecají. Já je znám, tyhle asimetrické potvory. Asi metr vysoké, asi metr široké, asi metrák váží, a lžou jako o život. Chtějí se nechat nosit, tvůj hřbet jim je milejší, než jejich nohy. A tak místo toho, aby ti bylo pomoženo, najednou zjistíš, že neseš větší břemeno, než kdy předtím. Není potom logické, že se tvé nohy čím dál tím víc po cestě jen vlečou? Ano, přesně tohle je osud těch, jejichž bůh volá: „Pomož si sám, a já ti pak pomůžu. Tedy, možná.“

Tady tedy leží ta naděje. Ne v člověku, ne v tom, jak velké břemeno bys možná na svých slaboučkých ramenech dokázal unést, ale leží v tom světle. Jakoupak schopnost měl v sobě asi ten poutník, že podle světla jít dokázal? Čím si to zasloužil, že ho tam někde ve tmě dostihlo, a zaklepalo mu na nos? Ničím. Ale ono je opravdu milostivé, se srdcem moudrým, laskavým. Má opravdový, něžný soucit s těmi, kteří bloudí po tmách, a ptají se, kudy by mohla vést cesta ven. Ať je to ten anebo onen. A je-li to někdo, koho už světlo zná jménem, tak tím spíše.