Po 25. 6. 2007

Osamělý

Lukáš Makovička, Biblické
2926x přečteno
Osamělý

Je jitro. Úsvit se již probouzí z nočního spánku, a slunce vystrkuje své paprsky zpod peřiny mraků.

Svítá, a temnota odchází.

Ne tak pro něj. Dívá se očima svého srdce na krajinu, a to se svírá úzkostí a bolestí. Je mu strašlivě smutno, ze vší té nepravosti kolem, z každého hříchu a špatnosti, hle, vždyť ještě před několika lety si ti, kdo takové věci páchali, nemohli dovolit o svých činech ani zašeptat, a dnes… dnes se nosí po ulicích jako pávi, vládnoucí, vyvýšení.

„Panovníku,“ hovoří z hořkosti, která ho zaplavuje, „velice jsem pro tebe horlil, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili, a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, není tu nikdo, kdo by pozvedl svůj hlas pro tvou smlouvu, není, kdo by horlil pro Hospodina zástupů. Je mi z toho hořko, Panovníku, a ty mlčíš. Díváš se na svůj lid, jak si svými hříchy kope vlastní hrob, a mlčíš. Pro naše nepravosti jsi nám dal jíst písek, a pro modlářství tohoto lidu jsi od něj odvrátil tvář. Což má smysl ještě dál bojovat?“

Muž se odmlčí. Snad mu v mysli přeběhne tichá myšlenka, že je příliš smělý k tomu, který vyvádí hvězdy, a na každou z nich volá jménem, ale pak ho znovu uchvátí přiliv hořkosti srdce.

„Horlil jsem pro tebe, Hospodine, hovořil jsem se svými bratry o všem tom, co dělají, čím překračují tvou smlouvu, ale nenaslouchali mi, hle, jsem jen přistěhovalec, cizinec z Gileádu, jsem pro ně méně než prach, můj hlas je nezajímá a na má slova nedají. Panovníku, cožpak nás necháš zahynout v naší nepravosti? Nebo ti již nezáleží na tvém lidu? Zanevřel jsi na něj navěky? Pak si vezmi i můj život, neboť je lepší, abych umřel, než abych žil!“

Poslední kapky hořkosti se vylévají z nádoby, a padají na tichý písek pouště kolem.

Otočí se, a odchází. Písek mu neumí odpovědět, a zdá se, že i ten, který sedí na trůnu v nebesích, zůstává tichý.

Je sám, osamělý, bezmocný, a tak zoufale slabý.

Maličký, třesoucí se plamínek uprostřed moře temnoty.


Hospodin se onoho dne dívá na území svého lidu. Svítá, a paprsky slunce ozařují jeho písčité pláže, a vlny příboje na něj kreslí pěnou nádherné obrazy.

Celá země je však v temnotě, chybí jí světlo života, a lidé chodí jako slepci, jeden každý z nich klopýtá po své cestě životem, jde jednou sem a podruhé tam, a pokaždé doufá, že už snad našel ten správný směr.

Ale oči jejich srdce jsou slepé.

Celá země je nesmírně tichá. Jak Panovník toho rána touží po oněch dnech, kdy se z ní linulo volání k nebesům, kdy zde byly zástupy těch, kdo jej uctívali, utíkali se k němu pro pomoc a radu, aby jim byl záštitou a pomocí.

Ne tak dnes.

Země je tichá, a i těm, kteří ještě nesklonili své hlavy před Baalem, se zdá být Panovníkova ruka slabá. Tak zoufale slabá, že jej již ani mnohdy nežádají, aby je vytrhl z jejich soužení, vždyť jak by mohl?

Pak zaslechne volání.

Jeho srdce v něm poskočí, když vidí uprostřed moře lhostejnosti plápolat maličký plamínek horlivosti, zaraduje se, i když vidí, že by také mohl rychle uhasnout, nebude-li přiživen.

A do knihy, kterou píše, vepíše onoho dne zlatými literami nové jméno.

Elijáš.


Po nějakém čase…

Elijáš sedí v pokoji, a v jeho mysli ještě stále plápolají obrazy z posledních tří let. Vzpomíná na den, kdy poprvé slyšel Panovníka hovořit, a kdy se v něm znovu vznítil nepatrný plamínek naděje, že snad ještě není vše ztraceno.

Vzpomíná na dny, kdy vyhlašoval Izraeli dobu sucha, na dny u potoka Kerítu, osamělé, jen ve společnosti nečistých zvířat, a šumícího potoka, však přesto dny plné rostoucí naděje.

Na dny v Sareptě, jeden jako druhý po dlouhý čas. Ráno vstát, sníst jeden malý podpopelný chléb, a pak dále čekat.

Čekat… jak to někdy bylo úmorné.

A pak… Karmel.

Elijášovi se znovu rozzáří oči radostí, když vzpomíná na dnešní slavný den.

I Achab, ten krutý Boží nepřítel, se musel sklonit před mocí Hospodina zástupů, a na jeho slovo svolat všechny proroky k jejich poslednímu zápasu.

Nejspíš už měl taky docela žízeň, ušklíbne se Elijáš tiše.

Rty mu zkřiví úšklebek, když si vzpomene na ty Baalovy kašpary, jak tančili kolem oltáře, a snažili se probudit svého boha, aby jim poslal oheň z nebe. Boha, pche, pomyslí si Elijáš, nejspíš si zrovna dneska odskočil, nebo dost tvrdě usnul, protože i když se řezali do krve, nikdo jim neodpověděl, nikdo tomu nevěnoval pozornost.

To jemu stačilo poprosit.

A jak mu srdce skákalo radostí, když slyšel ty liknavé Izraelity, poskakující z jedné strany na druhou, volat: „Jen Hospodin je Bůh!“ Ach ano, řekne si tiše, Panovník umí být velmi přesvědčivý, když chce.

Pak někdo zaklepe.

„Pojď dál,“ říká Elijáš, stále ještě plný radosti a nadšení.

„Elijáši,“ hovoří k němu tvrdě muž, který vejde do místnosti, „posílá mne královna Jezábel. Mám ti vyřídit, že bohové si mohou dělat, co chtějí, ale ona s tebou zítra naloží právě tak, jak ty jsi naložil s jejími proroky.“

Elijášovu radostnou mysl protne krutý blesk strachu, když si vzpomíná na proroky, které sám pomáhal pobíjet, a roztříští jeho naděje na hromádku střepů.

Ach, Panovníku, sténá, když prchá pryč z Jeruzaléma, což i mne nakonec zabijí?


Panovník Hospodin slyší, a zastaví se uprostřed své práce. Karmel se zdál Elijášovi jako konečné vítězství, pro Hospodina zástupů je však jen počátkem budování, počátkem práce, které je uprostřed temnoty Izraele třeba udělat opravdu mnoho.

Elijáš, pozná okamžitě hlas, který k němu volá o pomoc, hlas, který miluje, hlas, který na něj spoléhal, když tu nebyl nikdo jiný.

Slyší jej, jak sténá, a prosí, aby si už vzal jeho život.

Slyší jeho srdce, jak se svírá nesmírnou beznadějí, která je zaplavila.

Slyší, a srdce mu sevře soucit. Hle, řekne si Panovník ve svém srdci, byl jsi mi věrný ve zlých dobách, cožpak ti neodplatím, já, který se odměňuji těm, kdo mne hledají?

„Elijáši,“ posílá k němu zprávu po svém poslu, „chci se s tebou setkat na Chorébu, jen já a ty, muž a jeho Bůh.“


Po čtyřiceti dnech…

„Elijáši, co tu chceš?“ ptá se Panovník na Chorébu znaveného Elijáše.

„Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů,“ odpovídá Elijáš, „protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“

„Pojď, Elijáši, vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem,“ vybídne Panovník onoho dne Elijáše. Ten ze svých posledních sil vstává, aby poslechl svého Boha.

A Panovník skloní nebesa, a sestupuje, aby se setkal se svým milovaným. Nasedne na oblaka, a letí na jejich křídlech, před ním vane vítr, který tříští skály a rozervává hory, kameny se chvějí a planiny se otřásají v křeči, když vychází, a ohnivá stěna jde jako jeho posel před ním.

Pak vše přejde, a na Chorébu se rozhostí něžné ticho.

„Elijáši, co tu chceš?“ hovoří Panovník se svým prorokem hlasem jemným a tichým, hlasem trpělivým a soucitným, hlasem milujícím.

Elijáš znovu říká to stejné, znovu v něm duše sténá, zlomená, bolavá, a tolik, tolik osamělá.

„Elijáši,“ vysvětluje Panovník jemně, „vždyť já jsem si zachoval v Izraeli sedm tisíc, kteří před Baalem nepoklekli, a ani tebe nehodlám nechat samotného. Jdi, vrať se zpět, a pomaž Elišu, syna Šáfatova, za proroka místo sebe, Chazaela za krále nad Aramem, a Jehúa za krále nad Izraelem.“

Elijáš vstává, a do jeho žil se znovu vlévá naděje.

On to věděl, pochopí v té chvíli, vždyť on celou dobu věděl, jak to dopadne.

A že to není konec…


Léta uplynou jako voda.

Elijáš již není sám. Jako prvního získá Elíšu, syna Šáfatova, který chodí s ním, lije vodu na jeho ruce, a učí se od něj vše, co jeho mistr umí.

A jak se Elijáš raduje z každého jeho krůčku i kroku po cestách Hospodinových!

Přestože pro Elijáše Karmel neskončil úplně slavně, v zemi se cosi stalo.

Sto proroků Hospodinových, které v době nejhoršího útlaku schovával Obadjáš v jeskyni, znovu vychází ven, a někteří z nich přebývají u králova dvora. Pravda, Mikajáše dá občas Achab zavřít do vězení, ale o život jim už nikdo neukládá.

V zemi znovu zní Boží zákony, a třebaže král i jeho choť jsou bezbožní nadále, to světlo ve tmě svítí, a ta ho nepohltí.

A když nadchází čas odchodu neznámého gileádského přistěhovalce, ví o tom snad celá města.


Panovník Hospodin se dívá na řeky času, jak plynou, víří se, a točí, a sleduje malou loďku Elijášova života, která za chvíli zamíří na klidné moře věčnosti.

Pro lidskou paměť Elijášovu jsou zlé doby osamění již jen vzpomínkou, která vyprchává, vždyť minulé věci nelze v paměti udržet, ale pro Věkovitého je to jako včera.

Hle, říká, když pro toho jediného z lidského pokolení posílá své ohnivé vozy, aby jej převezly za brány smrti, byl jsi mi věrný ve zlých dobách, cožpak ti neodplatím, já, který se odměňuji těm, kdo mne hledají?