St 27. 6. 2007

Spravedlivý

Lukáš Makovička, Evangelium
3122x přečteno
Spravedlivý

Pozvednout v kolenou, a nádech. Pocítil chvilkovou úlevu, když se do jeho zmučených plic znovu dostala troška vzduchu, ale věděl, že to je opravdu jen na chvíli.

Každý nádech ho stál spoustu sil, a při každém se mu třísky z hrubého dřeva za jeho zády zadíraly do kůže.

Kříž.

Tak přece jsi mne nakonec dostal, pomyslel si s chmurným úšklebkem, když přemýšlel o obávaném římském popravčím nástroji. Když byl mezi svými, rád o něm vyprávěl morbidní vtipy, ale dnes na žádný z nich neměl náladu.

Byl úplně nahý, na těle mu nenechali ani bederní roušku, i tu si římští vojáci rozdělili mezi sebe jako kořist. Co ale pociťoval snad ještě více, než nahotu těla, byla nahota duše.

Nejsem tak špatný člověk, říkával si za svého života, jsem snad lepší, než mnozí lidé, byla jeho slova, kterými zakrýval díry v rozedraných cárech své vlastní spravedlnosti. Když byl mezi svými, kde byl každý oblečený podobně, setkával se se souhlasem a přikyvováním, ale zde, v přítomnosti smrti, se mu náhle zdál jeho oděv zoufale nedostatečný.

„Takže takhle se chceš ukázat před Nejvyšším?“ posmívala se mu tichá dáma v černém, „takhle chceš přijít před Svatého na nebesích, který nesnese před svým pohledem nepravost?“

Ne, nechci, chtělo se mu křičet, ale co mi zbývá!

Převíjel si před očima svůj život, promarněné příležitosti, bolest, kterou způsobil, i tu, kterou mu způsobili jiní. Znovu viděl svou ženu, jak ho prosí, aby ji neopouštěl, i malé dítě v jejím náruči, a znovu prožíval tu chvíli, kdy ho tvrdé srdce od ní odvedlo do náruče jiné. Znovu vzpomínal na večery u kořeněného nápoje za hlučné zábavy, a na prázdná slova, která se přelévala sem a tam místností.

Marnost, pomyslel si, samá marnost.

Znovu viděl své ruce od krve, když vyšel toho osudného dne za svým lupem. Kdo mohl vědět, že se ten blázen bude tak bránit, že mu nic jiného nezbude?

A teď tu visí, svůj život promrhal, nezbylo z něj vůbec nic, a ve svědomí si nese svůj vlastní rozsudek. Lhář, vrah, smilník, opilec a zloděj, volá na něj přes všechnu bolest.

„Takhle se chceš ukázat před soudem Božím?“ tiše se mu vysmívá slečna Smrt, „opravdu chceš od něj dostat odplatu za tyto své skutky?“

Ne, nechci, volá znovu ve své duši, ale co mi zbývá!

Snad kdyby mi Bůh dal ještě šanci, a já bych mohl sestoupit z tohoto kříže, ó žil bych dobrý život, dal bych si pozor, abych nikomu neublížil, lká jeho duše.

Ale co by to bylo platné. Copak mohu změnit to, co se už stalo? Cožpak mám snad něco, čím bych mohl Nejvyššímu zaplatit za to, co jsem již udělal? A kromě toho, vím, že i přes sliby bych stejně zase selhal, nezvládnu zkrotit ani svůj jazyk, je podpalovaný samotným peklem, jak bych mohl zkrotit své srdce?

Tak snad, přemýšlí dále, snad je toto utrpení na kříži jako oheň, který mne přepálí, a já skrze tuto bolest budu očištěn, snad pro toto mé utrpení budou mé viny prominuty.

Vždyť trpíš zaslouženě, odpovídá mu jeho svědomí, jak by mohl mít zasloužený trest před Panovníkem jakoukoli cenu?

Bože, volá nakonec, smiluj se nade mnou hříšníkem!

„Pomáhal jsi jiným, tak pomož i sám sobě, a sestup z kříže,“ vytrhne ho z jeho přemýšlení hrubý hlas.

Elíhú.

Ani na kříži, v přítomnosti samotné smrti zdá se nemá žádnou bázeň.

Zvedne zrak, a zadívá se na muže, kterého jeho kumpán uráží. Nezná ho, ale hned na první pohled ho překvapuje jeho klid a pokoj. Ježíš Nazaretský, král židovský, čte s velikým úsilím nad jeho hlavou rozsudek.

Zvláštní, pomyslí si, co je to za zločin?

„Nech ho být,“ zastane se neznámého muže, „on nic zlého neudělal, ale my tady visíme spravedlivě.“

Elíhú ztichne, těch pár slov pronesených sípajícím hlasem pro něj bylo jako úder rukavicí do tváře.

Pak si vzpomněl. Ježíš z Nazareta, to je ten, o kterém někteří říkali, že by to mohl být Mesiáš.

Mesiáš.

„Pane,“ otáčí se na druhého muže, „pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“

„Amen říkám ti, že ještě dnes budeš se mnou v ráji,“ odpovídá mu druhý.

V ráji? Já? Ale Pane, ty nevíš…

Pak se mu zadívá do očí, a pochopí, že ví.

Blíží se třetí hodina, slunce se zatmělo jako v nejhlubší noci, a smrt se mu stále tiše posmívá za díry v jeho oblečení. „Takhle půjdeš před Boží soud? Opravdu? Nu, nechtěla bych být na tvém místě…“

Pak uvidí toho, který visí po jeho pravici, jak se vzepjal v poslední křeči. „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha,“ zavolá mocným hlasem naposledy, a pak skoná.

Dívá se, a nechápe. Tak tedy nakonec přece jen zemřel.

Vidí kapky krve, jak stékají po hrubém dřevě kříže, a vpíjí se do hladové země, a náhle, jako by někdo otevřel slepé oči jeho srdce.

Drahá je před Hospodinem smrt spravedlivých jeho, šeptá onoho dne Duch Boží tiše na vrcholu Golgoty, a s každým slovem jako by někdo z jeho očí loupal šupiny.

Drahá, drahá a vzácná je krev Hospodinova spravedlivého, pochopí onoho dne, tak drahá, že jedna kapka stačí, aby koupila miliony takových zničených vraků, jako jsem já.

Pak oči jeho srdce sledují Syna Božího, Beránka, toho ukřižovaného, jak vystupuje k Otci, do jeho svatyně, přichází ne s krví beranů a kozlů, ale se svou vlastní krví, vzácnou, převzácnou krví.

„Otče,“ praví Věkovitému, který naplňuje nebesa i zemi, „přišel jsem, abych ti zaplatil za ty, kdo se proti tobě provinili. Upusť prosím od sporu s nimi, nesuď se s žádným z nich, vždyť před tebou nikdo neobstojí. Hle, dal jsem život za život, krev za krev, a tu krev ti dnes nabízím jako oběť dokonalou, dobrou a vzácnou, za ty, kdo se pod nebem uchýlí ke mně, kdo se svěří do mých dlaní, kdo mi uvěří. A já nevyženu žádného, kdo ke mně přijde.“

Andělé zatajili dech, a nebesa se na okamžik zastavila ve svém běhu, když Otec a Syn stvrdili svou smlouvu, a Syn ji podepsal svou vlastní krví.

Upouštím od stíhání těch, kdo se k tobě utíkají, slibuje v ní Otec svému Synu, nebudu je žalovat, nebudu po nich nic vymáhat, jsou před mým zrakem spravedliví, jako by nikdy nic neudělali, protože jsi za ně zaplatil, a na soud nepřijdou.

Na soud nepřijdou, opakuje si odsouzenec na kříži ta převzácná slova.

Oči mu pokryjí slzy, když si uvědomí jejich plný dosah. Vždyť jak by se mohl ukázat před soudem Božím, když neobstál ani před tím lidským? Jak by mohl doufat, že by unikl před jeho hrozným hněvem a před zaslouženým trestem?

Na soud nepřijdou, jásá jeho duše, když je z ní v mžiku svlečeno staré, potrhané roucho vlastní spravedlnosti, a oblečeno nové, ten zářivě bílý kment spravedlnosti z víry.

Na soud nepřijdou, poskakuje mu srdce v hrudi, vždyť kde není žalobce, není ani soudce, jak by mne Bůh nyní mohl odmítnout, jestliže není nikdo, kdo by mne obvinil z něčeho zlého? Kdo mne obviní, když mne Bůh ospravedlnil? Lidé už nade mnou soud vynesli, mohou zabít tělo, ale duši do pekla uvrhnout nemohou, a za své hříchy jsem zodpovědný Bohu. Kdo by mne tedy mohl volat k zodpovědnosti?

Ještě dnes budeš se mnou v ráji, připomíná si znovu ta vzácná slova, a téměř necítí, jak mu tvrdý úder přelámal obě nohy.

Smrt přišla záhy, a poslední vzdech mu unikl ze zmučených plic, ale její ruce jsou prázdné, ten, kterému tak dlouho vládla, na poslední chvíli unikl z jejích sítí.

Na vrchol Golgoty se snese ticho, a lidé pomalu odcházejí do svých domovů.

Jen Boží Duch toho dne již podruhé tiše šeptá:

Vzácná je před Hospodinem smrt spravedlivých jeho.