Po 13. 8. 2007

O evangeliu se zábavou a festivalech

O evangeliu se zábavou a festivalech

Za devatero horami a devatero řekami se rozkládala bájná země jménem Pohanie. Byla to země položená v malebném údolí, sevřená nepříliš vysokým věncem horstev, země hor a plání. Její obyvatelé si říkali Pohané, a byli to lidé asi jako já a ty, bydleli tam lidé zlí i hodní, příjemní i zlostní, obyčejní i neobyčejní.

Ta země Pohanie měla jeden veliký problém. Pustošily ji všemožné nemoci a mory, které se přelévaly sem a tam mezi obyvatelstvem, a koho zasáhly, tomu rozžíraly život, že ho trávil ve velikých bolestech. Pohanie měla v té době veliký problém s epidemií Kradení, a také Uplácení a Podlézavosti, ale co zemi sužovalo snad nejvíce byla zákeřná choroba jménem Bezpáteřnost, která znemožňovala napadeným postavit se přímo a čelit skutečnostem, jak přicházely, ale nutila je sehnout se před každým, kdo jen trochu pohrozil.

O bídě Pohanie se doslechl až v dalekém Nebestánu jeho král Jezukristus, a když se o všem doslechl, ba, i viděl některé nepříliš utěšené fotografie z té země, zželelo se mu jí. Poslal tedy do země svého dvorního lékaře, pana Svatéhoducha, aby v té zemi založil nemocnici, která bude lidem od jejich chorob pomáhat, ba i hladové krmit a žíznivé napájet, a stal se jejím primářem.

Svatýduch se tedy odebral do té země Pohanie, a uprostřed nemocného lidu založil nemocnici jménem Ekklesia. Zpočátku v ní byl sám, ale když lidé zjistili, že má lék na každou nemoc i chorobu, začali se k němu sbíhat. Svatýduch každého přijal, nevyhnal ani jednoho, ale každého napojil a vyléčil.

Aby ale jeho práce nepřišla nazmar, zavedl několik zvláštních pravidel.

Viděl totiž, že celá země je nemocemi doslova zamořena, a věděl i to, že kdyby lidi jen vyléčil, a zase je poslal zpět, může je stejně tak nechat zemřít. Uzavíral tedy s lidmi, kteří k němu přicházeli na léčení, smlouvu, že přestanou být občany Pohanie, a stanou se Nebestánci. Dále pak po nich vyžadoval, aby se chránili od poskvrny nemocí, které panovaly všude v Pohanii, drželi se blízko u něj, a učili se žít tak, jak žil on.

Mnozí jeho nabídku přijali, a začali žít v Ekklesii. Učili se od Svatéhoducha jeho řemeslu, a říkám vám, že nikdo, kdo dlouho zůstával v jeho přítomnosti, nemohl zůstat netečný k bídě, kterou viděl kolem, neboť primář Svatýduch byl zcela zaujatý tímto svým jediným úkolem, a jeho nadšení bylo více než nakažlivé. Nebylo tedy výjimkou, že se lidé u primáře Svatéhoducha učili, kterak léčit lidi z těchto nemocí, a tak je zachraňovat od nevyhnutelné smrti.

Samozřejmě také mnozí primářovu nabídku nepřijali, a raději se dále potáceli se svými nemocemi světem, ale i přesto Ekklesia utěšeně rostla a vzkvétala, neboť nadšení a horlivost Svatéhoducha ji táhla kupředu. Rostla i přesto, že Pohané neměli nové občany Nebestánu dvakrát v lásce, a občas jim to dávali pořádně najevo. „Vy si myslíte, že jste lepší než my,“ říkali, a kudy chodili, pomlouvali je. Přesto však zůstali Ekklesiané pevní a nezdolní, zvláště když viděli, jak často se právě ti, kdo dříve pomlouvali a osočovali, v časech problémů, kdy na ně dolehly jejich vlastní nemoci, obraceli na Ekklesii s žádostí o pomoc.

Šel čas, a v Pohanii se změnila vláda. Ta nová byla o cosi osvícenější a tak přejmenovala zemi na Demokratickou Pohanii, a otevřela hranice obchodu a všemožnému zboží. Do země tedy začalo přijíždět a připlouvat bohatství, především ze Západie, ale také až z daleké Zámořánie.

Pohanie bohatla, a když se již lidé nemuseli starat o pouhé živobytí, začali vymýšlet kdejakou taškařici a veselost. Vyrojili se tedy hudebníci, kašpaři a šašci, všelijací pisálkové, herci a hérečky, hertvůrci a zabavovatelé všeho druhu, aby Pohanům trpkou pouť po povrchu zemském všelijak zpříjemnili.

I dívali se na to lidé z oken Ekklesie, a občas tiše záviděli. Ano, Ekklesia ani v těchto dnech neztratila svůj účel, neboť nemoci se šířily stále, ba, dalo by se říci, že mnohem více. Zemi totiž zasáhly nové epidemie, nejvíce snad Žádostivost a Smilstvo. Ta posledně jmenovaná byla obzvláště zákeřná, neboť dokázala oddělit muže od manželky, a ničila celé rodiny. Takže nemocných bylo stále dost, a Ekklesia měla pořád napilno.

Jenže lidé z Ekklesie se dívali z oken, a občas tiše záviděli. I v noci k nim totiž doléhal zvuk veselí a jásotu, jak se Pohané radovali z nově nabytých svobod, statků a majetků.

I přišli Ekklesiané za primářem Svatýmduchem a ptali se ho: „Poslouchej, dívali jsme se na ty nové věci, které mají Pohané, a nejsou všechny úplně špatné. Nebyl by problém, kdybychom se to dobré od nich naučili? Samozřejmě, budeme se dívat zdaleka, abychom se nenakazili, a vezmeme jen to neškodné. Ale přece není špatné se trochu pobavit, nebo ano?“

Když to primář Svatýduch slyšel, zarmoutil se. „Copak nerozumíte,“ opáčil jim s pláčem, „že tady jde o něco úplně jiného? Je snad čas si hrát a bavit se, když ti lidé umírají na všemožné nemoci? Vy říkáte ‚to nejsou špatné věci‘, ale když je budete dělat, nebudete v tom čase moci dělat to, co dělám já – uzdravovat, léčit a tišit bolesti, a učit se, kterak to vše dělat lépe a účinněji. Vždyť ty věci jsou dobré jen pro vás, nepřinášejí žádný užitek, jen nové zážitky, a kromě toho, to co v nich Pohané hledají, Radost a Odpočinutí, to jsem vám přeci dával kdykoli jste mne požádali z pokladnic mého krále Jezukrista.“

„Neboj se,“ chlácholili ho Ekklesiané, „budeme to dělat jen ve svém volném čase, tak, že žádná naše povinnost nebude zanedbaná. Vždyť to nejsou přeci špatné věci.“ A tak na něho po mnoho dní naléhali, až jim s pláčem ustoupil.

Ekklesiané tedy vyrazili do okolí, aby se podívali, co nového a dobrého Pohané mají. Nejvíce se jim zalíbila snad až andělská hudba, která zněla na všech jejich pódiích, a také všemožné taškařice a hříčky, kterými se mladí Pohané obveselovali. I dívali se Ekklesiané zdálky, to aby se nenakazili, a něco z toho začali dělat sami. Do Ekklesie to zatím ještě nenosili, neboť při tom vždy cítili na svých zádech vyčítavý pohled primáře Svatéhoducha, který přes všechny výhody a radosti Demokratické Pohanie dále pracoval na svém úkolu, a léčil nemocné se stejnou horlivostí, jako dříve.

Mezitím Ekklesiané zjistili dvě věci.

Jednak, že když dělají podobné věci, jako Pohané, tak se lecjaké vztahy udobří, a leckteří Pohané, kteří jim dříve pořádně ztrpčovali život, se najednou začali chovat docela rozumně.

A pak také, že těch radovánek a veselostí je v Pohanii čím dál tím více, a čím dál tím lepších. A tak, protože Ekklesiané nechtěli zaostávat v ničem dobrém, chtěli i oni mít lepší kapely, lepší hry, lepší zábavu, a lepší workshopy i semináře.

Jenže to všechno zabíralo čím dál tím víc času, a Ekklesiané měli čím dál tím méně času na své povinnosti v nemocnici Ekklesii. Už se nekonalo tolik setkání u primáře Svatéhoducha, aby se naučili, kterak lépe léčit lidi, péče o nemocné se začala více odbývat, a lehké nemoci už se neléčily vůbec.

Lidé to samozřejmě zjistili, a do nemocnice jich už tolik nechodilo, ba i někteří Ekklesiané začali odcházet, a některá oddělení se rozhádala, protože se lidé nemohli shodnout na tom, kdo z oddělení nese hlavní vinu na tom, že se v něm tak rozmohly nemoci.

V ten čas povstal jeden z vysokých představitelů Ekklesie a pravil: „Víte, dříve, za dob staré Pohanie, jsme jako Ekklesia pořádali setkání u primáře Svatéhoducha, ptali se ho a on nás učil, ale dnes už to nestačí.“ I rozhodli se Ekklesiané, že je třeba lidi do nemocnice přilákat, udělat jí také nějakou reklamu, trochu ji zviditelnit mezi lidmi, aby znovu nabyla své dřívější slávy.

A co k tomu mohlo sloužit lépe jiného, než to neškodné, co všichni Pohané tak milovali, že?

Začali tedy Ekklesiané pořádat všemožné festivaly, semináře, akce, hry, zážitkové akce, ba i pro město pracovali, aby tak do nemocnice nalákali nové pacienty.

A povím vám, opravdu nalákali, jenže nenalákali jen pacienty, ale i takové, kteří se považovali za zdravé, a že oni žádné léčení nepotřebují. Takoví se odmítali poddat řádům nemocnice, a vůbec nerespektovali jejího primáře Svatéhoducha. Ono proč taky, když už to nedělali ani sami Ekklesiané.

Kromě toho úroveň léčby se čím dál tím zhoršovala, neboť festivaly a taškařice všeho druhu zabíraly stále více místa a času. Nemocnice tedy sice dokázala nalákat lidi, ale již je neuměla vyléčit, a co horšího, i mezi personálem se začaly šířit všelijaké nemoci. Začalo to Pomlouváním a Sobectvím, ale slyšel jsem, že i v Ekklesii už někteří zemřeli na Smilstvo a Rozvod.

Primář Svatýduch chodíval často zachmuřený a s pláčem nemocnicí, a i když stále neztratil nic ze své horlivosti, a nadále pomáhal trpícím, jak jen to šlo, měl to nyní o mnoho těžší. Občas zkoušel na Ekklesiany volat, aby nechali toho hraní, a šli mu pomoci s jeho prací, ale Ekklesiané mu vždy říkali: „Ale vždyť na těch hrách není nic špatného,“ a nechávali jej v práci samotného.

Nemyslete si ovšem, že se v nemocnici nikdo nevyléčil. Primář Svatýduch měl jemné a něžné srdce, a tak občas pomáhal i těm, kteří se nejvíce pustili do tvoření všemožných taškařic, ba, když se občas ve zbylém čase takoví pustili do své původní práce, leckterá nemoc se poroučela do věčných lovišť.

Přesto za ta léta Ekklesia strašlivě zeslábla. Její schopní chirurgové ztratili praxi, a jejich ruce byly často roztřesené, její lékárníci zapomněli, čemu se naučili, a její mladí neviděli mnoho příkladů, na kterých by se učili, kterak léčit lidi.

Jeden jako druhý však, velký i malý, mladý i starý, říkali už otevřeně i před primářem Svatýmduchem: „Ale vždyť na tom není nic špatného trochu se občas pobavit, to musíš uznat i ty.“

A když jim na to nic neříkal, brali to jako souhlas.