Po 13. 8. 2007

Svědek Ježíše Krista

Lukáš Makovička, Kázání
3185x přečteno
Svědek Ježíše Krista

„…a budete mi svědky…“ (Sk 1:8)

Je dokonáno. „Skončil úkol tvůj, tvé je vítězství,“ zpívá se v jedné křesťanské písni, a právě tak to v onen čas bylo pro Ježíše Krista. Svůj úkol dokončil, došel až na kříž, zemřel, ale po třech dnech vstal z mrtvých, a po nemnoha dalších dnech vystoupil na nebesa. Jedna z posledních vět než odešel byla právě tato, úkol, který dal svým následovníkům, těm, kteří s ním byli od počátku, a vytrvali s ním v jeho pokušeních.

Budete mi svědkové. Ale proč právě svědkové? Když člověk slýchá křesťany hovořit o dobývání České Republiky a zabírání území pro Ježíše, jeden by si myslel, že on tu řekl minimálně „válečníci“, nebo třeba „dobyvatelé“. Ale ne, on řekl „svědkové“. Proč? A kdo je to takový svědek? Jak se člověk může stát svědkem? Co je k tomu třeba a co k tomu třeba není? Podíváme se tedy společně na to kdo je to svědek, co to znamená „získávejte mi učedníky“, a pak také proč je třeba zrovna svědků.

1. Kdo je to svědek?

„Co jsme viděli a slyšeli, to vám oznamujeme…“ (1 J 1:3)

Co je tedy třeba, aby se někdo mohl stát svědkem třeba u soudu? Jakou kvalifikaci potřebuje? Jaké semináře musí vystudovat? Kolik informací do sebe musí nasát?

Také se vám zdají tyto otázky podivné v souvislosti se svědčením u soudu? Není divu, že? Vždyť každému je jasné, že aby někdo mohl svědčit třeba v soudním přelíčení, potřebuje splnit jednu jedinou podmínku – musel vidět a slyšet.

Takový člověk nedělá nic jiného, než že jenom předává ostatním to, co viděl, co slyšel, co zažil. Ne, opravdu to nemusí být vystudovaný právník (po našemu teolog), ne, opravdu nemusí mít žádné zkušenosti se svědčením, třebaže pokud člověk cokoli dělá často, stane se v dané činnosti jistějším, ne, opravdu není třeba nic jiného.

Jen vidět a slyšet.

Jenže pokud člověk neviděl a neslyšel, pokud nezažil, o čem bude svědčit? A může to být studovaný člověk, s jazykem nabroušeným jako břitva, s myslí pronikavou nad všechny syny lidské. Ale pokud neviděl, pokud neslyšel, pokud nezažil, o čem bude svědčit? I ten nejhloupější, nejméně vzdělaný člověk, který věc zažil, bude schopen svědčit lépe, než on.

A proto pozor!

Já musím svědčit o tom, co jsem viděl, co jsem slyšel, co jsem zažil, co pro mne, pro mne osobně můj Pán Ježíš Kristus udělal. Jestli mám všechno ostatní, teologické vzdělání, jazyk básníka, horlivost pronásledovatele církve, oči pronikavé jako jehly, ale nepoznal jsem ho, o čem budu svědčit?

Je jeden jediný požadavek, který je na svědka položen – musí být věrný. U toho soudu nikdo nechce, aby ta výpověď byla co nejvíce bombastická, ta nejpikantnější historka zaplněná zvláštními skutky. Ne, chtějí, aby výpověď byla věrná.

A to je něco, na co často zapomínáme, mne nevyjímaje.

Ale víte, já jsem to myslel tak dobře! Já jsem chtěl, aby ti lidé v Boha uvěřili, aby pochopili, že On je dobrý, a tak tuhle a támhle člověk ze svého svědectví vynechá cosi, co se mu tam nehodí, nějaký ten zmatek, a ty boje, co neustále sám se sebou má, no a pak ještě tohle, čemu nerozumí, kde si sám říká: „Ty, Bože, tak jak to vlastně bylo?“.

Ano, to vypadá záslužně, ale Bůh to po nás nechce, a pokud není svědek naprosto věrný, vede to často k jeho zahanbení.

Oblíbeným sportem při křesťanském svědčení je také svědčit o tom, co se stalo, jako by to udělal Bůh, třebaže si tím sami nejsme vůbec jisti.

Jedna má kamarádka má kamarádku, která se stěhovala do Prahy se svým přítelem, a hodlali v onom hlavním městě studovat. A protože člověk také kromě jídla a oblečení potřebuje střechu nad hlavou, hledali byt. Moje kamarádka, když mi vyprávěla, jak se k němu dostali, jaká že to byla zvláštní shoda okolností, podotkla: „Křesťan by z toho určitě udělal svědectví.“

Tu poznámku jsem si zapamatoval, přišla mi totiž velmi případná. Je to takový pěkný nešvar. Hezké počasí? Haleluja, Bůh nám ho dal (a prosím, já neříkám, že nedal). Špatné počasí? No, o tom jsem ještě nikoho svědčit neslyšel.

Tady jen prosím, abyste mi rozuměli. Já nemám nic proti jakémukoli svědectví, ale mnohdy si kladu otázku nad tím, nakolik si je dotyčný svědčící sám jistý, jestli to, o čem svědčí, skutečně udělal Hospodin. Když já budu svědčit „manželka nakoupila rohlíky“, udělám to tehdy, když si budu z nějakého důvodu jistý, že to opravdu byla ona, třeba že jsem ji viděl jít s nákupní taškou. Ale co když jsme již rozvětvená rodina, a na nákup chodí i děti. Já tedy uvidím rohlíky ve spíži, ale mohu s jistotou svědčit: „Manželka je koupila“? Ano, ve chvíli, kdy mi ona třeba předem řekne: „Půjdu a koupím je.“

Tady pozor! Svědek má být především přesný, nepřikrášlovat, neubírat ani nepřidávat. To není a nesmí být v jeho popisu práce. Tím, co říká, si musí být jistý, a není-li si jistý, ať raději nesvědčí, nebo ať řekne i o své nejistotě, jako to dělají svědkové u soudu: „No, nejsem si jistý, jestli opravdu měl na hlavě čepici.“

Dále, svědek není zodpovědný za to, jestli jeho svědectví někdo uvěří.

Anglický kazatel Spurgeon říkával svému nevěřícímu příteli: „Podívej, jestli ty si myslíš, že já jsem lhář, dobrá, to je tvůj problém.“ Ano, já svědčím o tom, co jsem viděl, slyšel a zažil, a pokud si někdo myslí, že mu lžu, dobrá, to je jeho problém. Za to já zodpovědný nejsem.

„A víš, my si nemyslíme, že lžeš, jen to, co říkáš, je zkrátka takové jakési neuvěřitelné,“ vykrucují se lidé.

Dobrá, jestli si někdo myslí, že jsem blázen, to je jeho problém, za to já nejsem zodpovědný.

Získat Českou Republiku pro Ježíše? Zabrat naši zemi? Přinášet probuzení? Někdy mne takové věci unavují, když vidím, jak nejsme schopni „zabrat“ pro Ježíše ani naši vlastní rodinu, naši skupinku, náš sbor.

Podívali jsme se někdy na zbraň, kterou máme v tomto dobyvačném tažení k dispozici? Je to slovo našeho svědectví. Svědectví o tom, co se stalo, a pak, člověče, věř nebo nevěř. To není žádná dobyvačná zbraň, ona musí být do kteréhokoli města na zemi vpuštěna dobrovolně! S tou se žádné brány nedají prolomit, to není beranidlo, kterým já mohu bez ohledu na vůli druhého člověka zničit jeho odpor! Ne! Ani na okamžik! Svědectví je nabídnutá pomoc, velvyslanec stojící pod hradbami opevněného města, a přinášející nabídku míru, věřte nebo nevěřte. Já opravdu nemám moc přinutit jediného člověka na Zemi, aby mi uvěřil, to on musí sám!

A nakonec také platí, že slabí jsou často lepší svědci, než silní. Jsi slabý? Nemáš nic? Žádný talent? Mnoho problémů? Mnoho potíží? Mnoho hříchů? Pak, pokud tomu tak opravdu je, máš výborné předpoklady pro to být dobrým svědkem. Člověk, který je slabý, potřebuje často pomoc, a pokud často pomoc dostává, je jasné, že může často o pomoci svědčit.

Svědek tedy potřebuje dvě věci – vidět a slyšet, zažít sám na vlastní kůži věci, o kterých svědčí, osobně poznat osobu, o které svědčí, a být při svém svědectví věrný, nic nepřidávat ani neubírat. Nepotřebuje nic víc, žádnou další zvláštní kvalifikaci, jen toto.

2. Co to znamená „získávejte mi učedníky“?

„Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého…“ (Matouš 28:19)

Jeden mistr, který žil v daleké zemi, učil své učedníky. Sedával s nimi dlouhé hodiny pod rozložitým platanem, a od východu do západu slunce s nimi hovořil o nejroztodiv­nějších věcech.

Když měl za to, že jsou jeho učedníci již dostatečně vyučeni, řekl jim jednoho dne: „Nu, a teď jděte do svých domovů, a získávejte mi učedníky.“

Co jim tedy přikázal? Copak asi ten mistr po svých učednících chtěl?

Inu, nic složitého. On neřekl „získávejte stoupence mého učení“, jak si to někdy můžeme vykládat, on řekl „získejte mi učedníky“, další, kteří budou se mnou sedávat tady pod tím platanem, další, kteří budou vážit tu dalekou cestu až sem za mnou, sedávat tu se mnou od východu do západu slunce, rozmlouvat se mnou, a učit se roztodivné moudrosti.

Jakpak se to asi dělá, takové získávání?

Inu, nic složitého. To jeden učedník přišel do své země, a začal tam žít podle učení toho mistra. A protože to bylo učení opravdu dobré, bylo to na jeho životě poznat. A když se jej někdo zeptal, rád takovému člověku říkal: „Víte, za devatero horami, tam pod platanem, sedí jeden starý mistr, a ten mne to všechno naučil. A když se od něj budete chtít také učit, jistě vás rád přijme.“ A tak, kdokoli uvěřil slovu jejich svědectví, a stálo mu to za to dojít až za devatero hor pod starý platan, stal se učedníkem starého mistra.

To neznamená, že nemáme lidi „učit, aby zachovávali vše, co nás Ježíš naučil,“ jak ten verš pokračuje, to také, ale získávat mu učedníky znamená znovu to stejné – já svědčím o tom Mistru, u kterého jsem v učení, a každému mohu říci: „Ano, i Tebe on přijme rád do učení, abys s ním sedával, a učil se žít jako žil On, jen přijít.“

3. Proč je třeba svědků?

Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu, skonal. (J 19:30)

A proč je třeba vojsko svědků? Proč ne armáda právníků, aby obhájila Boha před lidstvem? Proč ne armáda válečníků, aby opravdu silou a mocí, ať už silou a mocí své víry nebo silou a mocí čehokoli jiného, zkrátka i proti vůli obyvatel Země ji zabrali pro svého Pána?

Tajemství je tady. Je dokonáno. Je hotovo. Už není nic, co by bylo třeba udělat.

Tam, na kříži, bylo Boží dílo dokončeno, už není třeba k němu přidat ani čárečku, ani písmenko, je to hotové. Začal veliký sabat, odpočinek Božího lidu, odpočinek, kdy i Ježíš usedl po pravici svého Otce, usedl, a odpočinul od svých skutků, a proto každý, kdo v Něho věří, odpočinul od svých skutků, jako Bůh odpočinul od svých.

Je dokonáno.

To už je hotové, dnes pro každého, kdo uvěří té zprávě, je přichystané místo v Ježíši Kristu, místo, kde je dostatek jídla a pití, kde je bezpečí a jistota, místo, kde je postaráno o všechny potřeby člověka, místo pokoje a radosti.

To už je hotové, zajištěné, zaplacené krví na Golgotě.

Ne, ani kdybych se sebevíc snažil, já to místo nemohu vylepšit, ne, ani když se budu sebevíc snažit, já už k tomu nemohu nic dobrého přidat, mohu jen na to místo, před trůnní stolici Boží, k mému Pánu Ježíši Kristu, chodit, odtud čerpat, a snad i dávat ostatním.

Ale to už je dokončené.

Ježíš má na to, aby každého, kdo k němu přijde, zaopatřil, aby „neměl nedostatku“, a to bez ohledu na jeho okolnosti, bez ohledu na to, jaký je a kde je, bez ohledu na to, jak moc je ještě hříšný.

On na to má.

Potřebuješ tedy sílu pro boj s hříchem? Je ti k dispozici, jen poprosit, vždyť „kdo prosí, dostává“. Je jí dost, a je pro všechny, kdo žízní, a kdo chtějí. Voda života? Zadarmo pro každého, kdo přijde a pije! Bezpečí? Vždyť Bůh proslul jako hrad nedobytný, a On nikoho nevyžene ven!

To už je hotové.

A na nás zbývá jen uvěřit tomu, přijít jako ti, kdo potřebují, kdo často zoufale potřebují, protože je jejich hřích honí a ničí, přijít jako ti, kdo prosí, ti, kdo žádají, ale pak také ti, kdo dostávají vše, co je třeba ke zbožnému životu.

Tam se žádný démon nedostane, tam nemá co dělat, vždyť „ten zlý se ho už nedotýká“, tam nedosáhne zloba lidí, vždyť „duši zabít nemohou“, tam je člověk bezpečný před dravými vodami falešného učení, vždyť „půjdeš-li přes vody, nestrhne tě proud“.

Co je ještě třeba udělat? Kterého nepřítele porazit? Co ještě dobýt? Kterou moc uchvátit, když v Jeho rukou je všechna na nebi i na Zemi?

Ne, už není nic.

Ale jedno mohu, mohu jít, a mohu o tom lidem říci, věř, nebo nevěř. Mohu žít tady na Zemi „ve víře v Božího Syna“, z té moci a z těch pokladů, které mi zaslíbil a dal, a když nebudu moc pyšný (a jako že já jsem), pak se skloním, a poprosím o to, co mi chybí, kde se mi nedostává.

Ale co ještě jiného zbývá?

Kdo může zabránit tomu, kdo tam chce přijít, tomu, kdo uvěří? Kdo ho zadrží?

Snad andělé? Nebo mocnosti? Nebo smrt? Nebo život?

Nemyslím.

A proto je třeba svědků, že už na nás tady jiný úkol nezůstal, než hlásat mocné skutky toho, který nás povolal, žít v novosti života, a o tom, co žijeme, vyprávět každému, kdo bude chtít slyšet.

Kdo ví, třeba nás nebude mít za lháře ani za blázny, a také se vydá až tam, za roztrženou oponu, do trůnní síně Krále Králů, a se slzami složí svůj rozbitý život do rukou Beránka, toho ukřižovaného.

A odpočine od svých skutků, jako i Bůh odpočinul od svých.