St 5. 9. 2007

Kdo chce být veliký?

Lukáš Makovička, Kázání
2383x přečteno
Kdo chce být veliký?

Ježíš je ale zavolal k sobě a řekl: "Víte, že vládcové národů nad nimi panují a velikáni nad nimi užívají moc. Tak to ale mezi vámi nebude. Kdokoli by mezi vámi chtěl být veliký, ať je vaším služebníkem. A kdokoli by mezi vámi chtěl být první, ať je vaším otrokem. (Mt 20:25–27)

Být veliký, jo, to by bylo ono, musel si myslet Jakub s Janem. „Jen považ, co by to znamenalo,“ možná říkal jeden bratr druhému, „víš přeci, že si nás vyvolil Král králů a Pán pánů, a kdo bude veliký v jeho království…“ Nechal větu nedokončenou, ale druhý hned navázal: „…ten bude požívat veliké pocty, a co víc, mnoho jiných ho bude poslouchat, budou dělat to, co on bude chtít. Ty, Jakube,“ zamyslel se, „co si to takhle nějak pojistit?“

Ano, být veliký. Kdo z nás po tom nikdy netoužil? Kdo z nás netoužil po tom, aby to bylo právě jeho slovo, které bude mít váhu, aby to bylo právě jeho slovo, které budou mnozí poslouchat? Já ano. Když jsem ještě trávil hodiny sněním a vymýšlením příběhů, bylo to právě tak. Já, já, já, a všichni jsou jen figurky, kterými posunuji já, na mé slovo se děly veliké věci. Nedělejte to. Vypadá to neškodně, vždyť je to jen v mysli, ale zasévá to semínka do srdce, semínka, která když budou moci, vyrostou, a nadělají vám dost potíží.

Být veliký. Ano, znamená to pocty, ale především to znamená moc. V tom tkví naše touha po velikosti, že bychom byli rádi, kdybychom měli nějakou váhu, nějaký význam, nějakou moc. A i když dnes psychologové tvrdí, jak verbální vyjádření nemá žádný veliký význam, že mnohem důležitější je neverbální komunikace, a podobné jiné žvásty, přesto právě slovo je a zůstává měřítkem moci. Koho lidé poslouchají, má moc, koho slovo je vyplněno, ten má moc, ten je veliký.

Podíváme se tedy na náš verš, abychom pochopili, jak to s tou velikostí myslel Ježíš ve své církvi a mezi svými ovcemi. Vládcové panují, a velikáni užívají moc, říká můj Pán. Co mne zarazilo, je slovo „užívají“. Víte, čekal bych tu „zneužívají“, to je zajisté zavrženíhodné. Někdo má moc, ale používá ji ke svému obohacení, ne k tomu, k čemu ji dostal. Ale ne, Ježíš tu šel ještě dál, on řekl „užívají“.

Co to znamená „užívat moc“? To můžeme vidět všude okolo. Vláda nad lidmi užívá moc, aby lidé dělali to, co ona chce – platili daně, jednali podle vyhlášek a nařízení, a kdeco jiného. Soudci užívají moc, aby ty, které odsoudí, poslali do vězení. Policisté užívají moc, aby mohli zastavovat auta na silnici mávnutím plácačky, zatýkat zločince, a vůbec provádět další bohulibé činnosti.

V čem je podstata této moci? Každý se totiž může postavit s červenou plácačkou vedle silnice, a zastavovat auta. Řeknete si: „No jo, jenže nikdo mu nezastaví.“ Tím bych si nebyl tak jist. Když se někde stane havárie, nějaký zodpovědný člověk může běžet zpátky po silnici, aby zastavil auta, která přijíždějí, a bude mávat, a snažit se auta zastavit, aby nejela dál, a neúčastnila se šrotovacího podniku, který se konal o pár metrů dále. Myslím, že mu mnozí zastaví. Ale používá on moc? Nemyslím. Žádnou totiž nemá.

Když ale zastavuje auto policista, moc používá. On totiž nějakou má. V čem je rozdíl? No, zkuste mu nezastavit, a pak to poznáte. Vytáhne bloček a tužtičku, zapíše si vaše číslo, a pak čekejte problémy. Ano, policista má možnost si svou vůli vynutit i proti té vaší, neposlechnout jeho vůli v tomto případě znamená, že za to budete potrestáni, on má moc na vás svou vůli vynutit. Užívat nad někým moc tedy znamená mít možnost ho k něčemu donutit i proti jeho vůli, a v případě, že vás neposlechne, použít menší či větší násilí, a potrestat ho za to.

Co na to říká Ježíš? Tak to mezi vámi nebude! Ne! Nejen zneužívání moci, ale i její užívání nad bratry je přísně zakázáno! Nikdo nebude druhého nutit, aby plnil jeho vůli! Myslím, že to učedníkům muselo vyrazit dech. Žádná moc? Ale Pane, jak potom donutíme lidi, aby dělali to, co je správné? museli si myslet.

„Ne. Užívat moc se nebude,“ odpovídá Ježíš. „Ale kdo by chtěl mezi vámi být první, ten má stále příležitost. Jen se to bude dělat trošku jinak. Kdo by mezi vámi chtěl, aby jeho slovo mělo váhu, aby ho mnozí poslouchali, může. Jen ten způsob bude trochu jiný. Jestli chceš, aby tě lidé poslouchali, pak buď jako služebník, připravený jim posloužit tím, co máš, s rizikem, že tě odmítnou, s tím, že tě nikdo nemusí přijmout, s tím, že nikoho nemůžeš donutit k tomu, aby tvá slova vzal.“

Když se někdy dívám kolem, připadá mi, jako by „služebník“ bylo spíše od slova „panovat“, než od slova „sloužit“. Já jsem tvůj služebník, kterého ti ustanovil Pán, a budu ti „sloužit“ ať se ti to líbí nebo ne, a jestli si nechceš nechat „sloužit“, pak počítej s tím, že tě Bůh potrestá.

Aha. Takže na Zemi je nová věc. Jen pohleďte! Člověk, který bude potrestán za to, že neposlechl svého služebníka! Kde je k vidění něco podobného?

Prosím, já vůbec neříkám, že pokud člověk neposlechne svého moudrého služebníka, neponese si důsledky svého rozhodnutí, to zajisté ano. Ale že by Bůh trestal kohokoli jen za to, že neposlechl někoho, kdo mu má sloužit? To si nemyslím.

Na co se v této věci musíme dívat, je především služba a jednání mého Pána Ježíše Krista, protože On přišel, aby nám dal příklad. Koho nutil? Ano, přikazoval svým učedníkům, ale oni ho poslouchali rádi, z víry, ne z donucení. A když se mnohým lidem nelíbila jeho slova, cožpak je nutil, aby s ním zůstávali? Ne. „Dobrá, jestli nemůžete snést má slova, běžte,“ říkal. „A vy chcete také jít?“ ptá se pak svých učedníků. „Můžete, já vás tu nedržím,“ jako by byla slova vyřčená tiše v mysli mého Spasitele. Panoval snad nad vírou nebo nad službou svých učedníků? Ano, On vskutku je Mistr a Pán, ale přišel jako služebník, a služebník nemá žádnou moc nad tím, komu slouží, má jen možnost jej přesvědčit, že to, co říká je pravda, že je to dobré a prospěšné, aby jej tak dotyčný člověk poslechl sám ze své svobodné vůle.

Někdo řekne: „Dobře, ale co chceš dělat s tímhle veršem: Poslouchejte ty, kdo vás vedou, a buďte poddajní, neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti, kdo budou muset skládat účty (Žd 13:17)?“

Neplatila snad stejná slova i pro Ježíše? Není snad On především tím, kdo nás vede, pro koho máme být poddajní, kdo bdí nad mou duší, a kdo se také zavázal svému Otci, že žádného z nás neztratí? Platila. Ale přesto, kde koho nutil? Ano, On opravdu ohlašoval důsledky, když říkal, že kdo jeho slova neplní, bude jako dům na písku, který při přívalu spadne, a jeho pád bude veliký, ale pak věř nebo nevěř, poslouchej nebo neposlouchej, jednej podle toho, nebo nejednej.

„Dobře, a co pak s tímto,“ řekne jiný, „když Pavel píše, že některým lidem musí být zacpána ústa, a když máme některé lidi dokonce vyloučit ze společenství?“

Ano, to je pravda. Ale toto je otázka práva a spravedlnosti. Psal jsem o tom už dříve, že právo je jako měřící šňůra, a spravedlnost jako olovnice, a tak zde Bůh staví dům. Dům, který je přesně vyměřený, má jasný půdorys, do kterého prostě některé věci nepatří. Každý hřích, ze kterého není činěno pokání musí pryč, to je mimo půdorys, žádný falešný učitel zde nemá co dělat, je-li usvědčen jasnými slovy z Písma, a nedá si říci, pryč s ním. A je jen logické, že jako ve světě mají dodržování práva a spravedlnosti na starosti vybraní lidé, že právě tak v církvi budou ustanoveni někteří, aby nad tímto bděli.

Ale uvnitř domu? Tam, kde se proti žádnému skutku zákon neobrací? Jaké tam kdo má právo kohokoli nutit, aby dělal to, co chce on? Vždyť proti žádným skutkům uvnitř domu se zákon neobrací! A násilí, donucení, je přeci možné použít jen tam, kde byl zákon překročen!

„Ok, ok,“ hlásí se třetí, „a co tohle: Každá duše ať je poddána nadřízeným vládám. Vždyť není vlády, kromě od Boha; a vlády, které jsou, jsou ustanoveny Bohem (Ř 13:1)?“

Ano, jenže toto hovoří o vládách ve světě. Ve čtvrtém verši se píše, že takový člověk nosí meč a je mstitelem. Toto nemá co do činění s autoritou v církvi, vždyť ty nemají nosit meč, nebo jím také sejdou. Jaká nadřízená moc v církvi, když v církvi nikdo nemá nad druhým moc ani užívat?

„Aha,“ odepíše mne čtvrtý, „takže ty jsi takový malý anarchista, který bojuje proti všem strukturám, vzpurník, který nechce nikoho poslouchat.“

Ale kdeže. Já jen věřím, že co Bůh tvoří, dobře tvoří. On stvořil rostliny, a ony rostou, stačí je jen zalévat a starat se o ně, a to špatné, co je na nich, odřezávat. Ony rostou samy! On stvořil lidské tělo, a můj maličký syn David, přestože je ještě mrňavý, má již všechny údy na svém místě, každý je maličký jako on sám, ale je na správném místě. Já tam nejsem potřeba, abych mu ty údy zorganizoval, abych mu je nějak uspořádal, aby to fungovalo lépe, určil jeho údům jejich místo. Což jsem blázen, abych opravoval něco po Bohu?

Právě tak církev Bůh stvořil jako tělo, a já věřím, pevně věřím, že pokud jej jenom necháme růst, budeme každý úd živit, posilovat, a vyučovat, a pokud zabráníme zlému, aby v těle bujelo, a budeme dělat jen to, pak každý úd, který Bůh stvořil k novému životu, přestože je ještě maličký, jednou vyroste, zesílí, a sám si najde místo v Těle Kristově, a hlava, kterou je Kristus, mu v tom bude pomáhat.

Že tam není struktura? Kdo z vás může udělat lepší strukturu, než Bůh sám? Kdo si troufne přehazovat orgány v těle, určovat jim jejich místo? Tam struktura je! A to dokonce i bez donucení a bez užívání moci nad bratry! Byla i v Ježíšově službě, vždyť měli pokladnu, sloužili chudým, a další a další věci, jak by to asi šlo bez nějaké „struktury“?

A stačí jen postarat se o to, aby nebujel hřích, aby se údům nedostávalo závadné stravy falešného učení, vždyť ony porostou samy! Jen je nechte to udělat, vždyť i když jsou možná maličké, Otec je tak stvořil, a co On dělá, dobře dělá! Ano, pak se bude jeden poddávat druhému, ani nevíte jak moc bych někdy chtěl, jsem mladý, nezkušený, ano, něco znám, ale kéž by tu byl někdo, kdo by mi v některých věcech příkladem ukázal, jak se věci dělají lépe. Ano, mám obdarování, ale ne ve všem a všude, jsem jen člověk, a jak budu rád, když tam, kde já schopnosti nemám, přijde někdo jiný, a bude tu věc dělat, a pak, ó jak rád se mu poddám, ne z donucení, ne protože musím, ale protože chci, protože budu vědět, že to je lepší.

Jsem-li žaludek, milerád přenechám přečerpávání krve srdci, a jsem-li nohami, budu chodit, k tomu jsem byl stvořen, a nebudu se snažit uchopovat předměty jako prsty rukou, které to umí lépe. A cožpak já sám, pokud se budu tlačit na místo, které mi nenáleží, se tam nebudu cítit nepříjemně? Cožpak zase rychle nevyhledám místo, které mi náleží? Řád není tam, kde ho někdo pěkně zorganizuje, ale tam, kde se každý sám dobrovolně drží na místě, které mu náleží. Odstraňte hřích, a řád vyjde na světlo sám, struktura se utvoří podle toho, k čemu bude zrovna potřeba.

Ale pryč s tímhle vynucovaným organizováním Kristova Těla, pryč s tímhle nebeským socialismem, který má věřící za hloupé ovce, které je třeba vodit snad i na záchod, pryč s tímhle užíváním moci nad bratry jinde než v případě nepravosti. Nemůže to být k užitku, přinejlepším to nebude škodit.


Ještě bych se chtěl zastavit u dvou nejčastějších bludů, které se týkají autority. Ten první, častější a nejnebezpečnější se dá shrnout do věty: „Já to udělám, jak říká autorita, a on si to pak před Bohem zodpoví.“

Kdykoli tohle slyším z úst nějakého křesťana, říkám: „Jo, to tvrdili nacisté taky.“ A pak se vojáci v koncentráku hájili: „Já jen plnil rozkazy,“ a ti, kdo je vydávali, víte, oni taky jen plnili rozkazy, no a Hitler, ten se zastřelil, tak ten za to mohl.

Co na to říká Bible? „On odplatí každému podle jeho skutků“ (Ř 2:6). Každému. Tobě, který vykonáváš, podle tvých skutků, tobě, který přikazuješ, podle tvých. Bylo by snad spravedlivé, aby tomu, který přikazoval, Bůh odplatil podle tvých skutků? Nemyslím si. On odplatí každému podle skutků, které dělaly jeho ruce, tobě, který vykonáváš podle toho, co jsi vykonal, a tobě, který přikazuješ podle toho, co jsi přikázal, ale každý dostane odplatu za své skutky, nikdo se nebude moci onoho dne vymlouvat: „On mi to nařídil, on si to zodpoví.“

Druhý oblíbený blud říká: „Autoritu musím poslechnout ve všem kromě hříchu.“ Opravdu? Jednak jsme si ukázali, že „nemusím“ poslouchat svého služebníka. Samozřejmě na své vlastní riziko, a samozřejmě tím nehodlám ani na chvíli omlouvat reptání, vzpurnost, a pýchu, což jsou hříchy. Kde je hřích, je třeba s ním jednat, jak už jsem řekl. Ano, ponesu si důsledky svého rozhodnutí, ať už k dobrému, nebo ke zlému, ale Bůh nebude trestat žádného člověk za to, že neposlechl toho, kdo mu má sloužit, toho, kdo nad ním nemá užívat jakoukoli moc. Hřeším-li, Bůh mne zcela určitě potrestá, nechci-li poslechnout kvůli své pýše, kvůli tomu, že se mi prostě chce reptat, nebo poruším-li tak své slovo, jistě na mne můj Učinitel přijde s metlou, ale pro samotné „neposlechnutí“ toho, kdo má sloužit? Nemyslím.

Také vám položím jednu otázku. Mladá sestřička je zasnoubená s bratrem, a své autoritě položila tuto otázku: „Když mi autorita nařídí, abych každý den dala svému milému pět polibků, musím ji poslechnout?“ Je to snad nějaký hřích? Nutí ji snad autorita k něčemu hříšnému? Vím, že někdo by se mohl pohoršit, a říci, že ano, a tak vy si prosím tento příklad převeďte do manželství. Je to nějaký hřích? Nezdá se mi. Mají autoritu poslechnout? Nezdá se mi. Mohou, pokud uznají její radu za dobrou, ale nemusí, autoritě do toho totiž docela obyčejně vůbec nic není.


Nakonec ještě pár slov k tomu, proč se můj Pán tak jasně ohradil proti užívání moci nad bratry v církvi. Proč je mu to tak proti srsti? Proč to tak nenávidí? Ano, nenávidí, protože to je to pravé slovo, které se váže k jeho srdci v této věci.

Je to jednoduché. On vidí ovoce, které z toho vzroste. On nás zná, zná jak nám chutná moc, jak nám chutná pocit, že se lidé hýbou na naše slovo, pocit, že jsme velicí, On to moc dobře ví. A ví, že kde bude nějaká moc, které se dá dosáhnout, kterou je možné nad lidmi užívat, hle, lidé o ni budou bojovat.

Vždyť odkud vzejdou intriky, odkud zákulisní jednání, odkud boj o moc, odkud podrazy, odkud rozdělení, odkud hádky o to, kdo má autoritu, jestliže uznáme tuto jednoduchou pravdu, že nejde-li o hřích, pak nikdo nesmí nad druhým užívat moc? Jak mne někdy bolí, když podobné věci vidím jen proto, že bojujeme o moc! A jak takové věci nenávidím! Kolik již bylo rozdělení, kolik rozhádaných lidí, kolik obojetnosti, kolik špíny a nenávisti, protože jsme přijali tuhle myšlenku, že je přípustné, aby jeden bratr užíval moc nad druhým, aby jeden bratr musel, a byl donutitelný poslouchat druhého jen proto, že dotyčný má nějaké postavení.

Ne. On nás zná, On ví, že jsme hříšní, a já první bych byl schopen užívat moc nad bratřími, protože víte, to je vám tak zvláštní pocit. Kde tedy nebude možné užívat žádnou moc nad bratry, tam o ni nebudou žádné boje, a tohle všechno zkažené ovoce odejde pryč i se stromem, na kterém vyrostlo. Jak bych si to přál.

Mám malého šestitýdenního synka. A když jej má žena kojí, používá takový klobouček, aby ji moc nepokousal na některých nezahojených místech. A jednou, když má žena kojila, se dívám na malého, že nevyvíjí žádnou velikou činnost při získávání potravy, a když jsem se podíval blíž, zjistil jsem, že ten klobouček není na svém místě, a nic z něj neteče. Ano, on si ho pořád dudlal, dělal to, co po něm maminka chtěla, ale protože z toho nic neteklo, byl bych blázen, kdybych po něm chtěl nějakou horlivost v tom, co dělá.

Právě tak i my. Nechť živá voda plyne z našeho nitra, a ti, kdo mají žízeň přijdou, a budou pít, ale jestliže z nás nic neteče, jaké máme právo užívat moc, jak můžeme po někom chtít, aby horlivě pil, když z toho nic neteče?