Po 1. 10. 2007

Modlářova zpověď

Lukáš Makovička, Biblické
2785x přečteno
Modlářova zpověď

Slyšte mne, hory, slyšte hvězdy, slyšte, ó synové člověka, můj pláč, mé bědování. Jak jsem padl! Slétl jsem z výše jak padlá hvězda, jako jitřenka za úsvitu jsem zhasl, oči mám slepé a uši hluché jako ti, kterým jsem začal sloužit. Proč se to stalo? Jaký bláznivý nápad mne k tomu pohnul? Proč jsem se dal zlákat lidskými povídačkami a bájemi, a vyměnil jsem Všemohoucího za pouhé nic, za přelud, který nemá trvání, za pány bez života? Slyšte tedy, synové člověka, jak jsem padl já, jeden ze synů Adamových, kterým sám Hospodin svěřil vládu nad Zemí a vším co je na ní, slyšte žalostný příběh, jak mne zotročili ti, kterým jsem měl vládnout.


Měl jsem jednoho služebníka jménem Peníze. Byl to malý človíček se zlatavou kůží a oči mu zářily jako dva zlaťáky. Pravdu dím, když říkám, že byl malý, třebaže jsem viděl, že jeho příbuzní ve službě u jiných lidí náramně vyrostli, on v mé službě to nikdy nedokázal.

Byl to šikovný chlapík, tenhle Peníze, dokázal otevřít cesty, které by jinak zůstaly zavřené, a získat kdejakou věc, již bych bez něho nedokázal dostat. Byl velmi poslušný, vždyť mu stačilo říci: „Jdi,“ a on šel, nebo: „Získej,“ a on mi věc opatřil, a neměl-li jsem pro něho žádný úkol, byl tak tichý, že jsem o něm ani neslyšel.

Pravda, občas, když jsem mu chtěl zadat příliš veliký úkol, podíval se na mne vyčítavě, a pravil: „Ale pane, na něco takového jsem příliš malý a slabý, to nemohu zvládnout,“ a tehdy jsem mu někdy přispěl na pomoc, ale jindy jsem od svého záměru upustil.

Dokonce i můj Pán Ježíš věděl o tomto mém služebníku, a tak mi občas přikázal: „Pošli svého služebníka Peníze, aby pro mne učinil to či ono.“ Tehdy jsem mu vydával příslušné příkazy a rozkazy, a tak měl nejednou nemalý podíl na díle mého Pána.


Měl jsem druhého služebníka jménem Pokrm Všeliký. Byl to velmi silný muž, a v mých službách byl stejně jako ten první nenahraditelný. Když jsem byl sláb, příliš sláb, než abych mohl pracovat, či pomáhat svým bližním, přicházel ke mně, a posiloval mé ruce i nohy, a pravím vám, že nikdo se neuměl tak starat o mé tělo, jako právě on. Kde bych bez něj byl? Co bych si bez něj počal? Vždyť bych zeslábl a zchřadl, stal bych se jen troskou člověka, ba, můj duch by možná mohl být silný, ale tělo by bez něj bylo slabé. Však se říká, že samotnému synu krále Saula, Jónatanovi, se při setkání s ním rozzářily oči, a dostal novou sílu, ač převelice vyčerpán.

Kromě toho, pokud býval oděn rozličnými oděvy koupenými v krámku paní Chuti, býval nesmírným potěšením i mému jazyku, ač občas, když můj služebník Peníze umdléval, nebo zeslábla paní Úroda, nemohl jsem mu tyto šaty pořídit, ale i v těch dnech byl posilou a oporou mým zesláblým pažím, třebaže můj jazyk jím nebýval tak potěšen.

I o tomto služebníku se doslechl můj Pán Ježíš, a občas využíval jeho služeb, obzvláště k posílení těch, které měl rád, a které jsem hostíval ve svém domě, a vzpomínám si i na ona léta, kdy byla paní Úroda nesmírně slabá, kterak posílal do mého domu ty, kdo by bez přičinění mého služebníka dozajista zahynuli. Tehdy jsem se s nimi na přání mého Pána o jeho služby dělil. Pravda, ani jeden z nás nebyl v plné síle, neb moc mého služebníka na to v oněch dnech nestačila, ale jaká radost vládla v mém domě, mohl-li můj služebník Pokrm takto posloužit.


Měl jsem ještě třetí služebnici jménem Hra. Byla to jemná mladá dáma s moudrýma očima a něžnou náručí, a bývala to právě ona, kdo mne jako malého často vychovával. Učila mne totiž, svým jemným, neopakovatelně radostným způsobem náležitosti světa dospělých, a tak právě u ní jsem získal lásku k lékařskému řemeslu, jehož základy mne učila společně s mou sestrou.

Ba, dodnes si pamatuji na nádherné chvíle, které jsme s ní strávili uprostřed lesů, na dvorech domů i v našich dětských pokojích, a na to, jak je uměla proměnit v daleká království, vigvamy indiánů nebo dílnu velikého stavitele, a tak nás tiše a jemně připravovala na to, až dospějeme, a věci, které jsme se u ní naučili a získali, ať už sílu paží, lásku k budování, čest a odvahu či prostou oddanost, vyzkoušíme naostro, bez jejích záchranných dlaní.

Dospěl jsem, a jednoho dne mi zamávala, a řekla: „Teď již dostaneš nového učitele, jmenuje se pan Život.“ Nejprve jsem ji nechápal, a bylo mi zatěžko ji opustit, navíc pan Život byl mnohdy velmi přísný a tvrdý učitel, a často mne trestal.

Ale paní Hra mi vždy říkala: „Dospěl jsi, je čas zanechat dětinských věcí,“ a i když to bolelo, nakonec jsem jí porozuměl. Proč by mne ona měla učit lékařskému řemeslu, když jiní to udělají lépe a rychleji, a stejně tak moudrosti mne pan Život spolu s jeho manželkou Prozíravostí naučil snáze a za kratší dobu, a tehdy jsem porozuměl, že od paní Hry se již nemám příliš co učit, že její učení je pro dospělého zoufale nedostatečné a nedokáže jej připravit na těžkosti a strasti.

Ne, nemyslete si, že jsme se od té doby již nikdy neviděli, však i já jsem měl dítka, maličké človíčky, kteří hlaholili síněmi mého domu svými zvonivými hlásky, a tehdy jsem znovu požádal paní Hru, jestlipak by je nevzala do učení, a když radostně přijala, učíval jsem spolu s ní své ratolesti náležitostem světa dospělých.


Musíš si asi říkat: „Tak kde je ten žalostný příběh? Vždyť já bych také chtěl mít takové věrné a oddané služebníky jako ty. Musela to být radost s nimi žít, nebo ne?“

Ó ano, byla, ale to bych já, nebohý bloud, nesměl naslouchat báchorkám lidí a všelijakým bájím, a kráčet po křivolakých cestách, které mi z tohoto nesmírného požehnání učinily prokletí a mou cestu zavedly až do údolí stínu smrti. Poslyš tedy, co se dělo dále.


Byl jsem šťastný člověk, však ve společnosti nebývalo mé jméno v nějaké zvláštní vážnosti, a kromě toho, připadal jsem si občas sláb a bezbranný.

A tak jednoho dne, když jsem slyšel dva muže hovořit, snadno jsem padl do jejich pasti. Říkali totiž jeden druhému: „Všiml sis, jaký je pan Peníze prazvláštní člověk? Ó ano, dokáže otevřít cestu tam, kde nikdo jiný nemůže, a umí zajistit věci, které nedokáže získat nikdo jiný. Jaký to muž! Ba, slyšel jsem, že ti, kdo mu slouží, dosahují veliké vážnosti, že jim umí zajistit slávu, moc a dokonce i bezpečí před nepřáteli.“

„Tak tak,“ dodal druhý, „navíc ti, kdo mu slouží, mívají spoustu přátel, kteří se jim obdivují, je to tedy pro muže věc čestná a dobrá, dá-li se mu do služby.“

Šel jsem domů, a v mysli jsem si ta slova převíjel, a čím víc jsem o nic rozvažoval, tím více se líbila. Došel jsem tedy až do svého domova, a řekl jsem svému služebníkovi Peníze: „Hle, poslyš, doteď jsi byl mým služebníkem, rád bych naše role obrátil. Buď mým pánem, ty mi říkej, co je třeba dělat, a já ti budu sloužit, a starat se o tvou velikost a sílu, a ty mi za to dej to, co dáváš jiným – slávu mezi lidmi, váženost, moc, bezpečí a množství přátel.“

„Dobrá,“ řekl mi, „ale jestliže to vše chceš, musím zesílit, a tak bude třeba, abys mne poslouchal, a vložil všechen svůj um a píli do toho, abych se stal velikým. Pak ti budu schopen dát to, po čem toužíš.“

Poslechl jsem tedy svého bývalého služebníka, a učinil jsem, jak přikázal. Pracoval jsem tvrdě, když jsem se pachtil za bohatstvím, a poslouchal jsem jej na slovo, když jsem hledal způsoby, jak ho posílit.

Po čase vyrostl, zesílil a stal se mocným, a tehdy jsem opravdu dostal to, co mi sliboval. Všechny jeho dary mi však po čase zhořkly v ústech. Sláva, kterou mi dal, byla jeho sláva, a ne má, a kdykoli on zeslábl, i tato sláva odcházela a ztrácela se před očima spolu s ním.

Ano, dal mi bezpečí před mými dřívějšími nepřáteli, ale zapomněl se zmínit o tom, že si získám nepřátele nové, že jeho vlastní nepřátelé mi nyní půjdou po krku, a tak jsem se cítil ještě méně v bezpečí než dříve, neb jeho nepřátelé byli mocní a silní.

A přátelé? Víš, nikdy jsem se nemohl zbavit dojmu, že jsou to spíše jeho přátelé, než moji, vždyť stejně jako sláva i oni odcházeli, odešel-li on, a já jsem zůstával zase sám.

Navíc, když přišel můj Pán Ježíš, a chtěl po mně, abych poslal svého služebníka Peníze něco udělat, nebylo to možné. Stal se příliš mocným a silným a držel mé srdce v okovech, a navíc to byl právě on, kdo z nás dvou udílel rozkazy, již jsem to nebyl já, a tak, byl-li nějaký rozpor mezi příkazy mého Pána Ježíše a jeho, pravidelně jsem poslouchal jej.

„Zbavím se tě,“ říkal jsem mu, když se mi jeho jho zarylo až do masa, „znovu si tě podrobím, a budeš mi sloužit jako za starých dnů,“ vyhrožoval jsem mu, ale jen se mi smál. „Ó ne,“ říkával, „to není tak lehké. Jen si vzpomeň, co vše ti dávám. Cožpak beze mne budeš mít slávu? Zůstane ti snad jediný přítel, odejdu-li? A kromě toho, nezapomínej, že sis nadělal spoustu nepřátel, kdopak tě před nimi ochrání, když ne já, nevíš snad, že jsou zdatnější, než ty?“


Pak jsem slyšel jiné muže mluvit takto: „Poslyš, ten Pokrm Všeliký, to je ale kabrňák, nemyslíš? Jak on umí člověka potěšit, jak rozsvítit jeho oči jako hvězdičky a jakou radost přináší smyslům.“

A ten druhý, jménem Šalomoun, mu s přikyvováním odpovídal: „Pravdu díš, můj bratře, vždyť co má člověk za potěšení při dnech svého pachtění, než se pořádně najíst a napít.“

Poslechl jsem ty dva muže, vždyť o Šalomounovi se říkalo, že byl jedním z nejmoudřejších mužů, kteří kdy po zemi kráčeli, a promluvil jsem ke svému služebníku Pokrmu takto: „Poslyš, sloužil jsi mi věrně a dobře, ale chtěl bych nyní, aby se naše role obrátily. Já budu sloužit tobě, budu poslouchat tvé příkazy, a ty mi zajistíš potěšení a jas v očích a mému patru sladkost a rozjaření.“

Souhlasil, a já jsem se mu dal do služby. „Pamatuj,“ říkal však, „že mé příkazy mají přednost, neměl by sis odpírat nic, co ti nařídím ochutnat, a pak, budu potřebovat nové šaty, mnoho nových šatů z krámku paní Chuti, abych ti byl schopen to vše zajistit.“

Dal jsem se tedy do jeho služeb a pracoval jsem a pachtil jsem se, aby on zesílil a byl krásně oděn. A vskutku dával velikou radost mému jazyku, a potěšení do mých očí, a ze všech lahůdek jsem si neodepřel jedinou.

Leč i jeho jho se mi začalo zadírat do ramen. Zjistil jsem, že ten muž má sice vynikající nos, dokázal jím ucítit pochoutky na míle daleko, ale jeho oči jsou slepé, a tak když mne vedl, byl jsem jako slepý slepým vedený, narážel jsem do všech překážek, neb jeho čich jej vedl přímo za nosem a moudrosti v mysli neměl ani co by se za nehet vešlo, jeho bůh byl břicho a jeho konec záhuba.

Pak zjistil jsem, že jako vládce je neúprosný a troufá si odporovat i Všemohoucímu. To jsem poznal tehdy ve vyprahlé pustině pouště Sín, kde nám Všemohoucí dával Manu z nebes, Pokrm, který zasytil a posílil, ale jemu se začal zajídat. A představte si, byl ochoten kvůli hrnci masa obětovat svou svobodu, ba i své potomky, které v zemi, ze které jsme vyšli, zabíjeli, a vrátit se do Egypta, zpět do otroctví, zpět do strachu, a vůbec nic si nedělal z toho, že překračuje záměry Všemohoucího.


Tehdy jsem slyšel další takto jásat: „Ó ta paní Hra! Jak je nádherná, jak radostná, jak veselá! Jak umí člověka rozveselit při jeho pouti po povrchu zemském, a jak umí to strašlivé jho zodpovědnosti zvednout ze tvých ramen, že jej už necítíš více. Je jí snad někdo pod nebem roven? Vždyť jak skvěle se mají ti, kdo jí slouží!“

Dal jsem se tedy do služeb své dřívější služebnice Hry. Říkal jsem jí: „Budu ti sloužit, a starat se o to, abys rostla, ale chci, abys mi dala to, co dáváš ostatním. Dej mi radost a veselí, a dej mi také odpočinout od toho strašlivého břemene zodpovědnosti, vždyť mne, ach, tak tíží!“

Sloužil jsem tedy paní Hře po mnohá léta. Kdykoli jsem byl smutný, chodil jsem k ní a přinášel jí úlitby svého času, a ona mi na oplátku dávala trošku veselí a snímala alespoň na chvíli to strašlivé břímě z mých zad.

Po těch letech jsem však byl ještě více sehnut a zbídačen, než předtím. Její radost nevydržela, ba, úlitby jí odváděné musely být den za dnem, týden za týdnem větší, aby mi vůbec něco dala. Zodpovědnost z mých zad sice na chvíli sňala, ale všechny ty kameny skladovala u sebe v komoře, a tak jsem za bezesných nocí občas slyšel tu strašlivou válečnici jménem Zodpovědnost, jak mne honí na svých ohnivých vozech, a volá: „Ne! Neutečeš mi! Stejně tě nakonec doženu a donutím tě, abys ta břemena zase zvedl, a pak, pak ti zlomí hřbet!“

Paní Hra mne totiž neuměla mých břemen zbavit, jen je na chvíli odložila jinam, a navíc, jelikož mne již nemohla nic nového naučit, mi nijak nepomáhala je nosit. Kromě toho, když jsem jí sloužil, kameny v její komoře jako by narůstaly, neboť je zalévala deštěm Lhostejnosti a Lenosti.

A i radost a veselí, kterou mi dávala, bývaly utkané z látky Marnosti, neboť to vše nemělo žádný smysl, nikam to nespělo, nic nového mne to již nenaučilo, a nebylo cíle, do kterého bych touto cestou mohl dospět.

Pak jednoho dne přišel můj Pán Ježíš, a řekl mi: „Pojď, udělám tě rybářem lidí,“ ale ona se toho dne prudce ohradila: „A čí ty si myslíš, že je tohle služebník? Snad tvůj? Jen se podívej, koho poslouchá, a kdo mu dává příkazy!“ A s tím se na mne otočila, a pravila: „Toho neposlouchej, když jej budeš následovat, bude to strašlivá nuda.“ Na ta slova jsem se tak vyděsil, že jsem se ani na tvář mého Pána nemohl podívat, neb ze všech strašlivých mučení, které peklo mohlo vymyslet, nuda se stala tím, jehož jsem se děsil nejvíce.

„Kromě toho,“ křikla ještě za ním, když smutně odcházel, „ty lidi si přeci umím chytit i sama, k tomu tu nejsi vůbec potřeba.“


Slyšte mne, hory, slyšte hvězdy, slyšte, ó synové člověka, můj pláč, mé bědování. Jak jsem padl! Já, syn Adamův, kterému sám Hospodin svěřil vládu nad Zemí i vším, co na ní stvořil, já jsem nyní služebník toho, čemu jsem měl vládnout, poslouchám ty, kdo nemají uši ani oči, srdce jim v hrudi netepe a myšlenky v myslích nekrouží, a stal jsem se služebníkem stvoření místo Stvořitele.

Proto kdo mne slyšíš, utíkej před modlářstvím, nezastavuj se, ne, ani na chvíli, utíkej, utíkej…


Nebuďte ani modláři, jako někteří z nich, jak je napsáno: „Lid si sedl, aby jedl a pil, a vstali, aby se bavili.“ (1 Kor 10:7 – NBK, ekumenická překládá „povstali k tancům“, překlad kralický i anglická KJV píše „vstali ke hrám“)
Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou. (Kol 3:5)

Poznámka: V křesťanským kruzích jsem slyšel často definici, že modla je cokoli, co milujeme více, než Boha. Bible ale vždy, když používá slovo modlářství, hovoří o službě neživým věcem – za staré smlouvy to bývaly odlité modly ze zlata a stříbra, smlouva nová to vše přesouvá do roviny srdce, kdy za modloslužbu označuje službu penězům (hrabivost či lakotu), nebo službu jídlu či zábavě, hrám.

Modloslužba samozřejmě nemusí znamenat jen toto, a i staré známé klanění se kdejakým soškám je stále naživu, ale vždy to znamená službu nějaké věci, která není živá, a tak ta věc již neslouží nám, ale my sloužíme jí. I Élímu, který „ctil své syny více než Boha,“ nebylo řečeno, že je modlář, a pro přímou službu démonům má Písmo jiná slova, konkrétně věštění, čarodějnictví a vyvolávání duchů zemřelých.

Když se podíváme do Starého Zákona, proč lidé chodívali sloužit modlám, zjistíme, že oni toužili po věcech, které mohl dát pouze Bůh sám – mít zajištěnou úrodu, bezpečí, odpočinek, mír a pokoj, stálé zdraví, jistotu do budoucnosti, neomylnou radu v potížích a další – ale nechtěli to vše hledat u Boha, protože se jim zdál strašlivě náladový, no zkrátka měl vlastní vůli a názory a když Izraelci nedělali to, co měli, občas jim tyto věci také vzal.

Modlářství synů Izraele tedy bylo pokusem si tyto věci nějak opatřit i bez toho strašlivě netolerantního Boha, který byl často tolik na obtíž a nesouhlasil s jejich plány, a ukazuje tak jasně na to, proč je člověk „neodolatelně tažen k mrtvým modlám“, nemá-li Boha na světě. Chce mít totiž nějakého „boha“, jakéhokoli, kterého je možno nějak „uplatit“, a získat od něj žádané věci bez otravování se s poznáváním svatého Hospodina zástupů, nějakého „boha“, který je dle jeho názoru daleko vypočitatelnější.

Jsem tedy modlář, pokud na místo, které má v mém životě zaujímat Hospodin, dám nějakou neživou věc, pokud od ní chci a žádám věci, které mi může dát, nebo které může udělat jen Bůh sám.