Čt 14. 9. 2006

Láska

Lukáš Makovička, Kázání
2564x přečteno
Láska

„S láskou,“ stává na malých přáníčkách i velkých dárečcích, „s láskou“ můžete číst v očích milované osoby, „s láskou“ bývá život vždy o mnoho lehčí. Mám jednu známou, která procházela těžkými věcmi. Nemohla spát a vždy dlouho do noci přemýšlela o různých věcech. Tohle děvče mělo dojem, že spoustu věcí nezvládne, a valilo se to na ni jako balvan. Když jsem s ní hovořil, došli jsme i na těžkosti. Také je mám ve svém životě. Nevyhnuly se mi. Vždyť i v Knize Knih je psáno, že jsou mnohé úzkosti spravedlivého. Ale já jsem na tom jinak, mně jsou ty těžkosti k dobrému. Proč? Je tu se mnou někdo, kdo je nese. Tehdy došel jsem při rozhovoru s tou dívčinou k tomu, že těžkosti jsou dobré, když je máš s kým procházet, ale když je v nich člověk sám, tehdy ho mohou zničit. To platí vždy. Snad i proto Bible tolik ukazuje, kolik záleží na té malé, prostinké lásce.

Kdybych totiž mluvil jazyky lidí i andělů, mohl bych opravdu krásně znít. Nesnil jsi někdy o tom, jaké by to bylo mít jazyk básníka, hovořit slova jako Šalomoun král, nebo stát jako Cicero před císaři bez bázně a hany? Ano, a přesně jako Cicero mohl bys bez lásky skončit. On se učil hovořit za šumu vln, cvičil a cvičil, aby ho bylo slyšet, aby jeho řeč byla dokonalá. Stal se dokonalým dunícím kovem a řinčícím zvonem. Byl nádherný. Jeho slova dodnes zní staletími, a lidé opěvují nádheru tohoto zvonu. Ale bez lásky nic nebyl. Nádherná řeč a slova zurčící jako pramínky vod. Ale malé „s láskou“ je před Bohem větší.

Kdybych měl proroctví, a rozuměl všem tajemstvím, byl bych zajisté moudrým mužem. Zástupy by ke mně chodily pro radu, a neodcházely by s prázdnou. Jestliže bych totiž vskutku rozuměl všem tajemstvím, znal bych i srdce lidská, jejich tajemství, znal bych, jak poradit ti ve tvé hodině zkoušky. Byl bych vskutku jako Achímelek, přítel Davidův, o kterém je psáno, že jeho rada byla jako slovo Boží. Ó, kolik dobrého mohl bych vykonat, mít takovou moudrost, takové poznání!

A kdybych měl i všechnu víru, že bych hory přenášel. Ano, a jestli hory, proč ne také něco menšího. Kolik problémů mohlo by být vyřešeno, kdybych měl takovou víru! Jak by se evangelium šířilo, protože lidé by viděli, že Bůh je i dnes živý. Divy a zázraky by byly na denním pořádku. Ó, mít víru, jak je to nádherné, když je člověk nad okolnostmi, když se smí smát smrti do tváře, bouřícím vlnám radostně zpívat, držet se vždy ruky Všemohoucího. Ale i přesto, kdybych k tomu všemu, co zajisté pomohlo by mnohým, neměl trochu toho malého „s láskou“, nejsem nic.

Kdybych všechen svůj majetek vynaložil na krmení chudých, to by bylo něco. Možná ne tady u nás, ale co ty děti v Africe. Ano, i když mi to tak někdy nepřipadá, jsem bohat co se týká statků pozemských. Co takhle prodat vše, co mám, a rozdat to chudým. Těm, kdo to opravdu potřebují, ne těm narkomanům, co si vyžebrají klidně čtyři stovky za den, a pak to jdou propít. Ó, jak by to bylo obdivuhodné, jak hodné následování, jak by to i mnohé ke Kristu mohlo přivést. Ale není-li tam to malé „s láskou“…

A kdybych vydal své tělo ke spálení, jak by tohle mohlo prospět? Ano, četl jsem kdysi v Knize Knih, že hrdinové víry, když byli mučeni, neočekávali osvobození, aby tak dosáhli lepšího vzkříšení. Také je dlouho známým tajemstvím Božího lidu, že krev mučedníků je semenem církve. Tedy i toto je zajisté velikým skutkem, kterého si cení nejen lidé, ale i Bohu bývá milý, je-li z čistého a upřímného srdce. Ale bez toho „s láskou“, mi to vůbec nic neprospěje.

Láska je trpělivá, i uprostřed krmení chudých dětí v Africe nemusí se hnát bezhlavě za svým cílem, je dobrotivá, nezneužije svého poznání, aby někomu ublížila, nezávidí, když vidí, že snad někdo jiný má se lépe. Nevychloubá se, ani nenadýmá, přestože všechny tyto věci, měl-li by je člověk, dělají z něho zářící hvězdu jako z Joba. Nechová se nepatřičně, jak se tedy můžeme bát, že by snad nás tahle láska mohla někde svým nepatřičným chováním pěkně vypéct. Že by se snad mohla chovat jako se někdy malé děti chovají ke svým kamarádům, že jim něco slíbí, a pak je podrazí, aby se jim mohly smát.

Nehledá svůj prospěch. A čí tedy, ptám se? Snad Satanův? Nemyslím. Nehledá-li svůj prospěch, pak hledá ten tvůj. Nezapomeň na to, bude ti to štítem a mečem proti tomu Zlému. Neboť ta láska, které sloužíš, ona nejen vše ví a zná, a znala tě před založením světa, ale ona také nemyslí na sebe, nemyslí na to, jak ze tvého života co nejvíce vytřískat, jak tě donutit k co největším výkonům. Nedá se vydráždit, ať se chováš jakkoli. Ne, od svého Boha nedostaneš facku v hněvu, ale když trestá, bude to dělat jako můj otec, který mě vždy trestal s rozmyslem a velmi nerad. Vždy jsem věděl za co, vždy to bylo v pokoji, a snad právě proto si dnes pamatuji snad na jediný výprask, třebaže mi máma nedávno tvrdila, že jsem ze sourozenců byl nejvíce bit já.

Nemyslí na nic zlého, ale má na mysli vůči každému jen dobré. Hej, člověče, kde jsi tam vzadu, už se ztrácíš? Také se ti zdá, že tahle láska ti utíká po cestě někam daleko, že jsi tolik, tolik daleko od ní? Ó ano, představ si toho nejodpornějšího člověka, kterého jsi kdy potkal, toho, který ti mnoho ublížil, je falešný, křivý, po straně tě pomlouvá a ničí, a toho miluj také tak. Měj vůči němu na mysli jen dobré, to, co by sis sám přál, aby se v takové situaci dělo tobě. To nevylučuje napomenutí, dokonce ani to, když Pavel o některých píše „takových se straň“. Ale jest to touhou tohoto srdce, aby každý, jakkoli kdy ubližoval, mohl být na soudu shledán po pravici Všemohoucího.

Neraduje se z nepravosti, dokonce ani, když se nepříteli děje něco zlého. Přesto se raduje s pravdou, jakkoli se ta může zdát tvrdá a řezající. Láska, ta se nebude radovat z toho, že se šíří lež za cenu zdánlivě hezčích vztahů, ani se nebude radovat, že již konečně dostalo se odplaty tomu, kdo po ní svými botami šlapal. Ó, kéž by se mohl obrátit na své cestě do pekel, pláče často tiše, kéž by se odvrátil od svých zlých skutků, abych ho mohl přijmout, očistit, znovu pozvednout, kéž bych ho nemusel soudit za vše zlé, co napáchal. To je volání srdce Všemohoucího, a jak jsem mu vzdálení.

Neboť jako jsou nebesa vyšší než země, tak jsou jeho cesty vyšší než ty naše. Kupodivu se neliší nejvíce v té moudrosti, velkoleposti, moci skutků, jako spíše v tomhle malinkém „s láskou“. Pochop totiž, člověče, že láska je obrovskou mocí. Není totiž na nikom závislá, neboť vždy dává, všechno snáší, všeho se naděje, ve vše doufá, všechno vydrží. Kde, ach kde zůstala závislost na vlastním pohodlí, na přátelích, na dobrých podmínkách okolo? Krčí se zahanbená támhle v koutku. Láska nic z toho nepotřebuje. Ona neselhává, jakkoli malou může mít moudrost, jakkoli roztřesená může se zdát její víra, nikdy nezanikne, i když proroctví ano, a všechno poznání, kterého by ses snad mohl na tomto světě dobrat, bude jednou svinuto a vyměněno jako obnošené šaty.

Jsem-li totiž jako dítě, pak uvažuji jako dítě, a velikými zdají se mi být tyto věci veliké v lidských očích, a jak je mi to myšlení blízké. Uvažuji jako dítě, a trápím se, kolik víry, kolik jazyků, kolik poznání ještě mi chybí. Však stanu-li se dospělým, zanechám dětinského přemýšlení. Znamená to snad, že zanechám víry, naděje, poznání, proroctví? Nikoli, ani na okamžik, vždyť všichni tito jsou dobrými nástroji lásky, snad až tehdy, když potřeba již nebudou. Ale ona na nich nikdy nebyla závislá.

Jednou, až se potkáš s touhle láskou v nebesích, tam ji poznáš plně. Nyní je to jen z částky, jen trošičku a zastřeně, ale tam to bude tváří v tvář. Jednou vložím i já své ruce do Jeho probodených dlaní, a tam již zůstanou navždy, už je nebudu stahovat pryč. Tam Ho poznám tak, jak dnes zná On mě, cele, úplně. Dokážeš si to vůbec představit?

Ano, problémy budou a těžkosti také. Nevyhnou se tobě, jako se nevyhnuly ani mě. Ale v nich a skrze ně povede tě tahle láska. Ta, co nikdy nezanikne. Největší odměnou těm, kdo došli do nebe totiž nejsou zlaté chodníky a nádherné slunce nad hlavou, ba ani život bez hříchu, v trvalé radosti. Je jí právě tahle láska, dokonalá, bez poskvrnky, bez stínu na své mysli, tahle láska s probodenýma rukama.