5. 10. 2007

K čemu všemu není chvála aneb „Uctíval jsem svého přítele“

K čemu všemu není chvála aneb „Uctíval jsem svého přítele“

Když zazpívali chvalozpěv, šli na Olivovou horu. (Mk 14:26)

„Ó, Mistře, ty chvály dneska nestály za nic,“ ozval se cestou Petr, „copak nevíš, že nejdřív má být pár rychlých písní, a pak se musí pomalu přejít do ztišení před Bohem?“
„Má pravdu, Pane,“ přidal se očividně smutný Jakub, „za jednu píseň se přeci člověk nestihne dostat až do Ježíšovy přítomnosti!“
„Necítím se vůbec naplněný,“ stěžoval si Jidáš, „jak má člověk ‘nakoupit’ za tak krátkou dobu?“
„Mistře, dotkni se mne prosím,“ žadonil Matouš, „chci, aby se můj život změnil!“
Zato Jan měl zcela jiné myšlenky. „Pane, právě mne napadlo něco úžasného,“ horlivě přerušil remcající učedníky, „víš, mohli bychom pár takových chvalozpěvů nacvičit, a pak je zpívat farizeům a zákoníkům. Oni by pak jistě pochopili, jak skvělého Boha máme, a taky by za Ním přišli.“

K čemu všemu není chvála?

1. Chvály neuvádějí do Boží přítomnosti

Malý Pepík stál v prázdné místnosti, a tiše hovořil: „Tati, jsem tak rád, že tě mám. Ani nevím, co bych bez tebe dělal, vždyť jsi to byl právě ty, kdo mne vychovával celou tu dobu. Navíc jsi tak moudrý, tak laskavý, a tvoje ruce jsou tak silné…“

Asi se divíte, co to chudák Pepík říká, když je v místnosti úplně sám, že?

Nu, bylo to divné i jeho tátovi, který se na něj přišel podívat. „Pepíku, co to děláš?“ otázal se tiše.

„No co bych dělal,“ řekl Pepík, „chválím tě, vzdávám ti chválu, a chci se dostat do tvé přítomnosti.“

„Ale Pepíku,“ laskavě mu odpověděl táta, „když jsi v místnosti sám a mluvíš do vzduchu, koho to tu tedy chválíš?“

Pepík mlčel.

O pár dní našel táta Pepíka, jak sám v prázdné místnosti s kytarou prozpěvuje: „Tati, mám tě rád, vážně mám tě rád, stále poznávám, že ty miluješ nás…“ Chlapec měl zavřené oči, a na tváři lehce slastný výraz.

Táta jen tiše potřásl hlavou, a tiše odešel.

2. Chvály neslouží k vylepšení nálady

„Tati, počkej chvíli,“ volal malý Pepík na svého otce.
„A pročpak, synku?“ zastavil se odcházející rodič.
„Ále, cítím se nějak mizerně, víš? Mám nějakou špatnou náladu, a tak bych si chtěl trochu odpočinout ve chvalách, víš?“
„A co to jako znamená?“ otázal se překvapeně otec.
„No to znamená, že tu budeš teď chvilku stát, a já tě budu chválit a zpívat ti, aby se mi zlepšila nálada, a abych se uklidnil.“

„Táta je síla má, i vojska mého, on působí volnou cestu mou,“ začal si Pepík notovat, a očička se mu začala pomaličku rozsvěcet, když tu náhle… „Tati, kam jdeš,“ zasténal, když se mu dveře zabouchly před nosem, „ještě jsem…“

Ale kroky se už vzdalovaly pryč.

Druhého dne našel Pepík na svém stole vzkaz: „Pepo, prosím tě nepleť si čas, kdy mě chválíš, s časem, kdy já chválím tebe, a taky si prosím tě nepleť moji blízkost a přítomnost s tím, jak se cítíš. Uvidíš, že se nám tak oběma bude žít snadněji.“

3. Chvály neslouží k nesení evangelia

Posel přišel až na dvůr v obleženém městě. Vojsko jeho krále se rozprostíralo před hradbami jako roj kobylek, nebylo možné je sečíst, a lidé ve městě již téměř vyhladověli.

Byl nad nimi vyhlášen soud. Soud pro vzpouru vůči králi, soud pro zločiny spáchané v jeho Zemi, soud za to, že jej neuznali jako svého vládce.

Posel měl svůj úkol. Měl předat zprávu, že král se rozhodl všem, kdo k němu vyjdou, dát milost, každému, kdo se k němu uteče, odpustí jeho viny, přijme jej do svého království a nebude již vzpomínat na jeho nepravosti.

No jo, říkal si ale posel ve své mysli, jenže to znamená, že je tu obviním z nepravosti a provinění, ze vzpoury, hříchu a dalších takových nepěkných věcí. Co když se urazí? Co když neposlechnou a ještě více se zatvrdí? Á, uděláme to jinak…

„Náš král je vesmíru pán, on vládne silou mocí, sklání se s láskou k nám…“ začal před překvapeným dvorem prozpěvovat posel v domnění, že když krále před obleženým městem dostatečně vychválí, město se samo vydá do jeho rukou.

Jo a ta zpráva od krále?

Ale prosím vás, to by přeci nevzali.

4. Uctíval jsem svého přítele

Mám jednoho přítele, který nebydlí ve stejném městě, jako já. A protože jej mám rád, a on mne, občas za mnou přijíždí.

Tehdy pro něj má milovaná manželka nachystá jídlo, neb on je takový trošku fajnšmekr, a rád si pochutná, uvaří to nejlepší, co můžeme doma sehnat, a on se pak tváří spokojeně, a říká: „Fakt dobrý materiál!“

Tehdy si vyhradím čas, abych se mu mohl věnovat, a někdy spolu vyjedeme kousek za město, projít se po kopcích a dívat se na nádheru, kterou Bůh stvořil, a hovoříme o všem možném.

To vše jen proto, že si svého přítele vážím, a když přijede, chci, aby to věděl, jednám tak, abych mu dal najevo, že je váženým hostem, abych ho uctil.

Nu, a protože přijíždí častěji, nebyl u nás jen jednou, uctil jsem ho také víckrát než jednou, a tudíž se dá říci, že jsem jej uctíval, a to, prosím, opakovaně.

A stále si ještě dovoluji považovat se za křesťana.

5. Teologie „Božího dotyku“

„Ó, Bůh se mne tam dotkl a můj život se změnil,“ říkal člověk.

Po pravdě řečeno, nevěřím vám, tedy ve většině případů.

Jistě, jsou i případy, kdy se člověku změní život při něčím dotyku – když se topím ve vodě, to mi záchranářův dotek pomůže, když mám rakovinu, zajisté ocením dotyk chirurga – ale to jsou spíše výjimky.

Stejně tak i Ježíšův dotyk mnohým lidem změnil život – například té ženě, co mnoho let trpěla krvácením, zástupům nemocných a několika mrtvým, těm dokonce život dal.

Ale co ti chudáci zdraví učedníci, co nekrváceli ani nebyli nemocni?

Těm se měnil život ne kvůli dotyku, ale kvůli tomu, co Ježíš říkal, ne dotykem, ale slovem, protože právě slovo, a to Slovo Boží, je tím chirurgickým nožem pro naši duši, balzámem pro zlomené srdce a dlaní, která mne podepírá na cestě do nebes.

„Ó, Bůh se mne při chvalách dotkl, ó cítil jsem se tak krásně, a ano, můj život již nebude stejný,“ tvrdí člověk.

„Ne, nevěřím,“ říkám, „pocity přijdou a pocity odejdou, krásné chvíle budou a pak zase nebudou, ale skála, na které stavím svůj život, je Slovo Boží, a jen pravda, nikoli pocity a takzvané dotyky, má moc mne osvobodit.“