5. 10. 2007

Co je pravda?

Lukáš Makovička, Kázání
4130x přečteno
Co je pravda?

Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ (J 18:37–38)

Z dětského pokojíku jedné židovské rodiny se toho dne ozval strašlivý řev jejích dvou potomků. Když notně znepokojená maminka vrazila do místnosti, spatřila dva plačící výrostky, kterak právě končí vzájemnou rvačku. „Co se stalo?“ dožadovala se ihned autoritativně odpovědi. „Víš mami,“ naříkal malý Obadjáš, „všechno začalo, když mi Izák vrátil facku.“

Inu, Obadjáš měl zdá se taky „svou pravdu“. A tak někdy nezbývá, než se spolu s Pilátem ptát: „A co je to vlastně pravda?“ Podíváme se tedy společně na několik současných pojetí pravdy, řekneme si něco o rozdílu mezi poznáním a pravdou, a nakonec co a kdo je pravda.

1. Současná pojetí pravdy

První, a dnešní nejoblíbenější, je pojetí každý má svou pravdu.

Před několika lety jsem byl na vůdcovském kurzu ve skautu, a tam měl jeden milý starý pán přednášku o náboženství, a tak vyprávěl o tom, jak jsou ve skutečnosti všechna náboženství stejná, že každé má tu svou pravdu a kdesi cosi. Zeptali jsme se ho ještě s jedním kamarádem, copak udělá s tím, když třeba Islám tvrdí, že Ježíš je prorok a rozhodně žádný Boží Syn, zatímco křesťanství pravý opak. Jak můžou mít tedy pravdu oba? Copak už jen zdravý selský rozum nebude protestovat proti takové donebevolající hlouposti?

A co když přijde k soudu obviněný z vraždy, a svědci říkají: „Ó ano, udělal to on!“ a obviněný se brání: „Ne, ne, já to nebyl!“ a tu vyskočí soudce, a praví: „Ale pánové, je jasné, že jeden z vás má pravdu, a druhý ne,“ cožpak snad tehdy někoho napadne opakovat tu strašnou pošetilost, že „každý má svou pravdu“, a tudíž nelze vynést rozsudek?

Dá se ještě pochopit, že někdo hájí upřímně a zarputile omyl, ale tvrdit, že neexistují žádné absolutní principy, žádná pravda, že každý má tu svou a vše je relativní, to je už úplná ubohost, která jen ukazuje, že dotyčný již na hledání toho, co je správné a špatné, co je pravda a co ne, úplně rezignoval, a ani se to nesnaží rozeznat.


Druhému pojetí říkám pravda demokratická.

Jonathan Gullible (pdf soubor zhruba 4Mb veliký, nicméně moc pěkné a hlavně poučné čtení) na svých cestách potkal jedno nesmírně vyděšené děvče.

„To jsou demokraté,“ křičela na něj, když slyšela, že se přibližují, „to je ten gang. Být tebou, tak radši rychle zmizím! Demokraté! Obklíčí každého, koho najdou, a hlasují, co s ním provedou. Mohou ti sebrat všechny peníze, zavřít tě do vězení nebo tě mohou přinutit, aby ses přidal k jejich gangu. A nikdo proti nim nic nezmůže! Tvrdí, že hlasy mohou určovat všechno – zákonnost, morálku, všechno!“

Že je to přehnané? Ale kdeže, jen dovedené do důsledku. Již dnes přeci demokraticky rozhodujeme v parlamentu, že zabít nenarozené dítě je „přirozené právo ženy“, a kdejaké další věci. Právě sem totiž směřuje pojetí, kdy pravda je to, na čem se shodne většina, kdy co je správné a co špatné určuje množství hlasů, a o pravdě se hlasuje.

Ne nadarmo nějaký člověk řekl: „Není-li Boha, vše je dovoleno.“


Velice podobná tomuto je pravda autority.

Její vyznavače poznáte podle často opakované mantry: „Vědci řekli,“ či případně „ten-a-ten-velmi-uznávaný-a-respektovaný-člověk přeci tvrdí.“

A tak už vědci dokázali kde co. Vzpomínám si na jedno firemní školení, kde nám jeden takový přednášejí tvrdil, že v mezilidské komunikaci má verbální komunikace (slova) vliv jen 7%, kdežto neverbální (výraz tváře a tón hlasu) mají vliv těch zbylých 93%. Tím pádem skoro nezáleží na tom, co řeknete, ale především je důležité jak to řeknete. Na námitku, že je to pěkná hloupost dotyčný pán prohlásil, „že to zjistili vědci, a že to mám vzít jako fakt“. Pěkně děkuju, a docela lituji každého, kdo toto tvrzení vezme jako pravdu, protože „vědci zjistili“, a začne se podle něj chovat, neboť takový člověk se bude snažit pouze působit na city, zaujmout něčím okolo, a stane se z něj jen velice pěkná obálka bez obsahu uvnitř.


Tato tři pojetí mají něco společného. Všechna vznikla v našem ateistickém prostředí, kde „Bůh je mrtev“, a tím pádem tu není nikdo, kdo určuje, co je správné, a co špatné, a tak se toho musí chopit nějaký člověk – ať už každý sám, ať už většina, nebo nějaká osvícená elita, stejně toto břemeno zůstává na člověku. A ďábel se jen tiše směje, neboť jeho staré lži: „Budete jako bohové,“ se ještě pořád věří.

Ale člověk, který jen trochu pozoruje skutečnost okolo, musí dát za pravdu následujícímu výroku pana Chateaubrianda:

„V dějinách existují vždy dva následky: jeden bezprostřední, který lidé poznávají okamžitě, druhý vzdálený, který zprvu není zpozorován. Tyto následky si často odporují; jedny plynou z naší krátké moudrosti, druhé z moudrosti, jež přetrvá vše. Čin Prozřetelnosti se ukáže až po činu lidském. Za zády lidí se pozvedá Bůh. Popírejte, jak se vám jen zlíbí, tu Nejvyšší Moudrost, nebuďte srozuměni s jejími činy, hádejte se o slova, nazývejte »tlakem okolností« nebo »rozumem« to, čemu obyčejný člověk říká Prozřetelnost, ale podívejte se na konec dokonané události a uvidíte, že vždy způsobila opak toho, co se očekávalo, pokud nebyla hned od začátku založena na mravnosti a spravedlnosti.“


Pojetí, které je nám bližší, říkám pravda skutečnostní. To znamená, že pravda je to, co je v souladu se skutečností, je to obraz skutečnosti. Například tedy je pravda, že Ježíš byl Boží Syn – opravdu jím totiž byl – a není pravda, že to byl jen prorok, ale jinak člověk jako všichni ostatní. Je pravda, že prezident USA se jmenuje Bush, a není pravda, že se jmenuje Havel.

Ale je toto pravda, jak jí rozumí Písmo? Nebo je to něco trochu jiného. Když se totiž podíváme na pár veršů z Bible, zjistíme, že něco nesedí.


Všechna tvá přikázání jsou pravda. (Ž 119:86)

Všechna tvá přikázání jsou pravda. Jaká přikázání? Nu, například „nepokradeš“. Jenže co je na tom za „pravdu“, vždyť to je jen nařízení, copak tohle označuje nějakou skutečnost, s něčím se to shoduje, něco jako „Klaus je prezidentem České Republiky“? Nezdá se mi. Ne, ne, Bůh zdá se slovem pravda myslí něco trochu jiného.

Podobně tak Pán Ježíš tvrdí: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (J 14:6)

Jenže co to znamená? Že Pán Ježíš se nějak shoduje se skutečnosti?

Nejzajímavější je pak Jeho výrok o Satanu: „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.“ (J 8:44)

Tak ďábel nemůže mluvit pravdu? Musí vždy lhát? Nu, podívejme se na nějaké jeho podniky. To takhle jednou přišel apoštol Pavel do Filip, a když tam zvěstoval evangelium, chodila za ním jedna žena, a volala na všechny okolo: „Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse.“ (Sk 16:17)

A tady musí člověk zpozornět. To je nějaká lež? Vždyť to, co ten démon skrze děvče tvrdil, byla „pravda“, neřekl nic, co by bylo v rozporu se skutečností, Pavel byl vskutku služebník Nejvyššího, a doopravdy přišel a zvěstoval lidem cestu ke spáse.

Takže démoni tedy nakonec můžou mluvit pravdu, a slova Pána Ježíše neplatí?

Nezdá se mi, jen Pán Ježíš myslel tou „pravdou“ něco jiného, než co tím obvykle míníme my.

2. Pravda a poznání

Problém je totiž v tom, že jsme smísili pravdu a správné poznání. Obojí Bible zná, obojí se v ní nachází, a obojí je nesmírně důležité. Ono i když budete mít špatné poznání, je to člověku zajisté ke škodě, i kdyby třeba jen v práci, protože když budu něco vyrábět podle špatného plánu, špatného poznání, je jasné, že vyrobím zmetek. Stejně tak, pokud budu svůj život řídit podle špatných instrukcí, špatného návodu, přivodím si spoustu potíží, a mohu u toho být upřímný jak chci, nebude to stačit.

A právě správné poznání jsme zaměnili za pravdu, právě správné poznání se blíží té naší „shodě se skutečností“.

Ale to není to, co Bible míní pod slovem „pravda“. Podívejme se totiž na rozdíly.

Opakem pravdy je lež, zatímco opakem správného poznání je omyl. Obojí je škodlivé, ale jedno z toho je hřích, a druhé ne. Je hřích lhát, vždyť i lháři nakonec zůstanou vně, ale není žádný hřích mýlit se. Koneckonců, kdyby byl, nebylo by pro člověka možné zůstat bez hříchu, protože se mýlí dnes a denně, vždyť „mýlit se je lidské,“ a ani se nemůže nemýlit, protože zkrátka ještě pořád není vševědoucí, a taky nikdy nebude.

Pravda v biblickém pojetí se vždy váže k nějaké osobě – Ježíš říká, že „v ďáblu pravda není,“ a i Jan říká, že se může člověku stát, že „v něm pravda není“, navíc Bible označuje Ježíše i Ducha Svatého jako „pravdu“.

Co je to tedy pravda?

3. Co a kdo je pravda?

Jedna malá dívenka kreslila obraz svého otce. Neuměla moc malovat, ale věděla, že musí udělat kulatou hlavu, ruce a nohy nakreslila jako pár čar, a koneckonců, i když to nebyl obrázek nějak zvlášť dokonalý, aspoň trochu připomínal člověka, a byl v rámci možností věrný.

Pak obraz uviděl její nezvedený bratříček, a zrodil se mu v hlavě zlomyslný nápad. Když sestřička obrázek odložila, přišel, a na hlavu namalovaného panáčka domaloval dva rohy.

Rázem obrázek přestal být věrný. Když ho uviděl táta, řekl dětem: „Copak člověk má na hlavě rohy?“ Ne, nezabýval se tím, že obraz byl nedokonalý, vždyť žádný obraz nedokáže zachytit skutečnost se vším všudy, vždy bude neúplný, vždy budou věci, které se na něj zachytit nepodaří, ale co ty rohy? Ty do obrázku nepatřily, ne, ty opravdu, a ani nic jim podobného, táta na hlavě neměl.

Co to má společného s pravdou?

Víte, když chcete udělat obraz viditelného, dá se to namalovat či vyfotit, ale co s neviditelným? Jak se dá udělat obraz lidské duše? Jak druhému vykreslit a namalovat, co je v ní? Jak to udělat tak, aby to pochopil, ne, nelze to nikdy dokázat úplně, ale alespoň se pokusit věrně vylíčit střípek srdce?

K tomu my lidé používáme především slova. Slovy dokážeme ostatním ukázat, jací jsme, vykreslit obrázek o nás, ovšem jak věrný, tak i trošku vyretušovaný. Žádný z nás, když kreslí lidem svůj obraz, si tam nepřidělává ty rohy, spíše má každý jeden sklon tu a tam dokreslit nějakou tu svatozář, a to, co je ve skutečnosti špinavé, zobrazit jako čisté.

Proto také mohl jeden kazatel prohlásit: „Víte, říkají o tom člověku, že trochu pije a kleje, ale uvnitř je to v podstatě hodný člověk. To je pěkná hloupost, protože každý člověk vypadá navenek mnohem lepší, než je ve skutečnosti.“


No a co ten ďábel? A co s tím, když Ježíš říká, že je pravda?

Inu, Bůh stvořil člověka, aby byl Jeho obrazem. Ne, nejen slova se dají použít k namalování obrazu neviditelného, náš Bůh má i jiné prostředky.

Tedy konkrétně člověka.

Pravda, člověk není Bůh, nezachycuje plnost Boží, není to obrázek, na kterém by bylo nějak zřetelně poznat Boží Všemohoucnost a Všudypřítomnost, ale na tenhle obrázek chtěl Bůh zachytit něco trochu jiného.

Především svou lásku, svůj charakter, svou milostivou, laskavou a dobrotivou povahu.

Jenže když se podíváme na lidi, a především na sebe, zdá se, že tomu obrazu někdo domaloval rohy, a vůbec ho všelijak pokřivil a doničil. Ne, mnohdy v nás pravda, věrný obraz Všemohoucího, moc není, a v ďáblu již není vůbec, on je lhář a otec lži.

A proč by kvůli tomu musel ďábel jen lhát?

To je celkem jednoduché. Ono kdyby Satan svými slovy vykreslil přesný obraz toho, jaká je jeho duše, jak smýšlí a jaké má srdce, nikdo by s ním nechtěl nic mít, nikoho by nepřesvědčil. Vždyť právě to je důvod, proč tak často lžeme – snažíme se vykreslit jiný obrázek o sobě, obrázek lepší, přijatelnější.

Když se podíváme na případ z Filip, zjistíme, že démon to vše říkal proto, aby vykreslil poněkud zvláštní obrázek o sobě samém. Ne, on opravdu nechtěl, aby lidi uvěřili v Ježíše, ne on opravdu nezamýšlel pro jakéhokoli věřícího nic dobrého, a tak hovořil to vše, aby vykreslil lživý obraz někoho, kdo touží pomoci, aby mu lidé uvěřili.

Copak kdyby hovořil pravdu, kreslil obraz svého nitra věrně, copak by mu někdo uvěřil?

A co s Ježíšem?

Ano, On je pravda, On je přesný, věrný a dokonalý obraz Otce, každý tah, každá čára štětcem je věrná, tam nikde nejsou přimalované žádné rohy, vše je dokonalé, a proto já se shlížím v jeho slávě jako v zrcadle, a Bůh mne mění, abych i já byl Jeho věrným obrazem, vždyť právě s takovým záměrem mne učinil.

A tak platí: „Mluvte každý se svým bližním pravdu.“ Pravda, člověk občas svými slovy namaluje milé kotě, a lidé si řeknou: „Hle, ta ošklivá devítihlavá saň mne chce zničit a pohltit,“ ale to už není můj problém, vždyť i Bůh ve svém slovu vykreslil sám sebe, jaký opravdu je, spravedlivého a přísného, a přesto milostivého, a lidé se na ten stejný obraz občas dívají, a říkají: „Hle, tvrdý a nesmiřitelný despota, zlý krvežíznivec!“

Přesto všechno, i když věděl, že se to stane, nakreslil Bůh svůj obraz lidem věrně, neubíral ani nepřidával, vykreslil soud i milosrdenství, hrůzu a děs i laskavé objetí, tvrdého mstitele i otce, jenž vybíhá na cestu, aby objal marnotratného syna vracejícího se v nuzných hadrech.

A v tom všem, když se člověk bude pozorně dívat, zní tiché: „Bůh je láska.“