9. 11. 2007

Ten zatracený strom!

Lukáš Makovička, Kázání
2747x přečteno
Ten zatracený strom!

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil… (Gn 1:27)

…a pak se podíval na své dílo, a viděl, že vše, co učinil, je velmi dobré. „Velmi dobré?“ podiví člověk, když se rozhlédne kolem sebe, na všechnu tu bídu, nenávist, bolest a dřinu.

Ach ano, Hospodin Bůh opravdu stvořil vše velmi dobré, jen kdysi, na počátku věků, když ještě v zahradě Eden žil samotinký Adam s Evou, stala se jistá nepříjemná epizoda s jedním stromem. Stromem, ze kterého měl Adam zakázáno jíst pod trestem smrti. I přesto si Adam nabídl, a tak do světa vešel hřích a skrze hřích i smrt.

„Tak proč tam tedy Bůh dal ten zatracený strom?“ čertí se člověk. Ano, proč? To je zajímavá otázka.

Je psáno, že „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu“. Slýchávám křesťany často tvrdit: „Bůh stvořil člověka, aby s ním měl vztah,“ a tehdy beru do ruky svou Bibli, a podivuji se, že v ní to stojí jinak. Ne, neříkám, že On vztah s člověkem mít nechce, to rozhodně ano, ale člověka stvořil ze zcela jiného důvodu – jako svůj obraz.

Každý obraz má zachycovat něco ze svého vzoru, nemůže být úplný, nikdy na něm nelze zachytit vše, a tak na jednom obrazu jsou vidět nádherné oči mladé dívky, na druhém se nádherně vlní její vlasy ve větru a ten třetí tu stejnou ukazuje v plném běhu. Každý z nich je věrný, ale přesto každý ukazuje něco trošku jiného o tom jednom a stejném človíčkovi pod sluncem.

Stejně tak Hospodin Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, aby člověk, jako Jeho obraz, vyprávěl všemu stvoření, andělům i nebesům nad hlavou, o Boží slávě, aby byl listem, který mohou číst všichni okolo, obrázkem, ve kterém bude vyryto trošku z Boží slávy.

Copak na něm chtěl zachytit?

To je totiž nesmírně důležitá otázka. Kdyby Bůh chtěl zobrazit svou velikost, udělal by nás nejspíš trochu jinak! Ba ne, když lidé chtěli pochopit, jak je Bůh veliký a mocný, dívali se na oblohu, dílo Jeho prstů, klenbu, kterou On sám natáhl, dílo daleko za hranicemi možností jednoho každého z nás, i na Jeho další veliké skutky.

Ale Bůh chtěl toho dne v neposkvrněné zahradě něco víc. Chtěl, aby člověk byl Jeho obrazem v mnohem cennějších věcech – v lásce, radosti, pokoji, trpělivosti, věrnosti, v pravdě, v tichosti, v sebeovládání, zkrátka aby nesl tohle nádherné ovoce, které milujeme, mají-li ho lidé kolem nás. No jen řekněte, copak by se vám nelíbilo, kdyby lidé okolo vás byli laskaví, dobrotiví, milosrdní, trpěliví, tiší, ochotní naslouchat, milující? Zajisté ano.

A tady začíná problém. Dobrá tedy, uděláme obraz lásky, stvoření, které bude milující, a aby toho nebylo málo, musí být ještě pravdomluvné.

Jenže co je to za pravdomluvnost, pokud ono stvoření nemá jinou možnost, než prostě říkat to, co je pravdivé? Jakou to má cenu? Kdo z vás obdivuje počítač, že nelže? On nemůže, není toho schopen, dělá jen to, k čemu ho někdo naprogramoval, pak ale jaká pravdomluvnost?

A kdyby ono stvoření muselo milovat, jaká by to byla láska? Jedna z nejkrásnějších počítačových her, kterou jsem kdy hrál, se jmenovala Princess Maker, kde měl člověk vychovávat malou princezničku, a jaká to byla radost ji vidět „vyrůstat“!

Jenže o pár her dále už člověk přijde na zákonitosti, ví, že když udělá tohle, pak se stane toto, a to, co vypadalo jako dětská důvěra a poslušnost, již tak milujeme, se ukáže jen jako program. Malá princeznička nemiluje, neumí to, jen tak vypadá.

A po čase omrzí.

Pokud by tedy člověk musel všechny tyto věci, pokud by musel věřit, musel milovat, musel být tichý, pravdomluvný, laskavý, a neměl by nikdy možnost se zachovat jinak, poruší se podstata těch samotných nádherných věcí, obraz bude pokřivený, nedokonalý a ve skutečnosti mizerný a převrácený, na hony vzdálený tomu věrně vypovídat o Stvořiteli, jenž miluje i přesto, že nemusí.

Ne, tudy cesta nepovede.

Stvořitel tedy, pokud chtěl člověka učinit jako věrný obraz sebe sama, musel to udělat jinak. Dal člověku schopnost, možnost milovat, možnost mluvit pravdu, možnost důvěřovat, a dal mu svobodu, možnost volit, aby, pokud si sám zvolí, nic z toho dělat nemusel.

„Tak měl aspoň zabránit, abychom nedělali nic zlého!“ utrhne se i tak člověk.

Ano? Jenže za jakou by to bylo cenu? Slova! Jaké nádherné věci s nimi jdou vyvádět, zpívat písně a básně, tvořit jinotaje, hrát si s obrazy a symboly, ale jak by asi musel být jazyk omezený, aby s ním nešlo lhát? Pokud byste chtěli udělat nůž, se kterým se nedá udělat nic zlého, nejspíš by s ním nešlo udělat ani nic moc dobrého, a podobně tak je to i s mnoha dalšími věcmi.

Ne, ani tudy cesta nepovede.

Člověku musela být dána možnost volit, protože bez ní by nebyl Božím obrazem, a pokud by Bůh měl stvoření omezit tak, aby nešlo zneužít, nešlo by ani použít.

Jediná zbývající cesta tedy je obojí ponechat, a člověka postupně naučit, co je dobré a zlé, ano, musel nakonec zlé poznat, kousek po kousku, a naučit se volit dobré a zavrhovat zlé.

A vskutku, Bible takto píše o našem Pánu Ježíši Kristu u proroka Izajáše:

I řekl Izajáš: "Slyšte, dome Davidův! Což je vám málo zkoušet trpělivost lidí, že chcete zkoušet i trpělivost mého Boha? Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh). Bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré. Ještě než bude chlapec umět zavrhnout zlé a volit dobré, bude opuštěna země, z jejíchž obou králů máš hrůzu. (Iz 7:13–16)

Podobně tak to děláme i my s našimi maličkými. Nemůžeme nad nimi stát v každý okamžik našeho života, a proto je musíme naučit volit dobré a zavrhovat zlé, dělat to, co je prospěšné, užitečné a bezpečné, a zavrhovat to, co je škodlivé, nebezpečné a marné.

Koneckonců, asi každý ví, jak nesmírně těžké je pomocí násilí a všelijakých bariér odvrátit jakéhokoli člověka od něčeho, k čemu se už pevně rozhodl.

Když jsou tedy nějaké věci škodlivé a zlé, cestu k nim co nejvíce znepříjemníme a zahradíme, ale znovu, mnohdy to není možné udělat stoprocentně, vždyť lidé, kteří chtějí někam dojít jsou tak vynalézaví.

Jestliže třeba chceme vést dráty s vysokým napětím, neděláme to přeci proto, aby se na nich lidé smažili, a proto je zavěsíme na sloupy vysoko nad zem, tak, aby se k nim jen tak někdo nedostal, dáme všude okolo výstražné cedule, které člověka varují: „Pozor! Tady číhá smrt!“ a rodiče malým nezbedům opakují: „Ne aby tě napadlo tam někdy lézt!“

Podobně tak Bůh dal do zahrady strom, o kterém řekl: „Nesmíš!“ a aby člověk pochopil, že je to vážné, dodal: „V den, kdy pojíš, stihne tě smrt.“ Je to jako ta cedule na stožáru vysokého napětí, její úkol je odradit, varovat, přesto však nemůže v konečném důsledku zastavit někoho, kdo se již rozhodl.

Mohl to Bůh udělat lépe? Víc zahradit? Dokonaleji varovat?

Když se dívám na Jeho stvoření, na dílo Jeho rukou, kterým jsem i já sám, rozhodně si neodvažuji Mu v tom nějak radit. Jak si mohu já, člověk, jehož obzory často nedosahují ani za humna, myslet, že bych něco vymyslel lépe než Všemohoucí?

Strom tedy být musel. Bůh ho nedal do zahrady, aby člověka pokoušel, aby si s ním pohrál, ale musel jej kousek po kousku učit volit dobré a zavrhovat zlé, nebylo to možné jinak, pokud měl být člověk vskutku tím, čím jej Hospodin Bůh zamýšlel, to jest Jeho obrazem.

„Jenže Bůh stvořil i toho člověka!“ bude se protestovat dál, „a je tedy zodpovědný za to, že ho stvořil mizerně, s nějakou chybou uvnitř, a on se nakonec rozhodl špatně!“

Ne, není. Nechápeme totiž, co to znamená mít svobodu volit.

Pokud já udělám nějaký program, on dělá to, co já chci, napsal jsem mu instrukce, a on je vykonává. Je-li v programu nějaká chyba, je to má vina, že se to pokazilo.

Dokonce i ty nejvýkonnější programy s umělou inteligencí, které dokáží reagovat i na dosud nepoznané události, jsou jen programy. Ony jedno nemohou – nemohou neposlechnout, nemohou se vzbouřit.

Lidská vůle je jako kdybych já onomu počítači (kdyby to leželo v mé moci) dal možnost klidně přepisovat i mé instrukce podle toho, jak se to jemu bude líbit, dal mu svobodu je poslouchat nebo ne. Právě tak člověku Bůh zapsal do srdce svůj zákon, dal mu svědomí aby jej vedlo, paměť aby si v ní ukládal zkušenosti a další a další vynikající nástroje, ale dal mu i možnost ony instrukce v srdci neposlechnout, proti vedení svého svědomí se vzepřít.

Ne, není to lehké, a zde jsou ony bariéry, které brání člověku konat zlé, ale je to možné. Nestane se to tedy náhodou, že by člověk začal konat zlé, že by prostě jednoho dne náhodou uklouzl a padl, chce to odhodlanou vůli, odhodlanou překonat i překážky.

Ale může.

Není nám totiž jasné, jak nesmírně propastný rozdíl je mezi člověkem a jeho svobodou volit, a mezi sebevíc dokonalým programem, který ale v konečném důsledku nemůže neuposlechnout, vždyť i to, co vypadá jako neposlušnost, je důsledkem poslušného vykonání příkazů.

Ano, člověk také mnoho svých rozhodnutí vykonává z nějakého důvodu, nevolí jen tak vždy sám bez ohledu na okolnosti, a jak často jej okolnosti k nějakému rozhodnutí dovedou, neřkuli dotlačí, ale mám-li se zeptat, proč se mi líbí jazz víc než blues, proč mám jednou ráno chuť na sladké a jindy na slané, a proč, když jsem byl ve věku, kdy jsem začal vážně pomýšlet na manželství, se mi zalíbila právě ta jedna jediná mezi všemi liliemi z údolí, jaká je odpověď?

Nevím. Nemohu vysledovat žádný zvláštní důvod (vždyť i jiné dívky byly krásné, laskavé a hodné), proč jsem se nerozhodl jinak. Prostě se mi to tak zalíbilo.

A před věky, snad za úsvitu lidských dějin, stál v nebesích před tváří Všemohoucího archanděl jménem Lucifer. Měl moc, slávu i bohatství, nejlepší postavení, jaké si jen mohl přát. Kolem něj nebylo nic špatného, žádný útlak, žádná nespravedlnost, která by jej nutila učinit něco špatného. Vše bylo dokonalé, dostatečné, neexistovala žádná okolnost, která by jej vedla, nebo snad jen nabádala dělat něco zlého.

Přesto selhal, vzbouřil se a padl.

Proč?

Inu, jemu se to zalíbilo, on si zvolil.

A Adamův hřích můžeme přirovnat k situaci, kdy mladší bratr na navádění svého o rok staršího sourozence, přes varování rodičů, přes výstražné cedule, přes veškeré bariéry, které mu brání, vyleze až nahoru na ten sloup elektrického vedení, aby se přesvědčil, jestli je pravda, že to opravdu kope.

„A proč s tím tedy Bůh nic neudělá?“ durdí se ještě člověk.

Co je zvláštní, nevšiml jsem si, že by Adam s Evou po svém pádu nějak běželi za Bohem s pláčem, pokáním a prosíkem, aby jim odpustil a pomohl. Ba ne, spíš se schovávali, a že oni si to vyřeší sami.

Fíkovými listy.

Právě tak i dnes, i když lidé nadávají, jaktože s tím Všemohoucí nic neudělá, nepřipadá mi, že by se nějak ochotně hrnuli vpřed, když se ten Svatý na nebesích k lidem sklonil, poslal svého Syna až na smrt, abych já mohl žít a nemusel za svůj hřích zemřít. Že oni si to vyřeší sami, i bez toho Krista.

A někdy je lepší nevědět jak.

Uprostřed toho zlého tedy lidem svítá naděje, v temnotách zazářilo světlo, protože Bůh se k nám sklonil i přesto, že jsme jej nehledali, a místo toho, abychom s pokorou a tiše přišli za ním, aby nám pomohl opravit to, co jsme my sami rozbili, vymýšlíme jak z toho obvinit Jej, přes to, jak se k Němu chováme, k tomu, který nás stvořil a převyšuje nás jak mocí, tak i milosrdenstvím a dobrotou.

A je ještě jedna úchvatná věc, která z toho všeho vyplývá. Když Bůh stvořil první stvoření, Zemi, mohlo se to pokazit, protože tu byl člověk, který mohl zvolit zlé, a jak víme, také to udělal.

Až nebesa zvetší jako šat a obnosí se, rozplynou se žárem ohně, a Bůh stvoří novou Zemi a nová nebesa, všechno učiní nové pro ty, kdo se k Němu utíkají.

A to už nepůjde zničit.

Jediné slabé místo, člověk, který si mohl zvolit zlé, již nebude slabé.

Už totiž zlé nebude chtít.