Thu 14. 9. 2006

A zalíbilo se Bohu

A zalíbilo se Bohu

Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. (1 Kor 1:21)

Na počátku stvořil Bůh nebe a Zemi. Země pak byla pustá a prázdná, ale už i ona sama vysílala do okolní temnoty jeden jasný signál: Mě někdo stvořil! Ono totiž i malé dítě ví, že hromady kamenů nevzniknou jen tak z nicoty, že by se prostě najednou „přihodily“. Pak ale Bůh k té pusté Zemi něco přihodil. A to něco je tak úchvatná záležitost, že snad každý človíček občas stojí bez dechu, když obdivuje všechnu tu nádheru.

Stejně tak mužové moudří i mužové věhlasní, pustí-li se do odkrývání tajů přírodních, mají pro ni jen samá pochvalná slova. Že je příroda pořád ještě pořádný kousek před námi lidmi vám poví každý člověk, co studuje buňky, a že takový les je svou složitostí daleko za hranicí nejvýkonnějších počítačů, a přesto funguje nádherně, vám poví snad i pan hajný z místní hájenky.

Ano, stvoření volá. Volá jednou, pronikavou řečí: „Bůh jest.“ Stejně jako každé moudré dílo pod nebem ukazuje na svého tvůrce, tak i tohle dílo hovoří. Ano, viděl jsem díla různá, ale je fakt, že každé na sobě nese rukopis svého tvůrce, každé alespoň trošičku ukazuje jeho duši. Tedy opravdu dá se tvůrce poznat i ve svém díle. V každém případě pak bývá slušné pochválit ho za jeho práci, a je-li dobrá, pak se z ní i učit.

Ano, stvoření volá. Stále volá tou jednou, pronikavou řečí: „Bůh jest.“ Jako nebudu věřit, že by náhodou mohl vzniknout dům, jako nebudu věřit, že by mi náhodný generátor mohl poskládat fungující počítačový program, tak nehodlám věřit, že toto dílo, které si žádalo mysl génia, a ještě mnohem více, mohla poskládat dohromady slepá náhoda. Náhoda je přeci, člověče, k užitku jen je-li někým řízená, někým využívaná. Není-li, pak působí jen větší a větší chaos.

Ano, stvoření volá. „Bůh jest,“ můžeš slyšet ševelit vítr ve korunách stromů, „Bůh jest,“ zpívají skřivani do rodícího se jitra, „Bůh jest,“ zurčí potůčky, „Bůh jest,“ volá vše k nebesům. Jestli bys, člověče, dokázal jenom navrhnout a vymyslet byť jen desetinu toho, co Hospodin Bůh vytvořil, byl bys zajisté oslavován jako největší z pokolení lidského. Proto stvoření volá: „Bůh jest.“

Ale svět nepoznal Boha v Jeho moudrém díle. Vlastně si dodneška hledá důvody, jak tenhle hlas přehlušit, zahladit, nějak ho přečůrat. Náhoda se pak stává jakousi mocnou čarodějnicí, co umí vyčarovat něco z ničeho, a stvořit z chaosu řád. Snad, jako by se ta náhoda stávala pomalu bohem, nemyslíš si, vždyť už tolik vlastností jí připisujeme. V každém případě, ať již jsou výmluvy jakékoli, fakt je, že svět Boha v tomto díle nepoznal.

Tehdy zalíbilo se Bohu. Uprostřed verše je vložená jedna malá větička. Jemu se zalíbilo. Když Ho svět nepoznal v tom, co má jen jediné možné vysvětlení, tam kde pravděpodobnost volá jedním hlasem se stvořením: „Bůh jest,“ tam, kde každý, kdo jen trochu přemýšlí, musí žasnout nad dílem, které svým rozsahem musí být dílem Božím, zalíbilo se Bohu udělat něco úplně jiného.

„Když jste mě tedy nepoznali v tom moudrém, v tom, kde není možné jiného vysvětlení, tak já vás spasím skrze bláznivé,“ zalíbilo se Bohu.

Kdopak je to blázen? Je to někdo, kdo Ti povídá naprosto nepravděpodobné věci, věci, které se přeci nedějí, a každý rozumný člověk ví, že kdo něčemu takovému věří, je prostě… no blázen. Tak například když vám někdo bude tvrdit, že ho unesli mimozemšťané. Blázen. I kdyby měl tu historku sebevíc propracovanou, i kdyby si udělal nějaké relikvie, řekneme si, že je to blázen. Tohle se totiž neděje, vymyká se to našemu rámci, a soudný člověk tomu samozřejmě věřit nebude.

Pak třeba přijde jiný, a bude Ti tvrdit, že je Napoleon. Blázen. Vždyť Napoleon už je nějaký ten pátek po smrti, a že by tenhle člověk byl pár století starý? Nu, asi ne. Nabízí se jedno jediné vysvětlení, a mysl člověka na něj přijde v mžiku oka: je to nějaký blázen. Proč? Protože vypráví něco, co je strašně nepravděpodobné, řečeno po lidsku, co se prostě neděje.

A tak se zalíbilo Bohu, když Ho svět nepoznal ve vší Jeho moudrosti, spasit svět skrze bláznivou zvěst. Ta zvěst se vskutku zdá lidem bláznivá a nepravděpodobná, ba často i sami lidé, kteří ji nosí, mají s její absurdností značné problémy.

Aha, takže jediný syn Boha, který vládne všemu a vše stvořil, se narodil v chlévě, jo? Blázen. Copak, kdyby ten Bůh byl opravdu všemohoucí, neuvedl by svého syna spíš ve slávě, aby všichni viděli, že je to opravdu syn Boží?

Aha, takže Jeho služebníci jsou ti, kdo jsou vždycky opovrhovaní, vždycky nenávidění, vždycky se jim utrhá a křivdí. Bývají to ti nejposlednější ze všech lidí, jako divadlo pro všechny, s tak mizernou pověstí, že ani vrahové nemají horší? Blázen. Copak, kdyby ten Bůh opravdu chtěl lidem poslat nějakou zvěst, nedal by svým poslům nějakou důstojnost? Vždyť takhle, chce-li se někdo dostat blíž, aby slyšel tu zprávu, musí se prokousat přes celé to mračno pomluv, polopravd, lží, nařčení, a překonat strach z lidí, o kterých celý svět tvrdí, že jestli nežerou děti, tak psy určitě ano.

Aha, takže syn Boží zemřel na kříži jako ten nejhorší zločinec, jo? Blázen. Je-li Bůh ten, kdo tohle všechno stvořil, proč by dával to nejdražší, co má, do takové potupy? Umíš si představit jediného císaře království pozemských, jak svého syna nechá vychovávat někde v Zapadákově u manželů Tesařových, a pak, když dospěje, tak si ho nechá přibít na kříž? Absurdní. Nepravděpodobné. Jedná-li ten Bůh takto, pak mu asi přeskočilo.

Aha, takže on vstal z mrtvých. No tak to si v každém případě strč za klobouk. Každý ví, že když je člověk mrtvý, je mrtvý. Tuhý. Nehýbe se. Zkus si strčit do nějaké mrtvoly na pohřbu. Třeba když se kněz nedívá. Uvidíš, že je tuhý. Zkus ho postavit na nohy, jestli bude chodit, a já ti říkám, že nebude. Co je svět světem, všichni ví, že mrtví přeci zůstávají v hrobě. Blázen, odplivne si každý rozumně uvažující člověk.

Jenže Jemu se to takhle líbí. Když Ho svět nepoznal v tom, co už jen hloupou pravděpodobností volá: „Bůh jest,“ rozhodl se udělat to takhle. Že On si spasí svět skrze naprosto nepravděpodobnou historku, která musí někdy lidem znít jako z jiného světa. Že On bude mít své služebníky právě takové, opovrhované, nenáviděné, beze cti, ze všech stran svírané, se špatnou pověstí jako ty nejhorší kriminálníky. Jemu se to líbí, a to je veškeré vysvětlení, které od Něj dostaneš.

Také proto bývají ti Jeho služebníci často právě ti hloupí, plaší, tiší, bez nějakého výrazného talentu. On si vyvolil slabé, aby zahanbil silné, a nemoudré, aby zahanbil ty moudré. Jemu se to tak líbí, třebaže to může vypadat bláznivě a k neuvěření. Ne, není to proto, že by Hospodin Bůh byl uražený, a když Ho svět nepoznal v Jeho moudrosti, dal lidem takovou zprávu, které nikdo nebude schopen věřit. Spíše je to tak, že když to nešlo snadnou, jednoduchou, a pravděpodobnou cestou, naložil si toho na sebe Všemohoucí ještě víc. Jeho paže na to totiž stačí.

A tak chce dnes přesvědčit i Tebe, že Jeho syn opravdu žil na Zemi jako ten nejchudší, co nemá ani kde hlavu složit, že skonal na kříži jako zločinec, a s boháčem hrob našel, a že třetího dne vstal z mrtvých. To vše vykonal proto, abys i Ty mohl žít, a abys našel život v tom, že poznáš Otce v nebesích, toho jediného pravého Boha, a Jeho syna, Krista Ježíše. Že je to bláznivá historka? Ano, ale Jemu se to tak líbí.