21. 12. 2007

Umdlévám

Lukáš Makovička, Kázání
3403x přečteno
Umdlévám

Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. (Ž 1:3)

„Ó ne, to nejsem já,“ povzdechne si mnohý křesťan, když si přečte Davidův popis. „Kéž by tomu tak bylo,“ zasteskne si, „ale já si spíše připadám jako poutník, který vždy ujde pár kroků a pak se zase zhroutí, jako muž, který na daleké cestě umdlévá, jako pouštní květina, která se vždy jen na chvíli otevře, když padne sprška vláhy, a pak zase zavře své listy, aby ji pálivé slunce nevysušilo. Jak daleko mám do stromu, který je stále zavlažovaný! Jak daleko mám do toho nést stále ovoce! Jak často se plácám jen tak na místě místo abych kráčel k nebesům! Jak často umdlévám!“

Proč tomu tak je? Spletl se někde Bůh? Nemyslím. Proč je tedy tolik zemdlelých? Mám za to, že tři hlavní příčiny jsou těžká břemena, kupa marnosti a otrocká dřina.

1. Těžká břemena

Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. (Mt 11:30)

Znáte je. Možná nejčastěji to bývají aktivní vesnické babičky, které nedokáží chvíli odpočívat bez toho, aby něco dělaly. A pak běda, když se takoví dostanou s něčím vážnějším do nemocnice. „Ale pane doktore, vždyť mně je už celkem dobře!“ přesvědčují lékaře se vší vehemencí, že ta tři zlomená žebra a právě proběhnuvší infarkt není nic tak vážného a že oni mají spoustu práce před sebou.

A ne málokdy se po čase objeví v nemocnici znovu. Už méně často se stává, že by se snad poučili.

My jsme jim příliš často podobní. Je nám zatěžko přijmout Ježíšova slova, že Jeho jho je lehké. On pro to totiž má důvod, a to dokonce velmi rozumný a vážný důvod!

Když je tělo slabé a nemocné, nic moc neunese. Poutník, který se vydává na dalekou cestu s vysokou horečkou bude mít zajisté problémy s chůzí. A běda, jak ponese nějaké těžší břemeno! Právě tak se povede člověku, který se bude snažit tahat těžká břemena se zlámanou nohou, místo aby ji podpíral berlí. Ne, je nám jasné, že těžká břemena mohou nosit pouze silní, zdraví a dobře najedení lidé.

Když je duše slabá, také neunese žádná veliká břemena. Naložte na ni víc, a ona se zhroutí. Je pak jako ten poutník, který leží bez síly vedle cesty, protože se snažil v nemoci ujít velikou dálku s velikým břemenem. Tomuto stavu říkáme apatie, lhostejnost.

My jsme však často podobni „zdravým nemocným“, říkáme si: „Ó Pane, já to zvládnu, s tím hříchem se vypořádám, ten úkol dokážu splnit.“

O pár dnů dále na cestách duše časem nás pak naleznou bezvládné vedle cesty, neschopné činit téměř cokoli.

Povězte mi, co se vám honí vaší křesťanskou hlavou, když se dejme tomu naštvete? Tou mou se často honí: „Ó Pane, je mi to líto, že jsem zase udělal chybu, ale já se polepším, slibuji, už budu hodný, napravím se.“

A ono houby. Za pár dní se naštvu znova.

A jak často pak v takových chvílích napadají člověka myšlenky: „Tak jak jsem přeci nemohu jít za Bohem, nejprve se sebou musím něco udělat!“

Bůh se na celou věc dívá o dost jinak.

Když má totiž člověk zlomenou nohu, nikdo se nepodivuje, že občas klopýtne a má-li černý kašel, kdo se bude divit, když se nemoc projevuje příznaky?

Právě tak můj hněv pro Něj není nic jiného než příznak nemoci a ukazuje mi, že ještě stále je uvnitř něco, co potřebuje vyléčit. A právě tak jako kašel a zvýšená teplota je pro člověka signál, že je třeba něco udělat s původcem – se samotnou nemocí – tak i projevy hříchu, který je uvnitř, mi dávají jen najevo, že tam stále ještě je nějaká nemoc k doléčení.

Nic víc! A ani Bůh nic víc nežádá!

Žádá jen, abychom se laskavě dostavili k léčbě a nechali si pomoct.

Ale ne, my si od toho příliš často chceme pomoci sami v bláhově naději, že to snad dokážeme. Je to proto, že si nedokážeme přiznat, že jsme opravdu v nitru takoví, jací jsme, že já jsem opravdu hněvivý, pyšný a ješitný člověk, a to, co vidím, jsou jen příznaky toho, co je uvnitř. Raději budeme věřit, že to není příznak nemoci, ale že to způsobily okolnosti – jako kdybychom stálý kašel připisovali pokaždé jinému původci – jednou pylu, podruhé že nás k tomu donutilo sluníčko a potřetí bylo příliš prašno.

Jinými slovy lehké jho je proto, že v Božích očích jsme pořád nedoléčení nemocní hříšníci, a pokud na to budeme pamatovat a budeme tak chodit v pokoře, žádajíce o pomoc kdykoli je jí třeba, život bude daleko klidnější.

Paradoxně za to může stav, kdy se velmi málo káže Zákon (a tím myslím Boží Zákon určující, jaký mám být, ne kázání naší představy „standardního křesťana“). Myslím si, že znáte takovou tu naši rádoby křesťanskou obavu z toho, že „bychom mohli někoho zranit a někdo by se mohl cítit ubitý, když budeme mluvit o hříchu“.

A vskutku – když je člověk usvědčován z hříchu, často to první co cítí je ubitý duch. „Jak mám tohle zvládnout?“ říká si. „A proč ten Bůh není nikdy spokojený!“ dodává reptající starý Adam.

Jenže to je jen začátek. Zákon dal Bůh, a přidělil mu strašlivou službu – službu smrti. Zákon má lidi zabíjet. A dělá to dobře. Jenže my zabít potřebujeme – je nutné v nás zabít každou naději, že „se konečně sami polepšíme“, že „to dobré v nás přemůže to zlé“ a že „konečně Bohu dokážu, že nejsem tak úplně k ničemu“.

Když Zákon splní svou roli a tohle vše v nás zabije, pak jsme konečně ochotni k Bohu přijít s prosbou o pomoc.

Pak následuje druhá část, o poznání příjemnější.

Říká se jí vzkříšení a život.

2. Kupa marnosti

Když se Stalin potřeboval zbavit pár nepohodlných lidí, postavil si na Sibiři tábory, kterým se říkalo gulagy. Krutá zima, tvrdí dozorci, otročina a nedostatek jídla pak většinou stačily, aby každého vězně zlomily. Bylo ale pár takových, kteří se ani takovými útrapami zlomit nedali. Dlouho dozorci nevěděli, jak na ně, ale pak jednoho napadlo dát jim úkol. Vězni museli vždycky vykopat jámu, a pak ji zase zaházet. A pak znova. Vykopat a zaházet, vykopat a zaházet.

A to je zlomilo.

Ne proto, že by ta práce byla nějak těžší než dříve, ale proto, že byla marná, zbytečná, bez účelu, práce pro práci. Je nesmírně těžké pro člověka v něčem takovém vytrvat.

Když se dívám na dnešní křesťany, vidím právě takovou kupu marnosti. Jak se nám do myslí cpe „měl bych“ a „musím“ jít na shromáždění místo jásavého „chci“, a kde to platí nejvíce jsou modlitby a to i ty osobní. Jak se pro nás duchovní věci stávají břemenem a přítěží místo aby byly naší silou a potěšením.

Že ne?

Jenže vás, drazí bratři a sestry, často usvědčují slova a činy. Slyšel jsem vás, jak po skončení modliteb s radostí začnete hovořit o fotbalových zápasech a jste rádi, že setkání je už za vámi, vím o vás, že s větším zaujetím probíráte zimní a letní pneumatiky než Boží Slovo, viděl jsem vás, jak projevujete větší nadšení a zápal pro hry a natřásání se za tónů hudby než jste kdy projevili pro věci, kterými se zabývá Slovo Boha, jemuž říkáte „náš“.

Není často divu, mnohdy nám z toho původně živého setkání s živým Bohem zůstala již jen skořápka, jakýsi soubor tradic a příkazů, a tak vidíme za užitečnější hrát si, než stále vykopávat a zahrabávat onu jámu mrtvé liturgie, o které máme někde hluboko v nitru dojem, že to stejně k ničemu není.

Kde děláme chybu?

Inu, bojíme se obvinit lidi, a z nich především sebe, a tak raději někde v hloubi srdce obviňujeme Boha.

Byly časy, kdy jsem se při pohledu na církevní život modlil: „Pane, jestli tohle je to Tvoje křesťanství, tak já to nechci.“ Vím, možná vám to přijde troufalé a povýšené, ale zrovinka tady by se naplnil postřeh C. S. Lewise, který pravil, že jsme často trestáni za své skutečné prohřešky, ale při špatných příležitostech.

Já tedy zajisté jsem pyšný, ale zrovna v tomhle se pýchy nacházelo pramálo. Spíš hodně tichého zoufalství, kdy jsem něco jiného četl v Bibli a něco jiného viděl kolem sebe, a říkal jsem si: „Pane, to je opravdu to, co pro nás máš? A proč je to tedy napsáno jinak?“

Naše potíž tedy je, že se s tím smíříme, zahazujeme a vykopáváme jámu našeho církevnictví s dojmem, že nic víc už není a nebude, místo abychom se podívali do Písma a řekli: „Ne, Bože, Ty jsi přeci dobrý, tvůj život je život v hojnosti, a jestliže to, co vidím kolem sebe až příliš připomíná Šalomounovo ‚marnost, vše je marnost‘, pak to není Tvé, nenařídil jsi to Ty, je to jen pokroucená, doničená a zpráchnivělá verze toho, co kdysi bylo a co jsi Ty sám lidem určil aby to bylo jejich pokrmem, silou a radostí na cestě tímto slzavým údolím do nebes.

Chtěl bych, Pane, i když nevím jak, poznat ve svém životě to, co je napsané v Bibli, abys byl pro mne Immanuel, Bůh se mnou, neboť vím, že Tvé slovo platí, že si za svými sliby stojíš a jsi ochoten je naplnit v životě každého. Proč tedy ne v mém?“

3. Otrocká dřina

Povězte mi, co od nás Bůh zde na Zemi očekává?

Nevím, co se vám honí hlavou, ale myslím si, že u mnoha z vás to bude variace na slovo „dělat“. Evangelizovat, učit, chválit, číst Bibli, modlit se, zkrátka „dělat“ některé jasně určené a prospěšné věci.

Ale Bůh chce především něco jiného, a to něco jiného se dá vyjádřit slovem „být“.

Když otec vychovává své dítě, nevychovává přeci otroka pro své pole, neměří ho podle toho, jak užitečným pracovníkem je, ale snaží se vychovat řádného a slušného člověka.

Právě tak Otec v nebesích, On chce především změnit náš charakter, naši osobnost, abychom „byli“ jiní.

Nedávno jsme doma potřebovali vyměnit výtokovou trubici od baterie u kuchyňského dřezu. Byla moc krátká a špatně se pod ní mylo nádobí. Já jsem nějakou koupil, ale nebyli jsme si s prodavačem jistí, že to bude sedět, a on mi nabídl, že když ne, tak ji mohu vrátit.

Přišel jsem domů, a ona opravdu neseděla. Jenže když jsem ji utahoval, trochu jsem ji poškrábal. Ne moc, ale dost na to, aby to mohlo prodavači nadělat potíže, když by ji chtěl někdo jiný později koupit.

Šel jsem do toho obchodu, a v hlavě mi to pěkně bušilo. Nešlo o mnoho peněz, snad o tři stovky, ale já jsem se přesto nedokázal odhodlat k tomu se prodavači přiznat, že jsem to poškrábal. Vím, bylo by to správné, ale neudělal jsem to. Naštěstí pro mne si to před převzetím prohlédl a škrábanec našel. Bylo to pro mne jako kopanec abych se sebral a vlastně s úlevou jsem souhlasil s tím, že zaplatím i to, co jsem nakonec nepoužil.

Stydím se za to, i přesto, že nikdo z lidí by mne nemohl jasně obvinit z něčeho zlého, vše bylo skryté v nitru.

Ale co chci říci je, že mého Otce v nebesích daleko více zajímají takové věci, to, kým jsem a čím se stávám, jaký mám charakter, jaký jsem strom, než co vše udělám a jak „užitečným“ služebníkem jsem.

Ono totiž dobrý strom nese dobré ovoce sám, a stává-li se můj charakter podobnější Ježíši Kristu, pak jsou dobré skutky a dobré ovoce přirozeným výsledkem. Každý z nás přeci „něco“ dělá v každém případě, nikdo nedokáže nedělat nic a i prachsprostá lenost je obyčejným špatným ovocem špatného stromu!

Co tedy potřebujeme je znovu obrátit své oči od „dělat“ k „být“, od „pracovat pro Pána“ k „být jako Ježíš“. Skutky pak budou následovat, a popravdě řečeno, budou radostnější, jistější, konané z lásky a vděčnosti a ne z pocitu jakési nejasné povinnosti.

Jak se to ale stane, že člověk získá charakter Ježíše Krista?

Když jsem ještě chodil do skautu, měl jsem tam jednoho velmi dobrého přítele, kterému jsme přezdívali Glum. Mnoho jsem se od něj naučil a za mnohé mu vděčím. A po čase, kdy jsme spolu trávili poměrně dost času, nám lidé začali říkat, že se sobě hodně podobáme – podobná gesta, podobné způsoby řeči, podobné chování. Já jsem se nesnažil předělat Gluma (tedy aspoň ne moc :-) a on se nesnažil předělat mě. Dalo by se říci, že jsme si jen šli navzájem příkladem, ale každý z nás do své osobnosti získal střípek charakteru toho druhého.

Právě tak je to s naší proměnou k tomu nebeskému obrazu. Když se díváme na Ježíše, poznáváme Jej, žijeme s Ním, pak jsme proměňováni od slávy k slávě, od víry k víře, pak jsou do našeho charakteru téměř nepostřehnutelně vetkány nebeské nitky a do našich životů vejde radost.

Bohužel, příliš často zaměňujeme prostředky s cílem. Náš cíl je „více se modlit“, místo toho prostě modlitbu používat jako prostředek ke sdělování našich žádostí Bohu. Náš cíl je „více číst Bibli“, místo toho, abychom ji brali jako dopis od Toho, kterému se chceme podobat, z toho dopisu se Mu snažili více porozumět, a Ducha, který vše napsal, se ptali na cokoli, co nám není jasné. Náš cíl je „více evangelizovat“ místo toho, abychom poznali Krista, o kterém chceme lidem svědčit a tak se naše svědectví stalo pevně vetkanou součástí našeho života – vždyť jak můžete nesvědčit o někom, kdo pronikl celý váš život?

Podobáme se dřevorubci s tupou pilou a sekerou, který říká: „Je třeba kácet stromy! Rychle, pospěšte si do lesa, musíme kácet stromy, Pán si přeje, abychom káceli stromy!“ A Pán si to vskutku přeje, jenže Pán taky ví, že s nabroušenou pilou to jde líp a že hladoví a zemdlelí stejně nic moc neuděláme.

On je dobrý Pán a je především Otec – mnohem víc mu záleží na tom, kdo jsem, než co všechno udělám.

A jsem-li zemdlelý, ne, nebude to On, kdo by mne hnal na pole makat, ale spíše mi dá odpočinout na travnatých nivách a přivede mě na klidná místa u vod, naživu mne udržuje a – a to pro mne osobně hodně znamená – Bůh můj spravedlivý jde přede mnou, On první, já za ním.