Út 8. 1. 2008

O církvi a autoritě

Lukáš Makovička, Kázání
2367x přečteno
O církvi a autoritě

Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! (Ž 133:1)

Ó ano, jaké dobro, jaké blaho, je-li tomu tak, vždyť pak síla jednoho se přidá k síle druhého a když nesou stejná břemena dva, hle, vše je lehčí! Jsou-li dva svorní, pak i vzájemný nesouhlas jest jim k užitku, vždyť právě jím se pravda tříbí a ještě jasněji zasvitne ven.

Běda však, jak svorně nežijí, tu náhle začne na váze nabývat ona otázka, kterou skutečně svorní neřeší, a než by ji řešili, raději ustoupí: „Kdo má teď koho poslechnout?“ Stane se totiž, že se dvě neústupné lidské vůle za spršky jisker srazí a ani jednu není možno přesvědčit, ba i kompromis se zdá být nesplnitelným snem.

Kdo má koho poslechnout? Abychom na tuto snad jednu z nejožehavějších otázek odpověděli, povíme si něco o třech „S“ – svobodě, spravedlnosti a smlouvě.

1. Svoboda

1. Na začátek si položíme jednu otázku, která na celou věc může vrhnout poměrně dost světla: „Pokud dojde ke střetu vůlí, kde ani jeden člověk nechce ustoupit, za jakých okolností má jeden nebo druhý oprávněnou možnost použít násilí, aby druhého donutil?“

Proč je tato otázka důležitá? Tak za prvé ukazuje, že jsou v zásadě dvě cesty, jak řešit nesouhlas dvou lidí. První a nejlepší je zajisté vzájemná domluva – ať už jeden náhle prozří a uvidí, že se mýlil, nebo dojdou k vzájemně přijatelnému kompromisu, nebo nakonec jeden z nich, ač nepřesvědčen, dobrovolně ustoupí. Druhý způsob pak je násilí, donucení.

Za druhé se přímo vztahuje k Božímu pohledu na celou věc. Pokud totiž já sám jsem oprávněn druhého donutit, aby plnil mou vůli a ne svou, pak zajisté mohu počítat s tím, že i Bůh se postaví za mne a dotyčného případně donutí. Ale nejsem-li oprávněn, vniveč přijdou výhrůžky: „I však víš, co Bůh dělá neposlušným,“ vždyť proč by Bůh za mne násilím a tresty někoho k něčemu nutil, když já sám to nesmím udělat?

2. Co je to násilí? Pokud má druhý člověk jiný názor a já chci, aby jednal podle mé vůle, mám vždy jednu jednoduchou možnost – mohu jej přesvědčit. Tehdy snáším jeden argument za druhým, napnu možnosti své výmluvnosti (která je darem Božím a nikoli ďáblovým prokletím :-) a svého poznání (které ačkoli může nadýmat, je vzácným Božím zaopatřením), abych druhého snad přesvědčil.

Nepodaří-li se to, mohu samozřejmě ustoupit a smířit se s tím, že druhý bude jednat podle své vůle a ne mé, nebo použít násilí a nějakým způsobem přinutit dotyčného jednat podle mé vůle, třebaže není přesvědčen, neuvěřil mi. Způsobů je mnoho – donucení, pohrůžky něčím nepříjemným, následné tresty za „neposlušnost“, ba i samotné nespravedlivé výčitky.

Chci se zastavit u dvou méně zřejmých druhů násilí, které nejsou tak dobře vidět, ale přesto mají tentýž účel – donutit druhého jednat podle naší vůle i když jsme jej nepřesvědčili, že je lepší než ta jeho – následných trestů a výčitek.

Za komunismu se říkalo jedno úsloví: „Samozřejmě, že je svoboda projevu, ale už ne po projevu.“ Podobně tak to někdy vypadá – sice dovolíme druhému jednat podle jeho vůle, ale poté jej za to nějakým způsobem potrestáme.

Výčitky používala například Dalila vůči Samsonovi. Samozřejmě, že Samson neměl žádnou povinnost jí sdělovat, jaké je tajemství jeho síly, Daliliny výčitky byly tedy neoprávněné! Ale bylo jí nejspíš jasné, že nedokáže snést dostatečně věrohodné argumenty, aby chudáka Samsona přesvědčila, a tak se rozhodla jít na věc silou – pravda, silou méně zřejmou, ale i ta nebohého Samsona tak zničila, že byl až na smrt unaven a nakonec vše vyklopil.

3. Ale Ježíš si je zavolal a řekl: "Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. (Mt 10:25–27)

Zde máme v kostce Ježíšovo učení o autoritě, učení, které sám žil a které sálalo z každého Jeho projevu – přišel jako služebník, ne aby si dal sloužit, ale aby sloužil. On sám tedy nikoho nenutil a svým učedníkům to přímo zakázal, ale jestliže chtěli být velikými, museli si vystačit s postavením služebníka. Z tohoto základního pravidla zná Nový Zákon pouze tři výjimky (které mají ale stejnou podstatu) a těm se budeme věnovat později.

Člověk, který chce, abych jej poslechl v jakékoli dobré věci, musí tedy podle Ježíšova učení vůči mně zaujmout postoj služebníka, opačný postup – panovat a užívat násilí a donucení ať už je v jakékoli „církevní pozici“ a ať je celá věc jakkoli dobrá a prospěšná, je mu samotným Pánem zakázán!

Představme si tedy, že mám doma jednu takovou služebnici, například uklízečku. Nepřijde vám absurdní, když by mne někdo obvinil, že jsem se „vzbouřil proti své uklízečce“, neboť jsem ji neposlechl? A pokud vám to přijde absurdní, nepřijde vám tedy absurdní tvrzení „služebníků“, že se proti nim lidé vzbouřili, neboť je neposlouchají? Vždyť nemají žádný mandát je k poslušnosti nutit silou a tedy ani Bůh za ně nebude zaskakovat a tedy ani není možné mluvit o jakémkoli vzdoru nebo vzpouře!

4. Námitka: Nejsme ale vybízeni: Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch. (Žd 13:17)

Odpověď: U každého oddílku je důležité pochopit, proč ho autor psal, co tím chtěl říci – navíc to nesmí být v rozporu se zbytkem Bible. Když zkusíme tyto verše „převyprávět“, říká jimi Bůh svým dětem asi toto:

„Poslyš, dal jsem ti lidi, aby tě vedli. Jsou to zkušenější věřící, kteří již mají kdejakou bitvu za sebou. Mají tě vést příkladem (1 Pt 5:3), a výslovně jsem jim zakázal, aby nad tebou panovali a užívali moc. Pokud to dělají, pak proti mému příkazu. Pokud by ses někde po cestě ztratil, nebo bych tě viděl zraněného a neošetřeného, budu se ptát především jich – kde jsi nebo proč ti nepomohli, a vzhledem k tomu, že již mají více zkušeností, mohou ti být na cestě velikou pomocí.

Proto tě vyzývám, abys vůči nim byl poddajný, aby ses dal od nich snadno přesvědčit když ti budou radit, aby jim tyto povinnosti směly být radostí, když tě uvidí běžet po správné stezce. Neznamená to, že bys neměl jejich rady zkoumat jako berojští (Sk 17:11), zda souhlasí s Písmem, ani to neznamená, že máš jejich slova automaticky poslouchat prostě proto, že jsou od nich, i když třeba nechápeš proč, abys jim tak říkal ‚Rabbi‘ (Mt 23:8). Nedal jsem ti je jako poháněče, ale jako pomocníky na cestě k nebesům.“

Celý oddílek je pak naprosto logický, vždyť je přeci jasné, že Bůh bude vyzývat své nezkušené děti, aby se poddávaly a poslouchaly zkušenější, ale přesto to zjevně nedává oněm vedoucím ani milimetr prostoru k překračování Pánova rozkazu neužívat moc nad bratry.

„Pamatuj si,“ snažila se jednou maminka naučit malého chlapce Zlaté pravidlo, „že jsme tu proto, abychom sloužili ostatním.“ Klučina chvíli přemýšlel a převaloval celou věc na jazyku, když v tom ho cosi napadlo a tak se zeptal: „A mami, k čemu jsou tu tedy potom ostatní?“

Chlapec tedy vzal dobré a správné přikázání, ale použil ho tak, jak vůbec nebylo zamýšlené k použití – byl by s ním mlátil své nebohé přátele po hlavě: „A víš, že ty jsi tu, abys se mnou jednal tak, jak chceš, abych já jednal s tebou?“ Právě tak tyto verše o poslušnosti jsou napsané s výše uvedeným úmyslem a používat je k bití lidí po hlavě: „Jak to, že mne neposloucháš, vždyť to tu máš napsané,“ je jejich hrubé zneužití.

5. Námitka: Není ale také psáno: A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele… (1 Kor 12:28)

Odpověď: Ano, ale v Efezským 4:11 se o těchto píše, že je Pán dal jako „dary“ církvi. Původní slovo pro církev je ekklesia a ve skutečnosti znamená vyvolaní – oni, lidé, nikoli ta organizace. Jestliže Pán dal dary církvi, míní tím, že je dal společenství lidí, aby byly k užitku pro každého z nich. Jaké jsou to však „dary“, když je jejich nepřijetí trestáno za použití násilí? Jsou-li tak dobré, cožpak Pán nemá na to přesvědčit o jejich výhodách své vyvolené a zprostřed tohoto pokolení vyvolané sám?

6. Námitka: Ale pokud si každý bude dělat co chce, bude v tom strašný zmatek! Je přeci třeba, aby to někdo řídil!

Odpověď: Pokud jde o mne dávám přednost tomu, když ten „někdo“ bude Bůh spíše než kterýkoli člověk. Nicméně chci poukázat na základní potíž s tímto druhem uvažování:

Z knihy Skutků znáte služebnici Tabitu alias Dorkas. Nám známa především tím, že vstala z mrtvých, v Joppe pro své dobré skutky a zručné ruce, které šily mnoho šatstva.

Nyní si představte situaci, že by taková Tabita patřila například co Církve Bratrské, ale, ó ta hrůza, šila by oblečení i pro vdovy z Apoštolské církve! Poraďte, bratří, jak proti ní zakročit, než svým nemístným prokazováním dobra rozvrátí celou církev!

Ne? Nezakročili byste? A proč prosím vás, copak když si bude dělat co chce, nezpůsobí strašný zmatek? Že tím, co dělá, jen vašemu sboru pomáhá a nemůže způsobit nic zlého? Opravdu?

Nu, pak ale nechápu, proč se čertíte, bude-li nějaký člověk schopný učit původem třeba z Církve bratrské vyučovat lidi z Apoštolské. Není snad též dobré, aby byli lidé vyučeni?

A je-li psáno: Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí (Ř 12:7), a vy klidně snesete, když někdo slouží bez „správné autorizace“, jaktože nesnesete, když někdo bez stejné „správné autorizace“ učí? Jeho mandát je přeci tentýž – od samotného Pána daný tím, že onu věc umí!

Potíž je, že si často myslíme, že ti, kdo učí, mají za povinnost lidi nějak „směřovat“, přijímat pro ně „vizi“ či „plán“ od Boha, a pak je jasné, že učení někoho druhého vnímáme jako hrozbu „námi přijatého plánu“. To však není biblický přístup, kde je Boží Slovo přirovnávané k dobrému jídlu, a služebník ve Slově k tomu, kdo má ovce krmit!

A budou-li ovce dobře vzdělané ve Slově, silné a odolné vůči falešnému, není to snad dobré? A to i přesto, že se tak stalo při čtení metodisty Wesleyho, baptisty Spurgeona, puritána Bunyana, letničního George Wooda, či učení „správně neautorizovaného“ člověka, který byl jen schopen věci jasně vysvětlit?

Jednoduchý axiom postavený na příkazu „čiňte dobro všem“ zní: Prokázané dobro neškodí a tudíž není nutné mu činit jakékoli překážky a regulovat ho.

7. Námitka: Není ale třeba podpořit názor autority, toho, kdo mne vede, i když se mýlí?

Odpověď: Malý Izák jednou přišel za svou matkou s nenadálým dotazem: „Mami, je pravda, že krokodýli lítají?“
„Ty, Izák, kdo ti nakecal takovou hloupost!“ rozkatila se máma v odpověď.
„Víš, mami,“ trošku se přikrčil malý Izák, „táta říkal, že krokodýli lítají.“
„Á… Izáku… víš… krokodýli občas lítají, ale jen hrozně nízko,“ zněl konečný verdikt.

Inu úcta a poslušnost k autoritě, že? Copak? Něco se vám nelíbí na tom, že matka podpořila názor své autority, i když byl mylný?

A pokud je na tom něco špatného tady, čím spíše u věcí, které jsou daleko důležitější než otázka, zda krokodýli, které možná malý Izák nikdy v životě neuvidí, létají, či ne?

8. Otázka: Proč Bůh zakázal donucení? Nebylo by snad v mnoha případech jednodušší něco nařídit, než se dlouze dohadovat a přesvědčovat?

Odpověď: Ano, ale pouze z našeho hlediska pomíjející trávy, která tu dnes je a zítra nebude. Z Božího hlediska věčnosti je násilí strašlivě neefektivní a v nebesích jej nebude vůbec třeba – čili je tu pouze z nutnosti kvůli hříchu. Navíc Hospodin toho, kdo miluje násilí, z duše nenávidí (Ž 11:5).

Dále jsou věci, které nelze použitím násilí vůbec vynutit, ale naopak se jím ničí. Frédéric Bastiat napsal:

Solidarita je buď spontánní nebo neexistuje vůbec. Nadekretovat ji znamená zničit ji. Zákon samozřejmě může přinutit člověka, aby se zdržel nepoctivého jednání. Vniveč přijde snaha nutit ho být solidární.

Podobně tak důvěra je buď dobrovolná, nebo neexistuje vůbec, snaha přinutit někoho, aby uvěřil nějakému člověku nebo učení, přijde vniveč. Stejně tak to dopadne se snahou donutit lidi milovat, starat se o sebe navzájem, nést evangelium či u jakéhokoli dobrého skutku. Takto použité donucení jen v člověku produkuje nechuť a touhu vymanit se z otrockého jha, kde musí poslouchat proti své vůli.

Násilí vyžaduje neustálý dohled a sílu, neustále vyvíjený tlak, zatímco přesvědčení, jakkoli může trvat dlouho a být obtížné, nakonec – a zvláště s výhledem na věky věků před námi – přináší mnohem lepší výsledky. Navíc my jako hříšní lidé máme sklony právě k těmto řešením, které krátkodobě přinášejí úspěch a dlouhodobě zkázu.

Samo násilí použité k vynucení jakkoli dobré věci ničí chuť do práce i jednotu (raději používám termín „harmonie“, který si myslím spíše ukazuje to, co Bůh chce ve své církvi mít, slovo „jednota“ je až příliš zneužívané a zaměňované za „stejnost všeho“, unifikaci) – vždyť jestliže mě někdo násilím nutí, abych dělal něco, co je podle jeho slov dobré, pak proč mne o dobrotě té věci raději nepřesvědčí?

2. Spravedlnost

1. Pravou jednotu, harmonii, tedy nelze násilím vytvořit – je založená především na důvěře a na vzájemném prokazování dobra, a obojí se násilím může jen zničit, nikdy však vytvořit. Znamená to tedy, že si v církvi může kdokoli dělat cokoli a nikdo k tomu nesmí nic říci?

Rozhodně ne!

Harmonii sice není možné násilím vytvořit, ale je ji možné bránit, a zde je občas nutné někoho přinutit i proti jeho vůli.

Proti čemu bránit?

Inu, proti hříchům, se kterými není jednáno. Takový člověk třeba může vidět za dobré lhát – říká se, že „s poctivostí nejdál dojdeš, ale nepoctiví tam budou dvakrát rychleji“, že? Nicméně Písmo říká: „Lháři nevejdou!“ A jestliže je tedy takový v církvi a do nebe ho nevezmou, pak proč by ho měla trpět církev? A jestliže ji nechce opustit dobrovolně, že jemu se tu líbí, neměla by ho snad ze svého středu vyloučit i proti jeho vůli, nebude-li dělat pokání?

Násilí lze tedy použít pouze v případě hříchu, a to až jako poslední, nejzazší možnost, když vše ostatní selže – a dotkneme se tří podskupin: hříchu samotného, falešných učitelů a nakonec smluv.

2. Jak poznáváme hřích? A už vás slyším! „Duch svatý mi ukázal!“ „Bůh mi řekl!“ či oblíbené „Vnímám“, že? „Vnímám, že jsi namyšlený a pyšný, bratře,“ je takové dnešní ukázkové křesťanské obvinění z hříchu, napomenutí, po kterém očekáváme, že se bude dotyčný kát v prachu a popelu.

„Nu, a jak to doložíš?“ mohl by se onoho křesťana zeptat Pán Ježíš.

„Jak, doložíš, copak mi to nezjevil Duch Svatý?“ čertí se rádoby duchovně rozsuzující křesťan.

Ano, doložíš. Bible totiž říká, že hřích je porušení zákona (1 J 3:4), a kde je nějaký zákon, tam se musí jednat podle spravedlnosti. Musíme tedy postupovat následovně:

Za prvé, vymezuje Písmo dané jednání jako hřích? Ano, Bible také říká: „Neustále se radujte“, ale asi nebudeme nikoho vylučovat, že se neustále neraduje, že? To by nás nejspíš moc nezbylo! Je ale jednání, o kterém se Bible výslovně zmiňuje, a to i v Nové Smlouvě, že je špatné, a občas nám podává moc pěkné výčty takového chování.

Za druhé, jsem schopen to doložit? Ano, nevěřit Ježíši Kristu je hřích, dokonce takový, který On bere velmi vážně, pokud jsme s Ním vstoupili do té Nové Smlouvy, kde jsme se zavázali, že mu věřit budeme, ale patří snad toto do naší kompetence? Jsou věci skryté v srdci, do kterých žádný člověk nevidí, a dokud v srdci zůstanou, nepřísluší nám je soudit! Máme přeci lidi rozsuzovat až podle ovoce, až když se postoje projeví v nepopiratelných skutcích.

A tak jestliže například někdo vyjde z obchodu, je zachmuřený, nervózní, má ruce v kapsách a rozhlíží se kolem, neřekneme přeci: „Je jasné, že to je zloděj, hle, důkazy jsou nezvratné!“ víme, že by před jakýmkoli spravedlivým soudem neobstály, ale vidíme-li někoho říkat něco, co se nám nelíbí, tu máme za neomylně prokázaný kdejaký zločin ačkoli se vše dá vysvětlit úplně jinak a nevinně.

3. Pokud nemohu hřích prokázat, platí presumpce neviny a to i přes Boží varování, svědectví a předzvědění.

Skutky 20:28–31 vypráví o tom, jak Pavel odjížděl z Efezu a loučil se v pláči s místními staršími. Věděl totiž, že je již nikdy neuvidí. Při loučení však říká zajímavou věc, varuje starší, že po jeho odchodu přijdou draví vlci, a nejen to, i z nich samotných povstanou draví vlci, lidé, kteří povedou scestné řeči a budou strhávat lidi na svou stranu.

On to věděl, a jestliže on, čím spíše Bůh!

Pak se ovšem nabízí otázka, proč Bůh a Pavel nezasáhli už předem, neodstranili ty, kteří jistě budou takovou hrozbou stádu v budoucnosti, už nyní? Nezamezili by tím spoustě potíží?

Inu, ano, ale zase by to nebylo spravedlivé, vždyť oni starší svůj čin ještě nevykonali, nebylo je za co odsoudit, za co vyloučit.

Nemohu-li tedy vinu prokázat jasnými a nevyvratitelnými důkazy, musím považovat druhého člověka za nevinného, a nevinného nesmím jakkoli trestat, jak je psáno: Pokutovat spravedlivého není dobré, natož urozené bít pro přímost (Př 17:26).

4. Kdo je to falešný učitel?

Všichni poznáváme částečně, a všichni mnoho padáme. Kdo by pak nepadal ve slově, je dokonalý muž. Je ale veliký rozdíl mezi člověkem, který upřímně věří nějaké hlouposti, zkrátka nedošel až tak daleko, jeho poznání je neúplné a špatné, a falešným učitelem, kterého je třeba se rychle zbavit.

„Ale když je to pravý učitel, dá se přeci rychle přesvědčit!“ zní okamžitá námitka.

Inu, měl by, nicméně obzvláště naše „denominační“ bludy, odchýlená učení, kterým věří téměř všichni kolem nás, mívají pěkně tuhý kořínek. Stáváme se tedy všichni falešnými učiteli?

Myslím si, že nikoli, třebaže by tato otázka stála za hlubší prozkoumání – takové lidi většinou identifikovaly dvě věci: falešné evangelium a špatné ovoce.

Co se týká špatného ovoce, jsme u bodu (2) a (3) a prokazování hříchu.

Co se týká falešného evangelia, právě to je konečným ďáblovým cílem, vždyť i kdyby do církve propašoval kdejaký blud a hloupost, co na tom, když lidé ještě stále mají živou víru v toho ukřižovaného a vzkříšeného?

Hovořil jsem nedávno s jednou katolickou dívkou a vysvětloval jsem jí, co znamená spasení z víry – to nejdůležitější. Kdyby Pán dal, a ona uvěřila a přijala Ježíše za svého Spasitele, myslíte si snad, že ji zatratí, protože se ještě nedokázala odpoutat od všech špatných myšlenek, které zcela jistě pochytala ve svém prostředí, že ji odsoudí za to, že se třeba stále, v nevědomosti a upřímně modlí k Marii?

5. Může-li tedy církev spravedlnost uvnitř vynucovat, je logické, když se to nějak zorganizuje. Jednak je tu Ježíšův předpis o kázni – nejdřív napomeň sám, pak se svědkem, pak předej církvi a nakonec dojde k případnému vyloučení. Takový člověk ať je jako pohan a celník – tj. prohlásili jsme o něm, že je to bezbožník, nevěřící, který se odmítl vzdát svého hříchu. Hřích je ovšem třeba jasně prokázat, i právo by mělo splňovat úryvek z Hippokratovy přísahy: „Aspoň neublížit“.

Jak jsme ale řekli, je logické, když se spravedlnost organizuje. Patří k právu každého člověka, že může bránit svůj majetek, přesto se však lidé rádi dohodnou, a ustanoví si soudy a policii, kteří totéž dělají za ně a mnohdy lépe. Právě tak patří k právu a povinnosti každého křesťana napomenout a případně vyloučit ze svého společenství člověka, který hřeší a nechce se napravit, ale přesto je výhodné a dobré, budou-li se touto věcí zabývat především lidé zkušení a uznávaní.

Biskup, o kterém mluví Nový Zákon, že býval ve sborech ustanovován, se řecky řekne episkopos, což znamená strážce. Ano, měl za úkol i jiné věci, například učit, ale měl-li strážit, pak právě tato úloha, nelehká úloha při tak těžkém rozhodování, ležela především na něm. V dopisech sborům ve Zjevení pak Ježíš dva takové strážce kárá, že nezakročili, když se jim ve sboru roztahovala falešná prorokyně či lidé, co učili učení Nikolaitů – a je zřejmé, že jim Pán má za zlé, že nezakročili i proti vůli oněch prevítů.

Všimněte si prosím jedné zásadní věci. Mnoho listů papíru již bylo popsáno o tom, které církevní zřízení je nejlepší – jestli volit lidi zdola či dosazovat shora, jestli je nejlepší baptistické zřízení, presbyteriální či kongregační model, a jak jsem si všiml, téměř všichni mají dojem, že to jejich je to nejlepší a zcela jasně biblické.

Pokud jde o mne, mám za to, že je to téměř jedno, a právě proto se o tom Bible nikde jasněji nezmiňuje, za jedné základní podmínky, a to, že se bude respektovat Ježíšovo učení – žádné panování a nucení kromě případů nepravosti, kde je třeba vykonat spravedlnost. Pokud se bude jakkoli dosazená autorita držet pouze tohoto a bude odvolatelná v případě že toto poruší (tj. zhřeší), pak ať je dosazovaná jakýmkoli způsobem, až tolik na tom nezáleží. Kromě toho za takového stavu se lidé do „vedoucích pozic“ až tak hrnout nebudou.

3. Smlouvy

1. Co je to smlouva? Je to dobrovolná dohoda dvou nebo více lidí (či lidí s Bohem) uzavřená s oboustranným souhlasem kvůli oboustrannému prospěchu.

Ve smlouvě se obě strany dobrovolně zavazují k tomu něco udělat nebo naopak něco nedělat. Je tedy třeba, aby byla pokud možno jasná – ukazovala práva i povinnosti z ní plynoucí a hlavně jasně určovala, co je to porušení smlouvy.

Ve skutečnosti smlouvy uzavíráme dnes a denně – i obyčejná dohoda dvou lidí „já dojdu na nákup a ty tu počkej s batohy“ je svého druhu smlouva a i zde se nám zdá být něco v nepořádku, když ten, co měl hlídat batohy, odešel na zmrzlinu, ale nepovažujeme vše za natolik důležité, abychom na to museli mít papír.

Smlouvy jsou samozřejmě povolené, a lidé je mohou spolu uzavírat z jakýchkoli důvodů téměř v jakékoli věci. Jsou posledním chybějícím dílkem skládačky v otázce autority, zodpovědnosti a svobody.

2. Kdy je smlouva neplatná? Nabízí se totiž otázka: „Co když se ďáblovi podaří mne vehnat do nějaké smlouvy, která mne zničí, mohu ji ještě vůbec zrušit?“

Jistě, za určitých případů. U nás ve státě platí určité zákony, a když někdo uzavře smlouvu, která je překračuje, je automaticky neplatná. Například pokud já uzavřu smlouvu s někým, že ukradnu na poště deset tisíc, pak je smlouva i přes to, že jsem ji uzavřel dobrovolně, neplatná – překračuje zákon.

Právě tak v církvi i v duchovním životě, mohu se domluvit na čem chci, ale nesmím překročit rámec, který nám dal náš Pán. Pokud tedy například s někým uzavřu smlouvu, že bude můj osobní učitel a já budu jednat podle všeho, co mi řekne, je smlouva neplatná, protože překračuje Pánův příkaz: Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus (Mt 23:10).

3. Bible poměrně jasně varuje před ukvapeným a nadměrným uzavíráním smluv a slibů. Ano, smlouva dokáže zpevnit rozhodnutí člověka, ale je lépe, když neslibuješ, než když slíbíš a neplníš (Kaz 5:4). Rozhodně tedy není možné cpát smlouvu kamkoli prostě proto, že bude za každých okolností dobrá. Pokud si tedy nějaký člověk myslí, že uzavře množství smluv se svými spolubratřími a tak si je zaváže, spíše je i sebe přivede k pádu, neboť množství ukvapených slibů bývá nesmírně těžké naplnit.

4. Porušení smlouvy je hřích jako každý jiný a je tedy možné s ním takto jednat. Musím ovšem porušení smlouvy jasně dokázat a ne jenom mávat kusem papíru, že ten druhý přece porušil naši smlouvu. Navíc pokud jedna strana smlouvu poruší, nemůže si stěžovat, když od ní odstoupí i strana druhá – nemá v takovém případě nárok vyžadovat, aby druhá strana plnila podmínky, když je neplní sama.

K tomu snad již jen krátkou poznámku – osobně jsem odpůrcem dodatečných podmínek při vstupování do sboru. Jako bychom tím člověku, který uvěřil, říkali: „Nu, ano, Ježíš Kristus tě sice přijal, ale než tě přijmeme my, musíš ještě splňovat tohle a támhleto, podvolit se tomuto, skousnout toto a odkývat ono učení.“ Za naprosté chucpe potom považuji stav, kdy se takovému člověku říká: „Ó, pokud nevstoupíš do nějakého sboru, zcela jistě není tvůj život před Bohem v pořádku a ani to, že ses nechal pokřtít, nemá před Bohem valného významu!“

Ano, je jasné, že se lidé shromažďují právě kvůli všemožným vzájemným výhodám do různých společenství, ale nechci jednou stát před svým Pánem, který se mne bude ptát: „Podívej, já jsem ho přijal. Proč ty jsi ho odmítl, když chtěl být s tebou ve společenství?“ Proto koho Pán Ježíš přijímá, ať církev neodmítá!