Tue 29. 1. 2008

Dvě smlouvy

Dvě smlouvy

S tebou však učiním smlouvu… (Gn 6:18)

Nejspíš víte, že Bible se dělí na Starý a Nový Zákon, nebo přesněji na Starou a Novou Smlouvu. Nabízí se ovšem otázka: „Proč?“ Proč Bůh nejprve uzavírá jednu smlouvu a potom, jako by se snad při té první spletl, ještě nějakou další? Copak nemohl hned uzavřít tu novou? Copak si nemohl předem spočítat, jakpak to asi s tou první dopadne? Čeho chtěl vlastně dosáhnout?

Povíme si tedy nejprve něco obecně o smlouvách, pak o smlouvě staré, smlouvě nové a nakonec o tom, jak je to s lidmi, kteří nejsou účastni ani jedné.

1. Obecně o smlouvách

Smlouva je dobrovolná dohoda dvou nebo více lidí (či lidí s Bohem) uzavíraná kvůli oboustrannému prospěchu. Obě strany na ni musí kývnout a schválit ji, nebo smlouva neplatí.

Co je důležité si ještě uvědomit je, že smlouva, ke které se zaváži, mi určuje, co je dobré a zlé. Já jsem uzavřel smlouvu s jistou firmou kdesi ve Slatině, a má část smlouvy mi říká, že musím být pět dní v týdnu od osmi hodin v práci. Kdybych se nedostavil, bylo by to zlé – byl bych potrestán nebo bych musel vysvětlovat, nemohu si prostě jen tak jednoho dne říci, že nepůjdu, protože jsem se zavázal. Když jsem ale v té smlouvě nebyl, nebylo vůbec nic špatného na tom nejít v osm hodin ráno do jistého domu ve Slatině.

Každá smlouva tedy člověku v nějakých věcech vymezuje co je dobré a co zlé. To je dobré mít na paměti i při následujícím výkladu.

Když Bůh Adamovi v zahradě Eden přikázal, že se má o ni starat a že nesmí jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, nešlo o žádnou smlouvu – byl to prostý příkaz, který Bůh dal Adamovi ze své pozice Stvořitele, příkaz, který Adam nedodržel.

Bůh také neuzavřel smlouvy jen dvě, i On uzavíral během historie menší či větší smlouvy o různých věcech s různými lidmi – například s Noem (Gn 6:18), Abrahamem (Gn 15:18), Davidem (Ž 89:4) a dalšími. Každá taková smlouva se týkala ve většině případů jen dotyčného člověka nebo skupiny, nemůžeme si ji tedy vztahovat jen tak na sebe. Naproti tomu Stará a především Nová Smlouva mají obě nesmírný dosah a byly přístupné velikému počtu lidí.

2. Stará smlouva

Zákon však nevychází z víry, nýbrž praví: `Kdo bude tyto věci činit, získá tím život.´ (Gal 3:12)
„Buď proklet, kdo nebude plnit slova tohoto zákona a dodržovat je.“ A všechen lid řekne: „Amen.“ (Dt 27:26)

Toho dne se třásla země a lid byl nesmírně vyděšený. Na hoře Sinaj plápolal oheň, a děsil a lekal statečné muže izraelské.

Na Sinaj sestoupil Bůh.

Bůh, který se rozhodl, že s Izraelem uzavře smlouvu, a onu smlouvu pak napsal na kamenné desky, které Izraelci po léta přechovávali uprostřed svého lidu.

Lid byl vyděšen, ale na smlouvu Hospodinu kývl – řekli: „Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“ (Ex 24:3).

„Dobrá,“ může si říct člověk, „ to se mu to smlouvá, když jsou všichni tak vyděšení, že se bojí i mluvit, a pak není divu, že lidé přistoupí i na smlouvu, kde mají jen poslouchat a nic za to.“

Jenže to je omyl. Ze Staré smlouvy známe především přikázání a z nich nejvíce Desatero zapsané ve 20. kapitole Exodu, ale ona je mnohem širší.

A i pro Boha má oddílek „má dáti“.

Ve skutečnosti byla pro Izraelce smlouva jakousi šancí. Bůh říkal: „Když tyto věci budeš činit, budeš žít. Nebudu tě soudit, budeš přede mnou spravedlivý, a co víc, požehnám ti.“

A ona požehnání nebyla jen tak nějaký odpad. Izraelci dostali slíbenou zemi, hojnost pokoje, dobrou úrodu, dostali slib, že každého nepřítele poženou sviňským krokem pryč, že žádná jejich žena nepotratí a spoustu dalších věcí. Navíc Bůh sám slíbil, že bude uprostřed nich, aby uzdravoval, chránil, pečoval a vyučoval.

To vše ovšem za jedné podmínky: „Budete-li plnit můj zákon.“

Tedy i pro Izraelce byla položka „má dáti“, a ta se sestávala právě z přikázání, která Bůh vydal. Základní smlouva byla napsána na kamenných deskách a celý zbytek Starého Zákona tuto smlouvu vykládá – Mojžíš ji později aplikuje do konkrétních situací a proroci lidu vyčítají, že smlouvu nedodržují.

Nu a byla tam samozřejmě položka pro ty, kdo by smlouvu porušovali, jako to u smluv bývá, a to také nebyla žádná sranda. Deuteronomium 28:15–45 hovoří o následcích porušení smlouvy, kdyby lid přestal Boha poslouchat. Začíná to zásahy do úrody a chovu dobytka, a přes mor, vředy a nepřátele pokračuje až k úplnému zpustošení země, ve které Izrael přebýval, k čemuž také nakonec došlo.

Všimněme si prosím jedné věci: každá smlouva určuje člověku, jenž v ní je vázán, co je dobré a co zlé. Mnozí lidé při četbě žalmů nemohou skousnout Davidovo usilování o zkázu svých protivníků. Nebral si žádné servítky a žádal pro lidi, kteří mu ublížili, všechno nejhorší. A my se s tím nedokážeme smířit. Četl jsem už spoustu výkladů snažících se ukázat, že tyhle části žalmů nejsou v pořádku, že se v nich ukazuje Davidova nenávist, kterou si Bůh zajisté nepřál a tudíž to nemůžeme brát vážně.

Nesouhlasím.

Myslím si, že Davidovy žádosti, ať Bůh vrátí vše na hlavu jeho nepřátel, ať na ně přikvačí zkáza, ať uklouznou, a dokonce David žádá, aby Bůh dotyčné lidi zavrhl, jsou v Davidově případě naprosto v pořádku.

Stará Smlouva totiž Izraelcům ukládala: „Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého,“ na což odkazuje Ježíš v Matouši 5:43. Nu a pokud někoho nenávidím, jasně že mu budu přát vše nejhorší, nebo ne?

Byl jsem upozorněn, že v tomto případě jsem byl poněkud nepozorný. Ježíš totiž v Matouši 5:43, pokud jde o „nenávist k nepříteli“ rozhodně necituje Starý zákon. Koho nebo co citoval, dnes jistě neví v podstatě nikdo, je ale možné, že šlo o nějaké současné rabínské učení. Ale Stará smlouva to nebyla zcela určitě, dokonce i ona totiž „nenávist k nepříteli“ zakazovala:

Když uvidíš, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? Spolu s ním ho vyprostíš. (Ex 23:5)
Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. (Lv 19:17)

Stará smlouva tedy narozdíl od Nové například zná a respektuje „krevní mstu“, kdy člověk sám vykonává trest na svých nepřátelích, ale nenávist jako takovou zavrhuje úplně stejně, jako smlouva Nová. Jak to v tom případě je s Davidovými slovy, v tuto chvíli zcela upřímně vůbec netuším.

Mimochodem, v tomto světle se zdají být podivnými slova některých dívčin stojících před zrcadlem, když říkají: „Já se tak nenávidím, já jsem tak ošklivá!“ Totiž, kdyby se opravdu ona dívčina nenáviděla, přála by si to nejhorší a tím pádem by se radovala z toho, že je ošklivá, vždyť pokud někoho nenávidím, raduji se, že se mu přihodilo něco zlého. Ona se tím ale trápí a tím jen dokazuje, že se má zoufale ráda.

Čili Stará Smlouva byla závazná pro všechny Izraelce, až na nepatrné a omezené výjimky k ní nemohl přistoupit žádný pohan, byl z ní vyčleněn pryč, určovala Izraeli, co je dobré a co špatné, a měla rozsáhlou část, co má udělat Bůh, když Izraelci svojí části smlouvy dostojí.

A nikdo z celého Izraele ve Starém Zákoně ji nedokázal naplnit.

Toto je věc, která se nám zdá podivná – občas se na to i skládají vtipy, ale je skutečností, že Bůh záměrně uzavřel s Izraelem smlouvu, o které předem věděl, že ji nikdo z nich nebude schopný dodržet. Ano, v případě, že by ji dodrželi, dal by jim vše, co slíbil, ale nikdo, ani jediný z nich, to nedokázal.

Proč?

Ano, Izraelci do toho ve své pýše, kdy si říkali: „No jo, to zvládneme,“ vlezli dobrovolně, mohli ji odmítnout, ale přesto, proč to Bůh udělal?

To vše se vyjasňuje až ve smlouvě Nové.

3. Nová Smlouva

„Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“ (Jer 31:31–33)

Protože Bůh chtěl lidi zachránit, a Stará Smlouva dosáhla „jen“ toho, že měl další důvody, proč je odsoudit – nejen že se jich totiž týkalo vše, co se týká lidí beze smluv, ale navíc ještě proti nim svědčila všechna porušení Staré Smlouvy, ke které se zavázali – slíbil jim smlouvu Novou.

A co víc, slíbil ji i nám, pohanům, lidem, kteří nepatřili do Jeho vybraného lidu.

Bůh totiž nikomu nestraní.

Jaký je rozdíl mezi Starou a Novou Smlouvou?

Asi nejkrásnější vyjádření, které jsem četl, znělo: „Stará Smlouva říkala: ‚Tyto věci dělej, a budeš žít,‘ zatímco nová říká: ‚Je to hotové, věř.‘“

Je to hotové, věř!

Bůh vskutku napíše své zákony na tvé srdce, ale věř mu! On ti pomůže, jen mu věř! Není již třeba zasloužit si život tím, že budu plnit sadu přikázání, ale mohu se svěřit do rukou, které mi pomohou. Proto Syn Boží přišel na svět, zemřel na kříži a vstal z mrtvých, aby každý, kdo v Něho věří, nezahynul, ale žil navěky.

Smlouva tedy má opět na obou stranách své „má dáti“, ale tentokrát je většina „má dáti“ na straně Boží. On slibuje, že nám dá svého Ducha, slibuje, že v nás bude umrtvovat hřích, učit nás žít podle Jeho přikázání po malých krůčcích, že nebude připomínat naše předchozí provinění, ale věrně je odpouštět a další a další.

A naše strana?

Věř. Jenom věř. Bůh si žádá víru činnou, víru, která se mu skutečně pokorně svěří do rukou, nejen plané lidské řeči o důvěře, ale jenom ji. Nic víc.

Navíc přikázání ve Staré a Nové Smlouvě mají úplně jinou váhu. Stará Smlouva byla jako zákon, pod kterým lidé byli, a když porušili jediné přikázání, dostali se pod prokletí a hrozila jim smrt, protože tím porušili smlouvu.

Nová Smlouva je jako když spořádaná rodina adoptuje dítě z dětského domova. Rodina má svá nařízení a řády a chce ono zlobivé dítě postupně vychovat – a nebude kvůli němu slevovat ze svých nároků ani o píď. Ale také se nestane, že by kvůli porušení jakéhokoli příkazu dítěti okamžitě hrozilo vyloučení z rodiny, třebaže za ucho občas dostane. To se může stát v podstatě ze dvou důvodů – buď bude dítě dlouho a zatvrzele zneužívat dobroty rodiny, která ho přijala, nebo samo odejde, protože jinak by muselo změnit své chování.

Nabízí se ale pár otázek.

„Tak proč tedy Bůh nejprve dělal takové drahoty s tou první smlouvou, když s ní nikoho nemohl zachránit?“ čertí se první.

Inu, protože to bylo třeba. Nový Zákon o Staré Smlouvě hovoří jednoznačně. Říká: „K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo“ (Ř 5:20).

Ano, přesně tak, i když to zní našim uším strašně, Bůh dal Starou Smlouvu právě proto – aby ji nikdo nedodržel a aby se provinění těch lidí ještě rozmohla, tj. aby kromě obyčejných provinění ještě navíc měli ta, že nedodrží smlouvu. Udělal to zcela schválně.

A udělal to proto, že lidé mají obyčejně za to, že jsou celkem dobří a že je ten Bůh přeci přijme tak, jak jsou.

Pacient byl totiž nemocen a nemoc byla smrtelná, ale kdyby si ji uvědomil, byl tu Kristus, lékař, jenž by ji dokázal vyléčit. Ale ono „kdyby“ je často tou největší překážkou, tolik „dobrých“ lidí nikdy nehledá Spasitele, že oni ho nepotřebují.

A proto Zákon, Zákon, který měl pacientovi, jenž tvrdil: „Ale poslyš, já to zvládnu sám, nejsem nemocen, tohle přeci dokážu levou zadní,“ nezvratně ukázat, že nezvládne.

„A jak je to tedy s platností Staré Smlouvy?“ nabízí se otázka číslo dvě, „platí ještě pro nás?“

Ježíš svým učedníkům říkal: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit“ (Mt 5:17). Co to znamená?

Inu, smlouva může skončit dvěma způsoby – může být zrušena nebo naplněna.

Když já třeba uzavřu ve slepé hlouposti smlouvu s firmou, která půjčuje peníze, že si od nich za lichvářský úrok půjčím na novou ledničku a pak to budu skoro do smrti smrťoucí splácet, může smlouva skončit dvěma způsoby.

Ten první je trestný a končí exekucí, a to když smlouvu jednostranně zruším.

Ten druhý je správný, kdy celou dlužnou částku zaplatím a tak smlouvu naplním.

Když je smlouva naplněná, už neplatí, již nejsem vázán nikomu nic platit, když jsem vše zaplatil, smlouva skončila.

A to je právě to, co Ježíš říká o Staré Smlouvě: „Já jsem ji nepřišel zrušit, ale přišel jsem ji naplnit! Přišel jsem, abych dodržel všechny její podmínky, narodil jsem se pod Zákon abych ho celý dodržel a tak získal všechna zaslíbení, která ze smlouvy plynula, ale přišel jsem také, abych s vámi uzavřel smlouvu novou, lepší.“

I Bible k tomu přisvědčuje, když říká: „Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku“ (Žd 8:13), vždyť i „chrámová opona se roztrhla vpůli odshora dolů“ (Mk 15:38), když to staré a vetché přestalo platit.

„Chceš říci, že Desatero, snad to nejznámější z celé Bible, pro nás neplatí?“ bude se nyní nejspíše kdekdo divit.

Ano i ne.

Desatero je totiž vskutku částí smlouvy Staré, smlouvy, kterou já jsem se svým Bohem nikdy neuzavřel, ba, ani bych nemohl, nejsem totiž Žid a ona byla jen pro Židy. Jestliže jsem ji neuzavřel, jak by pro mne platit mohla? Netýkají se mne tedy ani její přikázání ale ani její hrozby za porušení oněch přikázání a nikdy jsem pod ní nebyl.

Nicméně Boží požadavky na morálku se příliš nemění a pokud ano, tak se spíše zostřují. Ježíš totiž devět z deseti přikázání Desatera vzal a znovu je zařadil do Nové Smlouvy, kterou uzavřel i se mnou. A nejen že je vzal, ale také trochu pozměnil. Mojžíš totiž lidem přikázal, že nesmí zavraždit, ale Ježíšovo přikázání zní, že ani bezdůvodný hněv již není přijatelný. Jedno si musíme uvědomit, Ježíš zde tvoří Novou Smlouvu, vydává nové přikázání, ani on totiž není oprávněn jen tak změnit smlouvu, kterou Bůh uzavřel s Mojžíšem a Izraelem a pod níž se on sám nacházel, tvoří smlouvu novou a dává nové zákony.

A ty staré již neplatí.

To ovšem neznamená, že požadavky Desatera se nás netýkají. Ježíš totiž většinu z nich zakomponoval do Nové Smlouvy a ještě vše zostřil. Navíc je zajímavé, že kde Stará Smlouva postihovala špatnosti na úrovni skutků – když jsi něco udělal, dostal jsi přes prsty – Nová Smlouva jedná na úrovni pohnutek jako hněv, který ani nemusí být vidět, chtivý pohled či pokrytectví – přičemž například chtivý pohled pod Starou smlouvou v pohodě procházel.

Jediná výjimka z přikázání Desatera, která se v Nové Smlouvě nevyskytuje, je přikázání sabatu – budeš světit sedmý den jako svatý. I to má svou jasnou a jednoduchou logiku, ale vysvětlení by bylo na delší dobu.

4. Jak je to s lidmi, kteří nejsou ani pod jednou ze smluv?

„Á, tak to jsem na toho Boha vyzrál,“ říká si ateista, „já s ním tedy žádnou smlouvu neuzavřu, a tak mě nebude mít jak odsoudit.“

Omyl. Bude. Obě smlouvy mají totiž za účel právě to, aby nás Bůh odsoudit nemusel, jsou zde pro naši záchranu, mimo ně vládne hřích a smrt.

Je psáno: „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon“ (Ř 5:12–13).

Co se zde říká? Bible svědčí, že každý člověk je porušený, hříšný a že jeho skutky jsou špatné. To se dělo na světě ještě před tím, než vůbec Bůh dal Mojžíšovi zákon, a i přesto, že ho ještě nedal, všichni lidé zemřeli.

Na jakém základě je Bůh může odsoudit?

Inu, poměrně jednoduše. Povězte mi, jestlipak jste nikdy v životě neudělali nic špatného. Udělali? Vy taky? Nu a myslíte si, že tu bude na Zemi někdo, kdo by mohl říct, že ne? A jeho svědomí k tomu přikývne?

Ono totiž i když člověk nezná Boží přikázání, stejně má nějaké povědomí o dobrém a zlém – pravda, malé a špatné povědomí, ale má ho. A i přesto, že se toto povědomí většinou vůbec nedá srovnávat s čistotou Božího Zákona, tak ho porušuje, dělá vědomě věci, o kterých ví, že jsou zlé – hřeší. A protože hřeší, je soud spravedlivý.

Zde platí ještě dvě další věci:

Ten služebník, který zná vůli svého pána, a přece není hotov podle vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více. (Lukáš 12:47–48)

Tento verš říká poměrně jednoduchou věc a to, že pokud člověk neví, že to, co dělá je zlé, bude s ním zacházeno shovívavě. Zato pokud to ví a nedělá, pak mu bude těžko.

Stejný princip je vidět v Ježíšově pláči nad Betsaidou a Chorazin:

Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu udály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli seděli v žíněném šatě, sypali se popelem a činili pokání. Ale Týru a Sidónu bude na soudu lehčeji než vám. A ty, Kafarnaum, budeš vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! (Lukáš 10:13)

Co udělali lidé v Betsaidě? Viděli veliké zázraky, Syna Božího chodit mezi nimi a neuvěřili. Věděli, co je správné, a nedělali to. Jinak to byli nejspíše docela spořádaní lidé, kteří vedli své rodiny, chodili každou sobotu do synagogy a vůbec se snažili žít poměrně slušný život.

Co dělali lidé v Týru a Sidonu? Inu, mnohem horší věci – obojí to byla pohanská města proslulá pro svou krutost a nepravost.

A takovým, že by na soudu mělo být lehčeji než spořádaným Židům z Kafarnaum?

Ano, mělo. Mnohé věci totiž dělali z nevědomosti, nevěděli, co je správné, nepromarnili takové šance, jaké Bůh poskytl Kafarnaum, a proto k nim bude soud shovívavější.

Přijde ovšem den, kdy bude Bůh soudit živé i mrtvé, a tehdy se nenajde člověk, který by na otázku: „Jsi hříšník?“ mohl s čistým svědomím odpovědět: „Ne.“ Na soudu naději nemá, jeho jedinou nadějí je, že uzavře smlouvu s Kristem Ježíšem, a vůbec na soud nepřijde, protože jeho pokuta již byla zaplacena, trest za něj nesl někdo jiný.

Jakým právem chce Bůh takové lidi soudit, když s ním smlouvu neuzavřeli?

I to je jednoduché – právem Stvořitele, právem hrnčíře dělat si co chce s hlínou ve svých rukou. Dokonce i kdyby Bůh nebyl dokonalý a vskutku dělal chyby, přesto bychom jako Jeho stvoření nemohli namítnout vůbec nic ať už s námi udělá cokoli. Čím spíše tedy když je Bůh dokonale spravedlivý, touží po našem dobru a chyby nedělá?

Závěr

Na závěr zkusím uvést maličkou ilustraci pro dokreslení.

Byl člověk jménem Adam a Bůh mu dal zbrusu nové letadlo s plnou nádrží, schopné letu a naprosto v pořádku, a naučil ho s ním létat. Také mu řekl, co s ním dělat nesmí, aby ho nezničil.

Právě tak na počátku Bůh stvořil Adama a dal mu duši a tělo – Adamova vůle, jeho „já“, které se rozhodovalo, dostalo duši s myslí, pamětí, srdcem a tak vůbec, a tělo, ve kterém duše přebývala. A i Adam dostal nařízení, co má dělat, aby všeho mohl s radostí užívat a nedoničil to.

Jenže Adam si chtěl vyzkoušet, co letadlo umí, a tak udělal i to, co nesměl. Následky byly katastrofální – letadlo už nereagovalo na Adamovy povely, ale začalo si dělat, co chtělo samo, občas se ho Adamovi povedlo na chvíli zkrotit, ale občas také létalo sem a tam a smýkalo s nebohým Adamem jako ve vichřici, až z toho byl celý notně potlučen a zničen.

Právě tak když přišel hřích, lidská duše se pokazila, zničila, a to, nad čím měl člověk vládnout, dnes tak často vládne jemu, smýká jím ze strany na stranu a žádosti ho ženou do kdečeho škodlivého.

Vidět něco takového bylo pro Adama strašné. I řekl si, že to nebude až tak zlé, našel v kabině dva veliké fíkové listy a zakryl jimi přední okénka v letadle.

Jak reagoval Adam víme, žádné pokání a prosba, ale snaha vše zakrýt a chovat se jakoby nic.

A co my? Inu, potíž je totiž ta, že jablko nepadá daleko od stromu, a protože jsme všichni synové Adamovi, dostali jsme do vínku také porušenou duši a tělo, každý z nás je ve svého druhu porouchaném letadle, které nemá nárok ovládnout a které si s ním tak často dělá co chce.

„Takže za to může Adam! Za tu moji bídu může Adam!“ pochopí člověk a uvidí šanci, jak to hodit na někoho jiného.

Ano, vskutku, Adam může za to, že se ty i já rodíme na Zemi již pokřivení. Ale také nám Bůh dal ještě šanci, zatímco andělé ji nedostali. Jsou však věci, za které již Adam nemůže.

Ono totiž to, co po nás Bůh chce, není, abychom s poškozeným letadlem létali jako s tím, které je v pořádku, chce, abychom si nechali pomoct.

Ale lidé nechtějí, a to je už něco, za co Adam nemůže. Ty fíkové listy máme na svém skle každý sám za sebe, každý z nás je může odstranit a přijít k Bohu pokořen s prosbou o pomoc, ale my nechceme. A tak je náš hřích v tom, že nevěříme v Ježíše Krista.

Také není pravda, že jsme tím pádem zcela nevinní. Ano, tělo i duše jsou doničené a jejich žádosti jsou mnohdy zlé, ale pokud člověk někoho zabije, zavřou ho i přes to, že vše udělal pod nátlakem, udělal to přeci on. Navíc je smutnou skutečností, že svůj hřích až příliš často milujeme, ani se nesnažíme s ním zápasit, ale říkáme mu své nadšené „ano“, vždyť nám přináší tolikeré potěšení. Jsme podobní člověku, který sedí v onom rozbitém letadle se zakrytými okny a raduje se, že je to pěkné vzrůšo a jak je to super.

Do tohoto stavu dává Bůh Starou Smlouvu, aby lidem ukázal, že to letadlo je zničené. Říká: „Když s ním dokážeš doletět v pořádku sem a sem, tak budeš žít.“ Jenže s tím letadlem to nejde, s žádným to nejde, je zničené a řítí se do zkázy. Ale když se o to člověk snaží, daleko lépe pochopí, že je něco špatně.

A když to pochopí, je připravený pro smlouvu Novou, připravený nechat si pomoci, přijmout na palubu svého života Krista Ježíše, který jediný je schopen let mého života znovu napřímit a místo toho aby mířil do pekel jej nasměrovat k nebesům.

P.S.: Vřelé díky panu Johnu G. Reisingerovi za jeho knihu Kamenné desky, která mi pomohla dát si pár střípků dohromady.