Čt 14. 2. 2008

O rozsuzování proroctví

Lukáš Makovička, Kázání
2935x přečteno
O rozsuzování proroctví

Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte; zlého se chraňte v každé podobě. (1 Tes 5:19–22)

„Jak mám ale tohle rozsoudit?“ ptá se občas člověk, když slyší nějaká slova, která sama sebe prohlašují za výrok Boží. „Nechtěl bych proroctvím pohrdat ani zhášet Ducha, to opravdu ne,“ říká si pro sebe, „ale jak tedy mám toto rozsoudit, zjistit, zda je to opravdu od Boha či ne?“ A tak v nás často zůstává rozšířený dojem, že proroctví se musí rozsuzovat tím způsobem, že člověk zavře oči a zeptá se Pána: „Tak co, jsi to opravdu Ty?“ Jenže ve chvíli, kdy jeden říká: „Pán mi řekl, že to je on,“ a druhý opáčí: „Ba ne, to nebyl on,“ náhle postrádáme jakékoli absolutní měřítko.

Podíváme se tedy, co Bible učí o proroctví obecně, o tom kdo má proroctví rozsuzovat, a nakonec jak se to má dělat.

1. Obecně o proroctví

1. 1. Věřím

Úplně na začátek chci uvést, že věřím v dar proroctví. Nemyslím si, že Bůh již dnes tímto způsobem ke svému lidu nemluví, že to z nějakého v hlubinách minulých staletí ukrytého důvodu již není třeba, ale věřím, že i dnes má Bůh své posly, po kterých posílá své Slovo do konkrétní situace. Věřím tomu i přes poměrně rozsáhlé zneužívání tohoto daru.

Jednou jsem se nacházel v opravdu ošklivé situaci. Pracoval jsem pro jednoho člověka, který neplatil a neustále lhal. A nastala situace, kdy ho pro neplacení vyhodili z budovy, kterou měl pronajatou, a on mi tehdy řekl, že se mi ozve telefonicky. Ale dny míjely a nic. Situace byla pro mne dost hrozivá – neměl jsem peníze, tehdy se blížila naše svatba s Janou, neměl jsem zápočtový list, abych mohl jít na pracovní úřad a hledal si jiné zaměstnání, a neměl jsem ani jakoukoli možnost ho najít, protože telefony nebral.

Byl jsem z toho pořádně zničený a v takových situacích si člověk říká kdeco a s jeho důvěrou k Bohu to není nijak slavné.

Úplně zničený jsem tehdy přišel na mládež, kde při modlitbách začala jedna sestřička prorokovat. Popsala mou situaci a jak se cítím, a pak řekla: „A jsi přesně tam, kde tě Bůh chce mít.“ Nic zvláštního, ale tehdy to pro mne bylo obrovské povzbuzení. A zanedlouho se i ledy samy začaly hýbat, a celá situace se poměrně uspokojivým způsobem vyřešila.

To je jen jeden příklad mého osobního setkání s proroctvím, a vyprávět by se dalo více a dále, v každém případě je zkušeností dost na to, abych mohl říci: „Věřím.“

1. 2. Co je to proroctví – jeho podstata

„Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: Jdi a řekni mužům judským a obyvatelům Jeruzaléma:“ (Jer 35:13)

Podstata proroctví se dá shrnout do dvou slov: „Jdi a řekni.“ Prorok je posel, kterému Bůh dal zprávu pro lidi. Prorok není potrubí, kterým ona slova bez jeho přičinění nějak protékají, je to posel. Podstata je stejná, jako když řekneme Pepovi: „Jdi a vyřiď Karlovi, že na ty lyže spolu pojedeme.“

My sami ovšem neposíláme posly, pokud pro to není žádný rozumný důvod – raději si mnohé věci vyřídíme sami – a právě tak i Bůh. Samotná podstata proroctví, jde totiž o předávané poselství, už dává určité omezení.

Mimochodem, právě z toho důvodu platí, že kdo vydává svědectví Ježíšovi, má ducha proroctví (Zj 19:10).

1. 3. Rozdíl mezi starozákonním a novozákonním proroctvím

„Ale proroctví v Novém zákoně je přeci něco jiného, než ve Starém,“ slýcháváme docela často.

„Ale proč?“ můžeme se ptát. „Copak na té podstatě se něco změnilo?“

Ne, nezměnilo. Ale velmi podstatným způsobem se změnily podmínky.

Za Starého zákona Bůh ani zdaleka nemluvil osobně se všemi. Situace byla podobná království, ve kterém vládne král. A jak to už u králů bývá, ne každý k nim měl přístup. Chtěl-li se tedy někdo zeptat krále na určitou věc, získat jeho názor, musel přes jeho posly. Ti dotaz vzali, zeptali se krále, a odpověď případně doručili zpět. Nešlo to jinak.

Nový zákon podstatně mění situaci v jedné věci.

Bible mi říká, že každý dostal od Boha Ducha Svatého. Je nám dán jako přímluvce, obhájce, rádce, utěšitel, má připomínat a učit. Jak už jsem psal dříve, k něčemu takovému je třeba mluvit.

Opona je totiž roztržená, a každý má přístup do Otcova domu, aby s ním rozmlouval tváří v tvář. Ne každý ovšem bude vybrán, aby předával poselství jiným, ne všichni mají dar proroctví, ale všichni mohou takto hovořit.

Situace je tedy taková, jako v rodině, kde je otec a mnoho bratří. Každý z bratří může a má hovořit s otcem přímo, ale občas přijde situace, kdy je třeba z nějakého důvodu poslat poselství po druhém bratru.

Všimněme si, jak tento „maličký detail“ úplně mění situaci! Za takové situace nebude otec přeci podstatné a důležité věci řešit především přes prostředníka, použije si ho maximálně pro potvrzení, a věc bude řešit přímo s dotyčným člověkem. Jinými slovy důvody proč posílat poselství po jiném bratru se dost změnily.

Podstata proroctví je tedy stejná, ale od dob Staré smlouvy se pořádně změnily podmínky.

1. 4. Jak se „stane“ proroctví?

Stalo se ke mně slovo Hospodinovo. (Jer 2:1)

„I stalo se ke mně slovo Hospodinovo,“ je lakonické vyjádření proroků, kteří se ale nijak zvlášť nešíří o tom, jak se něco takového „stane“. Ani já zde nechci celou věc příliš rozebírat. Dříve jsem si myslel, že je velmi podstatné znát a rozumět všem možným způsobům, jakými se to může „stát“, ale dnes si to už nemyslím.

Bůh má spousty způsobů, kterými může k člověku hovořit tak, aby si ten byl jistý tím, kdo k němu hovoří. A k tomu, kdo opravdu hledá, kdo opravdu usiluje a kdo je především ochoten se podle Jeho slov zařídit, si vždycky najde nějakou cestičku.

Dlouho jsem se zamýšlel nad otázkou: „Když se dívám na použití proroctví, tak vidím, že se občas mýlíme a občas nepochopíme, co Bůh chtěl říci. Proč se něčím takovým Písmo nezabývá?“

Odpověď je jednoduchá. I my jako lidé se často nepochopíme – někdo má úplně jiné myšlení než my, a jak často pak říkáme: „Á, Pepa říkal že,“ když Pepa sice říkal že, ale myslel tím úplně něco jiného. Považujeme to za úplně obyčejnou součást nebo vadu komunikace a počítáme s tím, není třeba o tom dělat nějaké sáhodlouhé zmínky.

Věc, která nám v současné době nesmírně chybí, co se týká používání daru proroctví, je bázeň.

I to dítě, které má vyřizovat zprávu od otce bratru, si přeci jen tak nedovolí přijít za bráchou a říct mu: „Hele, táta říká, že máš umýt nádobí,“ když táta nic takového neřekl, nebo si není jisté, že to řekl. Naproti tomu my považujeme takové věci občas za omluvitelné, vždyť „přeci se to člověk učí, nevadí, když se občas splete“.

Tak jsem přemýšlel zpočátku také, ale když se podíváme na podstatu celé věci, vidíme, že to není správný a biblický přístup k proroctví. Ano, skutečně se může onen člověk splést, ale to je třeba vyznat jako hřích, a k vyřizování poselství začít přistupovat s větší bázní.

2. Kdo má rozsuzovat proroctví?

„Ano, kdo to má být?“ ptá se občas člověk s nadějí, že on tedy nebude muset, že to za něj někdo udělá.

Písmo ale hovoří jinak. U popisu společných bohoslužeb říká: Proroci ať mluví dva nebo tři a ostatní ať to rozsuzují (1 Kor 14:29).

Je to ostatně poměrně logické. Když přihlédneme k podstatě proroctví v Novém zákoně, vidíme, že je to jako když bratr vyřizuje bratru zprávu od otce. Je tedy logické, že člověk, kterého se ta zpráva týká, musí věc rozsoudit, rozhodnout se, zda tu zprávu přijme jako od otce, jestli uvěří, že to opravdu řekl on, a případně se podle ní zachová.

Kromě této obecné povinnosti každého je tu ale ještě něco, čemu říkám „strážná povinnost starších“. Bible mluví o někom, kdo je dosazený ve sboru jako episkopos, strážce, a má sbor strážit před zlými věcmi. Jeho povinností, za kterou je zodpovědný Bohu, je falešné a hříšné věci vykázat ven ze sboru, nesmí dovolit, aby se tam roztahovaly.

Tato povinnost nijak neruší zodpovědnost jednotlivých lidí rozsuzovat proroctví osobně. To je vidět na dvou příkladech:

Jan píše do sboru v Thyatirech, kde se roztahovala falešná prorokyně, a kárá právě místního „anděla“, strážce sboru, že nedodržuje svou strážnou povinnost (Zj 2:18–29). Dovolil, aby ona žena ve sboru působila a jednala. Nicméně i přesto, že to dovolil, neruší to přeci povinnost ostatních členů sboru zlé rozpoznat a chránit se od něj – jsou zodpovědní každý za svůj život a i když tedy „autorita“ celou věc přijala nebo přešla mlčením, oni se nemohou tvářit, že je to v pořádku.

Opačná situace nastala za Jeremjáše, kdy byl v Izraeli pravý prorok, ale jeho slova byla v naprosté většině případů těmi, kdo měli právě tuto strážnou povinnost, odmítána. Jeremjášovi nevěřili kněží, jiní proroci ho prohlašovali za lháře, šlechtici ho občas dali zavřít. Přesto to byl právě on, kdo měl slovo od Boha, a i přesto, že „autority“ jeho slovo zamítly, a všem to daly najevo, nemohl si obyčejný člověk přeci říci: „Hle, autorita rozhodla, já to vezmu a už to nemusím sám rozlišovat, nemusím se podle toho chovat.“

„No jo, ale co ti, co jsou teprve krátce u Pána, jak asi mají rozsuzovat? Copak to poznají?“ zní okamžitá námitka.

Ano, je docela možné, že takový člověk se dá ošálit, a nerozpozná věc dobře. Sám vím, že jsem ve svých začátcích věřil proroctvím, která bych dnes okamžitě hodil do koše.

Zde platí především dvě věci:

Za prvé, takový člověk přeci může a má být otevřen radě a pomoci. Neznamená to ovšem, že si z někoho druhého udělá berličku, a na rozvíjení své osobní schopnosti rozpoznat falešné se docela prostě vykašle. Máme přeci mít díky zkušenosti smysly vycvičené k rozeznání dobrého a zlého (Žd 5:14).

Za druhé, Bůh je ochránce nezkušených, jemu až tak nevadí, když se takový člověk občas splete a nedokáže rozpoznat, a celou věc umí překlenout. Co mu vadí, je pohrdání proroctvím.

Pohrdání proroctvím má v dnešní době dvě podoby – jednu zjevnou a druhou méně zjevnou.

Zjevné pohrdání proroctví, které bychom ovšem jako letniční rychle odsoudili, se pozná podle toho, že člověk bez jakéhokoli rozsuzování proroctví prostě zahazuje.

Ta skrytější a rozšířenější varianta slova tvářící se jako proroctví víceméně bez jakéhokoli rozsuzování přijme, napíše si je do svých deníčků jako „dnešní slovo od Pána“, a pak je docela prostě nechá ležet, nijak se podle nich nezařizuje.

Když se znovu podíváme na podstatu proroctví, tak toto „pohrdání“ je stav, kdy zprávy od táty téměř všechny prohlásíme za pravé, ale jdou nám jedním uchem tam a druhým ven, a často si je už druhý den ani nepamatujeme. Pohrdání je tedy skryté v srdci pod pokryteckou maskou, což dělá celou věc ještě horší.

V tomto případě celou věc ještě ztěžuje pojetí „poselství pro sbor“. Musíme si uvědomit, že sbor jsou lidé. Když tedy Bůh říká sboru: „Vy pokrytci,“ pak to znamená, že když je ve sboru Pepa, Jan a Jakub, pak aspoň jeden z nich a spíše nejméně dva jsou pokrytci, a mělo by se s tím něco dělat.

Ve skutečnosti sedí většinou Pepa, Jan i Jakub dále na svých místech, a myslí si: „Hmm, ten pan Sbor (či Lidmůj nebo sestra Církev) má asi fakt problém!“ Čili své osobní pohrdání takovým proroctvím pak vyjadřujeme tím, že se ho (1) vůbec nesnažíme rozsoudit (2) zakryjeme ho „polem problému někoho jiného“ (3) při nejbližší příležitosti ho zapomeneme.

3. Jak se proroctví rozsuzují

Zde chci projít pár biblických testů k posouzení proroctví – některé jsou zřejmé a jasné, některé pak slouží k „dočištění“ v případech, které nejsou úplně jasné, ale zase nemohou napáchat až tolik škody.

3. 1. Co není měřítko k rozsouzení proroctví

Je jedno měřítko, které je v současné době široce používáno, snad dokonce už občas jako jediné, ale není biblické. Slyšíme totiž „proroka“, jak mluví k druhému člověku, a vytahuje věci z jeho života, a s otevřenou pusou šeptáme: „Ty vado, to fakt sedí! Pepa je opravdu takovej tichej člověk!“ A Pepa si myslí: „Ty vado, to fakt sedí! Opravdu ještě hodně zápasím!“

Toto měřítko se zdá být spolehlivé, ale ve skutečnosti je více než zavádějící.

Bůh takové věci totiž prostě nedělá. Takové „věštění“ poměrů člověka, aby se dokázala „pravost“ proroctví, patří spíše do domény okultistů a podvodníků. Celá věc je znovu jasná, když se podíváme na podstatu proroctví. Copak když otec pošle bratra za bratrem, potřebuje pro „validitu“ toho poselství přidat pár špeků z jeho života, aby tomu onen bratříček uvěřil? Copak to kdo z nás tak dělá? A když se podíváme do Písma, copak to Bůh tak dělá?

Jsou chvíle, kdy Bůh musí popsat situaci. Když jednou kázal C. H. Spurgeon, zastavil se náhle uprostřed kázání, ukázal rukou do davu, a prohlásil: „Mladíče, ty rukavice, které máš v tašce, jsou kradené. Dělej pokání a naprav se!“

Po shromáždění za ním přišel roztřesený kluk, a prosil ho, aby to nikomu neříkal, že to hned napraví a že to udělal úplně poprvé.

V takovém případě je ovšem nutné situaci popsat, ale něco takového je úplně něco jiného než „věštění“, kdy říkáme: „Jsi hodný člověk, máš dobré srdce a lidé tě rádi poslouchají,“ abychom dotvrdili platnost proroctví. To druhé je něco, co Bůh nedělá a nedělal, nemá to totiž zapotřebí.

„No jo, ale co uděláš s tím, že to fakt sedí?“ protestují lidé.

Jednou jsem mluvil s jednou dívčinou, která si začala pohrávat s horoskopy. Je v nás taková touha znát budoucnost v bláhové naději, že když ji budeme znát, budeme se cítit bezpečněji.

Není tomu tak.

Ona si začala horoskopy číst a kupodivu, to vám tak sedělo! Ty věci byly docela přesné! Jak to?

Inu, v naprosté většině případů je to prostě tak, že když se věc napíše dost obecně, pak „sedí“. Není v tom žádný zvláštní fígl či okultní manifestace, ale prostě odhadnete člověka a řeknete věci dost obecné na to, aby seděly. Ten trik je starý jako lidstvo samo. Navíc pokud člověk takovým věcem věří, rád určité nesrovnalosti přejde s poznámkou: „Nu, nikdo není dokonalý.“

Nevěříte mi?

Dobrá, tak se podíváme na jeden příklad, který je nám bližší. V naší církvi se na počátku roku tahají takzvané „veršíčky na rok“ – každý člen i služba si vylosují nějaký veršík s tichým očekáváním, že nám v něm Bůh odhalí něco na následující časové období.

Pak, někdy během roku, věřící zkontrolují své veršíčky, a řeknou si: „Ty vado, to fakt sedělo! Ten verš ke mně opravdu mluvil! No není ten Bůh úžasný?“

Udělal jsem si takový malý „sociologický průzkum“. Vyptal jsem se několika lidí na jejich veršík na tento rok, a nad každým z nich jsem si položil následující otázku: „Kdybych si tento veršík vytáhl na počátku roku 2007 a věřil, že to je od Boha, nastala by během roku nějaká chvíle, kdy bych si řekl: ‘Ty vado, to fakt sedí! Ten verš se přesně hodí pro moji současnou situaci!’?“

Nu a skóre je 5,5 ze 6. Ta půlka je tam proto, že jeden z veršíčků má dvě části a zatímco ta první by se určitě „hodila“, ta druhá by asi neprošla. Vyzkoušejte si to sami – buď si udělejte vlastní „sociologický průzkum“, nebo třeba na těch šesti mých (Jb 22,26–27; J 14:6; 2 Kor 4:16–18; Jb 22:30; Ef 4:22–24; J 12:24).

Ale teď už k samotným měřítkům:

3. 2. Ve jménu jiného boha

Kdyby povstal ve tvém středu prorok nebo někdo, kdo hádá ze snů, a nabídl ti znamení nebo zázrak, i kdyby se dostavilo to znamení nebo ten zázrak, o němž ti mluvil, když říkal: „Pojďme za jinými bohy“, které jsi neznal, „a služme jim“, neuposlechneš slov takového proroka nebo toho, kdo hádá ze snů. (Dt 13:2–4)
Na samařských prorocích jsem viděl tuto nepatřičnost: Prorokovali ve jménu Baalově a sváděli Izraele, můj lid. (Jer 23:13)

„Ale to je přeci jasný, dej sem něco zajímavějšího,“ řekne si otráveně člověk, když si přečte první měřítko.

Ano, je to jasné, ale kupodivu i do dnešní doby to má co říci, a navíc je to první podstatné měřítko pro rozpoznání proroctví. Zanedbat ho se více než nevyplácí.

V dnešní době se tímto měřítkem dají rozsoudit například zjevení z Medžugorje, kde se prý zjevila Panna Marie, začala mluvit ve svém jménu (já vám říkám), a doporučovala lidem mimo jiné, aby se modlili víc Zdrávasů, modliteb, které nejsou k Bohu, ale k Marii a doporučovala lidem, aby se modlili nejen k Bohu, ale i k ní samotné.

Zde platí že ať se staly zázraky jaké chtěly, děla se veliká znamení, neposlouchej, utíkej od toho pryč!

3. 3. Poznáte je podle ovoce

Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci. (Matouš 7:15–20)

Bible varuje před falešnými proroky. To nejsou lidé, kteří opravdu znají Boha, přináší poselství od Něj, ale stane se, že také přinesou něco, co Bůh neřekl. Jsou to lidé, které Bůh vůbec neposlal, lidé, kteří Jej skutečně neznají nebo se od Něj odvrátili.

Poznají se podle ovoce. Bible říká, že ovoce Ducha Božího je láska, radost, pokoj, tichost, sebeovládání a podobné věci. Když ovoce chybí, pozná se to – jeho nedostatek se projevuje hříchem.

Pokud tedy nějaký člověk prorokuje, ale je to lhář, zloděj, pokrytec, podvodník, smilník, modlář, pomlouvač či panovačný a zlý člověk, jeho proroctví mohu s klidem zahodit za hlavu naprosto všechna. Nerozsuzuji zde proroctví, ale proroka.

Znovu, pokud se podíváme k podstatě proroctví, je jasné proč to tak je. Bůh přeci chce, aby ta zpráva k něčemu byla, aby byla předána jasně a přesně! Nebude ji tedy dávat člověku pochybného charakteru!

3. 4. Shoda s Písmem

„Á, to je taky jasné,“ znuděně mávne rukou člověk.

„Ano, je to jasné. Ale bohužel příliš často nemáme odvahu toto měřítko uvést v činnost,“ odpovídám.

Celá věc je znovu přísně logická. Bůh dal lidem své Slovo, a pokud někde něco zakazuje, nebude pak posílat bratra s poselstvím, že si to najednou rozmyslel a povolil to. Nebude si přeci protiřečit, Jeho Slovo je pevné a bude pevné i když nic jiného nezůstane neotřesitelné.

V našem sboru bylo například přijato proroctví, kde „Bůh“ prý říkal: „Protože jestliže kritizuješ bratra nebo sestru, pak si buď vědom, že tím také kritizuješ mne“ (Sborové listy 06/2007). A bylo ticho po pěšině, pohrdání proroctvím se ukázalo v jeho druhé podobě.

Jenže je to tak opravdu? Skutečně Bůh neumí rozeznat osoby jednu od druhé a nepozná, kdy se kritizuje člověk a kdy Bůh? Takže když Pavel kritizoval korintské, tak tím kritizoval Boha? A když se navezl do Petra, tak tím kritizoval Boha? To asi ne!

Na vlastní uši jsem slyšel známého a uznávaného „proroka“, jak lidem v Božím jménu říká: „Máš dobré srdce,“ a „musíš změnit své smýšlení o sobě,“ ve smyslu musíš si o sobě začít myslet víc, nepodceňovat se.

Ale odkdy Bůh změnil své názory? Copak neříká, že „nejpřevrácenější je lidské srdce“, neukazuje lidská srdce jako zlá a zkažená? Kdy se to tedy změnilo? A kdy se změnil Jeho postoj, kdy nám říká, abychom „o sobě měli nízké smýšlení“, tedy nikoli začali si o sobě myslet více, ale naopak méně?

Čili toto měřítko je zřejmé, ale často nám bohužel chybí odvaha a snaha podle něho přesně měřit.

3. 5. Věc se nestane

V srdci si asi říkáš: „Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil?“ Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho. (Dt 18:21–22)
Proroci, kteří byli odedávna přede mnou a před tebou, prorokovali o četných zemí a proti velkým královstvím o válce a zlu a moru. Prorok, který prorokoval o pokoji, byl uznán za proroka, kterého opravdu poslal Hospodin, až když došlo na slovo toho proroka." (Jer 28:8–9)

Občas někdo přijde a slibuje nám „veliké věci v budoucnu“. Obzvláště k tomu patří všeobecné a občas i datované prorokování probuzení. Taková věc se pozná podle splnění – nestane-li se, pak to nebylo pravé proroctví, a je na místě činit pokání. Takových falešných předpovědí „dobrých časů“ jsme již slyšeli více než dost, ale osobně jsem ještě neslyšel ani jedno pokání z něčeho takového!

Je to jako kdybychom všem říkali: „Táta vám dá v březnu veliké kapesné!“ a když se v březnu nic nestalo, tak jsme byli zticha jako pěničky, a nesnažili se celou věc napravit. Pokud takový „prorok“ nedělá z něčeho takového pokání a nesnaží se celou věc uvést na pravou míru, naprosto ztrácí svou důvěryhodnost.

Taková slova nelze omlouvat větou: „Ale vy jste se podle toho nezařídili, a proto se to nenaplnilo.“ Jsou slova, kde Bůh říká „jestli“, a tam je na místě se na to odvolat. Ale pokud jen tak, Božím jménem a bez podmínek předem slíbíme něco dobrého, pak nelze použít argument: „Šlo jen o nasměrování, za to, že se to nesplnilo, si můžete sami.“ Taková věc dělá z Boha lháře.

3. 6. Jeremjášův test

Já jsem ty proroky neposlal, a přesto běží, nemluvil jsem k nim, a přesto prorokují. Kdyby byli v důvěrném obecenství se mnou a hlásali má slova mému lidu, odvrátili by je od jejich zlé cesty a od jejich zlých skutků. (Jer 23:21–22)
Tvoji proroci ti zvěstovali šalebná a bláhová vidění, neodhalovali tvoje nepravosti, aby změnili tvůj úděl. Vidění, která ti zvěstovali, byla šalba a svody. (Pl 2:14)

Na začátku chci uvést, že tento test neplatí vždy – hodí se do konkrétní situace, ale v ní je obecně platný – to opět vyplývá z podstaty proroctví.

Situace byla taková, že Boží lid se od Boha odvrátil, porušil smlouvu, která byla mezi lidmi a Bohem, a šel si po svých cestách. V takové situaci je jasné a logické, že pokud bude Bůh posílat posly, budou nosit zprávu, jež volá lidi k nápravě! Je-li něco nedořešeného v jakémkoli vztahu, je přeci třeba to přednostně vyřešit!

Pokud za takové situace přišel nějaký člověk, a tvrdil v Božím jménu: „On vám chce požehnat a dát vám růst, pokoj, pokoj,“ bez onoho velikého „jestliže“, které říkalo: „Ano, to je pravda, ale jenom jestliže uděláte pokání a navrátíte se,“ pak to byl lhář.

Dále je zřejmé, že Bůh takovou zprávu bude posílat tak dlouho, dokud k nedojde k nápravě, nebo dokud není donucen celou věc řešit soudem, což ovšem dělá velmi nerad.

Otázka tedy je, jestli se nacházím či nacházíme v situaci, kdy je možné tento test použít.

Myslím si, že jako církev se zcela nepochybně nacházíme ve stavu, kdy odpadáme a Boží cesty nahrazujeme svými, ale abych nebyl obviněn z příliš černého vidění, použiji slova jiných:

Martin Moldan napsal:

„Vzájemné poplácávání po ramenou s ostatními cestujícími širokou cestou nám dává falešný pocit bezpečí. S obavami si uvědomuji, že naše církev v tomto ohledu není výjimkou.“ (Úzkou cestou, úvodník Života v Kristu 1/2008)

Ještě rozhodnější posouzení situace předložil Rudek Bubik, když píše například:

„Proč my nabízíme Bohu oběti chvály, které jsou velmi často z nečistého srdce? Modlíme se a ve skutečnosti naše srdce přetéká závistí, hořkostí, neodpuštěním a jinými věcmi. Závidíme, že druhý má úspěch, pomlouváme. Bratři a sestry, jezdím po sborech, s tímto se potkávám a někdy mi je do pláče, když si uvědomím o jaké maličkosti se dokážou starší hádat. Jen proto, aby jejich pravda vynikla. Ale v neděli je všechno v pořádku. V neděli ráno se, drahý pastore, pohádáš s manželkou a se srdcem plným neodpuštění vůči ní jdeš v moci kázat. Je nejvyšší čas s tím skončit.“

„I my vrávoráme od jednoho města ke druhému, protože se dozvídáme: ‘tam teď trochu zapršelo‘. Běžíme od konference ke konferenci, abychom věděli, kde se co šustne. Kolik evangelizací bylo a jak chabé výsledky. Kolik práce, kolik modliteb. Položme si otázku, zda není příčina právě v tom, co tady čteme? ‚A přece jste se ke mně nenavrátili…‘ Bůh toto nedělá z radosti.“

„My už tyto problémy nemáme, ale nemáme to, co měli oni – Duch svatý nemluví v našich sborech.“ (Prorocké slovo)

Zvláštní je, že slovo, které Rudek přijal, bylo rozsouzeno jako pravé – čili uznali jsme, že Bůh má s námi problém, že má za to, že odpadáme! To nás staví do situace, kdy je možné použít Jeremjášův test!

Co je ovšem v takové situaci nepřijatelné je, když přijede jiný prorok, a ve jménu toho stejného Boha tvrdí, že Bůh nám chce požehnat a dá nám probuzení a že tak pokorná srdce jako u nás nikde neviděl a o nějakém pokání ani slovo! To má Bůh schizofrenii nebo co? Či už se ony potíže vyřešily? Z hříchu bylo učiněno pokání?

Buď tedy musíme říci, že je falešné jedno a druhé pravé, nebo naopak. Není možné, aby měli pravdu oba proroci zároveň!

Jeremjášův test říká: „Poslyš, víš, že to s tvým životem není v pořádku, že jsi se vzdálil od Boha a svévolně hřešíš. Proto když někdo přijde a bude ti mým jménem tvrdit, že ti chystám skvělé časy a nádhernou službu a růst a kdesi cosi, nevěř mu. Je to lhář a já jsem ho neposlal.“

Navíc Jeremjášův test říká, že pravý prorok bude odvracet hřešící lidi od jejich nepravostí – to není nic nelogického, je to přesně to, co by dělal sám Bůh, ví totiž, co taková nepravost umí udělat. Když Bůh píše „odvrací“, pak nestačí nepravosti „jen vidět, ale neříkat“, to stále nesplňuje požadavky Jeremjášova testu.

3. 7. Ohraničení proroctví

Ten však, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení. (1 Kor 14:3)

Tato věc znovu vyplývá jasně ze samotné podstaty proroctví, jako ostatně všechno. Jsou totiž věci, kvůli kterým je třeba poslat posla se zprávou, zatímco u jiných se to prostě nedělá.

Tedy ubitému bratru, který není schopen se sám přiblížit k Bohu, zajisté po poslu Bůh pošle zprávu: „Mám tě rád! Stále tě miluji!“ ale má Bůh nějakou potřebu toto posílat po poslu křesťanovi, kterému to může říct sám?

Zde jen dvě poznámky. Píše se zde o povzbuzení, a dnes se za „povzbuzení“ vydávají slova typu: „Čeká tě veliká služba,“ či „budeš úspěšný byznysmen,“ nebo „získáš mnoho duší“. Je toto ale skutečně biblické povzbuzení? Nebo spíš Bible jako povzbuzení užívá slova jako „kdo vytrvá až do konce, bude spasen,“ nebo „radujte se neustále,“ či „vše napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“?

Opravdu Bůh povzbuzuje tak, že nám neustále opakuje, jak veliké věci budeme dělat?

Nikoli. Ve skutečnosti má pro něco takového Bible jiné slovo – říká tomu „lichocení“. A kdo lichotí svému bližnímu, rozprostírá síť pod jeho nohy, píše se v Přísloví. Pokud si ovšem člověk nechce nechat vzít své lichotníky a libuje si v tom, že mu někdo vypráví o jeho vlastní velikosti, pak si stejně najde nějaké jiné i kdyby mu tyto vzali.

Ale někde tam dále na cestě se dříve nebo později zaplete do těch sítí, které mu položili pod nohy, a pořádně si namele ústa.

Znovu a ještě jednou – podívejme se na podstatu proroctví. Pokud bude otec chtít povzbudit znaveného bratra, přeci to nedělá tak, že po druhém bratru pošle zprávu o velikých věcech v budoucnosti – bude spíš hovořit do situace, která je dnes, pošle slovo, které je potřeba dnes.

Budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude vším, co slyší, souzen a usvědčován, vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: „Vskutku je mezi vámi Bůh!“ (1 Kor 14:24–25)

Slyšel jsem následující výklad tohoto verše: „Víte, je zde napsáno, že vyjdou najevo věci skryté v srdci toho člověka. My si někdy mylně myslíme, že jde o hřích, ale to tu přeci není! Jde tedy o nějaké věci, které ví jen ten člověk!“ A tak ospravedlníme mimo jiné naše oblíbené věštění.

Takový výklad je ukázkovým případem upírání nosu mezi očima. Tak ten člověk má být tím slovem souzen a usvědčován, a přitom nemusí jít o hřích? A co to tedy je? Zde se tedy nade vší pochybnost mluví o tom, že Bůh někdy skrze proroctví zjeví tajný hřích člověka, a ten je tak souzen a usvědčován.

3. 8. Test důvodu

Občas slyšíme proroctví, kterým říkám „příliš obecná“. „Lide můj, mám vás velmi rád, přimkněte se ke mně,“ je takové jedno ukázkové. Navíc nám doba pokročila, a taková „obecná“ slova jsou k slyšení častěji a častěji a nějaké jasné slovo s nějakým dopadem aby člověk hledal lupou.

„Jak mám ale rozsuzovat něco takového?“ říká si člověk, a právě taková proroctví jsou často důvodem, proč na rozsuzování rezignoval.

„Ále,“ říkají jiní, „neříká přece nic nebiblického, tak na tom až tolik nesejde.“

A na první pohled se zdá, že jiní mají pravdu, že takovým slovem skutečně nelze napáchat žádnou škodu.

Jenže jedna otázka zůstává nevyřešená. Když k nám přijde bratr a tvrdí: „Mám ti vyřídit od táty, že…“ nezahodíme to přeci za hlavu s tím, že to jakžtakž sedí, stejně musíme řešit otázku: „A řekl to táta skutečně?“ Tím spíš, pokud bratr chodí týden co týden a pořád nám vyřizuje, že nás má táta rád. „No jo, já vím,“ říká si člověk, „vždyť mi to říká sám každý den, ale proč by něco takového posílal každý týden po bráchovi? A opravdu ho s tím poslal?“

Proroctví totiž není bez důvodu, pokud pošlu nějakou zprávu po poslovi místo toho, abych ji oznámil sám, musím pro to mít dobrý důvod! Taková „obecná“, „neškodlivá“ proroctví je tedy třeba rozsoudit testem důvodu.

Jednou se stalo v jistém sboru, že na kazatelnu přišla mladá dívka s proroctvím. Byla nervózní a neuměla zformulovat slova, a tak členové sboru začali nespokojeně podupávat. Nakonec celá rudá prohlásila: „A Bůh ti říká, že tě má rád,“ a utekla z kazatelny.

Po shromáždění přišel za pastorem nějaký člověk a říká mu: „Víte, dneska jsem chtěl spáchat sebevraždu. Ale řekl jsem si: ‘Bože, dám ti ještě šanci. Zajdu do prvního sboru na který narazím, a když mi řekneš, že mě máš rád, půjdu za tebou.’“

Tedy i takové „obecné“ slovo má situaci, kdy je třeba ho poslat po poslovi a kdy je nutné říct právě toto.

Pokud je ale něco takového opakováno stále, podobá se to situaci, kdy skupina dětí stojí přede dveřmi otcova pokoje, a občas jedno z nich vejde dovnitř.

„Co říkal?“ ptají se pak ostatní spiklenecky toho, který z pokoje vyšel.

„Mám vám vyřídit, že vás má rád,“ říká první a pak druhý a pak třetí a pak desátý a pak dvacátý.

Není pak divu, že děti od dveří odešly a přestaly se otce ptát, vždyť hrací skříňka zastane úplně stejný úkol.

Ne že by ta slova byla špatná, ale není pro ně důvod, jsou marná, zbytečná, a my to v nitru víme, a tak dochází k pohrdání proroctvím, kdy si v srdci řekneme: „Ále, stejně říká většinou takové obecné žvásty, moc k ničemu to není.“

Takový prorok se navíc dá posoudit Jeremjášovým testem: Odvrací lid od jeho nepravostí?

3. 9. Oddělení zrna od plev

Poslední test již nemá za úkol oddělit falešné proroctví (otec ho neřekl) od pravého, ale jen oddělit ve zprávě zrno od toho, co tam přimíchal posel. Posel je totiž taky jenom člověk a i když si většinou pamatuje jádro zprávy, bývá v pokušení si někdy něco přidat či zprávu zkreslí nebo jí neporozumí přesně.

Stalo se to například když šel Pavel do Jeruzaléma. Pavel věděl, že bude v Jeruzalémě zatčen a dán do želez a snad v každém městě za ním chodili proroci, a říkali: „Pavle, v Jeruzalémě tě zavřou.“

Ale přišel do jednoho města, a proroci říkali nejen „Pavle, zavřou tě,“ ale také „Pavle, nechoď do Jeruzaléma!“

Proroctví tedy bylo pravé, ale závěr z něho učiněný špatný. Do zrna se přimíchaly plevy, které si tam dodal člověk, a tyto plevy je třeba vytřídit. Zde už je skutečně nutné, aby takový člověk vzal proroctví, které se ho týká, klekl na kolena a ptal se: „Pane, jak to tedy je.“

Závěr

Proroctví je tedy v podstatě situace, kdy Bůh řekne jednomu bratrovi: „Jdi a řekni druhému, že…“ Tak činí pouze v případě, kdy je k tomu rozumný důvod, do čehož se promítá novozákonní skutečnost, že každý věřící má přímý přístup k Bohu.

Proroctví má rozsuzovat jeden každý člověk, kterého se týká. Nemá jimi pohrdat, ale zároveň nesmí přijímat vše, co slyší, a svou schopnost rozpoznat dobré a zlé má neustále cvičit a ostřit. K rozsuzování se používají měřítka Písma vycházející ze samotné podstaty celé věci.