Út 15. 4. 2008

Jak získat (větší) víru

Lukáš Makovička, Kázání
3333x přečteno
Jak získat (větší) víru

Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ (Lk 17:5)

Říká se, že peníze sice nejsou všechno, ale to „všechno“ se za ně dá koupit. Myslím si o pravdivosti onoho úsloví své, ale chci ho použít jako ilustraci – peníze jsou totiž druhem bohatství, který je skutečně dobrý k veliké spoustě věcí. Jen o dvou věcech Bible říká, že jsou vzácnější a lepší než ryzí zlato. To znamená, že užitek z těch věcí je veliký, že z nich člověk má prospěch ve všem, co dělá, téměř v každé oblasti svého konání. Ty vzácnosti mají jméno – jedna se nazývá moudrost a druhá víra.

Jenže ta záležitost věření je taková jakási podivná. Apoštolově přišli za Pánem a jeden by si mohl říct, že nemohli žádat lepší věc, ale jen se podívej dál, jaká studená sprcha je přivítala v odpověď! Jak se tedy něco takového dá získat? „A není víra v Boha něco naprosto iracionálního?“ namítne každý kovaný ateista, „cožpak není třeba odložit rozum, aby člověk mohl uvěřit?“ A vůbec, co to vlastně taková víra je?

Jak získat (větší) víru

Zkus si tedy na začátek trošku zavzpomínat a vybavit si člověka, o kterém můžeš říci, že je to tvůj přítel.

Hotovo?

Nu, a teď se pokus odpovědět na následující otázku: „Co je třeba udělat k tomu, abys onomu příteli více věřil?“

„Taková divná otázka,“ řekneš si, „copak něco takového závisí na mně? Přeci buď je můj přítel důvěryhodný a pak mu věřím, nebo se mu věřit nedá, a pak mu nevěřím!“

Co se tedy dá udělat a jak to souvisí s vírou v Boha?

<><

Tak zaprvé si musím být jist, že onen přítel je. Ano, je, existuje, že to není jen vymyšlená postavička. A právě tak je to i s Bohem.

Někdo mi třeba může říct: „Důvěřuj Santa Clausovi, že ti o Vánocích donese dárečky,“ ale vzhledem k tomu, že mám odůvodněné pochybnosti o existenci Santa Clause, asi mu těžko budu věřit.

A tak toto je první otázka: „Je Bůh? Existuje? Nebo je to jen povídačka pro děti, berlička, kterou si vymysleli slabí a neschopní?“

Bible hovoří podobně, když říká: „…ten, kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je…“ (Žd 11:6). Vždyť jak uvěřím někomu, o kom si myslím, že není?

A tak, drahý ateisto, ano, ty, který si myslíš, že jsi výkvětem lidského myšlení, osvobozený od pověr temného středověku, schopný povznést se nad báje dřívějších dnů a jasně a spravedlivě rozsoudit a označit všechna náboženství, jsi připraven svá stanoviska znovu přezkoumat? Skutečně jsou tak pevná a založená na nepopiratelných faktech? Stojí na skále?

Říkáš, že víra v Boha je iracionální, a pokud On skutečně není, pak ti dávám za pravdu, ano, pak jsem blázen, který věří v přelud a spoléhá na výtvor svojí vlastní mysli. Ale co pokud On je? Pokud je Bůh Bible skutečně živý, a pokud je takový, jak to o sobě říká, pak na mé důvěře v Něho není pranic iracionálního, ba, je mnohem rozumnější, než tvá důvěra v člověka – vždyť o kolik je rozumnější důvěřovat někomu moudrému, prastarému, vědoucímu a nesmírně laskavému, než skládat svou důvěru v člověka, který tak často zklamává!

Ano, víra skutečně je více než rozum, předchází jej, ale ani zdaleka nepožaduje, aby byl mozek trvale vypojen ze zásuvky. Vždyť jednou rozum dospěje, a pak dojde na ono místo, kam před ním přišla, a s uspokojením pronese: „Ano, vskutku je tomu tak!“

Na střední škole nám učitel fyziky o některých hůře pochopitelných vzorečcích říkával: „Předkládám vám je k věření.“ A důvěřiví žáci uvěřili a důvěřiví žáci podle nich počítali, ne rozumu navzdory, ale před rozumem, ve víře, že učitel ví, o čem hovoří. Pak někteří opustili školu střední, a kdesi během dalších dní zjistili, že věc jim předložená k věření je skutečně tak, a tak i rozum přišel na místo, kde předtím byla víra.

Pravá víra tedy rozum sice předchází, jde před ním jako pochodeň, která osvěcuje cestu, ale nebojí se jej, ba, je to její dobrý služebník.

A tak, drahý ateisto, skutečně tvé přesvědčení stojí na skále? Zkoumal jsi pečlivě, zvažoval a přemýšlel, hledal a ptal se, abys nalezl pravdu, a teď ji držíš, máš ji, je tvá, nikdo jí nemůže otřást či ji zničit?

Co přesvědčilo mne? Vždyť i já jsem přece býval jako ty!

Inu, uviděl jsem lidi, jaké jsem na Zemi jinde neviděl, nebyli to zdaleka všichni, kdo říkali Bohu: „Pane, Pane,“ ale někteří z nich ano. Boží děti.

<><

Druhou otázku jsi vlastně už položil: „Je důvěryhodný?“

Důvěra je prazvláštní věc – je dvojsečná a věnovaná nesprávně může být nesmírně nebezpečná.

Ve skautu se na pozdrav podává levá ruka, a jedno ze zdůvodnění tohoto pozdravu zní následovně: Když se ve středověku setkali rytíři, tak aby si podali levici, museli odložit štít. Odložit štít, to nebyla žádná legrace, znamenalo to, že rytíř se dobrovolně vzdal podstatné části své ochrany – znamenalo to tiché vyjádření: „Věřím ti.“

Právě tak je tomu s důvěrou – pokud někomu nedůvěřuji, dávám si na něj pozor a držím si od něj odstup. To může být dobré – takový člověk to má pak těžší, když mi chce ublížit, ale na druhou stranu mi nemůže nijak zvlášť pomoci. Naproti tomu, když někomu začnu důvěřovat, odkládám svůj štít – jsem zranitelný, dávám druhému klíče od své bytosti, odkrývám slabiny – ale také mu dávám možnost mi pomoci, což by se štítem, bez důvěry, nebylo možné.

A tak ta otázka tu stále stojí před námi: „Je Bůh skutečně důvěryhodný? Dá se mu věřit? Jaké jsou Jeho úmysly? Skutečně to s námi myslí dobře, nebo to jen tak hraje? Jaký je?“

A pokud chci mít větší víru v Boha, musím Jej víc poznat, jinak to nepůjde.

Jsou lidé, kteří na první pohled vypadají důvěryhodně, ale když je poznáte trochu víc a ochutnáte zkažené ovoce jejich života, vaše důvěra se rozpadne na střípky. Naproti tomu jsou lidé, od kterých si nejprve dáte pořádný odstup, ale jakmile je poznáte, zjistíte, že se jim skutečně dá věřit.

Má-li tedy Bůh skutečně dobrý charakter, pak čím víc Jej budu poznávat, tím více Mu budu věřit.

<><

Ale ta otázka tu stále stojí před námi: „Jaký je? Jaký ten Bůh tedy skutečně je?“

Boží konečná odpověď na tuto otázku má jméno. Jmenuje se Ježíš, Ježíš člověk, jenž chodil po dvou nohách na zemi jako já a ty, Ježíš Boží Syn, jenž sestoupil z nebe na zemi, aby nám ukázal jaký je Bůh skutečně, ukázal tak, abychom to mohli pochopit.

Je to tak jednoduché! Pokud chceme vědět, jaký je Bůh, můžeme se podívat na Ježíše. Jeho životopis je zapsaný lidmi, u kterých máme málo skutečných důvodů pochybovat o jejich věrohodnosti, a Jeho slova a skutky nám i přes staletí mohou vyprávět o Boží slávě.

Jaký je Bůh? Je jako Ježíš. Jak přemýšlí? Jaké jsou Jeho motivy? Podívejte se na ty Ježíšovy! Jaká je Jeho láska? Není nepochopitelná? Vzdálená? Neuchopitelná a podivná? Ba ne, je jako ta Ježíšova, starající se i o nejmenšího a všemi ostatními zanedbaného.

A tak se mohu dívat na Ježíše, poznávat Jej, a zjišťovat si sám pro sebe odpověď na onu otázku, která tu stojí před námi: „Jaký ten Bůh skutečně je? Dá se mu věřit?“

<><

Je toho ale víc. Ježíš nezemřel navěky, vstal z hrobu a i dnes žije. A víš, i důvěryhodnost má svou míru, kterou se dá měřit – je jí slovo.

Ukaž mi člověka, který vždy splní, co slíbil, ať už k dobrému nebo ke zlému, slib nebo výhrůžku, a já ti ukážu člověka, kterému se dá věřit.

Ukaž mi naproti tomu člověka, který své sliby porušuje, a já ti ukážu někoho, od koho si radši drž pořádný odstup.

Právě tak Bůh dal lidem své Slovo, své sliby, a pokud skutečně je a skutečně je takový, jak to o sobě říká, pak za nimi bude stát, musí být ochotný je splnit.

A to se samozřejmě dá vyzkoušet.

Chci tě jen trochu varovat – někdy zacházíme s Božím Slovem jako s posledním cárem papíru, se kterým si můžeme dělat, co chceme.

Jednou jsem v práci dodělával jakýsi úkol pro jednu kolegyni, a když jsem to měl hotové, poslal jsem jí e-mail, kde jsem jí napsal, že to má hotové a kdyby cokoli potřebovala, ať se na mě obrátí, že s tím něco uděláme.

Co myslíš, jak bych se asi tvářil, kdyby za mnou kolegyně přišla, a s odvoláním na můj e-mail po mně chtěla, abych jí dal pět stovek, že potřebuje a že já jsem slíbil, že cokoli by potřebovala…

Podobně když budu doma někoho hostit a řeknu mu: „Byt je ti k dispozici, vezmi si, co budeš potřebovat,“ znamená to, že se nesmím divit, když můj host zavolá stěhováky a začne stěhovat pryč můj nábytek?

Ano, tohle zní hrozně, ale právě tak a právě my letniční často zacházíme s Božím Slovem – nezáleží nám na tom, co vlastně Bůh skutečně slíbil, ale já něco chci, a Bože, tenhle slib se dá vyložit i tak, že ty jsi povinen mi to splnit… a pospěš si, stěhováci už jedou!

Ne! Nesplnění takového požadavku nevypovídá nic o důvěryhodnosti, vypovídá to něco o nás samotných!

<><

A tak, drahý nevěřící, ano, i ty, věřící nevěřící, ty, kdo sice říkáš, že Bohu věříš, ale že bys snad svůj život zařizoval podle Jeho rad, to tedy ne, skutečně máš pro svou nedůvěru důvod? Stojí na skále?

Skutečně je Bůh někdo, kdo ti chce vzít všechno potěšení, vše dobré ti zakázat a nechat tě v šedi nudného života plného odříkání, modliteb, pak odříkání a zase těch strašných modliteb? Je-li tomu tak, jak to, že David mohl říci: „Ve tvé pravici je neskonalé blaho“ (Ž 16:11)?

Skutečně je Bůh někdo, kdo má potěšení z toho, když ti může vmést do tváře nějaký tvůj poklesek, kdo na tebe číhá, aby tě při každém selhání klepl pomstychtivě přes prsty? Je-li tomu tak, proč tedy šel zemřít na kříž?

Skutečně je Bůh podobný stále nespokojenému staříkovi, kterému není nic dobré ať děláš co děláš? A co pak znamená toto: „Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství“ (Ž 147:11)?

Skutečně?

A ověřil sis to?

Moc a zásluhy

Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ (Lk 17:5)

Sám jsem stával v čele toho davu, který se domáhal vstupu k našemu dobrému Spasiteli s bušením a křikem: „Dej mi více víry!“

A i mne čekala studená sprcha, kterou Ježíš přivítal své učedníky. Ba, dalo by se říct, že je málokdy tak setřel, jako když ho žádali o tuto věc!

Pán jim řekl: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: `Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře´, a ona by vás poslechla. Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: `Pojď si hned sednout ke stolu´? Neřekne mu spíše: `Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty!´? Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: `Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.´“ (Lk 17:6–10)

Proč? Vždyť víra, ta je přeci dražší než ryzí zlato! Co mohli žádat lepšího? A kralická Bible dokonce hovoří o „neužitečných služebnících“!

Pojďme se tedy podívat o co, a jak vlastně apoštolové žádali:

Byl tu služebník, který přišel z pole, a řekl svému pánu: „Pane, makal jsem na poli, chci se teď sednout, najíst se a napít, za tu celodenní dřinu si to zasloužím.“ Ano, učedníci pro Ježíše pracovali, chodili s Ním, leccos snesli i udělali, co myslíte, neměli za svou námahu už něco dostat?

Inu, zdá se, že oni si to tedy zcela určitě mysleli.

A o co že to žádali?

Větší víru? A copak si pod tím asi představovali? Když viděli Ježíše, jak uzdravuje, jak vyhání démony, jak jeho slovu naslouchají zástupy! Větší víru že žádali? Ba ne, chtěli větší moc!

A tyhle dva postoje Ježíš okamžitě odkazuje do správných mezí:

„Tak ty si myslíš, že ti mám dát moc proto, že jsi pro mne něco udělal? Za nějaké tvé zásluhy? Copak pán děkuje svému služebníkovi, když udělá, co měl? A vůbec, tvé představy o víře jsou naprosto mylné, jsi úplně vedle, když o ní přemýšlíš! Nechceš víru, o tu nemáš vůbec zájem, chceš moc k činění zázraků a divů a nějakým poblouzněním sis ji spletl za víru! Ale víry stačí mít maličko, jen jako hořčičného semínka, vůbec to není to, co si myslíš ty!“

„Počkej, počkej,“ už tě slyším, „copak není v Bibli velká víra dávána do souvislosti s velikými skutky? Neměl snad velkou víru Štěpán, který dělal obrovské zázraky?“

Ale ano, jenže to není všechno! Jsou tu i místa, která se do téhle teologie vůbec nehodí!

Když se podíváme do Židům 11. kapitoly, tak právě zde se hovoří o hrdinech víry – lidech, kteří jsou pro svou víru chváleni.

Někteří skutečně vykonali veliké skutky – třeba Samson, který odnesl vrata města na zádech, Gedeón, jenž s hrstkou mužů zahnal vojsko Midjánců a další a další.

Jenže to není všechno, ve stejném seznamu jsou lidé jako Izák. Co ten udělal velikého? Mluví se o prorocích, mezi které patřil třeba takový Jeremjáš. Nějaké zázraky? Ale kdepak.

A tak co takhle, kdyby Bůh na tvou prosbu o velikou víru odpověděl podle příběhu Jeremjášova: „Dobře prosíš, můj milovaný, dám ti větší víru, abys mohl vydržet uvržení do studny dvakrát, a ne jenom jednou, dám ti větší víru, abys snesl, když zůstaneš úplně sám a všichni budou proti tobě, a tak už nebudeš muset mít vůbec nikoho, ani písaře Báruka, aby tě podporoval…“

Jenže kdo touží po takovém druhu víry?

A jak to jde dohromady s tím, jak velkou víru chápeme my?

Ne, ne, víra je něco jiného, je to skutečně prostá, obyčejná, dětská důvěra Bohu, Bohu, kterého jsem poznal, ověřil jsem si, že je důvěryhodný, že se dá spolehnout na Něj i na Jeho slovo. Pak dávají smysl obě části kapitoly v Židům – vždyť pokud někomu plně důvěřuji, půjdu s ním i do věcí, které jsem nikdy předtím nedělal, když se pro něco takového rozhodne, a pokud někomu věřím, pak s ním snesu i věci, které bych jinak nesnesl, důvěra v něj mi dodá vytrvalost.

A je to právě tato víra, prostá důvěra, po které Bůh touží, ne tahle naše karikatura.

Nevěra

Tak vidíme, že nemohli vejít pro svou nevěru. (Žd 3:19)

„Takže ty tvrdíš, že abych Bohu více věřil musím Jej jen lépe poznat takového jaký je? Skutečně je to tak jednoduché? Určitě v tom není žádný háček? Vždyť to zní až příliš dobře na to, aby to byla pravda,“ může tě napadnout.

A vskutku, zdá se, že tu jeden háček je.

Izraelci na poušti totiž skutečně Boha poznávali na každý den, vždyť chodil uprostřed nich po bezmála čtyřicet let a vykonal nemálo skutků! A co víc, slyšeli o Něm též z úst nad jiné povolaných, vždyť jim Mojžíš o tom Bohu tolikrát vyprávěl, tolikrát jim Ho v pestrých barvách vykresloval, a Mojžíš, víš, ten Hospodina skutečně znal, věděl, jaký je.

Ale pak se tu píše: „I nám se přece dostalo zaslíbení jako těm na poušti. Ale zvěst, kterou slyšeli, jim neprospěla, když ji vírou nepřijali“ (Žd 4:2). Znamená to, že tu přeci jen je nějaký háček?

Skutečně, Izraelci měli to nejlepší dostupné vyučování v tehdejším světě, a sám Bůh mezi nimi jednal a ukazoval se jim, ale přesto jejich víra nevyrostla ani o kousíček.

Co se tedy stalo?

Inu, zkusme se na to podívat z Božího pohledu, bude to hned o kousek jasnější.

Bůh přišel, jak slíbil, po mnoha letech vyvést svůj lid z Egypta. Ne že by na něj tedy Jeho lid pokorně čekal, zdá se, že si mezitím pořídili kdejakého jiného boha i bůžka, ale On si za svým slovem stojí.

Nu a protože Izraelcům bylo zrovna docela ouvej, tak že oni by tedy chtěli vyvést, ba, dokonce kvůli tomu sami k Bohu úpěli.

Bůh se tedy pustil do díla, aby svůj lid vysvobodil – povolal Mojžíše, a protože egyptský farao byl celkem proti tomu, že by měl přijít o takovou spoustu otroků, tak si to s ním ručně vyřídil.

Ručně znamená, že se do celé věci sám vložil, a na Egypt poslal celkem deset nepěkných záležitostí – od kobylek přes žáby až ke tmě a zkáze všeho prvorozeného.

„Propusť lid můj!“ volal více než jasně na faraóna, „slíbil jsem mu to,“ šeptal již tišeji ke svému lidu.

A co je zvláštní, během všech pohrom dělal nesmírný rozdíl mezi lidem svým a egyptským – ani jedna rána nepostihla Izraele, ten byl vždy dobře chráněn.

A tak se stalo, že Izrael vytáhl na poušť a vydal se do zaslíbené země. Takový malý výlet, myslel si kdekdo z nich, ale hned po pár mílích se to faraonovi nějak rozleželo v hlavě, a že on si půjde své otroky získat zpět. A aby mu to šlo lépe, vzal si na to celou egyptskou armádu.

Jak reaguje Izrael?

Člověk by si říkal, že můžou v klídku stát, a po předchozích zkušenostech si říct: „Hele, farao, tak jemu to desetkrát nestačilo? Copak nemá v té své makovici dost rozumu na to, aby pochopil, že když nás Bůh bránil doteď, tak to udělá i pojedenácté?“

Jenže tak to nebylo. Místo toho se ukázalo, co je v srdcích Izraelců – jako i ještě mnohokrát později. „Chce nás tu zahubit,“ volali, „vyvedl nás z Egypta jen proto, aby nás tu zahubil na poušti,“ reptali a stěžovali si.

Byla to pravda?

Ale kdeže! A navíc jim k něčemu takovému Bůh nedal ani tu nejmenší záminku, vedl je jemně a spolehlivě, za svým slovem stál a své sliby plnil. Ale pokaždé, když se něco nedělo tak, jak by se Izraelcům líbilo, nereagovali tak, že by s pokorou šli žádat toho Svatého na nebesích o pomoc či o vysvětlení, ale vždy se znovu k nebesům linul křik a reptání: „Vždyť to všichni dobře víme, vyvedl nás sem jen proto, aby nás tu pobil!“

Ano, i Všemohoucímu může dojít trpělivost, a tady k tomu skutečně došlo – když se stejná písnička opakovala i před branami zaslíbené země: „Tam jsou obři! No slyšeli jste to? Obři! Já to říkal už v Egyptě, že nás chce všechny zabít!“ měl už toho Bůh právě dost.

A jedno mi řekni, měl toho dost neoprávněně?

Vždyť za svým slovem stál, své sliby plnil, tak, jak si to o Něm Izrael myslel, vůbec nesmýšlel, a Jeho úmysly byly dobré, ba, nedal jim k takovému přemýšlení žádný důvod a v každé krizi znovu a znovu dokazoval, jaké je Jeho skutečné smýšlení.

Jak bych si vedl já v takové zkoušce?

Obávám se, že bych ztratil trpělivost ještě mnohem dříve.

Jen si představ, že nějakému člověku pomáháš, přemýšlíš o něm v dobrém, dáváš mu dobré rady a v každé tísni jsi mu po boku, abys mu pomohl, prokazuješ mu den za dnem jen dobro a staráš se i o nejmenší maličkosti, o které je třeba se postarat, a ten člověk den za dnem mele stále tu stejnou písničku: „Ale vždyť já stejně vím, že proti mně někde hluboko v srdci něco máš, že mě nemáš rád a nakonec mě chceš oškubat a zničit!“

Když si pomyslíme na to, že by někdo tak mohl zacházet s námi, vzkypí v nás krev. „Vždyť to přeci není fér!“ voláme, „copak jsem ti dal nějaký důvod, aby sis o mně něco takového myslel?“

„To sice ne,“ odpovídá nevěra, „jenže kde mám záruku, že to tak není? Jo že ty to říkáš? To je mi tedy záruka! Jo že ty to dokládáš i svými skutky? A kde mám záruku, že si to jednoho krásného dne nerozmyslíš?“

Tak platí, že „kdo nevěří Bohu, dělá z něho lháře“ (1J 5:10).

<><

Ve skutečnosti je nám všem tento sklon nevěřit Bohu ať dělá co dělá více než vlastní.

Když jsem nastoupil do svého prvního zaměstnání, můj zaměstnavatel byl zloděj a lhář. Neplatil výplaty, sliboval a sliboval, ale naprostou většinu svých slibů nikdy nesplnil. Ale já si pamatuji na svůj postoj, který jsem vůči němu měl – ještě to zkusím, ještě mu dám šanci, co když to nakonec nebude tak zlé.

Vůči Bohu je můj postoj často úplně jiný. On mi skutečně nikdy neublížil a neudělal mi nic zlého. Ale jak jsem rychlý k tomu si něco takového o něm myslet! Jak to má těžké, když mne chce přesvědčit a jak snadno dostanu dojem, že kvůli tomu a tomu si nezaslouží, abych mu dal svou důvěru.

A to mne často zahanbuje.

Jeden spolužák se mne jednou ptal: „A nebyl jsi na Boha někdy naštvaný?“

„Ale ano,“ odpověděl jsem mu, „jenže vždycky jsem nakonec zjistil, že nejsem v právu.“

Nebýt v právu, že někomu nevěřím?

Ale ano, pokud je někdo skutečně důvěryhodný, a já mám za to, že je to darebák, lump a lhář a jaktěživo si nenechám svůj názor vymluvit, ať ona osoba dělá co dělá a říká co říká, copak je tohle snad správné? „Bože, víš, já bych ti i věřil, ale zrovna včera jsem dostal pokutu a tak mám dojem, že mě až tak moc rád nemáš. No kdybys měl, přece bys to nedopustil…“

Jenže když teď u nás doma pomaličku vyrůstá maličký človíček jménem David, tak mohu vidět, jak je takový postoj zpozdilý. Je to můj syn a skutečně ho mám rád. Přesto ho ale nebudu chránit od každé bolístky a miminčího neštěstíčka (tuhle když chtěl vlézt pod svou postýlku, tak si o její dno natloukl svoji kebulku, neb si jaksi neuvědomil, že je to na něj moc nízký prostor) – vždyť bych nedělal nic jiného a on by se také nikdy nemusel naučit věci, které budou jednou potřebné pro jeho samostatný život. Ale kdyby si začal myslet: „Táta mě nemá rád, protože mě neodtáhl pryč od té zlé postýlky, co mě kousla do hlavy,“ copak by to byla pravda?

<><

Jak se tedy nevěry zakořeněné hluboko v našich srdcích zbavit?

Když se díváme do Písma, vidíme, že ji Bible ukazuje jako hřích – pro nevěru nemohli lidé vejít do Božího odpočinutí, a On neodmítá lidi jen tak pro nic za nic.

Nu a hříchu se zbavujeme přes pokání.

Asi nejlepší definice pokání, kterou jsem slyšel, je tato: Je to totální sebeobžaloba.

Pokání je jako když přijde člověk před soud, a tam zkroušeně vyzná: „Ano, udělal jsem to, jsem vinen v celém rozsahu. Svůj trest si zasloužím, je naprosto oprávněný.“

Pokání. Ne, nemusí u něj být mnoho slz, třebaže jej často doprovázejí, je to toto, jen toto, ale také nic méně než toto.

Naše „pokání“ je často ochuzené o tu druhou část. I Izraelci na poušti mohli říkat: „Ano Hospodine, je fakt, že ti až tak nevěříme, ale jak vidíš, máme pro to dobré důvody! Ty snad nevidíš tu po zuby ozbrojenou armádu, co se za náma žene?“ A co na tom, že před Bohem je farao pro Izrael asi tak nebezpečný, jako kousající postýlka pro mého synka?

Tedy říkáme: „Bože, ano, nevěřím, ale není pravda, že si za to zasloužím trest. Ve skutečnosti je mé jednání ospravedlnitelné okolnostmi. Já jednám správně a můžeš za to ty, že jsi neupravil okolnosti, já jsem spravedlivý, vina je na tobě.“

Jenže to není pokání. Něco tomu chybí.

A tak nám poté často chybí i to, co Bůh dává v odpověď na pokání. Takoví odsouzenci před Božími zraky totiž dostávají plnou hrstí Jeho milost, lásku, zaopatření a ujištění.

Vždy!

Hříchu nás nezbaví pokání, je bláznivé si říkat, že „když udělám dost dobré pokání, pak se toho konečně zbavím“, hříchu nás zbaví sám Ježíš. Ale dělá to jen pro vinné, nevinní a ti, kdo se dokáží sami ospravedlnit okolnostmi, odcházejí s prázdnou, a dál si s sebou životem ponesou tohle břemeno, břemeno, které se leckdy zadírá do ramen a dokáže člověka obrat o jeho pokoj a odpočinek.