Čt 14. 9. 2006

Král

Lukáš Makovička, Biblické
2052x přečteno
Král

Stál tam před ním jako malý chlapec. Vzpomněl si, že snad kdysi také takový býval. Ano, ještě než na něho dolehla tíha zodpovědnosti, to břemeno za celý národ, také takový býval. Mladý, plný síly a odhodlání. Nu což, dnes mám zase jiné přednosti, pomyslel si tiše. A zkušenosti, ty nadšením a odhodláním nevyvážíš.

„Postavil se proti Bohu, nemůže vyváznout, On mi ho vydá do rukou.“ Jeho zamyšlení vyrušil až chlapcův rozhorlený hlas. Trochu s pousmáním si všiml, že mu přitom trochu přeskočil hlas. Víš, já už jsem na světě nějaký ten čas a vím, jak věci chodí, pomyslel si, zatímco se shovívavě díval na mladíka, který zcela zaujal všechny velmože v jeho stanu. Však ty brzy zjistíš, že není vše tak černobílé, a že takoví i takoví padají mečem. Že Bůh někdy pomáhá a někdy se proti tobě obrátí jako by ti byl nepřítelem, linuly se myšlenky dál jako proudem. Pak ale dostaly jiný směr. Je tu nuda dneska, co kdybychom se na jeho účet aspoň trochu pobavili?

Mrkl na Joakima, velitele vojska, aby pochopil, že se něco chystá a pak obrátil svou pozornost k tomu chlapci. „Dobrá. Věřím ti, že Bůh ti ho vydá do ruky. Ale nemůžeš jít tak, jak jsi, vždyť by tě rozcupoval na kousky. Podívej, moje zbroj je ta nejlepší v celém Izraeli, dám ti ji k dispozici.“ Trochu se zarazil, pomyslel si tiše. Tohle asi nečekal, tenhle mladíček s odhodláním lva a zkušenostmi jepice.

S úsměvem se díval, jak trochu zaraženého mladíka oblékají do jeho vlastní zbroje. Což o to, zbroj by byla dobrá, opravdu nejlepší v království, ale chlapec na ni byl kapánek menší postavy. Trošku prťavý. Maličkatý. A velitelům už začínalo být jasné, že to bude zajímavé, vidět toho prcka v králově zbroji. Koneckonců, šašci na bitevní pole nesměli.

„Tohle není nic pro mě,“ prohlásil chlapec, když byl už celý navlečený. Ano, vypadal přesně tak legračně, jak si ho představoval. A taky mu už asi došlo, že se stal obětí malého žertíku. Zdálo se však, že na jeho odhodlání to nic nezměnilo. S velkou energičností ze sebe brnění shodil, až přilba zacinkala o brnění a stál tu znovu v tom, v čem přišel. V pastýřském oblečení.

„Půjdu, tak jak jsem. Bůh mi vydal do ruky lva i medvěda a bude se mnou i proti tomu neobřezanci.“ Snad poprvé se na chlapce podíval pořádně. Byl rudý od hlavy až k patě a jeho pleť moc pěkně ladila s jeho zrzavými vlasy, ale v hlase měl zvláštní odhodlání. „Půjdu,“ prohlásil ještě jednou, „pokud mi to král nezakáže.“ Naklonil se a přemýšlel. Ano, tady bylo něco zvláštního, něco, co dřív neviděl, ten chlapec má nějakou sílu, něco na něm je. A pak, je to jenom jeden pastýř z tisíců poddaných. Co se stane, když neuspěje? Pravděpodobně nic. „Dobře. Můžeš s ním jít bojovat,“ prohlásil král a rychle odešel ze stanu, aby nemusel čelit překvapeným pohledům velitelů.

A národ tiše stál, nevěda, co bude dál
a kdo mysl měl a uši k poslouchání
ten se tiše ptal:
„Kdo je chlapec, a kdo král?“

Snad ještě nikdy v životě neviděl tak strašně zbitého člověka. Nezůstalo na něm snad místa, které by nějak nekrvácelo, nebo alespoň nebylo pokryté několika vrstvami podlitin. Byl už zvyklý na leccos, ale při tomhle pohledu se mu skoro zvedl žaludek. Tak pojďme na to, ať už mám tuhle krvavou záležitost z krku, pomyslel si. Přál si už být se svou ženou, znovu v tichosti domova, bez všech těchhle otravných fanatiků okolo.

„Co proti tobě mají?“ Zadíval se do očí toho člověka. Nebyly to oči nějakého zločince, to si najednou uvědomil. Byly klidné, až příliš klidné, a taky moudré a inteligentní, i když se na nich podepsala bolest, kterou nesl na těle. Ale muž neodpovídal. Zvláštní, pomyslel si. Tady ten má na krku celý židovský národ, hrozí mu, že bude viset na kříži, ale přesto mlčí. Já být na jeho místě, už bych se hájil. Copak nevidí, že mu jde o krk?

„Ty jsi tedy ten židovský král?“ Druhý pokus. Tady už snad bude muset reagovat. Císař neměl nikdy krále v lásce, a tenhle by asi nebyl výjimka. „Moje království není z tohoto světa. Kdyby bylo, moji služebníci by za mě bojovali.“

Trochu ho tahle odpověď vyvedla z míry. Viděl už spoustu bláznů, jak se hájí před soudem, viděl už lidi odvolávat se na kdekterou nebeskou i pekelnou mocnost, ale takhle tedy ještě ne. Padla na něho trochu bázeň. Jaké to má asi království, že za něho služebníci nebojují, ale přesto se nechová jako nějaký vězeň? Jakou to má tenhle zvláštní muž sílu? Viděl už kdejakého spravedlivého člověka před soudnou stolicí úplně zlomeného, naučil se, že jen dobrý život nikoho před strachem nezachrání, ba ani kdyby žil úplně bezchybně. Ale tenhle se nebál.

„Copak nevidíš, co mi na tebe žalují? To se nebudeš ani trochu hájit?“ Tahle otázka byla už trochu ze zoufalství. Přestože už soudil spoustu lidí, tady jako by najednou nevěděl jak. Veškeré jeho zkušenosti na to nestačily, nebyly najednou k ničemu. A ten chlap pořád mlčí, stále nic nepovídá. Copak mu není jasné, že ho můžu poslat do muk, která jsou vyhrazena pro ty nejhorší zločince? Copak mu není jasné, že když je člověk před soudem, měl by se hájit? Copak mu není jasné, že mu opravdu jde o život?

Otočil se zády k muži a zády k zástupu, aby nikdo neviděl bezradný výraz, který se uhostil na jeho tváři. Nechtěl ho odsoudit, vlastně, i když si to nechtěl přiznat, hodně se toho bál. Ale v uších mu zněl ten stejný pokřik, který se už zase začínal ozývat zástupem: „Ukřižuj, ukřižuj!“

A národ zase stál, nevěda, co bude dál
a kdo mysl měl a uši k poslouchání
ten se tiše ptal:
„Kdo je vězeň, a kdo král?“

Zbývá už jen dodat,
že chlapec cestu našel,
a první z protivníků
před ním v prachu ležel.
Není to jak v pohádce,
nebylo vše snadné,
však stejně jak ten krásný princ
na trůn si pak sedne.

Muž ten zbitý v hrobě skončí,
odmítnutý, nahý.
Zvláštní je to místo, viď,
kde byl by člověk šťastný.
Na tváři však úsměv má
boj již dobojoval,
však zas vstane, slunce spatří,
tenhle vězeň, však přec král.

A lidé zase stojí, nevidí, co dál
a kdo mysl má, a uši k poslouchání,
jednou ptát se musí:
„Jsem já vězeň, nebo král?“