Čt 5. 6. 2008

Křesťan a vlády

Lukáš Makovička, Kázání
11003x přečteno
Křesťan a vlády

Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud.

Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.

Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13:1–7)

1. Co je to moc a vláda, jaký má vláda účel?

Moc, podle definice Maxe Webera je „možnost přimět někoho, aby něco udělal proti vlastní vůli“. Je to právě tato moc, kterou má vláda (nese meč). Vláda vždy znamená sílu, možnost někoho donutit, potrestat. Bible mi říká, že každá taková moc (tj. i moc, možnost nutit, kterou měl třeba i Hitler a Stalin) je od Boha. Navíc tvrdí, že každý takový člověk je Božím služebníkem – bude se jednou zodpovídat z toho, jak s tou mocí, která mu byla svěřena, naložil.

Mimochodem, v církvi nemá takto pojatá moc co dělat („tak to ale mezi vámi nebude“, Mt 20:26), jedinou výjimkou je jednání s hříšníkem („Odstraňte toho zlého ze svého středu!“, 1 Kor 5:13) a vyhození falešných učitelů kázajících falešné evangelium („jimž musí být zacpána ústa“, Tit 1:11). Naopak se Pavel diví, když nad sebou v církvi křesťané nechávají někoho panovat, když píše do Korintu: „Ochotně snášíte, když vás někdo zotročuje, když vás někdo vyjídá, když vás obírá, když vás přezírá, když vás bije do tváře. Musím přiznat, že na něco takového jsem příliš slabý!“ (2 Kor 11:20–21)

Jaký má tedy vláda účel?

Podle textu je tu k tomu, aby byla „vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo“. Proto také platíme daně – jako pekaři platíme za chléb, tak vládcům platíme za ochranu a spravedlnost.

Proč má vláda něco takového dělat?

Kvůli ochraně poctivých lidí. Člověk je ze své podstaty hříšný, a když bude moci beztrestně dělat zlé věci, nic ho od nich často neodradí. Tak jsou mnohdy lidé odrazeni od krádeží právě vládní mocí, která by je v případě zlého jednání potrestala například vězením. Jinak by třeba klidně kradli.

K tomu je možné použít sílu, právě tak jako ji člověk (i křesťan) může použít k ochraně svého života či vlastnictví. Vždy ovšem až jako poslední možnost.

Křesťané ale nemají poslouchat vládu jen kvůli strachu z trestu, ale i pro svědomí. To znamená, že křesťan nemá krást nejen proto, že by ho za to zavřeli (a to je tuze nepěkná věc), ale i jeho svědomí mu má hlásit, že to není dobré. Křesťan tedy má činit dobré i bez vládního obušku nad hlavou.

Kdo se vzpírá vládcům, Božím služebníkům, když vykonávají tyto své úkoly, vzpírá se Bohu. Zde není podstatné, jestli je onen vládce spravedlivý David nebo skrznaskrz prohnilý Saul! Pokud vykonává svůj úkol – trestá zlé – stojí v tom Bůh za ním.

Je to jako když mne zatkne policista, protože jsem kradl. Je jedno, jestli je to dobrý chlap, nebo jestli je to gauner, co bere úplatky. Vykonává svou práci, používá svou moc k tomu, k čemu mu byla dána a já se mu nemám vzpírat (ve skutečnosti bych mu ani jako křesťan neměl dát příležitost, aby na mne mohl svou moc použít).

2. Svědomí a konflikt s Božími příkazy.

Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi.“ (Sk 5:29)

Tato slova sice Petr říkal farizeům a ne římským vládcům, ale onen princip platí všeobecně.

Protože jsou totiž vlády tvořené též hříšnými lidmi, mnohdy onu moc, kterou jim svěřil Bůh, využívají i k lecčemu jinému, než jen k ochraně spravedlivých před nespravedlivými. Sice bych nechtěl být v kůži takového vládce, až se jej bude Bůh na posledním soudu ptát, jakpak naložil s tím, co mu Všemohoucí svěřil, ale v každém případě nám tu vyvstává otázka: Jak je to s naší poslušností v takovém případě?

V Bibli se píše, že Bůh „odplatí každému podle jeho skutků“ (Ř 2:6). Já si tedy musím v každém případě uvědomovat, že ať už mi vládní moc nařídila cokoli, za své skutky budu souzen já sám a bude mi podle nich odplaceno.

Před Bohem nebude platit výmluva, že tohle a támhleto nařídil ten a ten vládce.

Když tedy Hitler nařizoval: „Udávejte a zabíjejte židy,“ nemohu jej poslechnout, vždyť jak bych to obhájil před svým Bohem? Pokud ten stejný výlupek přikazoval: „Narukujte do mého vojska, půjdeme spolu vyplundrovat pár slovanských zemí,“ jak bych ho mohl poslechnout a nespravedlivě napadnout nevinný národ? Bránit svou zemi, když je nespravedlivě napadena sousedem, je ovšem možné. A když římský císař vydal výnos: „Všichni budou obětovat v pohanském chrámu,“ copak by ho některý křesťan mohl poslechnout?

Za druhé světové války se luteránského pastora Dietricha Bonhoeffera zeptal jeho přítel: „Za co se modlíš?“ On mu odpověděl: „Za porážku svého národa, abychom tak aspoň trochu mohli splatit všechno to bezpráví, které jsme napáchali.“

Dietrich Bonhoeffer byl nakonec nacisty popraven.

Čili tam, kde jdou příkazy Boží a příkazy vlády proti sobě, nejen že nemusím, ale nesmím poslechnout – budu se totiž za své činy jednou sám zodpovídat před Bohem. Stejně tak se ovšem bude zodpovídat i ten, kdo ony příkazy vydal a vynucoval.

Jedno japonské přísloví říká: Kdo si cení života více než spravedlnosti, ten nezná její skutečnou hodnotu.

3. Převrácení práva

Proto je tak ochromen zákon a nikdy se neprosadí právo. Spravedlivého obkličuje svévolník, proto je právo tak překrouceno. (Ab 1:4)

Protože má vláda moc, možnost druhé lidi donutit, a protože vládnou zase jenom lidé, byla tato moc po staletí zneužívána a je tomu tak i dnes. Stát, který měl bránit před krádežemi, sám kradl. Ten, kdo měl chránit před útlakem, sám utlačoval.

Jak to funguje?

Podíváme se na maličký příklad z naší doby. Uvědomme si, že vláda je tu od toho, aby chránila spravedlivé lidi před zlými – k tomu jsou zákony. Pokud je tedy nějaký zákon, který dělá za nějakého člověka něco, co by sám dělat nemohl aniž by zákon překročil, je to zákon převrácený – právo je překrouceno.

Příklad ze současné praxe: Rolník Brambořík má pole a na něm pěstuje brambory. Z Afriky se ovšem začaly dovážet brambory levnější, a tak má milý Brambořík problém – nemůže nic prodat, protože má moc vysoké ceny.

Kdyby si řekl: Moje brambory se málo prodávají, a tak půjdu, v noci navštívím dům pekaře Nejezchleba, mlékaře Mlíkodám a statkáře Skočdopole, a to, co mi chybí, si vyberu z jejich pokladnic, byl by zákonem pokládán za zloděje.

Pokud ale místo toho dojde do parlamentu a požádá, aby byl vydán zákon, který ony peníze z kapes pekařů, mlékařů a statkářů vezme a dá je jemu, tu je náhle vše v pořádku.

Pokud pekař odmítne zaplatit, tu je před veřejností sehráno prapodivné divadlo – nevinný je pohnán před soud jako zločinec a zloděj je prezentován jako nevinný.

Mimochodem, této operaci, jejíž podstata je prachsprostá krádež, se dnes říká „subvence do zemědělství“.

Tak bývá právo převráceno – místo toho, aby vláda používala moc k tomu, aby chránila spravedlivé před nespravedlivými, dělá pravý opak – sama tou silou působí nespravedlnost. Kde měla vlastnictví chránit, sama jej narušuje.

Pokud něco takového vláda dělá, není pak divu, že jednak nestíhá plnit své základní povinnosti a zločinci se smějí spravedlivým lidem do obličeje, za druhé bývá v pohrdání u lidí a za třetí vybírání daní bobtná do neskutečných rozměrů.

Víc o takovém převrácení zákona se dá najít třeba v pamfletu Frédérica Bastiata, Zákon.

Zde není potíž se svědomím, platit daně není nic špatného. Vládce se bude jednou za zneužití jemu svěřené moci zodpovídat před Bohem, ale otázkou je, co dnes. Musím ho poslouchat?

Jako křesťan mám v každém případě povinnost „nazývat věci pravým jménem“ (Ef 5:11). Krádež krádeží, zlodějinu zlodějinou, vraždu vraždou, podvod podvodem. A to vše bez ohledu na osobu a postavení.

Za druhé nevěřím, že Bůh vzepření se takovému jednání bude považovat za hřích. Jako není hřích, když se bitá manželka vzepře svému manželovi a bude se mu třeba i silou bránit, jako není hřích, když silou vyhodím zloděje ze svého domu, jako není hřích bránit svou zemi před útočníkem a rodinu před vrahy, tak není hřích bránit se a vzpírat i když se něco takového děje skrze vládní moc a zákony.

To vše ovšem až ve chvíli, kdy byly vyčerpány všechny ostatní prostředky, moudrý člověk používá sílu proti lidem či se vzpírá vládě jen v krajnosti a velmi nerad. Navíc je třeba si v takovém případě zvážit náklady – je-li takové počínání moudré a proveditelné. Lidé v takovém případě mnohdy raději emigrují.

Úplně nakonec uvádím kratičký výňatek z prohlášení nezávislosti USA:

Máme za zřejmé tyto pravdy: Že lidé byli stvořeni sobě rovní, že každého z nich jejich Stvořitel obdařil několika nezcizitelnými právy, mezi nimiž je například život, svoboda a právo snažit se o dosažení štěstí.

K ochraně těchto práv jsou mezi lidmi ustanoveny vlády, které svou oprávněnou moc odvozují ze souhlasu těch, kterým vládnou. Kdykoli nějaká forma vlády začne místo ochrany tato práva ničit, mají ji lidé právo změnit nebo zrušit a ustanovit novou vládu, položit její základy na takových zásadách a zorganizovat její moc takovým způsobem, jaký se jim bude zdát nejlepší pro dosažení jejich bezpečí a štěstí.

Prozíravost nám ovšem přikazuje, aby dlouho zavedené vlády nebyly měněny z nepatrných a krátkodobých důvodů. Podobně i zkušenost ukazuje, že lidstvo raději strpí zlé, pokud se strpět dá, než aby prosadilo svá práva a zrušilo tu formu vlády, na kterou si již navykli. Ale pokud dlouhý řetěz zneužívání a útlaku, sledující trvale ten stejný cíl, jasně ukazuje na záměr snížit lidi až do naprostého despotismu, je jejich právem i jejich povinností takovou vládu svrhnout a zajistit pro svou budoucí bezpečnost nové strážce.