St 11. 6. 2008

Boží vůle a lidské touhy

Lukáš Makovička, Kázání
4750x přečteno
Boží vůle a lidské touhy

Můj pohled na Boží vůli se během let, co jsem křesťanem, dramaticky změnil. Když jsem byl mladý, můj názor na Boží vůli byl asi takový, že Jeho vůle je nám převážně neznámá. A je na mně ji nějak objevit. Dnes ale věřím, že Boží vůle pro náš život je zhruba z 95% známá a možná jen z 5% neznámá. (George O. Wood, The specific will of God)

Během jednoho rozhovoru s jistou katolickou dívčinou jsem se jí zeptal, jestli ví, jak na tom u Boha je – jestli si je jistá, zda to u Něho má dobré či ne.

Nevěděla. A ptala se, jestli by vůbec bylo dobré něco takového vědět, vždyť pak by člověk mohl zpychnout.

Namítal jsem jí, že pokud chci mít s někým důvěrný vztah, je jistota základním předpokladem. Jak mohu mít vztah s někým, o kom ani nevím, jestli mě nakonec pošle do pekla nebo ne? U koho nikdy nevím, jestli je na mne naštvaný nebo jestli to u něj mám dobré? U koho si nemohu být jistý, co po mně chce, ale zato si mohu být jistý, že když neudělám, co po mně chce, tak mi to pořádně osladí?

Podívali bychom se tedy společně na Boží vůli pro náš život, povíme si něco o tom, co je to zjevení, jestli má Bůh pro náš život plán, co se dá dělat na rozcestí a nakonec jak je to s našimi vlastními touhami.

1. Co je to „Boží vůle pro náš život“

Z celé Bible je zřejmé, že Bůh skutečně má svou vůli pro můj, ale i pro váš život. Někdy ale příliš nerozumíme, co je tím míněno.

Mít svou vůli pro život někoho jiného je věc, kterou i my děláme dnes a denně.

Můj táta měl svou vůli pro můj život, to znamená, že chtěl, abych se nějak choval, nějak žil a občas i něco konkrétního udělal.

To znamená, že například chtěl, abych nelhal, abych byl spolehlivý, abych se neopíjel a nemarnil čas a občas po mně chtěl, abych třeba vynesl koš.

Asi vám nemusím říkat, že jsem ne vždy jeho vůli pro svůj život poslouchal. Přeci jen, já jsem mnohdy měl svou vůli a zdála se mi lepší a vůbec.

Podobně tak je to s Bohem. I On má svou vůli pro můj život, to znamená, že chce, abych se nějak choval, nějak jednal a občas i něco konkrétního udělal.

Nic složitého.

Proč by mne Jeho vůle měla zajímat?

V podstatě ze dvou zásadních důvodů:

Vůle mého táty mne musela chtě nechtě zajímat, protože jsem žil v jeho domě, jedl jsem z jeho jídla, oblékal jsem se šaty koupenými za jeho peníze a kromě toho jsem byl jeho syn.

Právě tak by mne chtě nechtě měla zajímat Boží vůle, protože také žiji v Jeho domě, jím z Jeho jídla, užívám Jeho Zemi, On stvořil mé tělo i duši a stejně jako mému otci ani Jemu není jedno, co ze mne vyroste.

Jednou se totiž bude ptát.

Druhý zásadní důvod je, že Jeho vůle pro můj život je dobrá.

Jeden můj přítel má zlobivé dítě, které poměrně často lže a odmítá poslouchat. Jednou, když zase něco vyvedlo a ještě se smíchem vzdorně namítalo, že poslouchat nebude, jsem mu řekl: „K vlastní škodě neposloucháš.“

Ano, dokonce i u omylných otců je to tak, že děti často neposlouchají k vlastní škodě.

Ono tátové mívají přece jen aspoň dvacet let náskok a ví leccos o tom, jak to na světě chodí.

Čím spíše je tomu u Boha. Jeho náskok před námi není jen chabých dvacet let zkušeností, On už toho viděl…

A v 1. Korintským je jeden nádherný verš, který hovoří o lásce: „Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy“ (1 Kor 13:5).

Láska nehledá svůj prospěch, nejedná nečestně…

Pokud je tedy Bůh takový, nemusím se Jeho vůle bát, třebaže může být někdy nepříjemná a těžká.

2. Co je to zjevení

Druhá podstatná otázka je, jak onu Boží vůli pro svůj život poznáme?

To je nesmírně důležitá otázka, protože jestli něčí vůli neznám, jak podle ní budu jednat? A když si nejsem jistý, co po mně někdo druhý chce, jak to asi vyplním?

Jak tedy poznáváme Boží vůli?

To je jednoduché – stejně jako u lidí je to skrze zjevení.

Když se řekne „zjevení“, hodně křesťanů si pod tím představí nějaké mystické zážitky, vidění, či aspoň nějakého toho andělského posla.

Jenže celá věc je daleko jednodušší.

Totiž i když chceme poznat vůli druhého člověka, bývá tu nutné „zjevení“.

Proč?

No protože jinak jsme odkázáni na hádání a věštění z křišťálové koule, copak ten druhý asi tak může chtít.

Když spolu manželé žijí roky, pak leccos poznají i beze slov, bez toho, aby jim druhý jasně vyjevil svoji vůli, ukázal jim, co chce, ale ani oni se neobejdou bez „zjevení“.

John Bunyan ve své knize Svatá válka vyportrétoval duši člověka jako město obehnané vysokými hradbami, které nelze prorazit, a tak město mohlo být dobyto jen tak, že někdo zevnitř otevřel.

Právě tak je tomu s člověkem – chci-li poznat něčí mysl nebo srdce, pochopit, co druhý chce, jak často si to nelze vymoci, jak často prostě za ty hradby nevidím, nerozumím tomu, co se děje v mysli druhého.

A tak jsem odkázán na zjevení.

Odkázán na to, že mi druhý svoji vůli, to, co chce, nějakým způsobem vyjeví, nějak ukáže.

Abychom si rozuměli, většinou se to děje tak, že mi to prostě řekne. „Potřebovala bych, abys chvíli pohlídal dítě,“ je takové ukázkové zjevení manželčiny vůle pro můj život na následující půl hodiny.

Jako křesťané se mnohdy snažíme Boží vůli zjistit podle nějakých znamení, roun, shod okolností a podobných věcí, ale zkuste prosím někdy sami podobným způsobem „zjevovat“ svoji vůli někomu druhému.

Zjistíte, že to je docela problém.

Stejně tak já budu radši, když se mne někdo prostě zeptá, co chci, než když mi vhodí do schránky dopis, že pokud je moje vůle taková a taková, ať přijedu v zeleném autě v pátek třináctého na Moravské náměstí v Brně.

Ne že by Bůh takové věci nedělal, je-li to třeba, ale daleko raději svoji vůli zjevuje tak, jak to děláme i my – slovem.

To znamená, že nám ji prostě řekne.

Boží vůle, těch 95%, o kterých hovořil George Wood, je zjevená velice jednoduše a dá se snadno nalézt, pokud člověk chce.

Když chce můj šéf v práci někomu zjevit svoji vůli, tak napíše e-mail. Jinde jsou třeba směrnice pro pracovníky sepsané na nějakém veřejně dostupném papíře.

A nikdo by se neodvážil tvrdit, že šéfova vůle není zřejmá, protože je napsaná jen na papíře či v e-mailu.

Právě proto, aby ve vztahu člověk-Bůh panovala jistota a pokoj, ukázal Bůh lidem svou vůli jasně. Právě proto, abychom se nemuseli bát, že nás nakonec skásne za něco, o čem jsme ani nevěděli, tak Bůh svou vůli vyvěsil před celým lidstvem, nachází se po celé Zemi v tolika kopiích jako žádný jiný dokument.

Navíc dal každému svému dítěti průvodce – jmenuje se tuším Duch Svatý – aby nám Jeho vůli vysvětloval a jasně ukazoval. To je jeho hlavní úkol. Podobně jako když se chodíte ptát právníků, jaká je vůle státu v té a té věci, tak se věřící mají chodit ptát Ducha Svatého, protože On tu vůli zná skrznaskrz a umí v té psané vůli dobře hledat a krásně ji vysvětlovat.

Jen mi někdy připadá, že bychom Ho chtěli donutit, aby dělal kdejaké eskapády a zajímavé věci, vytvářel atmosféru a dělal něco, co zaujme davy, spíš než abychom využili služeb, které nám nabízí především.

Co má tedy Bůh ještě udělat dalšího?

Chcete-li tedy znát Boží vůli pro svůj život, pak mám pro vás čerstvé, zaručené zjevení přímo od Božího trůnu.

Za prvé, Bůh chce, abyste věřili v Ježíše Krista jako ve svého Spasitele od hříchu a pána (Jan 6:29). Tohle byla Ježíšova odpověď, když se lidé ptali, co od nich Bůh chce.

A jinde: Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost. (Ř 12:16)

Nebo třeba: Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu. (Fil 4:8)

A co třeba tohle: Proto buďte svatí, neboť já jsem svatý. (Lv 11:45)

A v dnešní době obzvláště neoblíbené: Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. (Jk 4:4)

Tak, to by bychom měli pár kousků na ukázku.

Děláte ty věci? Chováte se podle Boží vůle, která je jasně zjevená v těch jednoduchých slovech?

A pokud ne, proč se honíte za nějakou službou, za odhalováním nějaké tajné Boží vůle pro váš život?

Tak se podobáte synu, který říká svému otci: „Já bych tak chtěl činit tvou vůli,“ ale když přijde na věc, tak se vlastně ptá na otcovu vůli jen v jedné vymezené oblasti a jinde je mu docela šuma fuk – nesnaží se ji zjistit a jednat podle ní, i když není nic jednoduššího.

Slova, která řekla zakladatelka jednoho sirotčince, jsou více než pravdivá: „Příliš mnoho křesťanů hledá svou službu. Kdyby hledali místo, kde by mohli posloužit, měli by službu neustále.“

3. Má Bůh plán pro můj život?

Úsloví „Bůh má plán pro tvůj život“ je na mém osobním seznamu nenáviděných křesťanských klišé poměrně vysoko.

Ptáte se proč?

Inu, protože jsem viděl až příliš mnoho křesťanů, kteří se báli dělat dobré a prospěšné věci, protože si nebyli jistí, jestli to je v souladu s tím plánem, co prý má Bůh pro jejich život.

No a když to nebude v souladu s Jeho plánem, pak to samozřejmě zkrachuje, že?

Právě taková rčení jsou důvodem, proč bych byl rád, kdyby i křesťané používali jazyk Písma. Teologové nejvíce, ale často i ostatní křesťané vymýšlejí nové termíny a úsloví ve snaze problémy lépe postihnout, ale výsledkem bývá často nesrozumitelnost a nová slova mohou být zavádějící.

Bible totiž o nějakém „plánu pro můj život“ neříká ani čárečku.

Jistě, hovoří o tom, že Bůh má svou vůli pro můj život, ale plán?

Stejně tak je jasné, že můj táta měl svou vůli pro můj život – chtěl ze mne mít zodpovědného a spolehlivého synáčka – ale že by měl plán? To bych si nedovolil říct.

Jistě, jeden můj přítel se dal slyšet, že svému synáčkovi naplánoval aspoň dva doktorátky, nicméně to ještě prověří čas.

Jistě, Bůh dává lidem občas úkoly, právě tak jako můj táta někdy chtěl, abych něco udělal, ba, dokonce si i občas někoho (ale ani zdaleka ne všechny) povolá a oddělí pro nějaký zvláštní úkol – jako třeba apoštol, pastýř nebo učitel, ale že by měl plán?

Jestliže má Bůh plán pro můj život, k čemu mi dával vůli? Proč mi vůbec dával schopnost se rozhodovat? Aby ji mohl zase znásilnit?

Bible jasně ukazuje, že Bůh má k našemu životu co říci, že jsou věci, do kterých bude mluvit, ale není pravda – a ani Písmo to nikde neukazuje – že by člověk měl nějakou od Boha předem určenou cestu, po které se má životem ubírat.

Ve dvaceti půjde na strojárnu, pak se přestěhuje do Brna, kde bude deset let pastorovat sbor, ožení se Aničkou Novákovou a bude mít deset dětí, z toho tři romské adoptované. Jo, ještě jsem zapomněl na službu, tak třeba, no, co je dneska moderní, co třeba chvály!

Ne! Nic takového Bůh neplánuje! V takových věcech Písmo jasně říká, že nám rád poradí (o tom ještě dále), ale rozhodnutí je na nás!

A jestliže nám dal svobodu, proč by nás měl potom trestat za to, že ji využíváme a jednáme podle své vůle? Mít svou vůli a i mít silnou vůli, to není žádný hřích! Naopak, je to definiční znak svobodného člověka – svobodný jedná, jak chce, otrok musí jednat, jak chtějí druzí.

A Kristus nás přišel osvobodit, abychom už neotročili hříchu. Nepřišel nám jen vyměnit pouta! Když ještě bylo v Americe otroctví, jeden pastor ony otroky kupoval a pak jim dával svobodu. Co by to bylo za svobodu, když by od té doby museli dělat úplně všechno, jak si on zamane? Kdyby jim nadekretoval celý život? Jistěže byl pastor rád, když mu někdo z nich sám přišel pomoci s jeho úkolem, jistěže jej hřálo u srdce, když viděl vděčnost a když poznal, že si osvobození své nově nabyté svobody váží, a tak žijí příkladný život.

Ale dal jim svobodu.

A co víc, Bůh nám slibuje, že u Něj můžeme hledat pomoc pro každé dobré dílo – bez ohledu na to, jestli to bylo v nějakém tom Jeho plánu, či se to vylíhlo ryze v naší Duchem proměněné a ke Kristovu obrazu obnovené mysli.

To proto, že jsme Jeho děti.

4. Na rozcestí

Bible hodně mluví o cestách. My víme, co to jsou cesty – je to, když se naše tělo potřebuje přemístit prostorem třeba z Brna do Prahy. Máme nějaký cíl, někam jdeme a na výběr máme mnoho cest.

Některé jsou ovšem lepší a jiné horší. A může se stát, že když člověk vybere jó špatnou cestu, nemusí dojít či na ní někde může přijít k úhoně.

Cesty, o kterých mluví Písmo, jsou cesty duše. Ta se nehýbe prostorem, ale časem. Ale také má nějaký cíl, někam se chce dostat a také si může vybrat z nespočtu cest, kudy se může dobrat vytouženého výsledku.

A i zde platí, že některé cesty jsou krátké a jiné delší, že zkratky obvykle bývají nejdelší vzdáleností mezi dvěma body a na některých cestách člověk může přijít k úhoně či dokonce o život.

A je hloupost tvrdit, že na cestě nezáleží.

Nu a občas se stane, že člověk přijde na rozcestí a náhle neví kudy kam.

Co se týká cest, Bible ukazuje Boha jako pomocníka. Má zájem. A jako i my ukážeme ztraceným dobrodruhům správnou cestu, známe-li ji, tak i Bůh ukáže správnou cestu těm, kdo se Ho bojí. Vždyť je psáno: Jak je tomu s mužem, jenž se bojí Hospodina? Ukáže mu cestu, kterou si má zvolit. (Ž 25:12)

Čili zde máme od Všemohoucího nabídku: „Pokud nebudeš vědět, kudy se máš dát, kterou cestu si zvolit, můžeš přijít za mnou a probereme to.“

Není to nařízení: „Běda jak si zvolíš jinou cestu než tu nejlepší, to bychom nebyli kamarádi.“

Je to nabídka a možnost daná nám proto, že na Zemi jsou cesty nebezpečné a že my často neznáme tu správnou. Pokud si zvolíme špatnou cestu, Bůh se neurazí a neřekne si: „Tak, odteď už s ním nepromluvím.“ V Bibli je dost příkladů lidí, kteří si zvolil špatnou cestu, a když se jim to vymstilo, Bůh jim stál po pravici a hasil nejhorší.

Ale v každém případě je moudré a vyplatí se vyměnit své cesty za ty Jeho – jsou spolehlivější a bezpečnější.

5. Lidské touhy

U nás doma byla mezi rodiči a dětmi taková tichá dohoda: Když nemáš jasný úkol, dělej si co chceš, pokud to není zakázáno. A tak, když jsme neměli od rodičů co na práci, hrávali jsme si na indiány a dělali všelijaké vylomeniny.

I jako děti jsme měli své touhy, něco jsme chtěli, a i když tu byly i jiné vůle ovlivňující náš život – ať už rodiče nebo třeba učitelé – když jsme měli volno, mohli jsme si dělat, co jsme chtěli.

A právě tak je tomu i ve vztahu s Bohem.

Bible má ovšem k našim lidským touhám také co říci:

Za prvé, touhy mohou být dobré, ale i špatné. Někdy chceme dobré věci a jindy zase špatné. Kdybych třeba toužil po manželce svého bližního, je to taky touha, ale je špatná. Takovou nemáme poslouchat ani se ji snažit naplnit, ale naopak ji umrtvit: Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou. (Kol 3:5)

Otázka ovšem je, jak se pozná dobrá a špatná touha?

I to je poměrně jednoduché. Bible říká: Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce, (Žd 4:12) a jinde, že „hřích je porušení zákona“ (1 J 3:4).

Musíme se tedy podívat, jestli proti naší touze není žádné přikázání, a pokud žádné takové není, pokud neděláme něco, co máme zakázané, je z pohledu Písma všechno v pořádku.

Pokud tedy budu toužit po ženě svého bližního, nebo prostě po jiné, přestože jsem již ženatý, pak se mi Písmo staví na odpor a rozsuzuje tuto mou touhu jako špatnou. Ale pokud budu toužit po ženě, která není vdaná a i já jsem svobodný, pak se proti této touze žádný zákon neobrací, žádné nařízení proti tomu není, a tak tedy mohu toužit svobodně, pokud chci.

Co je hřích a co není hřích se poznává pomocí zákona, tj. jasných a konkrétních přikázání, a člověk si může vždy položit zcela jednoduchou otázku: „Je někde v Bibli jasné přikázání, že tohle nemám/nesmím dělat?“ Pokud není, pak mohu v té věci žít a jednat v klidu a pokoji.

Dlouhým čekáním zemdlívá srdce, kdežto splněná touha je stromem života. (Př 13:12)

Dál nám Bible o touze říká, že když se splní, je jako strom života, člověku je sladko v duši, a je naplněný, nasytí se tím, že se splnila jeho touha, když dostal to, co chtěl. Tedy touha i splnění touhy je věc dobrá.

Lenoch jen touží a ničeho nedosáhne, kdežto pilní se nasytí tukem. (Př 13:4)

I lenoši mají své touhy a spoustu by toho chtěli, ale nejsou ochotni pro její splnění nic udělat. Takové jednání Bible nijak zvlášť nechválí. Zajímavé na tom je, že i touha po Bohu je prostě touha a i tady platí, že pokud já po Bohu jen „toužím“, ale nejsem ochoten jej hledat, vyvinout nějaké úsilí, abych svou touhu naplnil, pak mi Bible říká: „Ničeho nedosáhne.“

Je ovšem rozdíl mezi leností (já toužím, ale nechce se mi pro splnění té touhy pracovat), a tím, když nevím, co bych pro její splnění mohl udělat, nebo když jsem prostě odkázán na čekání, protože již není nic, co bych pro splnění své touhy mohl udělat. Takový člověk není lenoch. I Elijáš trčel tři roky u Kerítu a v Sareptě, třebaže měl velikou touhu po záchraně Izraele. I čekání je svého druhu „práce“, kdy třeba farmář čeká na úrodu, pekař než se mu dopeče chleba. Proto u něho také zemdlívá srdce.

Z toho všeho vidíme, že Bible nás povzbuzuje, abychom touhy měli (ale dobré touhy – tj. jakékoli jiné než zlé) a pokud je máme, abychom napjali své síly a pracovali pro jejich uskutečnění.

Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi. (Ž 63:2)

A teď k tomu poslednímu. David píše o touze po Bohu, dokonce že touhou po Něm hyne, a asi nikdo by se neodvážil říct, že to byla touha špatná. Naopak, byla veskrze dobrá a přínosná. Přesto i pro takové případy Ježíš říká následující věc:

Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby?Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. To je ten člověk´, řeknou, `který začal stavět, ale nemohl dokončit.´ Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. (Lk 14:28–32)

Toto vše Ježíš říká v souvislosti se spasením duše, s následováním Jeho samotného, a jaká touha by mohla být lepší než stát se Jeho učedníkem? Tady vůbec není otázka o tom, jestli je to touha dobrá nebo špatná. Ale přesto, Ježíš učí, že si má člověk sednout, popřemýšlet a zvážit, zda je ochoten nést náklad pro splnění té touhy, jestli má dost, jestli je ochoten snést protivenství, přestát útrapy a vynaložit úsilí, aby svou touhu splnil.

To vždycky, při každém takovém našem rozvažování zahrnuje i zvážení rizika. Ano, člověk někdy po něčem touží, ale nemá zajištěno, že i přes veškeré úsilí a námahu nakonec jeho touha dojde naplnění. I tady platí to stejné – já přeci tohle „riziko“ mohu započítat do svého zvážení nákladu a pak si říct, jestli mi i ta možnost splnění touhy stojí za námahu, jestli to „risknu“ i přes to, že není stoprocentně jisté, jestli vše vyjde tak, jak bych si přál.

I náklady mohou být různé. Spurgeon říkával: „Mohu udělat leccos proto, abych měl dobré vztahy se svými přáteli, ale jít kvůli tomu do pekla, to je trochu více, než si mohu dovolit.“

Čili co se týká jakýchkoli tužeb jsou tu dva zkušební body:

  1. Není to špatná touha? Neobrací se proti ní nějaké přikázání Písma?
  2. Pokud to není špatná touha, spočítal jsem náklad? Jsem ochoten pracovat, přinášet oběti a třeba i čekat, aby se naplnila, a to třeba i přesto, že se tak nemusí stát? Stojí mi výsledek za práci a úsilí, které budu muset vynaložit? Nepřijdu kvůli své touze o něco, co je mnohem podstatnější?

Závěr

  1. Bůh má svou vůli pro náš život – chce, abychom se především nějak chovali, nějak jednali a občas i něco dělali. Má na to právo ze své pozice Stvořitele a Jeho vůle pro nás je dobrá, je pro nás prospěšná.
  2. Svou vůli dává jasně poznat komukoli, kdo ji poznat chce. Není to něco tajného, co se dost dobře nedá poznat, Jeho vůle je veřejná a Bůh chce, aby ji lidé přesně a jasně znali. K tomu účelu dal především Písmo a Ducha Božího, který ho vysvětluje a vykládá.
  3. Bůh dal lidem svobodnou vůli a tak nám ve věcech, kde to přímo nezakázal či nepřikázal, dovoluje rozhodnout se svobodně podle svého. To zahrnuje i takové věci jako manželství, volbu povolání, místa pobývání či toho, jak budu zrovna já prokazovat dobro druhým a sloužit jim. Nemá nějaký „jediný správný plán pro můj život,“ který když nenajdu, pak je to se mnou zlé. Některé (ale zdaleka ne všechny) lidi si ovšem povolává pro zvláštní úkol.
  4. Protože život je jako cestování spletí cest, z nichž mnohé jsou kvůli hříchu nebezpečné, nabízí Bůh lidem, kteří se Ho bojí, že jim s výběrem jejich cesty životem pomůže.
  5. Jako lidé můžeme a máme mít i své touhy. Pokud nejsou zlé, tj. neporušují Boží zákazy a příkazy, pak nás povzbuzuje, abychom pro jejich splnění něco udělali a bývá i ochoten nám s tím pomoci. U každé touhy ale máme zvážit náklad – jestli nám splnění oné touhy stojí za to, co bude třeba pro to vykonat a vynaložit.