St 9. 7. 2008

Proste, oč chcete

Lukáš Makovička, Ostatní
2306x přečteno
Proste, oč chcete

V trůnní síni krále králů a pána pánů to onoho dne zvláštním způsobem šumělo a ševelilo. Od úst k ústům se šeptem nesla prazvláštní novina – někteří, kdo ji slyšeli, potřásali hlavou s pocitem, že nad toto jsou již přeci dávno povzneseni, jiní zase téměř tajili dech, neb podobné otázky honily se hlavou i jim, neměli však odvahu vznést je v přítomnosti Nejvyššího.

„Taková silná slova,“ šeptal první, „že prý jde o to, jestli král není lhář! No taková opovážlivost! To já bych se neodvážil něco takového ani šeptem vyslovit!“ „A to prý jde jen o nějaké králíky, či co,“ přizvukoval mu druhý, „kvůli takové malichernosti riskovat králův hněv, no je ten mladík vůbec při smyslech?“

Jenže on tam pořád stál, mladý, nezkušený, neostřílený lety bojů a zápasů, ale s tou stejnou naléhavostí domáhal se vstupu ke králi, jde prý o královo slovo.

Až si šumu v sále všiml i sám Panovník…

<><

„Co se děje, proč je v sále takový šum a neklid?“ otázal se muže stojícího mu po pravici.

„Vaše Výsosti, moc se omlouvám,“ poníženě odpověděl onen muž, „hned to napravíme, zdá se totiž, že si jakýsi nevědomý mladíček, jemuž ještě teče mléko po bradě, pouští příliš hubu na špacír a neuváženě pronáší hloupé řeči.“

„A o co jde?“ tázal se Panovník dále, zjevně zaujatý.

„Pane, něco takového snad ani není hodno tvé pozornosti,“ omlouval se zjevně zahanbený muž, „říká totiž, že jde o spolehlivost tvého slova, a všichni přeci víme, že je naprosto spolehlivé. A já se téměř stydím vyslovit před Vaší Výsostí bláhovost, s níž před tvůj trůn přišel.“

„Víš,“ opáčil mu Panovník, „jestli mé slovo neobstojí proti zvídavým otázkám maličkých a dítek, pak za moc nestojí.“

„Přiveďte ho sem…“ pronesl rozhodným hlasem do napjatého ticha, jež náhle zahalilo místnost.

<><

„Pane, stojíš si za slovy, která jsi kdy pronesl?“ otázal se onen mladíček krále, když jej přivedli před trůn, a mnozí si se zaujetím povšimli, že v jeho tváři nebylo ani za mák vzpurnosti (mnozí se totiž domnívali, že je jí postižen), spíše otázka v očích a tichá naděje, že konečně nalezne někoho, na jehož slovo se bude moci spolehnout.

Ale něco se seběhlo a on si už náhle nebyl tak jistý…

„Pověz mi tedy, co se stalo,“ vybídl ho laskavě král.

„Vaše Výsosti, mám práci, kvůli které musím dojíždět až do druhého města, a protože se někdy musím zdržet až do noci, občas jezdím zpět domů až za tmy,“ započal onen mladík své vyprávění. „A stalo se mi nedávno, že jsem celou cestu až domů trnul strachy, protože to vypadalo, že se na mě domluvili snad všichni zajíci, kteří žili v onom lese, a soutěžili o to, kdo přeběhne blíž před mým autem. Několikrát jsem musel strhnout volant a bál jsem se, abych se někde nevyboural.

Pak minul týden a já jsem musel jet zase za tmy domů – a znovu jsem si na onu noc vzpomněl a bál jsem se. Jenže pak se mi vybavila slova, která jsi nám řekl: ‚Proste, oč chcete, a já to udělám,‘ a tak jsem tě prosil, aby mi už zajíci podruhé do cesty nevbíhali a neděsili mne tak. První půli cesty jsem nepotkal ani jednoho, jenže pak se to stalo znovu a zase.

Nediv se pak, pane, že se ptám, jestli myslíš svá slova vážně a jestli si za nimi stojíš a jsi ochoten podle nich i jednat. Neprosil jsem přeci o nic zlého ani zbytečného – skutečně by se mohlo stát, že bych havaroval – a zcela jistě se něco takového nacházelo ve tvé moci – vždyť pro tebe nemůže být nic jednoduššího, než svému stvoření určit pro jednu noc jinou cestu.

Pane, nechci tě nijak urazit,“ rozpřáhl mladík rozpačitě ruce, „jen je pro mne nesnadné se v tom všem vyznat…“

„Za svými slovy si stojím,“ pronesl rozvážně král a v očích neměl ani stopy po výsměchu či uražené pýše, „vždyť jsem řekl, že dříve pomine nebe i země, než jediná čárečka a písmenko z mých slov. Jen mi dej šanci,“ pokračoval, a vlídně se na mládence usmál, „abych ti svá slova vysvětlil.“

Tiché přikývnutí dostalo se mu v odpověď a plaménky naděje v chlapcových očích se zase rozhořely…

„Zaprvé si musíš uvědomit,“ začal král, „že jsem neřekl ‚nařizujte, a já to udělám,‘ ale ‚proste, a já to udělám.‘ Víš, jaký je mezi tím rozdíl? Kdybych vám řekl ‚nařizujte,‘ pak bych se stal jen vaším služebníkem – džinem z láhve, který by musel splnit vše, co byste žádali. Uvědomuješ si, jak by bylo něco takového nebezpečné? Všemohoucí Bůh, který se svou mocí a silou, se všemi svými možnostmi, bude slepým služebníkem člověka s jeho mnohdy převrácenými a nemoudrými žádostmi a touhami? Nástrojem v jeho hříšných rukách? Copak bych něco takového mohl dopustit?“

„Nezlob se, pane,“ opáčil mladík, „rozumím tomu, co říkáš, ale pak se mi tvá slova zdají být poněkud ukvapená a nedomyšlená.“

„Ba ne,“ odporoval mu král, „každé mé slovo je protříbené, a já vždy říkám, co mám skutečně na mysli, není třeba v mých slovech hledat skryté významy a utajené úmysly. Jen si občas trochu nerozumíme…“

„Před mnoha a mnoha lety,“ pokračoval král, „žil v zemi perské mocný král jménem Achašvéroš. Ten měl královnu jménem Ester a právě tato královna jednou kvůli veliké tísni vešla bez pozvání až na jeho dvůr, aby si od něj něco vyžádala. Za neohlášený vstup ke králi hrozil trest smrti, ale když se král na Ester onoho dne podíval, našla u něj zalíbení a on k ní natáhl ruku se zlatým žezlem.

‘Co si žádáš,‘ ptal se jí potom, ‚řekni, co chceš, a já to udělám. Až do poloviny království ti bude vyhověno.‘

Achašvéroš sice Ester omezil prosbu ‘jen’ na polovinu království, ale přesto je to dost podobné – musíme spolu zjistit, co tím král myslel.“

Mládenec jen tiše pokýval hlavou a tiše poslouchal dál.

„Za prvé je vidět,“ pokračoval král, „že taková nabídka byla míněná vážně. Král očekával, že Ester bude mít nějakou vážnou prosbu. Kdyby mu řekla: ‘Á, miláčku, postav mi prosím tří letní paláce a jeden zimní,’ král by jí snad prosbu splnil, ale už by jí možná nikdy podobnou nabídku neučinil. Vážná nabídka si žádá vážnou odpověď.

Za druhé králem zůstával Achašvéroš. Jen si představ, že by Ester žádala, aby určitým neblahým způsobem zasáhl do řádu svého království – třeba popravil své osvědčené správce krajin a místo nich dosadil nějaké Esteřiny známé – lidi, kteří by neměli ani zdaleka takové schopnosti a pod jejichž správou by říše upadala. Jistě, bylo by to ‘do poloviny království’, ale co myslíš, vyhověl by jí?”

„Asi ne,“ uznal tiše chlapec, „vždyť král má přeci povinnosti i ke svým poddaným.“

„Nezapomeň také na to, že já jsem jak král, tak i tvůj otec. Jako otec své děti vychovávám a občas je i metlou sešvihám. Víš, viděl jsem jednoho dne dítě, kterému bylo vždy okamžitě dáno, co chtělo. Sedělo znechuceně a znuděně před obrovskou hromadou věcí, kterých si ani trošku nevážilo. I když dám svým dětem, oč mne poprosí, ano, udělám to rád, přesto vychovat je v silné, zdravé a zodpovědné lidi je pro mne přednější.

A tak nám tu zůstala poslední otázka: Copak Achašvéroš myslel tou nabídkou?

Víš, onen král tím říkal, že chce, aby mu Ester předložila své prosby a pokud bude jen trochu moci, pokud to bude vidět za dobré, spravedlivé, moudré a přínosné, pak jí bude její prosba splněna. Král jí učinil takovou nabídku, aby věděla, že se ze všech sil vynasnaží její prosbu splnit.“

„Ale pane,“ namítal nespokojeně chlapec, „co bylo na tom říct pár zajícům, aby šli večer jinudy, špatného, nespravedlivého, nemoudrého nebo škodlivého?“

„Jednou jel jeden muž na koni v bouři,“ začal král tiše vyprávět, „vítr s ním mával ze strany na stranu, déšť ho promočil až na kost a blesky šlehaly všude kolem něj. Musel však jet dál a tak ke mně volal: ‚Pane, ukonči prosím tu bouři,‘ protože jel po pláni a bál se o svůj život.

Slyšel jsem jeho volání ještě než slova opustila jeho rty a shlédl jsem na něj. A nyní poslyš – bouře byla zlá, ale země v ty dny potřebovala závlahu. Stvořil jsem nebesa i zemi a všemu jsem dal svůj řád – i větrům, aby vály, i dešti, aby padal, i bouřím, aby šlehaly blesky, i zajícům, aby běhali lesem. A neruším svůj řád, pokud to není opravdu nutné.

Podíval jsem se tedy na onoho muže a bouři jsem nechal vát a hřmít – nebylo nutné zbytečně rušit řád od věků zakovaný ve stvoření – ale postavil jsem se vedle toho muže a chránil jsem ho, aby mu ani vlas z hlavy nespadl, a jeho život zůstal ušetřený.“

„Máš pravdu, pane,“ uznal téměř s úlevou mládenec, „nebylo třeba dělat zázraky a znamení a já jsem přeci jenom člověk – tolik toho nevím a co se mi zdá moudré, nemusí se zdát moudré tobě. Jen, pane,“ dodal téměř šeptem a vypadal náhle před trůnem Všemohoucího tak zranitelný a slabý, „zdálo se mi zrovna v ony dny, že jsi mi tak daleko a že má slova k tobě snad ani neproniknou. Nemohl jsi to udělat aspoň proto, abych věděl, že ti na mně stále ještě záleží? Říkáš přeci, že mne máš rád, nebo ne?“

Tehdy král povstal a plný vážnosti smíšené s tichým soucitem si vyhrnul rukávy až k loktům a na světle se znovu ukázaly jizvy, jizvy po hřebech, které protkaly jeho zápěstí…

„Kvůli tobě,“ pronesl vážně do užaslého ticha trůnního sálu, „jsem opustil všechnu tu slávu, kterou vidíš kolem, a stal jsem se člověkem – se vší bídou, trápením a bolestí, které jste poddáni.

Kvůli tobě,“ naléhal se slzami v očích, „jsem šel až na kříž, nechal jsem si probít své ruce hřeby a svůj život jsem položil jako bych byl nějaký zločinec.

Kvůli tobě,“ připomínal, „jsem to vše udělal ještě ve chvíli, kdy jsi o mně nechtěl ani slyšet, smál ses i jen myšlence na mne, má slova jsi neposlouchal a svého Stvořitele jsi zapíral. Vykonal jsem to, abys ty nemusel stát jednou před mým Otcem a zodpovídat se za vše zlé, co jsi provedl, za každou bolest a trápení, jež jsi způsobil.

Položil jsem svůj život za tebe,“ šeptal tiše, s láskou a soucitem, „a kdyby nějaký přítel zemřel dobrovolně místo tebe, copak by ses ještě ptal, zdalipak tě měl rád? Co by měl ještě udělat víc? Jak ještě ti svou lásku dokázat? Proč se tedy při každé příležitosti znovu ptáš, jestli tě mám rád, a žádáš nové a nové důkazy mé lásky? Víš, že ti mnohdy odpovídám, mnohdy tvou víru podepřu a upevním, ale když jsem za tebe položil svůj život, proč bys nemohl mít víru Šadracha, Mešacha a Abed-nega, víru tří mužů stojících před ohnivou pecí, nevědoucích, zdalipak jejich život zachovám, nebo jestli je vydám smrti, ale přesto tiše vyznávajících před mocnými země: ‚I kdyby nás vydal smrti, přesto v něho budeme doufat‘?

Proč bys mi nemohl věřit, zemřel-li jsem za tebe, že cokoli se stane a jakkoli odpovím na tvé prosby, i kdybych snad ani tvůj život neušetřil, že tě stále mám rád a chci pro tvůj život jen dobré, a že vše dělám podle moudrosti a poznání lepšího, než ty kdy budeš mít?

Proč bys měl při každé těžkosti žádat nová znamení a důkazy o mé lásce?

Proč bys mi nemohl prostě věřit, že tě stále mám rád?“