Po 28. 7. 2008

Zábavní park

Zábavní park

Přiblížil se opět den svátku a Pán a jeho učedníci jdou v zástupu ostatních prašnou cestou k chrámu. Už zdálky vidí jeho vysoké zdi, zlatem zdobené veřeje a množství lidí proudící ven a dovnitř.

„Mistře, vidíš ty krásné stavby? Tu nádhernou architekturu?“ ptá se Petr, „Skutečně to je dům Boží, to je vidět na první pohled,“ dodává v tichém obdivu.

Mistr se však nezdá být příliš unesen nádherou a dechberoucí podívanou. Namísto slov obdivu se nevěřícně zaposlouchá do větru a tiše potřásá hlavou. „Já ale slyším zvuk rozpustilých písní,“ zašeptá.

„Ach ne, už zase,“ šeptají si mezi sebou znepokojeně učedníci, když vidí, jak jejich Pán splétá kožené řemínky do pořádného biče. Mají už svoje zkušenosti, viděli dříve, jak s ním jejich Mistr umí zacházet.

Jenže Mistr na ně nedbá. Dívá se na nádvoří pohanů v domě svého Otce, kde se pořádají koncerty, hrají hry a lid se baví při kdejaké taškařici, dívá se i na druhé nádvoří, kde kněží vyučují lid, jak si malovat nehty, pečovat o počítač a vést firmu, a s upřenou pozorností dál splétá kožené řemínky.

„Ale Pane,“ osmělí se nakonec jeho učedníci, „snad na ně nechceš zase jít s bičem! Podívej se, vždyť nedělají nic špatného! Vidíš snad na těch věcech něco zlého?“

„Vy nevidíte?“ otočí se na ně a oni si se znepokojením všimnou, že tomu tichému a mírnému plane v očích hněv. „Nevíte, že zlé věci jsou i ty, které se nedrží svého místa? Je v pořádku vykonávat potřebu na místech k tomu určených, ale zkuste to dělat na veřejnosti s tím, že to není nic špatného, a uvidíte, jak vás poženou! Můj dům měl být domem modlitby a oni z něj udělali zábavní park!

Kde tu vidíte modlitbu? Á, možná támhle v rohu pod lavicí by se nějaká našla! Kde je Boží Slovo a jeho vyučování? Tu a tam o něm zaslechnete, ale musí se proškrtat a upravit vkusu těch, kdo by ho celé nesnesli. Kde je skutečné společenství svorných srdcí? Copak místo něho nevidím akce a aktivity, rádoby společné věci bez skutečného upřímného sdílení srdcí?“

Ach ne, už zase, myslí si zaražení učedníci a první svist biče protíná vzduch…

<><

Proč jsem proti hrám a zábavě v církvi? Důvody jsou v zásadě tři:

1. Nikde v Bibli nevidím, že by nějaký Boží služebník organizoval či vymýšlel hry pro lid. Učili, napomínali, volali k pokání, ale ani Pavel, ani Ježíš, ani David, ani proroci, ani Mojžíš, ani kdokoli z dalších lidí v Písmu nepořádal pro lidi zábavu a hry. A už vůbec ne v Božím jménu, aby tvrdili, že je to poslal dělat Bůh sám!

Někteří lidé mi namítají, že přeci Pán Ježíš taky proměnil vodu ve víno a chodil na svatby, nicméně to je naprosto jiná věc, než pořádat zábavu pro lidi. Na svatby chodím také a není to kvůli zábavě a co se týká vína, Ježíš to udělal až na naléhání své matky – tedy ne kvůli lidem, ale kvůli ní.

Ony věci skutečně mají své místo! Vedl jsem děti ve skautském oddílu a vím, jak neocenitelné místo má hra při výchově. Jak se děti mohou leccos naučit právě při hře a skrze jednu hru mnohé pochopí lépe, než kdyby jim to člověk hodiny ládoval do hlavy.

Také skutečně není nic zlého na tom jít si odpočinout k filmu, knížce, skočit si bungee-jumping či pádlovat na lodi. Ale takových možností má dnes člověk kolem dost a dost – proč by se měla i církev stát zábavním parkem, když je takových parků kolem jako písku v moři? Takové věci nepatří k tomu, co by měla dělat církev. Jako nemocnice má pacienty léčit a ani trošku nevadí, když se je nebude snažit zabavit, tak církev má lidi vést k Bohu a především je učit žít a u toho ani zdaleka nevadí, když se to dělá bez zábavy. Právě naopak, zábava onomu cíli jen a pouze překáží.

Jeden člověk říkal, že by církev měla přestat bavit kozly a začít krmit ovce. Boží církev má být domem modlitby, nikoli zábavním parkem.

2. Co člověk zaseje, to také sklidí. Dnes máme sklony se domnívat, že takové „neškodné“ věci nenesou své ovoce. V tom se ovšem mýlíme – všechno má svoje ovoce a ovoce zábavy a lehkého, nezávazného žertování se jmenuje povrchnost.

Divíme se ovšem, když ono ovoce začneme sklízet – lidé se odmítají bavit o hlubších věcech, nezajímá je učení Písem o životě, neřkuli aby se snad podle něj také řídili!

Lidé mi namítají, že přeci právě díky té zábavě navážou kontakty a vztahy a pak že teda bude ta evangelizace.

Co se mne týká, tak mi to zaprvé nepřijde fér vůči Bohu ani vůči lidem. Vůči lidem, protože s nimi hrajeme pokryteckou hru, kdy je zveme na zábavu, ale naše úmysly jsou ve skutečnosti jiné. Bible takovému jednání říká podlost, třebaže je to taková ta „svatá“ podlost, že? Vůči Bohu, protože Mu tím dáváme najevo, že Jeho evangelium není dost dobré na to, aby přitáhlo lidi – že na to zkrátka dneska ryby neberou. Vzhledem k tomu, kolik Ho právě tohle evangelium stálo, si myslím, že to je pořádná urážka.

Za druhé, všiml jsem si, že pokud se chci s lidmi bavit o vážných věcech, pak je zábava skutečně pouze překážkou a přítěží – člověk, který se právě „dobře baví“ a společnost, která má plné hlavy zábavy, nemá vůbec chuť se bavit o vážných věcech, mezi které víra bezpochyby patří. Zábava plodí povrchnost a povrchnost plodí nezájem o změnu života – vždyť to je taková nudná a nezajímavá věc!

3. Velmi se mi líbila slova současného vedoucího Assemblies of God, George Wooda. Říkal, že mu na začátku jeho služby dal jeden přítel tuto radu: „Georgi, pamatuj, že to, co budeš dělat, abys lidi přilákal, budeš muset dělat, i aby sis je udržel. A tak pokud budeš lítat na každé nové vlně učení, jen aby sis získal lidi, budeš muset následovat i každou další, aby sis je udržel. Zatímco pokud budeš kázat čisté Slovo Boží, aby sis lidi získal, budeš muset dělat jen to, aby sis je také udržel.“

Jeho přítel mu to říkal v souvislosti se „sledováním křesťanských trendů v učení“, ale ona věc platí obecně. Pokud lidi nalákáme na zábavu, budeme je muset bavit, abychom si je udrželi. Celá věc je navíc o to horší, že oni po čase „dospějí a zanechají dětinských věcí“, jinými slovy vyrostou, založí si rodinu, budou mít děti a náhle budou řešit úplně jiné starosti; a tu je ona zábava přestane táhnout – a odejdou.

Na Boží Slovo se dnes skutečně nedají okamžitě nalákat zástupy – ale brána do nebes byla přeci vždycky úzká. Bůh si však víc cenil Jozua a Káleba, než milionu reptajících Izraelců – právě tak, jako si hledač drahokamů více cení jednoho diamantu, než tuny uhlí. Chceme-li se tedy líbit Bohu, více radosti Mu uděláme jedním učedníkem, než tisíci sympatizanty.