12. 9. 2008

Spor a svár

Lukáš Makovička, Kázání
2991x přečteno
Spor a svár

S nikým neměj spory bez důvodu, jestliže se proti tobě nedopustil zlého. (Př 3:30)

Každého dne se ten proud line ze země k nebesům…

Ne, není to proud chvály a uctívání, není to řeka projevů úcty a obdivu a želbohu se ani nedá říci, že pramení jen z úst bezbožníků. Vždyť jak často z týchž úst vychází žehnání i proklínání.

Ba ne, voda téhle bystřiny je zakalená, plná jedu a bolesti. Křičí, ječí, dožaduje se, dupe nohou a tříská nádobím, vyčítá, bije do tváře, ponižuje a zašlapává.

Vody Meriby, vody sváru…

Podívali bychom se tedy společně, co je to spor a svár, jak se dá řešit, kdo a co je jeho častou příčinou, kdy se z výměny názorů stávají spory a proč je mnohdy dobré neodporovat zlému člověku.

1. Co je to spor a svár

S nikým neměj spory bez důvodu, jestliže se proti tobě nedopustil zlého. (Př 3:30)

I když si to mnohdy neuvědomujeme, spor je těsně spojen s právem. Však také právě proto se tomu, co se děje u soudů, říká soudní pře či soudní spor. A když si nad celou věcí zapřemýšlíme, tak zjistíme, že ve chvíli, kdy se s někým hodláme přít, myslíme si, že máme na něco právo.

Já mám právo, aby mne druhý poslechl a jednal tak, jak chci já.

Bible netvrdí, že kdo začíná spor, je automaticky vinen, ba ne. Existuje něco takového jako odůvodněný spor – podle našeho verše je to ve chvíli, kdy se proti mně někdo dopustí něčeho zlého.

Když mne někdo okrade a já zjistím, kdo to je, mám s ním spor – chci, aby mi ukradenou věc vrátil. Jak bývá dobře známo, většina zločinců je dle svého mínění v jádru nevinných, a tak dotyčný nemusí mít žádnou upřímnou touhu jednat tak, jak chci já. V té chvíli s ním mohu (ale nemusím) vejít do sporu – budu po něm ukradenou věc vyžadovat ať chce nebo nechce, a pokud nebude ochoten, pak to poženu výš a občas takové věci končí právě u soudů.

Ne každý spor je ale oprávněný.

Lidé se totiž mnohdy dožadují svých „práv“ i ve chvíli, kdy žádná nemají. Diskutující na internetu se rozčilují, že „přece mají právo na svobodu svého slova na cizích stránkách“, dnešní „svobodně vychované“ děti se dožadují svého práva dělat si, co chtějí, a nikdo jim do toho nesmí mluvit, manželky se hádají, protože přece mají právo na to, aby manžel udělal to či ono, a nadutci chtějí mít právo být vyslechnuti a poslechnuti.

V České Republice nyní vyrůstá něco, čemu říkám „svárlivá generace“, děti, které byly od malička poučovány o svých „právech“, že mají právo na dobré zaměstnání, na skvělý příjem, aby je práce bavila, aby je partner obskakoval a pečoval o ně, aby je učitelé nekárali a neukládali jim úkoly, aby si mohli žít, jak chtějí, třeba i bez ohledu na to maličké rostoucí děťátko v matčině lůně.

Mají skutečně nějaká taková „práva“?

Ale kdeže!

Uvědomme si, že právo na jedné straně znamená vždy povinnost na straně druhé!

Pokud tedy má člověk „právo“ na skvělý plat, pak musí mít zaměstnavatel povinnost platit mu, kolik si řekne bez ohledu na to, jestli se mu to ještě vyplatí! Kde my bereme právo nařizovat mu, jak má naložit se svým vlastním majetkem?

„Právo“ nefakčenků na podporu v nezaměstnanosti je jen zakuklená vynucená povinnost všech ostatních, aby dávali své peníze lenochům a darmožroutům.

A „právo“ mladých nezodpovědných rodičů na potrat znamená povinnost dítěte zemřít…

Tak se tedy z dětí vyučených ve svých „právech“ stává „svárlivá generace“ – jsou připravené se hádat o tu sebemenší hloupost.

I to si s sebou nese svoji odplatu – nikdo s nimi totiž dlouho nevydrží.

Zůstanou nakonec samy.

Jistě, člověk skutečně má určitá práva. Například právo na život, na vlastnictví, právo na svobodu svého slova a pěsti v určitých hranicích – tak třeba právo mé pěsti končí u nosu mého bližního.

A právě ve chvíli, kdy někdo druhý naruší má skutečná práva, udělá něco zlého, s ním mohu jít do sporu oprávněně – a vyžadovat, aby toho jednak nechal a také aby případnou škodu napravil.

Právě k tomu totiž spor slouží – k nápravě věcí, když bylo spácháno něco zlého.

<><

Za druhé si musíme uvědomit, že spor vždy znamená „budeš jednat, jak chci já, nebo…“

To je celkem logické, protože pokud máme na něco právo, je přeci normální se toho domáhat i silou – proti vůli druhého člověka.

I malé děti dobře ví, že rodičům například velmi vadí ustavičný jekot. A i malé děti mají dojem, že mají právo na jistý podíl z rodičovského jídla – tedy aspoň ten náš maličký rozhodně ano. Jenže ti drzí rodičové mají mylný dojem, že snad mají na výběr a mohou si jednat, jak chtějí, že se mohou rozhodnout, jestli roztomilá batolátka dostanou svůj desátek, či ne. Miminka to tedy řeší jednáním: Buď mi dáš jídlo, nebo… budu ječet.

Spor.

<><

Třetí věc, kterou si potřebujeme uvědomit, je, že spory jsou vždy indikátorem hříchu. Bible se ptá: Odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé (1 Kor 3:3)? Ano, odkud? Vždyť spor nastává buď ve chvíli, kdy se jeden dopustí něčeho zlého proti druhému, nebo tehdy, kdy my sami vstupujeme do sporu s druhým člověkem bez důvodu, nic zlého nám neudělal, žádného prokazatelného hříchu se proti nám nedopustil, ale my se s ním přesto chceme přít a nutit ho udělat něco po našem!

Není tedy vždy zřejmé, která strana sporu je na vině, kde je hřích – ten může být koneckonců na obou stranách – ale každý spor je vždy jasným indikátorem hříchu.

2. Jaká jsou možná řešení sporu

Možnosti, jak řešit spor, jsou v zásadě tři:

Je ctí pro muže upustit od sporu (Př 20:3).
Losování činí přítrž svárům, odtrhne od sebe i zarputilce. (Př 18:18)

První, tou mnohdy nejméně nákladnou metodou, je od sporu prostě upustit. Ten, kdo spor vyvolal, se může rozhodnout, že mu to za to nestojí, a sporu nechá. Přestane vyžadovat po druhém to, na co má dle svého úsudku právo – ať už proto, že se v srdci raději smíří s křivdou, nebo proto, že si uvědomí, že na vině je ve skutečnosti on, nebo proto, že došlo k nějakému kompromisu, smírnému řešení (například díky zmiňovanému losování).

A Bible mi říká, že pro muže je ctí od sporu upustit – ne ovšem od každého sporu a vždycky, Jeremjáš o sobě například mluví jako o muži sporu a sváru (Jer 15:10), a přesto rozhodně nebyl v pozici, kdy by měl od svého sporu s Izraelem jakkoli ustupovat.

Dále je také zřejmé, že ne každý spor se takto dá řešit – apoštol Pavel sice do Korintu píše, že měli raději strpět křivdu (a proč, to si povíme v poslední částí), ale jedním dechem dodává, že by mezi nimi stejně měl být někdo, kdo spory dokáže rozsoudit, někdo, kdo vstoupí do sporu jako třetí strana v případě, že není ochota ke smírnému řešení (1 Kor 6:1–7).

Tím se dostáváme k druhé metodě řešení sporu.

<><

Cožpak není mezi vámi nikdo rozumný, kdo by dovedl rozsoudit spor mezi bratřími? (1 K 6:5)

Druhou metodou je to, že do sporu vstoupí někdo třetí. Buď je to někdo, koho obě strany uznávají jako spravedlivého člověka, a tedy před něj svou při přednesou (všimněte si, že to nemusí být nezbytně pastor sboru nebo starší), nebo pak někdo, kdo má takové situace na starosti – v našich krajích jsou to soudy, které jsou zřízené přímo za tímto jediným účelem – rozhodovat spory mezi jednotlivými občany.

Pro tato řízení má Bible jen jediný požadavek: Když mezi muži dojde ke sporu a oni se dostaví k soudu, aby je rozsoudili, ať je spravedlivý ospravedlněn a svévolník odsouzen (Dt 25:1).

V církvi jsem se často setkal s velmi pochybným způsobem řešení sporu. To spočívalo v tom, že se znesvářeným stranám doporučilo, aby se smířili – „vždyť se přeci nebudete hádat“ – a jinak se nedělalo nic. V tomto pojetí není ani třeba zjišťovat, kdo je v právu a kdo ne, není třeba spor nijak rozhodovat – to koneckonců znamená úsilí, práci a zodpovědnost – prostě se z vyšší moci úřední nařídí: „Smiřte se.“ Viděl jsem dokonce do takových situací i podobně laděná „proroctví“.

Bible ale jasně ukazuje, že takový kompromis není vždy možný a ve chvíli, kdy se obě strany smířit odmítají a „autority“ odmítají spor rozhodovat, řeší se nakonec celá věc třetím, tím nejméně vhodným způsobem.

<><

Tím je síla.

Když totiž selžou veškeré obvyklé prostředky, pak se svého „práva“ domůže ten, kdo má víc síly. Tím ovšem bohužel bývá často právě viník.

A pokud se právo v nějaké zemi stane nevymahatelným, jako tomu už dnes v podstatě v České Republice je, pak se tato metoda vymáhání „práva“ bude stávat čím dál tím víc oblíbenou – lidé zkrátka budou brát spravedlnost do svých rukou.

Nutno poznamenat, že to vždy nemusí být hříšné a zlé, husité zcela jistě měli právo vzít do vlastních rukou ochranu proti křižákům, kteří by jim jinak podřezali krky. Jen náklady na tento způsob řešení sporu jsou zdaleka ze všech nejvyšší a země, kde platí „právo silnějšího“ bývají ty, kde je spravedlnosti nejméně.

3. Kdo často vyvolává spor?

Bible nám v knize Přísloví uvádí charakteristiky lidí a situací, které jsou častou příčinou sporů a svárů. Například to je:

  • Nenávist (Př 10:12). Pokud někoho nenávidím, znamená to, že mu ze srdce přeji špatné věci. A protože to, co má člověk v srdci, se dříve nebo později projeví na povrchu, člověk dříve nebo později přejde od myšlenek ke skutkům. Pokud ale někomu ubližuji, nemohu se divit, že to vyvolá sem tam nějaký svár.
  • Vznětlivost (Př 15:15). Žít s vznětlivým člověkem je jako chodit kolem minového pole – nikdy nevíte, kdy může bouchnout. Stačí ta nejmenší věc, ten nejmenší podnět, a už je tu spor. Vznětlivý člověk navíc často vybuchuje ve chvíli, kdy se proti němu nikdo ničeho zlého nedopustil, ale jen se stalo něco, co se mu zrovinka nelíbilo.

    Kudy z toho ven, pokud jsme sami takoví? Inu, musíme si uvědomit, že takový hněv, vnitřní podrážděnost, má nějaký zdroj, odněkud pramení. Většinou je to tím, že si člověk z nějakého důvodu drží trvalý hněv – ať už na jiného člověka, nebo na podmínky života. Od takového hněvu je třeba „upustit“, nebo ho správným způsobem řešit. Jindy to mohou být například pěkně vzrostlé starosti a úzkosti, které nám „topí pod kotlem“. Ty je zase třeba složit na Pána, protože Jemu na nás záleží.

  • Proradný člověk (Př 16:28). Proradný člověk v druhých často zanechává pocit bezmocného vzteku. Je to někdo, kdo nás obelže, něco nám slíbí nebo řekne, ale když se dovoláváme jeho slova nebo se chceme chytit jeho slibu, zjistíme, že je kluzký jako had a náhle nám tvrdí, že vlastně řekl nebo slíbil něco trošku či úplně jiného. A protože je to slovo proti slovu, mnohdy mu to nelze dokázat.
  • Posměvač (Př 22:10). Výsměch vždy zlehčuje. To nemusí být na škodu – když Izajáš píše o modlách, zcela nepokrytě se vychechtává jejich tvůrcům (Iz 44), aby celou věc, kterou tehdejší izraelité brali tak vážně, zlehčil a vykázal jí její pravé místo. Posměvač ovšem zlehčuje to, co nemá být zlehčováno, vysmívá se tomu, co si výsměch nezaslouží, a tak druhého tupí a ponižuje.
  • Opilost (Př 23:29). Komu zůstanou sváry? Tomu, do se často napije kořeněného nápoje. Proč? Protože opilý člověk ztrácí svůj úsudek a v opilosti člověk udělá i věci, kterých by se za střízliva vyvaroval.
  • Klevetník (Př 23:10). Klevetník je člověk, který mezi druhými roznáší drby a jakmile mu svěříte třeba i malé tajemství, můžete si být jisti, že ho za chvíli budou vědět všichni vaši přátelé a pravděpodobně i nepřátelé. Obojí jsou to věci, které vedou ke sporům – ať už roznášení nepravdivých informací, nebo rozhlašování našich nejtajnějších tajemství ze střech všem, kdo mají dost ochotné uši k naslouchání.
  • Nadutec (Př 28:25). Proč nadutec znamená volnou vstupenku na kdejakou při? Protože takový člověk si často myslí, že má právo na to, aby ho druzí nejméně vyslechli a většinou i poslouchali. Vždyť on je přeci ten lepší, on ví líp, on má nějaké postavení. Nadutec je tedy někdo, kdo od druhých i v obyčejných věcech, kde se každý může rozhodovat sám za sebe, vyžaduje pozornost a případně poslušnost, nebo…
  • Tlak hněvu (Př 30:33). Tlak hněvu podnítí spor. Co to znamená? Vždy, když se na někoho rozhněváme, máme ve své podstatě dvě možnosti: buď od hněvu odstoupíme, nebo to dříve či později skončí sporem – neopuštěný hněv roste a bývá přiživován všemožnými událostmi. Poté většinou následuje výbuch…

4. Kdy se z výměny názorů stává spor?

Potom přišli někteří z Judska a učili bratry: „Nenecháte-li se obřezat podle Mojžíšova způsobu, nemůžete být spaseni.“ A když s nimi měl Pavel a Barnabáš nemalý spor a hádku, rozhodli, aby Pavel, Barnabáš a někteří další z nich šli s touto otázkou za apoštoly a staršími do Jeruzaléma. (Sk 15:1–2)

Ve zkratce, je to tehdy, když chceme druhého přinutit, aby přijal náš názor, nebo…

Není totiž pravda, že vždy, když spolu dva lidé nesouhlasí, automaticky to znamená spor. Nesouhlas je často zapříčiněný chybným i částečným poznáním, lidskou omylností, naší nedokonalostí a nedospělostí, a je tak častý!

Přesto, pokud já budu dejme tomu prát prádlo na valše a někdo bude toho názoru, že je to lepší v pračce, nemusí to znamenat, že jsme ve sporu, třebaže si svůj názor odmítám nechat vymluvit – to by si nikdo nedovolil tvrdit!

Jak se takové situace řeší? No jednoduše – každý se drží svého a jedná podle svého názoru tam, kde může, v tomto případě to znamená ve své domácnosti.

Právě tak je tomu v církvi. Především církevní vedoucí mají přísně zakázáno panovat nad vírou (2 Kor 1:14, 1 Pt 5:3). Bible to neříká jen tak do větru, ví totiž, že vedoucí k tomu mívají i z takzvaně „dobrých“ důvodů (vždyť ten člověk si taaak škodí, nevidíš, že neví, co je pro něj dobré?) často sklony.

Co to znamená „panovat nad vírou“? Inu, nutit druhého, aby uvěřil tomu, čemu věřím já. Jinými slovy já mám nějaký názor, který jsem si třeba i vytvořil četbou Písma, a druhý ho má odlišný. Nu a já se chovám způsobem: „Tak buď uvěříš tomu, čemu věřím já, nebo…“

Panování nad vírou je destruktivní i z toho důvodu, že věřící často nejsou stejně „dospělí“, a duchovní dítka mnohdy nejsou schopná mnohé věci pochopit. Bible tady radí: netlačit, nesnažit se o rychlé dosažení vnějšího souhlasu, ale jít tou pomalejší cestou přesvědčování a osobního příkladu.

Přesto Bible právě na příkladu Pavla a Barnabáše ukazuje, že může nastat situace. kdy se z rozmluvy o učení stane spor – Pavel a Barnabáš se rozhodně nehodlali smířit s tím, že ti lidé budou učit to, čemu věří oni, a Pavel si bude učit to, čemu věřil on.

Ne, ani na okamžik. Pavel zjevně chtěl, aby ti druzí uznali jeho učení, nebo… a celá věc se řešila jako docela obyčejný spor, který se předložil k posouzení apoštolům v Jeruzalémě.

Proč? Inu v tomto případě totiž šlo o evangelium, o naprosté jádro křesťanské víry.

I člověk s všelijak pokrouceným učením může být spasen, jestliže vědomě nesetrvává v hříchu a drží se toho prostinkého základu víry ve vzkříšeného Krista. Je v takové chvíli možná podobný trosečníkovi, který se zuby nehty drží jediného trámu, ale ten trám má moc udržet ho nad vodou.

Ale seberte mu i ten trám a on se utopí.

Protože ten, kdo nevěří evangeliu, není křesťanem, je jasné, že pokud někdo učí evangelium falešné, máme s ním jít do sporu – tady jde o život, a to o život věčný, zde je něco, kde Bůh nepřipouští žádné kompromisy ani „dejte mu čas, aby si to uvědomil, Bůh mu později ozřejmí i to“.

A co s lidmi, kteří učí nějakou pomýlenou nauku?

Tady si musíme uvědomit, že (a) všichni se občas mýlíme a kdo by nechyboval ve slově, je dokonalý muž, a (b) vždy můžeme jednat s hříchem.

Člověk má totiž co se týká Slova Božího v zásadě dva postoje: Buď má před ním bázeň a pak se nemusím tolik bát, i když léta není schopný pochopit svůj omyl, nebo je pro něj jen cárem papíru, a pak bude nejen špatně učit, ale i hřešit a hřích omlouvat.

V prvním případě mohu přeci sám lidem vysvětlit, jak je to ve skutečnosti (proto mají být vedoucí „pevní ve zdravém učení, aby dovedli usvědčovat odpůrce“), a v druhém mohu jednat se samotným hříchem – John Wesley říkával, že se s žádnými lidmi nerozchází kvůli jejich učení, ale kvůli praxi.

5. Proč je mnohdy dobré neodporovat zlému člověku?

Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému člověku, ale kdokoli tě udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou. A jestli se s tebou někdo chce soudit a vzít ti košili, nech mu i plášť. A když tě někdo bude nutit jít jednu míli, jdi s ním dvě. (Mt 5:39–41)

To, co tu Ježíš říká, neznamená, že se z věřícího musí stát rohožka, o kterou si každý může otřít nohy a která vždy ustoupí nátlaku.

Ani na okamžik.

Vidíme, že samotný Ježíš šel do sporu, a to dokonce s vedoucími vlastního národa. Proč to dělal? Vždyť kdyby jim ustoupil, nesl „křivdu“, nemluvil o těch pár sporných bodech, víte, farizeové by ho tak milovali!

Zde šlo totiž o příliš podstatné věci – o svobodu a o čisté svědomí. Ježíš si svobody cenil – vždyť co by bylo snazšího, než prostě neuzdravovat v sobotu, aby farizeje tolik neštval? Stejně tak si jí cenil i Pavel – nemyslete si, že své uvěznění vzal se stoickým klidem, vždyť celou dobu usiloval o své propuštění. Stejně tak zjevně odporoval zlým lidem a domáhal se svého práva, když byl falešně obviněn svými krajany.

Právě tak je tomu i s čistým svědomím – Ježíš zkrátka nemohl o farizejích prohlásit, že jsou to Boží mužové a skvělí vedoucí Izraele – místo toho říkal holou pravdu, že jsou to slepci, kteří vedou slepé do jámy.

Není to tedy vždy, kdy člověk nemá odporovat zlému člověku a raději nést křivdu, ale často, daleko častěji, než se obvykle upouští od sporů, je to na místě.

Proč?

Protože je to lepší.

Ježíš nám tato slova neříká, aby z nás udělal onu rohožku pod nohama druhých lidí.

Říká to proto, že si je plně vědom nesmírných nákladů, které s sebou nese každý spor, a tak nás učí, abychom se mu pokud to bude jen trochu možné vyhnuli i za cenu toho, že utrpíme křivdu.

Jaké bývají náklady sporu, a to i toho spravedlivého?

<><

Protrhne vodní hráz, kdo začne svár, přestaň dřív, než propukne spor. (Př 17:14)

První náklad sporu často bývá „protržená hráz“. Když se dva lidé začnou přít, jak často to vypadá právě takto – naše hluboko zakořeněná vlastní spravedlnost nám špatně radí, že čím víc druhého očerníme, tím lepší máme ve sporu šanci na vítězství. A tak se často otevírají přímo stavidla výčitek, obvinění, staré špíny a příkoří.

Jen málo lidí zvládá ono prosté umění držet se v takové chvíli pouze původního předmětu sporu, a tak hráz udržet pohromadě.

<><

Zhrzený bratr je nepřístupnější než pevná tvrz a sváry jsou jako závora paláce. (Př 18:19)

Dva znesváření lidé jsou jako dvě země ve válce (mimochodem, podstata války je úplně stejná – je to takový „spor ve velkém“).

Pokud se dva státy z nějakého důvodu chystají do války, tu se uzavřou hranice, vzájemný obchod je přerušen, každý, kdo chce překročit hranice, bývá minimálně prohledán a většinou zatčen, pozvedají se vojska a svádí bitvy, kde jistě zahyne mnoho mladých mužů, kteří by jinak mohli mít své rodiny a zaměstnání a pomáhali by budovat svou zemi.

Náklady na válku jsou v každém případě velmi vysoké a je třeba zvážit, jestli za to stojí třeba i skutečná příkoří.

Právě tak je tomu mezi znesvářenými lidmi.

Uzavřou se hranice, tam, kde je svár, nemohou volně procházet myšlenky od jednoho k druhému, bývají prohledávány a s nedůvěrou zkoumány, zdalipak v nich není skryto něco zlého, a mnohdy jsou bez okolků pouštěny opět druhým uchem ven.

Tam, kde je spor, není vzájemná pomoc, což je pro lidi vždy čistá ztráta.

Tam, kde je spor, se spousta času tratí jen na přípravě argumentů, další hodiny a hodiny zabírají hádky a nekonečné přesvědčování.

Tam, kde je spor, který nechce uhasnout, se přidají starosti, strach, nepříjemnosti, výčitky, mnohdy reakce okolí, a i s tím nejlepším soudcem je soud vždy nepříjemným zážitkem pro oba zúčastněné.

Už rozumíte, jak nesmírné náklady mívá spor?

Chápete, jak často bychom si ušetřili spoustu síly tím, že prostě křivdu sneseme? Proč Pavel říká, že pro Korintské je ztráta už to, že vůbec spory mají?

Jak často zbytečně marníme síly, dokážeme se hodiny přít o to, na čem ve skutečnosti skoro vůbec nezáleží?

Tak jsou spory nejčastějším příkladem toho, čemu se říká „Pyrrhovo vítězství“.

<><

Lepší suchá skýva a k tomu klid než dům plný obětních hodů a spory. (Př 17:1)

Říká se, že láska prochází žaludkem. Každá novopečená nevěsta by se tedy měla snažit, aby jím mělo co procházet a aby to něco bylo přinejmenším poživatelné.

O čem se už ale tolik nemluví, je, že by nevěsta mnohdy udělala lépe, kdyby přinejmenším stejné úsilí, jaké věnuje na zvládnutí kuchařského umění, věnovala snaze o zkrocení svárlivé povahy. To platí samozřejmě i obráceně, i když Bible ukazuje, že k „domácí svárlivosti“ mají obecně větší sklony ženy.

Proč se lidé cítí lépe s kůrkou chleba a s klidem, než s plným žaludkem a spoustou svárů?

To je jednoduché.

Jak jsme si už říkali, člověk jde do sporu ve chvíli, kdy má dojem, že ten druhý mu udělal něco zlého, nějak mu ublížil, narušil nějaké jeho právo.

Pokud se tedy člověk vrací do domu, kde ho čekají spory a sváry, brzo se začne cítit jako kriminálník – vždyť proč by se s ním jinak někdo přel?

I kdyby se vždy choval naprosto správně, je vyčerpávající a těžké se neustále obhajovat, a i kdyby udělal občas nějakou chybu, ba i hřích, není snadné se vracet někam, kde víte, že kvůli sebemenší chybě následuje výbuch a vyšetřování s cílem to viníkovi pořádně osladit.

Je to ten, komu se mnoho odpouští, kdo potom také hodně miluje. Pokud nebudeme odpouštět malé křivdy, či dokud se dokonce budeme svářit i tehdy, kdy nám nikdo neudělal nic zlého, nečekejme, že nás druzí budou milovat, neočekávejme, že budou rádi přebývat v naší přítomnosti.

Náklady na spor jsou totiž příliš, příliš vysoké.