Čt 14. 9. 2006

Běž a už nehřeš

Lukáš Makovička, Biblické
2032x přečteno
Běž a už nehřeš

Špinavá. Cítila se tak strašně špinavá. Jako by někdo vzal kýbl plný toho nejhoršího svinstva a obrátil ho na ni. Nerozuměla tomu proč, vždyť ještě před chvílí se cítila tak dobře, snad jako v sedmém nebi.

Málo má člověk radosti na tomhle světě, říkala si ten den ráno. Snad jen dobře se najíst a napít a pak taky lásku. Láska. Vzpomínala vždycky ráda na něžné dotyky těch, se kterými trávila svůj čas. Na něžná slova a pak na sladké zapomnění, které chvíle v hřejivém objetí někoho jiného přinášely. Na chvilku mohla tak uniknout z tvrdé reality každodenního života, z depresí, ze smutku, z osamělosti. Osamělost. Brrr. Tohle slovo nikdy neměla ráda. Je tolik bezútěšné a slibující jen a jen bolest. Dneska se moc těšila.

Přišel jako vždy přesně. Pohrávala si dřív s myšlenkou, že by ho nechala chvíli čekat, ale pak si řekla: co kdyby pak odešel, to bych nerada. Měl přeci jen pověst muže, se kterým se nedá mávat.

Pusa na tvář a letmé objetí, a pak už se zavěsit na jeho rámě a jít dál. A usmívat se na celý svět jako by mi patřil. Dneska je přeci můj den, den, kdy jsem milována. Nemá barvu černou a šedivou, ale září. Září pro mě. Nevěděla ani pořádně, jak den uběhl. Ve veselí, radosti, štěbetavém rozhovoru plném úsměvů a vtipů. Trochu vína a dobrého jídla a pak spolu domů. Nemyslet na zítřek, má dost svých starostí, nemyslet na to, co se stane, jen dneska, dneska je přeci můj den.

Ostrá rána. Jako kdyby někdo vyrazil dveře. Pak stejně ostré světlo do očí. Probudila se na posteli. Nahá. Vedle stejně nahého těla. Teď, v polospánku, jí nepřišlo zdaleka tak krásné jako včerejší večer. Vlastně se na něj dívala skoro s odporem. To už ale na ústech ucítila ruku a další vztahující se po ní. Chtěla křičet, ale nemohla. Někdo jí přehodil látku přes nahé tělo, a pak už ji vlekli ven z domu. Byli tišší a domluvení. Jen koutkem oka si všimla, že on tam ještě pořád leží. Zmožený vínem snad o něco víc, a jeho nahotu teď někdo rychle přikrýval kouskem plátna.

Kam mě vedete, chtělo se jí křičet, volat, kvílet z plna hrdla. Věděla to. V hloubi srdce si vzpomněla na to, co čeká ty, kteří dají svá těla mimo smlouvu. A tak s očima strachem rozšířenýma sledovala kameny ubíhající podél cesty. Už už cítila jejich ostré hrany bušit do těla.

Trochu už se vzpamatovala a tak se rozhlédla i po tvářích kolem. Enoch. A tamhle je mladý Jehú. Co je to jen popadlo, přemýšlela horečně. Vždyť přeci ještě před měsícem byli tolik něžní. Pak zahlédla jen na okamžik jejich oči. Byly tvrdé, šly tvrdě za svým cílem. Jen ještě pořád nevěděla, za jakým. Její nohy tvrdě narazily na zem až se kolena podlomila. Zhroutila se na zem, a poprvé začala plakat. Najednou to na ni všechno padlo. Špinavá. Cítila se tak špinavá, jako někdo, kdo se bez rozmyslu a studu prochází bahnem, a pak se jednou dostane na světlo. Padla na ni beznaděj.

„Tahle byla přistižena při cizoložství. Mojžíš nám přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Jehúův hlas se nesl ránem. Zněl tvrdě a nenávistně. Ocelově šedý svým zabarvením, a se skrývaným pohrdáním. Tak, ty milovníku nevěstek, co nám povíš teď, jako by z něho čišelo. Nedokázala se ani postavit, a vlastně ani pořádně zaostřit oči. Jediné, co věděla je, že trest bude spravedlivý. Člověk nemůže sám se sebou dělat všechno, nepatří si, to si uvědomila. Patří mi smrt, padlo na ni jako na člověka pod šibenicí. Patří mi smrt. Člověk si nemůže věčně utahovat z Všemohoucího a čekat, že na něho nikdy nedojde, myslet si, že zrovna tu jeho nepravost bude přehlížet. Oči se jí rozšířily strachem. Takovým, jaký nikdy neměla. Poprvé také uviděla toho druhého muže.

Seděl na zemi, tvář měl skloněnou dolů a něco si psal do písku. Vypadal uvolněně, pokojně, ne jako někdo, kdo má na krku bandu fanatiků schopných udělat cokoli. Nemluvil. Jen psal dál do písku. Neviděla, co tak zaujalo jeho pozornost, ani se o to nezajímala. Ten muž byl zvláštní.

„Posloucháš nás vůbec?“ Enochova tvář povážlivě zrudla. „Slyšíš ty učiteli Izraele? Co máme udělat s takovouhle ženskou. Ženskou, co si jen tak překračuje zákony jako by jedla chleba?“

Ještě pořád nemluvil, zůstal tichý, jako když někdo nepotřebuje nic říct. „Hej, chlape, tak odpovíš nám, nebo co? Co s ní teda máme dělat?“ Hlasy v davu se začaly ozývat čím dál tím víc. Tyhle hlasy už neznala, ale cítila, že jsou stejně nenávistné, jako ty dva první. Nevšímala si toho. Všechnu svoji pozornost soustředila na toho zvláštního muže. Byl úplně obyčejný, s obyčejným rouchem, vlastně prozrazovalo spíš chudšího člověka. A jen přes závoj slz viděla, jak pomalu zvedá hlavu.

Měl pokojné oči. Takové ještě nikdy neviděla. Bylo to, jako když se na vás podívá slunce a hned prozáří nejhlubší hlubiny vašeho srdce, takové to byly oči. Cítila se před tím zvláštním mužem, jako kdyby byla znovu nahá, odhalená až na nahé srdce uvnitř své hrudi. Mimoděk si přitáhla blíž k tělu potrhanou látku. Tady by neměla být odhalená.

„Kdo je z vás bez viny, ať první hodí kamenem,“ zněla první slova toho zvláštního muže. Přestože byla tichá, a zdaleka neměla takový náboj jako slova jeho oponentů, přesto se rozhostilo ticho. Bylo slyšet jen šustění rouch a svištění větru v korunách. Nic víc. Čekala, kdy se ozve znovu nepříjemný zvuk hlasu někoho z davu, ale marně.

První odešel Enoch. Odešel tiše, s rudou tváří jako předtím, ale teď z trochu jiného důvodu. Stydí se, uvědomila si překvapeně. Pak se jeden po druhém sebrali i všichni ostatní. Jen vítr svištěl dál, ale on žádné kameny sbírat nebude, to věděla jistě.

Podívala se na toho zvláštního muže. Zůstal tam sám, nebyl tu nikdo, kdo by zůstal mu odporovat. Vedle jeho ruky, stále ještě položené na zemi, ležel veliký kámen. Podívala se znovu do jeho očí. On by mohl ten kámen hodit, uvědomila si. Věděla, že by to bylo jen spravedlivé. Pak jí znovu vhrkly do očí slzy. Najednou si tolik přála být jiná, už se neplácat v bahně, stát znovu jako žena, jako někdo, kdo má svou důstojnost a čest, a nenechá se vláčet nikým jiným, ani nikoho jiného už nestahovat do studně svého zoufalství. Prosím, volaly její uplakané oči, prosím.

„Běž,“ řekl jí neznámý. Tiše, jako kdyby utěšoval malé dítě. „Běž, a už nehřeš.“