St 28. 1. 2009

Letmý komentář ke Zjevení

Lukáš Makovička, Kázání
2349x přečteno
Letmý komentář ke Zjevení

„Křesťany lvům,“ nesl se onen pokřik toho léta opět římským impériem. Ani pod císařem Domiciánem se křesťané neměli o moc lépe, než svého času pod Neronem – i on je nechával pronásledovat, zabíjet a utlačovat a posílal je do vyhnanství.

Není divu, že se v onen čas neslo k nebesům mnoho tichého volání, proseb, zoufalých žádostí, a ano, také pochybností.

Jsou dvě, které v takových časech útočí na křesťanské mysli s obzvláštní zuřivostí. „Skutečně se to Bohu nevymklo z rukou?“ ptá se první, když se dívá, jak je Jeho lid rozháněn a ničen. „Má smysl žít svatý život, když výsledkem jsou jen potíže a těžkosti, které bych jinak neměl?“ naříká druhá a občas ve skrytu závidí svévolníkům, jak si pokojně žijí.

Právě do takových časů a takových otázek posílá Ježíš svému lidu list, který známe jako Janovo Zjevení.

Co je s podivem, posílá ho jednomu vyhnanci, kterého císař vypověděl na ostrov Patmos, vyhnanci, který na onom ostrově nakonec umírá, vyhnanci, kterého měl rád.

A dává odpovědi.

<><

O mnoho staletí dříve klečí před Bohem na kolenou jiný muž.

Jmenuje se Daniel a i on má před očima nepříliš povzbudivý pohled. Vidí porobu Izraele v babylónském zajetí, jak nad Božím lidem panuje národ krutější a horší, než jsou oni sami. Vidí plynout léta, ve kterých se nic moc neděje, kdy Izrael stále nese na svých bedrech ono jho, stále musí sklánět šíji, stále je odírán a utlačován.

I on se ptá.

A i on dostává odpovědi.

Odpovědi, které dnešní historiky udivují natolik, že se až zdráhají připustit, že by onu knihu mohl skutečně napsat kdosi jménem Daniel v době slávy babylonských králů.

Ten, kdo psal knihu Daniel totiž, sice v obrazech a podobenstvích, ale přesto naprosto přesně zachytil to, co se stalo v následujících staletích – války králů, jejich úspěchy a neúspěchy, vzestup a smrt Alexandra Makedonského, boje o jeho roztříštěnou říši a mnoho dalšího.

Tak přesně, že ti, kdo nevěří v proroctví a Boží vševědoucnost, se snaží ze všech sil dokázat, že knihu napsal někdo úplně jiný až po oněch událostech a jen to trochu zabalil do prorocké hantýrky.

<><

Zvěst, kterou dostal Daniel, i ta, kterou Ježíš ukázal Janovi, si jsou velmi podobné. Bůh jim ji dal, aby jim ukázal, co se musí brzy stát.

A také, aby dal lidskému srdci odpovědi na ony dvě bolestivé pochybnosti.

Ne, ten Svatý na nebesích se nezačne svým služebníkům omlouvat slovy: „Jé, promiňte, nějak se mi to vymklo z rukou, hned se dám do práce a napravím to,“ ne, ani na okamžik.

Místo toho jim ukazuje, jak věci vidí On sám.

A jak to všechno skončí.

<><

„Ty si myslíš, že jsi ve skutečném nebezpečí, maličký?“ odpovídá na první pochybnost otázkou. „Že se mi ti krvelační blázni vymkli z rukou a teď tě pohltí v jediném dni? Že se všechno hroutí a já jsem o tom nevěděl? Nepředpokládal jsem to? Nepostaral jsem se o to v předstihu a nezajistil vše, co bude potřeba, abys přečkal i časy soužení a bouří?

Ne! Ani na okamžik! Jen se podívej, že Bůh je na trůnu, sleduj, jak naklání srdce králů sem a tam jako potoky vod, jak jednoho snižuje a druhého povyšuje, jak dává království tomu, komu chce, jak dopouští těžké doby jen do času a pak říká: ‘Zpátky, lidští synové, ustupte zpět, vy, kdo milujete násilí.’“

„Ukázal jsem ti, co se stane,“ říká Bůh svým lidem, „nebuď tedy překvapený, až se to bude dít, nemysli si, že jsem o tom předem nevěděl a nepřipravil se. Musí to být, ale v tom všem si pamatuj, že se o tebe postarám, i kdybych tě musel vzít z tohoto světa k sobě, že ti vše obrátím k dobrému, i kdyby ses musel skrývat jako zločinec a prchat z jednoho místa na druhé.

A že ti, kdo ti připadají nepohnutelní, králové, na jejichž kroky máš pramalý vliv, mocní tohoto světa, jsou v mé ruce jen o málo víc, než vzpurný hřebec pod rukama schopného krotitele.“

<><

Překvapuje mne, jak často se Bible věnuje právě oné druhé otázce. A jak často ji mnozí Boží mužové řešili, jak často se jí soužili a trápili.

„Sloužit Bohu není k ničemu. Co z toho máme?“ ptali se Izraelci v dobách Malachiáše a i v jiných dalších.

A vskutku, k čemu to je? Nač se trápit s přímostí, když přináší jen problémy a lháři a pokrytci mají tolik úspěchu? Nač poctivě pracovat, když zloději si na své přijdou snáze a malá nevěrnost se přece utají? Nač zastávat pevné a jasné názory, když to přinese jen posměch a pronásledování, zatímco pláště vanoucí po větru mají veselé časy?

„Bože,“ křičí nakonec duše v hořkosti, „já stejně vím, že ty ten hřích nebereš až tak vážně! Proč po mně chceš, abych se zbavoval i toho nejmenšího, když druhým trpíš tohle? To ti mám vážně věřit, že hřích nemůžeš před svou tváří ani snést?“

Jenže nade vším lidským konáním nadejde čas soudu a to, co jsme dělali ve skrytu, bude najednou zjevné před očima všech.

„Potom jsem spatřil mrtvé, malé i velké, jak stojí před Bohem, a byly otevřeny knihy. A byla otevřena ještě jiná kniha, totiž kniha života, a mrtví byli souzeni podle toho, co bylo zapsáno v těch knihách, totiž podle svých skutků,“ říká Jan a dodává: „Údělem bázlivých, nevěrných, ohavných, vrahů, smilníků, čarodějů, modlářů i všech lhářů je však jezero hořící ohněm a sírou – to je ta druhá smrt.“

„Nemyl se člověče,“ říká Bůh v řádcích Zjevení, „nezaměňuj shovívavost, která dlouho čeká, jestli se snad neobrátíš a nezměníš svůj život, za slabost a neschopnost zlé nakonec potrestat!

Dal jsem ti čas udělat pokání, ale jestliže ho neuděláš, chci, abys věděl, jak je hrozné upadnout do ruky živého Boha, jak strašlivé je, když se hněv, který jsi tak dlouho provokoval, hněv nastřádaný za roky urážek, hříchu a ubližování, konečně vylije po právu na tvou hlavu. Jak strašlivé je, když se vylije na byť jen na Zemi, jakou spoušť po sobě zanechá, jaké trápení ti způsobí, abys snad pochopil, že trest těch, kdo se od svých nepravostí neodvrátí, nebude žádná procházka růžovým sadem a piknik s ďáblem v teplíčku u kotlíčků.“

„Ty sis myslel, že je mi lhostejné, když někdo dělá něco zlého, viď?“ obrací se pak ten stejný Bůh s něžnou láskou k těm, které si zamiloval. „Jenže právě pro tebe jsem přichystal nové nebe a novou zemi. Nahý jsi na svět přišel a nahý zase odejdeš, nevezmeš si s sebou nic z toho, po čem všichni ostatní tolik dychtí a prahnou, ale máš poklad v nebesích, poklad, který lidé, kteří se ode mne odvrátili, nemají, a tak nazí zůstanou.“

„Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. První nebe a první země totiž pominuly a moře již nebylo,“ říká Jan.

Máš tam svůj poklad a tím i své srdce?

A až ten čas nadejde, budeš tam vpuštěn?

<><

Možná ti můj komentář ke Zjevení bude připadat zvláštní, vždyť Jan tu mluví o tak velikých a zajímavých věcech! O budoucnosti – kdo by ji nechtěl znát? Kdo by se nechtěl podívat za onen závoj, přesně vědět, jak daleko máme ještě do těch časů, které Janova kniha popisuje? Zdalipak nestojíme přímo na jejich prahu?

Nevěřím totiž, že popisuje události, které již minuly – ne, ještě se nestalo, aby byla spálena třetina země a třetina vod se proměnila v krev, ne, ještě nepřišel čas, kdy času už nebude. Ani nevěřím, že jde jen o jakousi alegorii, chabý pokus ukázat nám tělesným lidem nebeské záležitosti – na to bylo Danielovo proroctví až příliš konkrétně splněno na králích země.

Co ale může tato kniha říct dnes nám?

Inu, předně nám odpovídá právě na ony dvě palčivé otázky, pomáhá nám vidět dál, dívat se očima víry.

Jak s ní ale máme naložit? Ano, právě s tou budoucností, která se dříve nebo později přiřítí na svět tak, jak je popisovaná?

Inu, myslím si, že rozhodně ne tak, jak se s ní dnes často nakládá – jako s podkladem ke kdejakým spekulacím a dohadům, snahám vykopat z oněch textů cosi skrytého a viditelného jen pro ty, kdo je léta studují a porovnávají.

Vždyť i Danielova proroctví ukázal až čas, a když ten čas přišel, člověk mohl jasně ukázat do Písem a říct: „Ano, tu je psáno.“

Vždyť i proroctví o Mesiáši se naplnila v pravý čas a právě v ten čas se člověk mohl podívat do Písem a říct: „Ano, skutečně je to on.“

A během předcházejících staletí zůstávalo i to nejlepší, na co se lidé zmohli ve snaze přesně popsat ony budoucí události, jen nepřesnými dohady.

<><

Je tu ale jedna věc, kterou nám Ježíš v této souvislosti klade na srdce.

Když se ho učedníci ptali na poslední věci, první věc, kterou jim řekl, bylo: „Bděte.“

A i když dává svou zvěst Janovi, to první, čím se zabývá, jsou dopisy sborům, slova do současné situace, rady, co je třeba dělat právě teď.

Bděte.

Je zvláštní vidět, jak ti, kdo bděli, kdo chtěli ze všech sil poslouchat Boha, nakonec poznali čas, kdy přišel Mesiáš, zatímco studovaní, spoustou výkladů a myšlenek podpíraní farizeové a zákoníci naprosto minuli čas, kdy po Zemi chodil Syn Boží.

Bděte.

I tam na konci bude ten rozdíl úplně stejný – ti, kdo se bojí Boha a chodí s ním, poznají čas konce, až přijde, zatímco ti, co nehodlali přistoupit na Boží podmínky, nakonec zůstanou slepí, bez ohledu na to, kolikrát si Zjevení přečetli a jak mnoho o něm přemýšleli.

Bděte.

Pokud budeš mít oči otevřené, uvidíš konec, jak přichází.

Zato pokud budou slepé, k čemu ti bude, že víš, jak vypadá?