St 28. 1. 2009

Boží hněv

Lukáš Makovička, Kázání
3675x přečteno
Boží hněv

Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. (Ř 1:18)

Když přijde řeč na Boží hněv, míváme před očima jednu ze dvou nejčastějších karikatur Všemohoucího. Ta první si všímá chvil, kdy „ten strašný a krutý Bůh nařídil vybít celý národ“, či „poslal medvědice na ty ubohé výrostky, co se jen trošku posmívali“ a naprosto zanedbává trpělivost a lásku, lásku, která byla ochotná položit svůj život za ty, kdo ji křižovali. Není tedy pak divu, že při takovém pohledu je z Boha krutý tyran, nesnášenlivý nelida vyžívající se v mučení a trápení nebohých a vcelku nevinných lidí.

Ta druhá si zase všímá všech nádherných slov o lásce, ráda připomíná kříž i oběť, která na něm za nás dobrovolně visela, Boží láskyplné a cituplné nitro, něžnost a ochotu, ale zato věnuje pramalou pozornost událostem jako vypálení Sodomy a Gomory či zkáza Jeruzaléma, kdy matky jedly maso svých dětí. Přesto jednu i druhou věc učinil tentýž Bůh, spravedlivý i laskavý, hněvající se i odpouštějící, soudce i dárce milosti.

Podívali bychom se tedy společně na Boží hněv, proč se Bůh vlastně hněvá, na jaké věci se Bůh hněvá, jaký je Jeho hněv, letmo si něco povíme o Jeho soudech na Zemi a nakonec co s tím.

1. Proč se Bůh hněvá?

První zcela zásadní důvod, proč se Bůh hněvá, je, že vy (a želbohu i já), neposlušní a nepoddajní hříšníci ničíte Jeho dílo.

Ano, zkuste se vrátit do svých dětských let, možná na svůj první píseček, když jste si udělali tu nádhernou bábovičku. Jak ta byla krásná! Žádné jiné dítě ji neudělalo tak hezkou! Vzpomínáte, jak jste se hned běželi pochlubit mamince?

Jenže pak se nádherná chvíle plná pocitů vítězství nad nepoddajným pískem náhle změnila v tu nejodpornější dětskou noční můru.

To když se tam objevil on

…nebo ona (nicméně, chlapci, přiznejme si to, většinou to bývá spíš nějaký „on“)…

…a svou nevycválanou, zavšivenou a špinavou prackou si dovolil sáhnout na tu vaši nádhernou, pracně vydřenou, téměř dokonalou bábovičku…

…a písek se vrátil zpět do písku, po bábovičce byla veta.

Už si nepamatujete na svůj první pocit, když jste se dívali do jeho (či její) rozesmáté tváře?

Mohu vám snad trochu napovědět?

Neozval se ve vás snad… aspoň trochu…

…hněv?

A když už jako dospělí něco vytvoříte, strávíte na tom hodiny a hodiny času a pak to někdo svou hloupostí v tom lepším případě, či ze zlé vůle v tom horším, zkazí, zničí a poškodí, neozve se ve vás jako první…

…hněv?

<><

Proč se tedy potom divíte Bohu, že se hněvá? Nemá snad důvodů dost a dost? Zemi stvořil On, je to Jeho dílo.

A my, my ho ničíme.

To, co bychom mohli užívat staletí a tisíciletí, co se dokáže nádherným způsobem obnovovat, dokážeme za pár let vydrancovat a zanechat po sobě jen spálenou zemi.

Lidi stvořil On, je to Jeho dílo.

A my, my je ničíme.

Ničíme je noži a dýkami, puškami a bombami, ohněm a mečem, vraždami a nenávistí, jejich nitro ničíme záštiplnými slovy, urážkami a zatracováním, svádíme je na zlou cestu pokrytectvím a šalbou, pro vlastní prospěch leckdy neváháme druhé obalamutit a zavést do zkázy.

Pravda, kdekoli je a jakkoli vypadá, je Jeho majetek.

A my, my ji kazíme.

Co je přímé a jasné, to často překrucujeme ve svůj prospěch, ta nejkrásněji utkaná díla a nejvýpravnější příběhy často přečasto v jádru uchovávají a nesou prachsprosté lži, lidský intelekt a umění se tak často propůjčí spíše propracované a výmluvné obhajobě nějaké lži, podvodu či hlouposti, než aby hájili tu prostinkou, ale život přinášející pravdu.

A k tomu všemu je tu ještě ten hrozný smrad, co ze Země táhne.

To když tomu Bohu, který na nás každý den nechává svítit své Slunce (a kde bychom bez něj byli), každý rok se stará o déšť a sytí nás ze své pokladnice, který nás každý den udržuje při životě svým dechem, svými skutky a i slovy říkáme do očí: „Tebe tu nikdo nepotřebuje. Ztrať se! Nikdo tě tu nechce, nejsi tu k ničemu třeba, my to zvládneme sami. Přestaň nám do toho konečně kecat!“

Ano, vím, že možná nevěříte, že za cokoli z toho výše uvedeného je zodpovědný někdo jako Hospodin zástupů, to ale nic nemění na tom, že přesně takhle se celá situace jeví Jemu.

A když si ten obraz představíte, vykreslí se vám v jasných barvách před očima, a když si sami sebe představíte na Jeho místě, místě někoho, kdo se rok za rokem pečlivě stará o nevděčné a utrhačné lidi, co říkáte, neozve se ve vás… aspoň trochu…

…hněv?

Hněv na všechnu tu namyšlenou a tupou lidskou pýchu, na tu slepou a pohrdající nevděčnost?

<><

Druhý podstatný důvod, proč se Bůh na lidi hněvá, je o něco osobnější. Je to proto, že vy (a želbohu i já) ubližujete těm, které má rád.

Jestli si myslíte, že Bůh by se neměl moc hněvat, pokud si má zasloužit Vaši úctu a to, že ho milostivě uznáte svým Bohem, jen si vzpomeňte na svůj život, přemýšlejte o lidech a jejich jednání a zjistíte, že je mnoho situací v našich životech, kdy byste považovali za nemístné, aby někdo něco takového přešel jen tak, bez…

…hněvu.

Divili byste se, kdyby otec přešel bez hněvu situaci, kdy mu někdo jen tak pro legraci zmrzačí dítě, kdyby manžel jen tak tiše snesl znásilnění své ženy, zlobíte se, když lidé lhostejně přejdou i ty nejhorší pomluvy či když se jen tak klidně dívají, jak se děje nějaká ohavná nespravedlnost.

To všechno v nás probouzí hněv.

A popravdě řečeno, hněv oprávněný.

<><

Třetí zásadní důvod, proč se Bůh na lidi hněvá, je, že vy (a želbohu já také) křivdíte a ubližujete Jemu.

Povězte mi, jak reagujete, když vám například někdo vynadá do lhářů ve chvíli, kdy jste mluvili jen a jen pravdu? Když vám někdo ukradne něco, co jste získali tvrdou prací? Když někdo tvrdí o vašem díle, že to vlastně udělal on? Když vám druzí křivdí a pomlouvají vás?

Že by se ve vás v takových chvílích ozval… aspoň trochu…

…hněv?

Víte, Bůh je na něco takového už za ta léta docela zvyklý, jen tak něco Ho nerozhází, ale i On se nakonec rozhněval na izraelské pokolení, které vyvedl z otroctví na svobodu, kvůli nim srazil jejich nepřátele, spolehlivě a věrně je vedl pouští a staral se o každou jejich potřebu, ale stejně měl při každé potíži na talíři obvinění, že je určitě chce zahubit a celou dobu jim tu jen nehorázně lže.

Ani Jeho trpělivost není – co se týká hříchu – nekonečná.

2. Na co se Bůh hněvá?

Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. (Ř 1:18)

Bible mi říká, že Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé nepravosti. Proti každému zlému skutku, bez ohledu na to, jestli ho spáchal křesťan či nekřesťan, jestli to bylo z čiré hlouposti a zabedněnosti, či ze zlé vůle, každá taková věc se mu nelíbí, vždyť dělá právě to, o čem jsme mluvili předtím – ničí Jeho dílo a jak často také ubližuje nejen Jemu, ale i těm, které miluje.

Jistěže Bůh bere ohled na naše motivy, jistěže jinak hodnotí něco spáchaného ze zlého úmyslu a jinak hloupost ukvapeného nováčka, ale to všechno jsou stále věci, které mohou přivolat Jeho hněv.

<><

Slyšel jsem mezi křesťany jednu takovou hloupost: o jednání, které jasně Bůh v Bibli prohlásil za špatné, říkají: „Víš, ale co když to ten člověk myslí dobře? Co když má dobré motivy?“ A ještě: „A víš, vždyť on má ty lidi tak rád!“

Víte, Bůh si od nás nenechá poradit, co má považovat za dobré a co za špatné, On to všechno stvořil, ví, jak to tu funguje. Je-li špatné ovoce, těžko bude ten stromeček, na kterém to roste, dobrý! A o lásce je přeci psáno, že neudělá bližnímu nic zlého. (Ř 13:10)

Ano, věřím, že takový člověk dokáže sám sebe obelhat, že „to vlastně myslí dobře“, říká se, že

„Lenin miloval lidstvo, miloval ho dokonce natolik, že by kvůli němu i všechny lidi postřílel.“

A právě tak i dnes lidé páchají všemožné nepravosti, kradou, vraždí, utiskují, lžou a podvádí, a to vše ve jménu jakéhosi „vyššího dobra“.

Jenže až jednoho dne uvidíte, jaké měla celá ta neplecha skutečné kořeny, zjistíte, že ty motivy přeci jen nebyly až tak dobré. Mně osobně se tedy ještě nikdy nepovedlo zhřešit a mít u toho dobré motivy – třebaže jsem se možná na čas domníval, že tomu tak je.

<><

Druhá zajímavá věc je, že Boží hněv je spravedlivý, zjevuje se proti nepravosti. To by v nás mělo na jedné straně vzbuzovat bázeň, ale na straně druhé nám to může přinést upokojení a klid.

Bůh není z těch, kdo by se rozzlobili, protože někdo má trošku pomalejší chápání, jak to někdy ke své hanbě děláme my, není z těch, kdo by se rozhněval, protože mu něco či někdo ne vlastní vinou zkříží plány, když si nemůže rychle prosadit svou, protože se prostě přihodilo tohle a támhleto, nepatří k takovým, kteří si svou frustraci nad tím, že náhle musí vynakládat ještě dodatečné úsilí, vylévají na jiných.

Jeho hněv je totiž vyhrazen právě a jedině pro nepravost.

3. Jaký je Boží hněv?

Ve zkratce: je hrozný, dlouho se buduje a je jen na okamžik.

<><

Je hrozné upadnout do ruky živého Boha. (Žd 10:31)

Jeden člověk říkal, že „Boží hněv a tresty nastupují až ve chvíli, kdy u nás nedosáhla cíle Jeho láska a milosrdenství“.

Věřím, že je to pravda. Bůh netrestá rád, ničit a bít je práce, o které říká, že je to dílo jemu nevlastní a práce jemu cizí (Iz 28:21). Ten, který tak rád buduje, miluje, když může vidět něco vyrůstat, rašit, rozvíjet se a vzkvétat, nenávidí ničení.

Jenže když selžou všechna varování a napomínání, každé nabádání a výtky, nepomáhají ani věrně míněné šlehy rákoskou, je Bůh připraven zakročit i rázněji.

A to je něco, co tak často hrubě podceňujeme – jak často si lidé právě Boží shovívavost a dlouhé trpělivé čekání a snášení nepravosti začali vykládat jako slabost – že ten chudák už se prostě smířil s tím, že jiní nebudeme, a je příliš měkký, než aby s tím něco udělal.

Přesto žádný stav není tak nebezpečný jako tento, právě tohle byly myšlenky sodomských den před tím, než spadl oheň, tohle vládlo v srdci Noemových současníků den předtím, než se zavřely dveře archy a protrhly se nebeské propusti, právě tím přetékala srdce lidí, ať už bezbožných nebo podle jména zbožných, ještě den předtím, než si je odplata konečně našla.

A upadnout do ruky živého Boha, Boha, jehož milosrdenstvím a nabídkou smíření a pomoci jsme vytrvale pohrdali, je skutečně hrozné.

<><

Je tu ještě jedna zvláštní věc, které jsem si všiml. Když lidé v Písmu zhřešili, někdy úpěnlivě prosili Boha, aby je netrestal ve svém hněvu. A když jsem nad tím trochu přemýšlel, došlo mi, že to je něco, čemu bychom se i my měli snažit jó zdaleka vyhnout.

Víte, když třeba vaše dítě udělá něco zlého, čím vás pořádně nadzvedne, máte v podstatě dvě možnosti: ta první je potrestat ho tak, jak to dělal náš otec – v klidu a v pokoji mu vysvětlit, co udělalo zlého, a pak nařezat.

Ta druhá, ta, kterou si moudří otcové rezervují jen pro případy, kdy dítě vyvede skutečnou ohavnost, která volá po okamžitém potrestání, je trest v hněvu. Kdy člověk jedná přímo v tom prvotním rozpoložení, v hněvu, který v něm vzbudilo to zlé, co se stalo, a pak… pak bývá trest daleko strašlivější.

Vždyť právě ve svém hněvu se Bůh zapřísáhl o Izraelcích: Nevejdou do mého odpočinutí! (Ž 95:11)

<><

Ale on se slitovával, zprošťoval je nepravostí, nevydal je zkáze, často odvrátil svůj hněv a nedal zcela procitnout svému rozhořčení. (Ž 78:38)

Zadruhé, Boží hněv se dlouho buduje. Nemyslete si, že Bůh je takový nervózní starý páprda, kterého nadzvedne každá prkotina a hloupost.

Ne, On je Král.

Člověk, který má málo, se snadno rozhněvá i pro krádež jednoho groše, zatímco mocný panovník může s grácií a štědrým milosrdenstvím přejít i ztrátu mnohem větší sumy.

Hospodin je to druhé a ještě mnohem víc!

Neudeří hned, nedělá to rád, a tak často trpělivě snáší příkoří a nese křivdy, a i když to při letmém pohledu do Starého Zákona tak nevypadá, v poměru s lidmi není vůbec snadné ho naštvat.

Lidé se totiž naštvou mnohem, mnohem snadněji, pro daleko větší hlouposti, nesnesou často ani to, co Bohu nestojí skoro za řeč.

<><

Neboť jeho hněv je na okamžik… (Ž 30:6)

Zatřetí, Jeho hněv je jen na okamžik. Jak často Bible píše o tom, že Bůh už nemohl nějakou dlouhotrvající nepravost a urážky trpět, ale když konečně zakročil a pak viděl tu spoušť, bylo mu náhle utrpení, které způsobil, líto.

Tak zadržel ruku anděla, který bil Izrael morem, tak se slitoval na Ninivem, městem s rukama od krve, protože dělalo pokání, a tak zanechává svého hněvu, když jen trochu může, vítá každou příležitost, aby se smiloval, aby nemusel trestat, aby Jeho hůl nemusela dopadnout.

A pokud naprosto nepohrdneme všemi Jeho nabídkami milosti, pomoci a odpuštění, nebude se hněvat věčně.

4. O Božích soudech na Zemi.

Je to Hospodin, náš Bůh, kdo soudí celou zemi. (Ž 105:7)

Slyšeli jste rčení „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“?

Nuže, asi každý z nás se nacházel v situaci, kdy se mu zdálo, že se Boží mlýny tentokrát nejspíš zadřely, že? Kdy nám slova o tom, jak Bůh soudí celou Zemi a jak je celá Země Jeho soudů plná skřípala v zubech jako písek a na jazyku chutnala jako pelyněk, nebo ne?

Jenže ve skutečnosti je to přesně tak.

Někdy Jeho soudy nevidíme, nebo si jich možná nevšímáme, ale víte, když budete trochu bedlivěji sledovat svůj vlastní život za světla Božího Slova, zjistíte, že Božích soudů je plná země, plná nebesa a že je jich plný i váš vlastní život. Boží hněv se totiž zjevuje proti každé nepravosti a každá nepravost si s sebou nese nějakou odplatu.

Každá.

Hněváme se na lidi, kteří si nakradou a ruka zákona je od nich vzdálená, ba, někdy jim i pomáhá cpát lup do kapes, a už nevidíme, že uplyne několik let a člověku se jeho skutky vrátí do klína, neprávem nabytý majetek neprospěje, snadno nabyté bohatství se rozkutálí a člověk na tom bude hůř, než dříve.

Hněváme se na vrahy a zrádce, ale jak často to byli oni, kdo skončili pod gilotinou v dalším kole.

Hněváme se na pyšné a naduté a nevidíme, že i oni si sklízí svou „odměnu“: pády a karamboly, neúspěchy a selhání, a že i když se jim podaří vyhledat vhodného obětního beránka, jejich nitro nikdy nemůže být pokojné tím pokojem, který vychází z klidné a tiché pokory, jež ví, co si může dovolit.

Myslíme si, jak jsme nepřelstili Boží „nezcizoložíš“, jenže ono se nám po letech vrací, boří rodiny a ničí vztahy, rozkládá jedny z nejkrásnějších věcí, jaké na Zemi jsou.

A i ta stará nevěra, nedůvěra k Bohu, má svou odplatu, odplatu ve starostech a úzkostech, obavách a tíži na srdci, ani ona bdělému Božímu zraku neunikne.

Příliš často se díváme na těch pár případů, kdy někdo dlouho uniká oněm Božím mlýnům, nadáváme na to a hartusíme, a nevidíme, že Boží spravedlnost v naprosté většině případů odplácí každému podle jeho skutků už na Zemi, mnohem spolehlivěji a přesněji, než ta lidská.

A nevidíme, že i to, co nebylo narovnáno na této Zemi, se jednoho dne postaví před soud.

5. Co s tím?

Proto tedy jako Kristovi velvyslanci prosíme na místě Kristově, jako by skrze nás žádal Bůh: Smiřte se s Bohem. (2 Kor 5:20)

Máme tu tedy poněkud tristní situaci: pokud už lidstvo náhodou uzná existenci svého Stvořitele, musí mu být jasné, že Všemohoucí má dost a dost důvodů, proč se na nás hněvat. A když si rozvážíme i náš vlastní život, zjistíme, že tam je tomu právě tak.

A i když se ten hněv buduje dlouho, kdo z nás dokáže žít tak, aby na něj nakonec nedopadl?

A i když se někdy chlácholíme myšlenkou na to, že jsme snad udělali dost dobrých skutků, aby vyvážily ty špatné, může to snad stačit?

Copak když vás někdo okrade, nenapraví to, nijak se neomluví a na domluvy nedbá, ale třeba vám příští sobotu poseká trávník, copak to snad stačí?

Copak potom už snad není třeba to zlé napravit?

Druhý totální omyl při jednání s Božím hněvem je lidská snaha trochu předělat definici toho, co je dobré a co zlé. Ano, asi tak, jako když se zloděj snaží vysvětlit okradenému, že mu vlastně neudělal nic zlého, proto, proto a proto.

Jenže povězte mi, když s vámi někdo zkusí takhle jednat, nevzbudí to ve vás ještě větší…

…hněv?

Copak snad není snazší snést špatnou věc, když už se druhý aspoň nesnaží tvářit, že dělá něco dobrého, než když vás nutí, abyste tomu říkali „láska“ a „laskavá péče“?

<><

A tak i přes svoje chabé pokusy vyřešit to nějak bez oné ponižující mezihry nakonec musíme dospět k tomu jedinému možnému řešení: Smiřte se s Bohem.

Smířit se vždy zahrnuje právě to, do čeho se nám lidem tak často tak zoufale nechce: upřímně přiznat, že jsem druhému udělal něco zlého.

Bez toho to nejde.

Také se to v tomto případě neobejde bez té druhé hořké pilulky: přiznat, že nemám, jak bych Bohu způsobenou škodu nahradil, že nemám prostředky, jak Jeho hněv uchlácholit a věci spravedlivě napravit.

Že se musím spolehnout na Jeho slitování.

Jenže ono v takovém případě zcela určitě přijde.

Přijde a s jeho příchodem zmizí…

…hněv.