Út 10. 2. 2009

Most do země Nebe

Most do země Nebe

Ještě než jsem uvěřil, čítával jsem rád a v hojném množství různou fantastickou literaturu a popravdě řečeno i dnes k ní mám pořád blízko. Když jsem si ale některé z oněch knížek pročítal už jako věřící, překvapilo mne, kolik velmi špatné „teologie“ nejedna z nich pod povrchem obsahuje.

A kolik nenávisti či aspoň pohrdání mají jejich autoři pro Bibli a pro Boha, o kterém nám Bible vypráví.

Nedávno jsem viděl jeden moc pěkný „snílkovský“ film, jmenoval se „Most do země Terabithia“. Film o dětech, které si za řekou vytvoří svůj vlastní svět fantazie a společně se nakonec postaví i potížím ve světě reálném. Jak říkám, moc pěkný a také moc dojemný film.

Jenže ve chvíli, kdy se krásné chvíle rozplynou pod zuřivým úderem náhlého neštěstí a hlavní hrdinka Leslie zahyne v rozvodněných vodách místní říčky, řeší film jednu hodně ožehavou otázku: „A to opravdu ten Bůh pošle do pekla takové děvče jen proto, že neuvěřila?“ A protože Leslie je náramně sympatické děvče, zdá se být jasné, že to by přece určitě, ale určitě neudělal.

Jenže správná, třebaže nesmírně bolestná odpověď je „ano“. Ano, poslal. A ano, i přesto tomu Bohu věřím, i přesto se nebojím vložit do Jeho rukou svou vlastní duši, to nejcennější, co mám.

<><

Jednou jsme jeli s Janou a s malým Davídkem v kočárku na setkání mládeže a v tramvaji přímo naproti nám seděla maminka s tak asi tříletou holčičkou. Holčička, jak už to malé holčičky dělávají, ani zdaleka nevypadala na to, že by měla chuť jen tiše sedět, ale šila sebou a pořád si něco brebentila, až to nakonec maminka nevydržela a snažila se ji nějak ukáznit. „Jen se podívej, miminka taky nezlobí,“ ukázala bradou na Davídka, který se, jak už to opravdu malá miminka dělají, placatil v kočárku tak, jak jsme ho tam položili, a maminkovským trpělivě unaveným tónem se holčičce snažila dát najevo, že by si měla vzít z miminka příklad. Tedy aspoň v něčem…

Jenže holčička už byla zjevně světem protřelá a tak maminku obratem moc pěkně usadila. „No jo mami,“ opáčila, „jenže to je proto, že miminka ještě nic nedokážou.“

Víte, měla pravdu.

A kromě toho, když si nad tím trošku zapřemýšlíte, zjistíte, že moc pěkně vystihla právě to, co nám Terabithia zamlčela, co nám umázla z celkového obrázku.

<><

Bůh totiž nepošle nikoho do pekla jen proto, že neuvěřil, On tam lidi posílá, protože jsou to hříšníci. Víte, kdyby se na světě našel byť i jen jediný člověk, který by dokázal nezhřešit, Bůh by ho do pekla neposlal, není přece nespravedlivý, neodsoudí někoho, kdo není vinen.

Jenže všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy, i ty malé děti.

A víte, i když to tak při pohledu na ta mrňavá roztomiloučká mimušítka nevypadá, naše holčička měla skutečně pravdu – ona ještě nedělají tak hrozné věci jako dospělí zkrátka proto, že nemůžou.

Když se dvě děti bijí o hračku, kterou jedno chtělo sebrat druhému, smějeme se a někdy nám to i přijde roztomilé – a koneckonců, vždyť si těma svýma maličkýma pěstičkama stejně nemůžou nijak moc ublížit.

Jenže když vyrostou, to stejné jednání, ta stejná závist, zničila nejeden život a byla palivem pro oheň nejedné krádeže a vraždy.

A bodlák je pořád bodlák, i když je to ještě jenom bodláček.

<><

Toto je tedy svědectví, které Bůh vydává o lidech, o všech lidech bez rozdílu: „Jste hříšníci.“

To není nějaká snaha nás ponížit, je to prosté konstatování skutečnosti.

Jsme hříšníci.

A protože jsme hříšníci, jsme špatné stromy, proto hřešíme, proto neseme i špatné ovoce – lži, závist, krádeže, pomluvy, vraždy, nenávist a podobné věci.

Já vím, narodili jsme se tak, i ta malá miminka. Ale to nic nemění na tom, co jsme – stvoření neschopná dlouhodobě dělat to, co mají, a ne nějakou neplechu.

A toto je ono proč Bůh pošle lidi do pekla a také se zde skrývá odpověď na druhé proč: proč je to spravedlivé.

<><

Jenže v tu chvíli se nám před očima objeví usměvavá Leslie a namítáme: „Spravedlivé? Jak spravedlivé! Copak ta malá dívčina udělala tak špatného, že si zaslouží takový konec? Jistěže nebyla dokonalá, ale copak si za těch pár maličkých poklesků zaslouží takový strašlivý trest?“

A skutečně, při pohledu na její rozesmátou tvář se nám Bůh zdá strašlivě nespravedlivý.

Jenže i když film vykreslil Leslie jako téměř příkladnou dívčinu, jedno je prokazatelné i z něho: že je hříšník.

Jak? Inu, to je jednoduché. Je rozdíl mezi spravedlností a zlomyslnou odplatou, pravda, někdy je to celkem tenká linie a zvenčí se těžko poznává, kudy vede, ale v srdci člověka je tahle čára jasně vyznačená a nesmí se překračovat.

Přesně tohle Leslie i její kamarád udělali, ano, vím, že se všechno nakonec nějak spravilo, ale to nic nemění na celé věci.

Ano, vím, že si dotyčná hanbu zasloužila, ale zasloužila si ji za ty věci, které prováděla a páchala, tam by bylo ponížení spravedlivé.

A vyhnuli bychom se té naší lidské „spravedlnosti“: Ty jsi mi rozbil bábovičku, tak já ti teď rozbiju formičku.

Oko za oko, zub navrch.

Co tedy můžeme říct o Leslie z tohoto jednoho „malého a vlastně téměř oprávněného“ incidentu?

Inu, že je hříšník.

Symptomy se totiž projevily.

<><

„A co tedy vy křesťani máte furt s tou vírou?“ zní další logická otázka.

Víte, někdy, když přemýšlíme o Bohu, říkáme si, že podmínky, za jakých je ochotný nás přijmout do nebe, udělal strašlivě tvrdé.

Ve skutečnosti je tomu přesně naopak – méně už po nás ani žádat nemohl.

Ne že by jen nechtěl, nemohl.

Jsou jen dvě, dva maličké kameny úrazu, které ale z oné cesty nejde vynechat: Pokání a víra.

Pokání znamená, že prostě upřímně přiznáme, co jsme.

Že se přestaneme vymlouvat a hledat si ospravedlnění, říkat: „Víš, udělal jsem to, ale okolnosti, ty mne přeci omlouvají.“

V té zemi Nebe už nebudou lháři, a ach, jak se na to těším! Nebudou tam zloději, žádní vrazi, pomlouvači, nikdo, kdo by chtěl škodit druhému.

A tak, z podstaty věci, tam nemůže být vpuštěn nikdo, kdo se aspoň nepřizná ke svým zločinům. Vždyť jestliže se ani nepřizná, jak by mohl být napraven? Ano, člověka můžeme násilím přinutit, aby zlé skutky nedělal, ale jím samotným nemůžeme změnit lidské srdce, jestliže se jeho brány neotevřou zevnitř.

Víra znamená, že si necháme pomoct, že přijmeme tu pomoc, kterou nám Bůh sám nabízí.

Víra je ve skutečnosti taková sestřička dvojče skutečného pokání, částečně ho předchází (protože dokud neuvěříme, že skutečně dostaneme milost, budeme zatloukat a zapírat, abychom tak snad aspoň dostali menší trest, třeba… třeba očistec) a částečně z něj vyvěrá (protože když se skutečně přiznáme ke svým vinám, tu náhle začneme hledat onen lék, který by mohl vyléčit naši nemoc, něco, co by zajistilo, abych už znovu nemusel… nemusel zhřešit a nemusel znovu procházet tím očistným ponížením pokání).

A Bůh nemůže žádat míň.

<><

A tak je skutečně pravda, že kdo uvěří, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen.

Co nám ale Terabithia zamlčela, je proč bude odsouzen.

Ne proto, že se nepřidržel „jediného správného učení matičky církve,“ ne proto, že „nedržel hubu a krok,“ ale proto, že hřešil, že dělal zlé věci a že je hříšník, špatný strom nesoucí špatné ovoce.

Je to, jako kdyby vám lidé říkali: „Když neuvěříte doktorům, nechají vás ti mizerové chcípnout,“ a zamlčeli, že doktor vám za to přece nedá kudlou do zad – že vám jen nemůže pomoct, pokud vy sami nejste svolní, a tak doplatíte na svou nemoc.

Právě tak je hloupost, pokud lidé tvrdí: „Když neuvěříte Bohu, pošle vás proto do pekla,“ a zamlčují, že víra je jen záchranné lano, které má moc nás vytáhnout z propasti, v níž se už dávno nacházíme.

Z propasti, která bude jednou po právu souzena za svá provinění.