Wed 18. 2. 2009

Sarx

Sarx

Vím totiž, že ve mně (to jest v mém těle), nepřebývá nic dobrého. (Ř 7:18)

Jednou jsem mluvil s člověkem, který zrovna procházel dost těžkou situací. A jak už to tak, když se nám věci sypou na hlavu, bývá, v srdci se nám vyrojí spousta pochybností o Bohu, Jeho spravedlnosti i lásce. „Prosím tě, odkud se to bere?“ ptal se mne ten človíček, zděšený z toho, co všechno se náhle začalo objevovat v jeho srdci a zachvacovalo ho to jako oheň.

Smál jsem se mu (v dobrém ovšem). „Ty nevíš?“ ptal jsem se. „Odpověď máš támhle v tom verši! To jsi ty!“ Ano, ty. Tvá stará, hříšná přirozenost. Sarx1.

Když si uvědomíme, kdo říká slova v onom verši, užasneme asi ještě o trochu víc. Tohle „sebehodnocení“ pochází od apoštola Pavla, muže, který by klidně zemřel za lidi, co ho nenáviděli, s těmi, kdo ho ponižovali a měli ho za blázna, jednal tiše a mírně, těžkosti snášel, zlé neodplácel zlým. I on ale věděl, co je ve skutečnosti zač.

Podívali bychom se tedy společně na to, jak moc zkažená je naše stará přirozenost, jak je silná, jak to chce Bůh řešit, co máme dělat my a co se stane, když svou povinnost zanedbáme.

1. Jak moc zkažená je naše stará přirozenost?

Na jednom setkání mládeže nám americký misionář, který je touto dobou v našem sboru, položil následující otázku: „Je nějaký hřích, o kterém můžete s naprostou jistotou říct, že byste ho nikdy nespáchali?“

No, já jsem mu řekl, že bych si asi troufl na opilství.

Přemýšlel jsem o tom pak ještě zpětně a už jsem si nebyl zdaleka tak jistý, ale stejně si pořád myslím, že mám docela slušnou šanci. Ne že bych byl tak dobrý, ale když já chci uniknout z příliš tvrdé reality, používám na to zkrátka jiné prostředky.

Jenže to je asi tak všechno.

Bývaly doby, kdy jsem si myslel, že jsem docela dobrý člověk.

Nu, Bůh už mne vyvedl z omylu, i já jsem dnes někdy zděšený, jaké myšlenky mne napadají, jaké touhy se v mém srdci najdou, čeho všeho bych byl schopen, jen kdybych mohl a kdyby mi za to nehrozil žádný trest.

A člověk, který tvrdí, že je „v podstatě dobrý“ se ve skutečnosti nikdy pořádně nepodíval do vlastního nitra, nikdy nijak vážně neusiloval stát se skutečně dobrým a spravedlivým mužem – to by totiž jinak musel obrátit ty kameny, co na povrchu vypadají tak krásně, a objevil by špínu a hnízdo červů pod nimi.

Máme tedy uvnitř zrádce. Ano, zatím i my, křesťané. Zrádce, který se s radostí pustí do kdečeho špatného, jen když bude mít dojem, že mu to projde, zrádce, který s radostí otevře každé špinavosti a hlouposti, zrádce, který si Boha neváží a má ho za notorického lháře, slepce, který není schopen uvažovat dlouhodobě, ale chce mít vše teď hned bez ohledu na to, jestli to náhodou někomu neublíží.

Právě proto se Bible velmi tvrdě vyjadřuje o lidech, kteří svádějí druhé ke hříchu nebo vyučují nějakým falešným naukám.

Bible říká: Každý, kdo je pokoušen, je vlečen a váben svou vlastní žádostivostí. (Jk 1:14)

První věc, kterou z tohoto verše uvidíme, je, že nemáme výmluvu. Nemůžeme říkat: „Ale já jsem tak byl vyučen!“ Nemůžeme se hájit: „No ale on mne svedl.“

Ba ne. Ty jsi otevřel.

A ten zrádce uvnitř, ten ti v tom milerád pomohl.

To, proč se tak snadno chytíme na kdejakou hloupost a falešnou nauku, kývneme na lecjaké nabádání k hříchu, je totiž skryté uvnitř. Jsme to my sami. My sami jsme si tím nejhorším nepřítelem.

Představte si, že přijede nějaký takzvaný „prorok“ a bude vám tvrdit, že „Bůh chce, aby z tebe byl úspěšný byznysmen, jen si o sobě začni myslet víc“.

Nuže, jestli aspoň trošku znáš Bibli, víš dobře, že tohle zkrátka není Boží hlas.

Ale je tu ten zrádce uvnitř. Ten, který ti bude šeptat: „Podívej se, všichni mu to žerou! I vedoucí! To přece nemůže být jen tak, že bys ty sám samojediný měl pravdu a všichni ostatní se pletli. Poslyš, nevíš o co se připravuješ, nebylo by to krásné být veliký, výjimečný, bohatý?“

Pýcha.

Víte, opravdu pokorný člověk se na tohle nechytí a ve skutečnosti ho to ani nebude nijak zvlášť pokoušet – ví dobře, co to je za žvásty a jak si skutečnou velikost představuje Všemohoucí.

Jenže my většinou ještě nejsme skutečně pokorní, a proto nás to pořád pokouší, ten zrádce uvnitř se snaží použít jakoukoli taktiku a páku, jen aby trošku pootevřel dvířka.

A právě proto má Bible tak nesmlouvavá slova pro lidi, kteří svádějí druhé z cesty – z Božího pohledu jsou podobní hlupákům, kteří si v krajině vyprahlé na troud bezstarostně rozdělávají ohníčky. Jim se to líbí, a že to může spálit široširou zem okolo, no a co!

Je tu jedna otázka, která se při tak nepochvalném popisu člověka, jaký nám dává křesťanství, přímo nabízí: „Hej! Tak ty tvrdíš, že člověk je skrznaskrz prohnilý a zlý! Jenže co pak všechno to dobré, co udělal? Ty to kolem sebe nevidíš? Baráky? Nemocnice? Zboží?“

Ano, vidím.

A chválím Boha za to, jak moudře to udělal, že i to špatné, co máme uvnitř – a čím víc se poznávám, tím víc vidím, že je to skutečně jen špatné, že tam nic dobrého není – může z Boží milosti přinést dobro.

Boží řešení se jmenuje hůl.

Hůl, která – když máme dobré rodiče – dopadá na náš hřbet už zamlada, abychom odvykli zlému. Hůl, která dopadá na náš hřbet i jako dospělým, když pácháme zlo – hůl v rukou státu, hůl v rukou našich blízkých, skrytá v jejich slovech, pohrdání či odplatě, hůl v rukou našeho svědomí, hůl v rukou Božích, odplácející každému podle jeho skutků.

Víte, i lenoch pracuje, když je k tomu nucen bičem, ale odstraňte bič a on si sedne do chládku a bude si libovat, jak si to pěkně zařídil. Stejně tak i naše tělo, sarx, bude dělat dobré věci, když má nad sebou hůl, ale odstraňte ji a uvidíte.

2. Jak je silná?

Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne… Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. (Ř 7:18, 21–23)

Když Bible mluví o našem stavu, používá dost často slovo otroctví. „Kdo hřeší, je otrokem hříchu,“ říká nám Ježíš a i Pavel se vyjadřuje v podobném duchu: „Chtít dobré, jo, to by ještě šlo, ale když už dojde na činy, to je najednou ouvej.“

Neznáte to sami ze svého života? Situace, kdy víte, co by bylo dobré, chtěli byste tak jednat, ale nakonec uděláte pravý opak?

Já jsem se nechtěl naštvat, ale… Nechtěl jsem lhát, ale… Nechtěl jsem se přetvařovat, ale…

A to je přesně pozice otroka – on sám chce něco jiného, ale nemá sílu ani moc na to, aby si prosadil svou – nakonec jedná podle vůle někoho druhého, někoho silnějšího.

Co nám Bible říká, je, že na naši hříšnou přirozenost zkrátka nemáme. Je na nás příliš silná, příliš lstivá a vychytralá, a když si myslíme, že ji dokážeme zvládnout, jen klameme sami sebe. Zde bojujeme proti protivníkovi, který je nade vší pochybnost silnější než my sami.

3. Jak to chce Bůh řešit?

Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. (G 5:24)

I zkoumal Bůh lidská srdce, jejich myšlenky a touhy, díval se, kam se ubírají, a viděl, že lidská srdce jsou nenapravitelně zlá, zkažená a zničená.

Že už to nepůjde spravit.

„Ten, kdo hřeší, musí zemřít,“ řekl Bůh, když celou věc pořádně zvážil. „Tu starou přirozenost, tělo, není možné změnit, musí zemřít.“

Ale dal nám na výběr, jakoupak smrtí má sejít ze světa.

Ta první vypadá snazší, zahrnuje příjemný život v hříchu a pak jednoduchou a oproti druhé možnosti poměrně bezproblémovou a bezbolestnou smrt.

Má to jen jednu nevýhodu.

Vy zemřete také.

Navěky.

A to je, řekněme si to popravdě, docela podstatná nevýhoda.

Druhá možnost je dosti bolestivá, a to když má ta naše stará přirozenost zemřít na kříži.

Jestli o tom něco málo víte, pak je vám asi známo, že tahle smrt byla to nejhorší, co dokázal vymyslet krutý Řím, dlouhé, zdánlivě nekončící utrpení.

Jenže právě ukřižování je podobné tomu, co Bůh dělá s lidmi, kteří se Mu svěří do rukou, aby se vypořádal s jejich hříchem.

„Musí zemřít,“ je stále Jeho nekompromisní postoj, a tak se chopí toho starého, toho nezměnitelného a nereformovatelného, a přibije to na Kristův kříž.

Nediv se tedy, křesťane, že se tvůj hřích tak brání! Ví, že musí zemřít! C. S. Lewis jednou napsal (píšu po paměti):

„Sílu německé armády jsme poznali až ve chvíli, kdy jsme se proti ní postavili. Ti, kdo se před ní sklonili bez boje, vůbec nezjistili, jak je ve skutečnosti silná. Právě tak nezjistíme skutečnou sílu hříchu, dokud se proti němu nepostavíme do boje. A tak platí, že dobří lidé znají dobro i zlo, zatímco zlí lidé ve skutečnosti neznají ani jedno.“

A kdy jindy poznáte něčí sílu, ne-li ve chvíli, kdy dotyčný bojuje o svůj život?

Tahle bolestivá věc má ale jednu podstatnou výhodu.

Až bude dobojováno, tam na sklonku života, to staré zemře navěky a vy budete žít: „Jestliže však je Kristus ve vás, je sice tělo mrtvé kvůli hříchu, ale duch žije kvůli spravedlnosti.“ (Ř 8:10)

Kromě toho, těm, kdo milují Boha, všechny věci napomáhají k dobrému.

Všechny.

Dokonce i to nejhorší, co na Zemi vůbec je – hřích.

Jak je něco takového možné?

U lidí možná ne, ale u Boha je možné všechno. A tak díky hříchu Bůh může posílit naši lásku k Němu, protože nám hodně odpouští a komu se hodně odpouští, ten hodně miluje. Tak nás právě hřích a neustálá nutnost bdít udrží s očima otevřenýma tam, kde bychom bez něj už dávno klimbali a pospávali. Tak nás hřích, pokud s ním jednáme správným způsobem, spolehlivě zažene do Jeho laskavé náruče, kde zjistíme, že On je skutečně věrný a dobrý.

Bůh řekl všechny věci.

A myslel to vážně.

4. Co máme dělat my?

Neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. (1 J 5:4)
Žijete-li totiž podle těla, zemřete; jestliže však skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít. (Ř 8:13)
A poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí. (J 8:32)

Naše potíž, se kterou se budeme potýkat po celý život na této Zemi, je, jak tomu starému zabránit, aby neslezlo z kříže.

Ono se totiž občas snaží, a když se mu to trochu povede, nadělá pěknou neplechu, a i když je křesťan „nové stvoření“, to staré je pro nás samotné pořád ještě tuze silný protivník.

Protivník, na kterého ještě stále sami nestačíme.

Boží odpověď na tuto palčivou otázku zahrnuje tři slova: skrze víru a Duchem, jehož meč je pravda.

Je jedna lež, kterou nám ten zrádce uvnitř bude občas podsouvat znovu a znovu.

„Víš, Bůh ve skutečnosti chce, aby sis s tím už poradil sám,“ bude nám šeptat, „jsi už přeci dost silný, dost proměněný,“ našeptávat, „a kromě toho,“ dodává s téměř otcovským úsměvem, „Bůh už má toho trápení se s tebou dost, víš? Už by ses konečně měl postavit na vlastní nohy!“

A my, my mu až příliš často uvěříme a pak máme dojem, že Bůh bude spíše potěšen, když se se svým hříchem vypořádáme sami, když to už konečně zvládneme bez Jeho pomoci.

Jenže takovou snahou je Bůh potěšen asi tak jako doktor, když se jeho pacient potřebující složitou operaci snaží sám vyřešit své problémy.

Zde je tedy první klíč: vírou.

Musíme si říct o pomoc.

Jak veliká musí být taková víra, aby to stačilo?

Inu, stačí, když bude jako hořčičné semínko, dost velká na to, aby upřímně zavolala: „Pomoc!“

Tehdy nám přijde na pomoc ten, kterého nám poslal Kristus, když odcházel ke svému Otci – Duch Svatý.

On bude bojovat za nás, sám porazí nepřítele, na kterého my jsme moc slabí a Bůh ve skutečnosti ani nechce, abychom s ním sami bojovali.

Ba ne. On chce, abychom se ve chvíli, kdy uvidíme, že něco takového hrozí, vyhledali úkryt a nechali za sebe bojovat někoho jiného.

A právě tohle se musíme ve svém křesťanském životě naučit, jen tuhle jednu, prostou, jednoduchou věc.

Věřit.

Pravda už nám jen ukazuje, jak to ten Duch dělá.

Ukazuje nám, co je hřích ve skutečnosti zač, vytahuje ho na světlo, kde náhle uvidíme, jakým lžím jsme věřili, jakých stínů jsme se to báli a do jaké propasti jsme se to s planoucí touhou v očích hnali.

Mohu vám popsat, jak to celé většinou probíhá v mém životě – není to ale nějaký „mustr“, ani nemůže být, protože tu jednáme s živou, moudrou bytostí s vlastní vůli, s Božím Duchem. A tak znám sestru, ke které Bůh hovoří především skrze vidění, znám bratra, kterému ten stejný Duch ukazuje pravdu nejvíce při čtení Písma, každému tak, jak bude schopen pochopit a přijmout.

Co je nám všem společné, je role pocitů. Pocity jsou věc, kterou do naší bytosti vetkal Bůh, a jsou velmi dobré a prospěšné, když se s nimi zachází správně.

Karel Kryl v jedné své písničce zpívá: „Děkuji, děkuji za bolest, jež učí mne se tázat.“

I já děkuji, děkuji za bolest, za to, že má duše se hlásí, když s ní něco není v pořádku, když se uvnitř ní skrývá nějaké trápení, sužuje ji nějaký zaražený trn nebo zlý jed.

Přesto právě zde děláme svou nejčastější chybu – tážeme se na špatném místě. Měli bychom se svou bolestí pospíchat za Kristem, ale místo toho se snažíme celou věc vyřešit sami. Také se někdy spíše snažíme potlačit nepříjemný pocit, než abychom se začali skutečně tázat, pokládat otázky, u kterých se nám odpovědi nebudou nijak zvlášť líbit.

Až doposud je celá věc pro všechny stejná.

Stejně tak pro všechny z nás platí, že číst Boží Slovo a přemýšlet nad ním, je pro nás prospěšné a dobré, a že vylévání srdce Bohu v modlitbě nelze ničím nahradit.

Stejně tak všichni potřebujeme, aby k nám ten Duch hovořil, svítil svým světlem na naše hříchy a ukazoval nám, kudy ven z našeho současného srabu.

A to se už – aspoň jak jsem si všímal – někdy liší člověk od člověka, a přesto hovoří ten stejný Bůh.

Já si třeba sednu (já vím, já vím, je to taková neduchovní poloha pro modlitbu, jenže mi je to pohodlné), ztiším se a pokládám otázky. Jeden můj přítel se mi směje, že „vystrkuju anténky“ a že „on nikdy nic moc nechytil“, jenže já znám hlas svého pastýře, miluji, když zní v mém srdci a když mne Jeho pravda osvobozuje od mých bláznovských představ.

A dostávám odpovědi. Odpovědi, které upokojí mé srdce, dají mi pokoj a skutečně utiší mé rozbouřené srdce.

A tak „dobrořečím Hospodinu, on mi radí, i v noci mě moje ledví napomíná.“ (Ž 16:7)

5. Co se stane, když svou povinnost zanedbáme?

Potom, když žádostivost počne, porodí hřích a hřích, když dospěje, plodí smrt. (Jk 1:15)

Martin Luther jednou připodobnil lidstvo k opilému chlapovi, který jede na koni – klátí se ze strany na stranu, a když jednou málem spadl nalevo, je v nebezpečí, že se v leknutí bude poroučet na zem napravo.

Stejně tak je tomu i při jednání s naší starou přirozeností.

V jednu chvíli si připadáme náramně bezpeční, Bůh to všechno vyřeší, pohoda jazz, není třeba se příliš bát a za okamžik už se potácíme v beznaději a strachu, protože musíme svému hříchu čelit v tvrdé bitvě (zaviněné často naší vlastní nedbalostí) a už už se bojíme, že jsme dočista ztracení a možná i zatracení.

Co se tedy stane, když svou povinnost – povinnost nosit své hříchy a provinění ke Kristu hned, jak na ně přijdeme, tázat se na bolesti ve chvíli, kdy je ucítíme – zanedbáme?

Inu, žádostivost, která byla na počátku slabá a nedokázala nás přimět skutečně spáchat něco zlého, vyroste, počne a porodí hřích.

Nechali jsme si na zahradě vyrůst ten malý bodláček, co se s ním ani nemělo příliš cenu otravovat a už vůbec ne otravovat s ním Všemohoucího, a on je to najednou velký bodláček, který dusí a ničí to dobré a žene nás ke špatnému.

Boží nové stvoření má i přesto docela tuhý kořínek a s hříchem, když už se projeví, bojuje a zápasí, brání se a usiluje o nápravu – asi tak, jako náš imunitní systém v těle.

Jenže pokud i přesto nehodláme provést nápravu, hřích nakonec počne a porodí smrt.

Prosím vás, uvědomme si, že to není věc, která se stane za den či za dva, lidské tělo také nepodlehne nemoci jen tak, brání se a vzdoruje, ale uvědomme si také, že neléčený hřích je jako neléčená rakovina – nakonec nás spolehlivě zabije.

Navěky.

Boží řešení, ta věc, kterou se zde na Zemi máme naučit, se jmenuje víra.

„Přines mi, křesťane, své hříchy, dokud jsou malé,“ říká nám, „snáze se jich zbavíš a nepřinesou ti tak hořké trápení a tak tvrdé boje, jako hříchy velké, třebaže není žádný hřích, jakkoli velký, kterého bych tě nemohl zbavit, přijdeš-li. Nejlépe bude, když za mnou budeš chodit už ve chvíli, kdy se ve tvém nitru ozve nějaká zlá žádost, nebudeš se s ní snažit bojovat sám a nějak ji překecávat, ale necháš mne, abych ji přemohl a znovu ji přibil tam na Kristův kříž.“

Protože tam, tam nakonec zemře.

Zemře, a ty budeš žít.

1 To je po řecky. No a uznejte, že je to víc „kůl“ než „hříšná přirozenost“ nebo „tělo“.