Wed 18. 2. 2009

Já vím líp

Já vím líp

Říká se, že když si pro vás jde smrt, proběhne vám před očima celý život.

A tak, když se k mému krku nezadržitelně blíží ta rezavá, zubatá, ale přesto až příliš ostrá čepel, mám před očima náhle spoustu obrazů.

Barevných.

Živých.

<><

„Nebuď drzý,“ kárá mne moje matka za jedno z mých nesčetných pohrdavých odseknutí na její žádosti, ať také něco udělám.

Nasazuji kamennou tvář, ale uvnitř se tetelím blahem z nadcházejícího vítězství.

Rozumím tomu přece líp.

Vím, že její hněv je bezzubý.

Už dávno jsem zjistil, že ochotní dostávají víc práce. Že když odporuju a dělám potíže, nakonec jí to nestojí za námahu; práci si radši udělá sama a já…

…já mám spoustu času na hraní.

<><

„Ty jeden nevychovaný harante,“ křičí starý Ishmail a obličej se mu povážlivě zabarvuje do ruda.

Nemůžu si pomoct a lehce se ušklíbám.

Vím přece líp, co je dobré.

Vím, že může tak akorát řvát a tím to hasne.

A vím, že ten, kdo dokáže starého Šklíbáka nejlíp vytočit, je pak mezi svými hrdina.

Směju se a vyhřívám se v záři obdivných pohledů.

Koneckonců, kdo potřebuje to jeho zatrápené vyučování.

<><

„Co jsi to zase provedl?“ ptá se mne unaveně má matka.

Přemýšlím, co asi toho nerudného Petruse víc naštvalo – jestli to, že jsme trochu přiopravili fasádu jeho domu, nebo to, jak jsme se mu pak zdálky posmívali za jeho bezmocný vztek.

Do ruda rozžhavený Petrus, který se za námi belhá o holi a na celou vesnici vyřvává sprostá slovíčka, byl asi lepší, usoudím nakonec.

Neposlouchám, co se mi matka snaží říct.

Vím přece líp, že můj jazyk mi může kdykoli zajistit dobrou zábavu.

Dívám se soustředěně na prázdné místo na zdi a uvnitř mám dobrý pocit z dobře vykonané práce.

Jen koutkem oka si všimnu, že některé vlasy mojí mámy už dávno nejsou tak černé, jak bývávaly.

<><

Pak už to jde ráz na ráz, obrazy se míhají jako barevná smršť.

Posmívám se v hospodě vyhlášenému rváči a kost v mojí ruce se tříští pod jeho pádnou pravicí.

Stejně ale vím líp, co je třeba, aby vás druzí považovali za opravdu ostrého chlapíka.

Drze odsekávám chlapovi, kterému se mám za mzdu starat o koně, a několik dalších měsíců se protloukám, jak se dá.

Pořád ale vím líp, co mám dělat, aby si na mne nikdo nemohl dovolovat.

Proud kleteb z mých úst se vyhrne na drába, který si dovolil zeptat se mě, proč spím právě pod tímhle mostem, a dalších pár dní trávím v malé místnosti a na slunce se dívám zamřížovaným okénkem.

Vím přece líp, čeho si mám vážit a čím pohrdat, před kým mít úctu a před kým si s hnusem odplivnout.

<><

A pak slunce vyjde i nad dnešním dnem.

Když se kolem nás v Asienském lese vyrojí ta banda nemytých, špinavých ničemů, vaří se mi krev v žilách.

Vím líp, že taková chátra je dobrá jen k tomu, aby ji člověk jako já svýma nohama pošlapal.

A dávám jim to dostatečně najevo.

„Zab ho,“ rozechvěje vzduch ztěžklý napjatým tichem znechuceně pronesený příkaz.

Jeden z nich vytahuje meč a jak si mé strachem zostřené oči náhle všímají i nepatrných detailů, vidím i rez, která se mu drží pod jílcem, a ošklivé zuby na kdysi možná spolehlivé čepeli.

A náhle skutečně vím líp.

Najednou vidím, že ačkoli mne druzí měli za chrabrého, byl jsem jen blázen.

Vidím, že ti, které jsem považoval za překážky na cestě k zábavnému životu, se mi snažili pomoct a uchránit mne od neštěstí.

A vidím, že jsem ve skutečnosti nevěděl nic.

Jenže už je příliš pozdě.

Příliš pozdě, aby…

<><

Kdo miluje napomenutí, miluje poznání,
kdežto kdo domluvy nenávidí, je tupec.
(Přísloví 12:1)

Tvrdý trest postihne toho, kdo opouští stezku,
kdo domluvy nenávidí, zemře.
(Přísloví 15:10)

Kdo zatvrdí šíji proti domluvám,
bude nenadále rozdrcen a nezhojí ho nikdo.
(Přísloví 29:1)