Studnice

Spravedlnost

Její palác je nádherný. Sloupoví obetkané pavučinou popínavých rostlin, zurčící potůčky proplétající se mezi stromovím žádoucím na pohled, a k tomu všudypřítomný pokoj. Ano, pokoj, to je ten zvláštní pocit, který zachvátil každého, kdo kdy vstoupil do jejího domu. Paní domu je vskutku žena statečná, jak se o ní mluví v knize knih, a jméno má Spravedlnost. Je o ní známo, že vždycky každému stejným metrem naměří, a žádný zlý skutek u ní nenajde pochopení. Snad i proto chodívají lidé okolo jejího domu s jakousi tichou bázní.

„Spravedlnost,“ zaslechnete v okolí, „to je ta strašně tvrdá ženská, co by po všech chtěla, aby byli dokonalí.“ Vždycky, když se k ní taková slova donesou, odejde v tichosti na nejtišší místo ve své zahradě, a pláče. „Copak není dobré pro člověka chodit přímou cestou?“ ptá se často sama sebe. „Copak není nádherné, když člověk ví, na čem je, s čím může počítat?“ Spravedlnost potom vstane, a prochází se zahradou. Přitom znovu a znovu v srdci přemýšlí.

Vzpomíná na všechny hosty, které tak ráda hostila ve svém domě. Jak chodili zahradou, odpočívali s ní u tichých vod, jak rádi zůstávali v pokoji, který přinášela její přítomnost. Vzpomíná na to, jak potom každý s touhou v srdci ptal se jí, kterak dosáhnout se dá toho, co ona má. To se Spravedlnosti vždy rozzáří oči. Není pro ni nádhernějšího času, než když může vysvětlovat cesty Všemohoucího, cesty práva, cesty spravedlnosti.

„Podívej se,“ vysvětluje s ohněm v kostech, „to Hospodin vynalezl právo a spravedlnost, abyste žili, když ho budete dodržovat. Když nebudeš lhát, nebudeš krást, když budeš z celého srdce milovat Boha, tehdy budeš žít. Podívej se všude kolem, jak mi On sám požehnal, cítíš všude kolem ten pokoj?“ A Spravedlnosti se znovu zamlží oči, když si připomíná ta nádherná slova od jejího Stvořitele, slova, která vždy nesou život, nesou radost. „Jak je nádherné milovat spravedlnost, a nenávidět zlo. Jak je krásné, poslouchat Jeho moudrost na všech tvých cestách,“ obrací se s rozzářenou tváří ke svým posluchačům, a vůbec nechápe, proč z jejich tváří mizí nadšený úsměv.

Potom vždy zavládne trapné ticho. Návštěvník nemluví, neřekne ani slova, a ani Spravedlnost nedá průchod svému nadšení. Přijde jí, jako by snad jejího hosta obtěžovalo. Vždy znovu a znovu naráží na tu stejnou otázku. „A to opravdu musím všechno tohle dělat, abych měl to, co ty? A co se potom stane s těmi, co ty příkazy nedodržují?“ nakonec vyjde z úst každého z nich. Když tohle slyšela poprvé, nerozuměla tomu. Dnes, když už je to snad posté, vhrknou jí vždy slzy do očí.

„Ano,“ vysvětluje s bolestí u srdce, „opravdu je třeba tohle vše dodržovat, ale nejsou snad Jeho nařízení nádherná? Když budeš mít v domě jen malou kapičku lži, copak snad nezkazí všechno to krásné okolo? Jak by tu potom mohl být takový pokoj? Není to snad samozřejmé, že když budeš dělat zlé skutky, že si tě odplata najde? Není to snad spravedlivé?“

Tehdy bývá proud jejích slov přerušen. Hosté se zvednou, a se zvláštním, snad znechuceným výrazem ve tváři, mají se k odchodu. Potom vyjdou ven z domu, a přidají se k těm, co se znechuceným výrazem ve tváři na ulici rozhlašují: „Což není ta ženská strašně tvrdá? Vždyť já přeci nejsem až tak špatný, taky bych si zasloužil trochu toho všeho nádherného, co má ona. Já jsem to ale vždycky říkal, že na světě není žádná spravedlnost.“

Jednoho dne opět stála Spravedlnost ve své věži a dívala se na lidské syny a dcery. Viděla, že každý jeden z nich chodí po Zemi bez pokoje, bez klidu, že není nikoho, kdo by si její slova vzal k srdci, a není, kdo by rád chodil do jejího domu. Spravedlnost se dívala na všechnu tu nádheru, tiché vody, travnaté nivy jejího paláce, na opuštěné sady plné nádherného ovoce, na svůj dům. Tak pokojný, tak mírný, tak tichý. Tehdy Spravedlnost plakala. „Copak všem, kterým bych chtěla přinést dobro, přinesu jen zlo?“ volalo její ztrápené srdce, „copak nikdy nebudu mít vlastní děti, ze kterých bych se radovala, které by chodily po mé cestě?“

Toho dne někdo zaťukal u jejích dveří. Bylo to tak tiché zaťukání, že si ho utrápená Spravedlnost ani nevšimla. Teprve když návštěvník zaklepal podruhé, dospěl zvuk prstu ťukajícího na veřeje i k uším paní domu. Vstala tedy, otřela si slzy, upravila si svůj nádherný šat, a sestoupila dolů. Šla už spíše ze setrvačnosti, nebyla si v srdci ani jistá, že chce ještě s někým hovořit, strpět další zklamání, další odmítnutí. Nebyla si jistá, jestli ještě chce, aby jí někdo připomínal, že všechny ty, pro které chtěla dobro, bude muset onoho dne odsoudit až do ohnivých hlubin.

„Pojď dál,“ řekla již skoro bez zájmu.
„Spravedlnosti,“ zaševelil do otevírajících se dveří tichý hlas, „sestro moje milovaná.“ Potom už ji obklopily utěšující paže.

Plakaly spolu. Sestry Spravedlnost a Milost, sestry, které nesly totéž břímě. Tolikrát už spolu hovořily, tolikrát se snažily najít cestu, jak by pomohly těm, které z celé duše milovaly, ale nenalezly. Dokonce ani Milost neměla, proč by jim odpustila. Vždycky spolu nakonec skončily ve sklepeních domu Spravedlnosti, v té místnosti, kde se skrýval největší, a zároveň nejhroznější poklad jejího domu. Stály tam, jedna v objetí druhé, a plakaly, když se dívaly na dlužní úpis lidstva, dlužní úpis, který jednou bude muset každý člověk sám za sebe zaplatit. Zaplatit za vše, co mu Všemohoucí svěřil, a co promrhal, co využil pro sebe a pro svou slávu. Zaplatit za vše, co zneužil, aby ubližoval jiným, a za vše, co zakopal do země, aby tak snad z toho neměl Všemohoucí užitek.

„Pojď,“ zašeptal do ucha Spravedlnosti tichý hlas její sestry. Následovala ji jako ve snu, nechala se toho dne táhnout už jen silou jejích paží. Jeden schod, a potom druhý. Jen matně si uvědomovala, že jsou to schody dolů, dolů do sklepení, na místo zmáčené tolika slzami.

Teprve dole, pod všemi schody, si utrápená Spravedlnost uvědomila, že její sestra už nepláče s ní. Naopak, šla s jistotou, s radostným očekáváním. „Milosti…“ šeptla Spravedlnost.

Vskutku, byla plná síly a radosti, plná nadšení a očekávání. „Tady?“ divila se pro sebe Spravedlnost, „na místě nejhlubšího zoufalství, na místě beznaděje? Jak tady může mít radost?“

„Dneska končíš,“ pravila Milost se zřejmým zadostiučněním do ticha sklepní komnaty. Rozhodně přešla k podstavci, na kterém se nacházel dlužní úpis lidstva, a vzala jej do rukou.
„Co to děláš?“ bylo to jediné, na co se zmohla překvapená Spravedlnost. „Nemůžeš přeci jen tak…“
„Jen tak ne, to máš tedy pravdu, sestro,“ pravila Milost, a oči jí zářily veselím, „ale dnes to není jen tak. Mám pokyn od Hospodina, od Něho samotného. Vždyť mi řekl, že dnes bude ten úpis zaplacený.“
„Ale jak by se to mohlo stát?“ nevěřícně opáčila Spravedlnost. „Copak jsme spolu nestrávily tolik marných hodin přemýšlením, jak by to šlo udělat? Není přeci osoby na nebi ani na Zemi, která by to mohla udělat.“
„Já vím,“ pohladila ji Milost něžně po tváři, „ale Pán zástupů je naštěstí moudřejší než my dvě dohromady. Dnes ten úpis přibiji na kříž.“
„Na kříž?“ nechápala Spravedlnost, „tam přeci umírají jen zločinci!“
„Já vím, ale dneska tam bude umírat někdo jiný. Ty jsi neslyšela ty zprávy, že se Syn Všemohoucího narodil na Zemi. Byla toho tehdy plná nebesa, andělé o tom hovořili na každém kroku.“
„Slyšela jsem, nejsem přeci hluchá. Byly jsme přeci u toho, když se narodil, ale…“
„Copak,“ otázala se něžně Milost.
„…připadal mi tak bezbranný, tak bezmocný.“
„Mě taky,“ přiznala se se zahanbením Milost, „myslím, že snad nikdo tehdy doopravdy netušil, co s ním Pán zástupů zamýšlí. Ale dnes jsem to konečně pochopila. On má zemřít za ně, má být za ně potrestaný. Místo každého jednoho z nich.“
„A proč to dělá?“ nechápala Spravedlnost, „vždyť pro něj nikdo z nich za života neměl dobrého slova, všichni byli jeho nepřátelé! Nepamatuješ si na ten dav, který ho chtěl shodit dolů ze skály? Ani na ty tisíce, co ho chtěly jen využívat, chtěly jeho požehnání, uzdravení a potěšení, ale neměly vůbec zájem o něho samotného?“
„Pamatuji se moc dobře,“ zamyšleně řekla Milost, „a pořád o tom musím přemýšlet. Ale nenapadl mě zatím jiný důvod než…“ a Milost se odmlčela, a zadívala se do dáli.
„Jaký důvod?“ otázala se po chvíli ticha Spravedlnost.
„Myslím, že je má prostě strašně rád,“ zašeptala pohnutým hlasem Milost, „ale tak moc, že si to vůbec nedokážu představit.“
„Musím už jít,“ dala Spravedlnosti pusu na tvář, „bylo by přeci hloupé, kdybych se opozdila.“

Spravedlnost se dívala za její odcházející postavou, a myslí jí tiše letělo radostné: „Budu mít děti! Já budu mít děti!“