Čt 14. 9. 2006

Život pod holí

Lukáš Makovička, Evangelium
2357x přečteno
Život pod holí

Otevřela oči. Přivítalo ji to známé příšeří pokoje ještě neozářeného ranním sluncem. „Ach jo, zase vstávat,“ pomyslela si tiše. „Kdyby jen věděli, jak je to pro mě někdy těžké zvednout se na své nohy, a jít. A pak taky,“ pomyslela si tiše, jak to jen šlo, „jsem přeci Boží dítě. A to je někdy pěkně těžké břemeno na nošení.“ Jak tahle myšlenka bleskla do její mysli, už se ji snažila zatlačit. „Nebudeš přeci remcat,“ vyplísnila sama sebe, „vždyť už máš tolik dobrého.“

Vstala. Zase byl před ní stejný den. „Ó, Bože, kéž bych to dnes zvládla udělat tak, jak ty chceš,“ povzdechla si tiše. Ležel na ní kámen, který ji každý den tlačil níž a níž. Jako by slyšela Boha v nebesích volat: „Podívej se, co jsem pro tebe připravil, jaký nádherný plán, jaké krásné věci, jen ty to musíš pořád kazit.“ Už někdy ani neměla chuť číst Bibli, připadalo jí, že se jí každé slovo zadírá pod kůži jako ledová střepinka.

„Měla bych,“ řekla si i toho rána, a její prsty zašmátraly po ohmatané knize. „Vy, ženy, buďte poddané svým mužům,“ seskládala se tušová písmenka do najednou jakoby ohnivých slov. Málem jí vhrkly slzy do očí. „Vždyť já bych chtěla,“ pomyslela si tiše, „ale ono je to tak těžké.“ Zavřela knihu, a myšlenky v ní jen vřely. Bylo to pokaždé to stejné. Otvírala tu knihu, aby našla povzbuzení a potěšení, ale odcházela jen rozbitá a rozervaná. „Bože, to nejde zvládnout,“ volala její duše, její duše zamčená pod holí Zákona.

Ta se zdála dopadat den co den. Neustále přítomná, neúprosná jako sama smrt, má do dřeva vyrytý nápis: „Odplata za hřích,“ a nelze jí utéct. Kolikrát to jen zkoušela, ale nešlo to. „Nemodlila ses dost horlivě.“ Švih. „Jak to čteš Bibli, vždyť ti to jen letí před očima.“ Švih. „Jak to, že ses naštvala, nevíš, že máš být klidná, mírná, a tichá?“ Švih. „Co tvoje svědectví, kdepak je, no? Že ty se za Něj stydíš?“ Prásk, švih, bum. Hůl dopadala znovu a znovu, nemilosrdná, trestající, jitřila svědomí, a do rány pak sypala sůl. Ubitá, v beznaději, chodívala potom spát, skrývajíc své nitro před každým, dokonce i před vlastním mužem. Bála se, že kdyby to věděl, nechtěl by s ní už nic mít.

Bum. „Vstávej, je třeba se modlit,“ vzbudila ji neúprosná souputnice další ráno. Zkusila vstát, ale najednou ji zachvátila slabost. Nestalo se jí to poprvé. Švih. „To máš za to, že neposloucháš,“ pravila hůl, „hodné děti není třeba bít.“

Najednou jako by byla někde jinde. V mžiku oka se změnila scéna kolem ní, opustila svůj pokoj, šedé ráno, známou peřinu, i dýchajícího človíčka vedle ní. Září slunce, uvědomila si. Pod nohama cítila kameny, jak ji řežou do pat, když se začala pomalu rozhlížet kolem. Byla tam sama. Jen ona a… a ještě tam, kousek od ní, stál kříž.

Poprvé zvedla oči výš. Nebyla tu úplně sama. Tam někdo visel. Zlomený, jeho ruce byly protkané hřeby. Měl na hlavě naraženou korunu z trní, každý z nich bolestně vlomený pod jeho jemnou kůži. Dýchal přerývaně, každý dech ho stál nesmírné množství námahy, síly ho pro mnohé rány po celém těle už opouštěly. Pak ji uviděla. Byla tam, stejně dotěrná, stejně neúprosná, stejná, jak ji znala. „Málo ses modlila.“ Švih. „Jak to, že nečteš Bibli?“ Švih. „Co ten hněv, holka?“ Švih. Rány dopadaly jedna za druhou. „Ó ne, jeho ne,“ chtělo se jí volat, „to jsem přeci udělala já. To já.“ Ale hůl ji neposlouchala. Bila dál, jednu ránu za druhou, s neutuchající silou. „Budeš poddaná manželovi, starat se o děti, milovat svého Boha, i každého svého bližního. Budeš mít druhé za přednější sebe, nebudeš takový sobec, nebudeš reptat ani v myšlenkách.“ A rány dopadaly. Vypadalo to, že je už snad ani necítí. Pak ale otevřel oči, a ona viděla, že cítí jednu každou z nich. Bez výjimky.

Poslední vzdech, viděla, jak se jeho tělo napjalo jakoby v křeči. Vstříc najednou setmělému slunci zazněl výkřik: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Jakoby vítězný, uvědomila si tiše. Pak skonal.

Složila se u kříže, zlomená, plačící. „Tohle on si přece nezasloužil,“ štkala tiše, „to jsem přeci udělala já. To já,“ volalo její ztrápené srdce. Dny míjely, a ona zůstávala pořád tam. Tělo už sundali z kříže, ale ona jako by odtamtud nemohla odejít. „To kvůli mně musí umírat i nevinní?“ ptala se znovu a znovu sama sebe.

Třetího dne vzešlo slunce. Byla už tak unavená, že neměla ani sílu plakat. „Vstávej, maličká,“ ucítila na svém rameni něžnou ruku, „je čas jít.“ Pozvedla oči. Byl to on, ten stejný muž, který visel na kříži. „Podívej,“ ukázal jí něžně na kříž. Byla tam. Zlomená navždycky, přibitá těmi stejnými, rezavými hřeby ke kříži. Hůl jménem Zákon.