Odpouštím
Žil byl jeden malý chlapec, který ze všeho nejvíc miloval jiskry a ohníčky.
„Péťo,“ říkávala mu maminka, „ne že mi budeš brát sirky jako minule.“
Ale on ji neposlouchal, a když na chvíli někam odešla, zase začal vykřesávat jiskřičky a dívat se do plamínků.
Ani když se jednou stalo, že od jeho ohníčku chytil balík slámy, který měl táta ve stodole, a rodiče ho uhasili až na poslední chvíli, nedal si říci.
„Jen mě tak straší,“ myslel si, „moje malé ohníčky přece nemůžou nic moc dokázat, vždyť jsou tak nepatrné.“
Až jednoho dne udeřila kosa na kámen…
Péťa byl doma sám, táta v práci, máma na nákupu, a myši měly doma pré.
Ale stačila chvilka, kdy se Péťa odběhl podívat, co dobrého vyrostlo na zahradě, jiskra přeskočila, kam neměla, plamínek se rozplápolal na místě, kde se jeho věčně hladové břicho mělo čím nasytit, a ve stodole náhle sálal oheň, žhnul a bouřil, praskal a syčel.
Když se Péťa vrátil a uviděl tu spoušť, dostal strach. „Táta ze mě vymlátí duši,“ myslel si a samým zděšením úplně zapomněl na telefon, který stál na stolečku v předsíni a o kterém mu táta vždycky říkával: „Kdyby se něco stalo, zavolej na tohle číslo, poradím ti nebo pomůžu.“ Se strachy rozevřenýma očima utekl do lesů za domem a skryl se v mlází u potůčku.
Našli ho k ránu, prochladlého, třesoucího se zimou, s pořádnou horečkou.
Probudil se v posteli, hlava mu třeštila a tělo žhnulo jako kamna.
<><
„Á, už jsi vzhůru,“ pohladila ho po čele veliká, mozolnatá ruka.
Táta.
V Péťovi by se krve nedořezal. Najednou si vzpomněl na všechno, co se událo včerejšího dne, a jeho duši znovu zaplavila úzkost. „Co jsem to provedl?“ pomyslel si. „Táta se mnou už určitě do konce života nepromluví!“
Ale když se nakonec odvážil zvednout své oči, nenašel v otcově tváři ani hněv, ani odpor a zavržení. Spíš byla plná soucitu.
„Já ti to odpouštím, synku,“ řekl tiše, když viděl obavy v očích svého dítěte. „Všechno ti to odpouštím.“
„Ale tati,“ namítal slabě Péťa, „ty nevíš, co jsem všechno udělal.“
„Ba ne,“ odporoval táta. „Já přesně vím, co všechno jsi udělal, to ty to nevíš. Ale i přesto ti odpouštím.“
A dal se do vysvětlování…
„Nejdřív jsi mne neposlouchal, když jsem ti říkal, co se může stát. Myslel sis nejspíš, že jsi chytřejší než my dva s mámou dohromady, nebo ne? Říkal sis, že tobě se nemůže nic stát a že to ve skutečnosti není vůbec nebezpečné, viď? Víš, kdybys nebyl tak hloupě namyšlený, tohle všechno by se nemuselo stát. Ale stejně ti odpouštím.“
I ty jsi byl pyšný, ne snad? šeptá tiše Boží Duch. Zdalipak se mnohým potížím nedalo předejít, jen kdybys mne poslouchal a nemyslel si, že jsi chytřejší než Vševědoucí…
„Ba dokonce jsi v tom byl pěkně hloupý a zatvrzelý. Nepamatuješ si na ten balík slámy, co chytil? Kdybys měl aspoň špetku rozumu, poučil by ses – vždyť jsi na vlastní oči viděl, že mám pravdu a tvoje ohníčky můžou skončit hodně špatně. Ale ty ne, šel jsi dál s tvrdým srdíčkem svou cestou. Ale to nic nemění na tom, že ti odpouštím.“
…a když už se něco pořádně zvrtlo a zabolelo to tebe nebo někoho jiného, jestlipak jsi mi tehdy naslouchal? Nešel jsi snad dál za svým…
„A když už se ti povedlo udělat pořádný průšvih, nevěřil jsi mi, že můžeš jen tak zavolat a já ti pomůžu z té šlamastyky ven, že? Říkal sis nejspíš, že pro tak velké problémy to asi neplatí, viď? Myslíš si, že mě nějak zvlášť těší, když si o mně vlastní syn myslí, že jsem lhář a nebudu si stát za svým slovem? Navíc – a o tom asi ještě nevíš – neshořela jen naše stodola, ale i dvě další – stodoly našich sousedů. To všechno by se nemuselo stát, kdybys mi věřil a zavolal. Ale bez ohledu na to ti odpouštím.“
…a kolik potíží jsi ještě navršil jen proto, že sis myslel, že jsem lhář, že jsi mi vůbec nevěřil, víš to? Kolik zbytečné práce navíc, kolik trápení, kolik bolesti…
„Promiň,“ zašeptal Péťa, tak tiše, že by ho i padající špendlík přehlušil. „Já… nechtěl.“
„Chápeš taky, že v té stodole byla docela velká část našeho majetku? Víš, jak dlouho jsem musel pracovat, abych na to všechno našetřil? A víš, jak dlouho budu muset pracovat, co všechno si s mámou budeme muset odepřít, kolik svých plánů změnit, abychom to dali aspoň jakžtakž do pořádku? Ale i kdybys o tom neměl ani páru, stejně ti to všechno odpouštím.“
…víš, co všechno mne stál váš hřích? Proč přišla smrt? Proč všechno chátrá a rozpadá se? Že celé stvoření, nebesa i země, budu jednou muset odepsat jako zničená? Že je pro vás budu muset stvořit znovu? Že i tvůj život, který kvůli tvému hříchu končí smrtí, musím utkat znovu? Nechci, abys mi to splácel, nežádám, aby ses mi to snažil nějak vrátit – není to koneckonců ve tvých silách – to jen abys trochu víc chápal, co to znamená „odpouštím“…
„Taky to budu muset nějak urovnat se sousedy – protože ty jim tu škodu určitě nezaplatíš. Nevím, jestli si dokážeš představit, co všechno to znamená, kolik hodin a měsíců práce to je, ale co na tom, já ti odpouštím.“
…a víš, co mne stálo, abych vše urovnal se svým Otcem v nebesích? Za všechno, co jsi zničil, za všechno, co jsi zneužil ke svým špatnostem, za každou nevěrnost a lumpárnu? Jsou to probodené ruce, nezasloužená nenávist, smrt jako pro vyvrženého zločince, které hlasitě volají „odpouštím“…
„Kromě toho jsi mi udělal čáru přes rozpočet i ty sám. Chtěl jsem, abys mi dneska a během dalšího týdne pomáhal na zahradě – ta nám naštěstí neshořela – ale místo toho se já musím starat o tebe, pečovat o tebe na lůžku, kam ses dostal jen kvůli vlastní hlouposti. Ale víš ty co? Odpouštím.“
…a kolikrát to bylo, když bych byl uvítal tvou pomoc, ale místo toho jsem tě musel dávat dohromady, protože jsi zase dělal něco, před čím jsem tě už tolikrát varoval? Chápeš, že místo abych spřádal nesmírné nebeské plány a udílel příkazy zástupům, sedím u tvé postele, léčím tvé nemoci, čistím tvou špínu a napravuji tvé pokřivené cesty? Ale to všechno se skrývá v tom jednom, maličkém slůvku „odpouštím“…
„Tati, já jsem nevěděl,“ zmohl se Péťa jen na kratičký, beznadějný vzlyk.
„Já vím,“ pohladil ho táta po vlasech, „já vím. Tak aspoň už trošku rozumíš, to se v každém případě počítá. Ale stejně to ještě není všechno, víš? Když jsem tě našel, byl u toho náš soused i se svojí fenkou Astou. Viděl tě, jak třesoucí se zimou ležíš u potoka a bojíš se vrátit domů. Víš, co se o mně teď ve vesnici povídá? Že jsem nezodpovědný, zlý otec, který se nestará o své děti – že je mi prý úplně jedno, co si děláš ve svém volném čase, a nestarám se o tebe. A když už něco provedeš, jsem podle nich takový kruťas, že můj syn by radši umřel podchlazením v lese, než aby se vrátil domů a snažil se to dát nějak do pořádku. Chápeš aspoň trošku, jak dlouho to někdy trvá, než se podaří takovou špatnou pověst zase rozptýlit, a co všechno mě to může stát mezi mými přáteli a známými? Ale i přesto ti to všechno odpouštím, na tom nehodlám měnit ani čárečku.“
…a nevíš snad, jak moc někdy tvé skutky ničí a poškozují mou pověst? Že když hřešíš a pácháš nepravosti, mnozí si řeknou, že v mém domě se to určitě může a já nad tím stejně mávnu rukou, a že když se třeseš úzkostí, co budeš jíst a co budeš pít, leckdo si pomyslí, že onen nebeský Otec se o své děti a jejich potřeby asi příliš nestará? A víš, jak dlouho to někdy trvá, než jim pak vysvětlím, jaký ve skutečnosti jsem? Přesto, odpouštím…
„A úplně nakonec – vážně si myslíš, že když je teď z tebe uzlíček nervů a nedokážeš si představit, že by ses ještě kdy měl přiblížit k zápalce, už je všechno za námi? Že jsi už z tohohle svého zlozvyku provždy vyléčen? Ale až ti trošku otrne, zdalipak tě tvoje nenechavé ručičky zase nepovedou k tomu samému a my tě nebudeme muset hlídat jako oko v hlavě, abys zase nevyvedl něco podobného? Rozumíš, že to pro mne znamená i do budoucna lecjakou starost a potíž navíc? Ale to stejně nic nemění na tom, že ti to všechno odpouštím.“
…a myslíš si, že nevím, že přede mnou snad utajíš, že s tvou poučitelností to nebývá nijak slavné? Že možná, ba téměř určitě, znovu padneš, znovu selžeš, znovu uděláš to, co jsem již musel tolikrát napravovat? Ale bez ohledu na to, po celý tvůj život, až dokud společně nedojdeme do nebeských bran, platí: „Odpouštím.“
„Ale tati,“ řinou se malému Péťovi slzičky už proudem, „když máš kvůli tomu všemu tolik práce navíc, když jsem ti nadělal tolik problémů, proč mi to všechno odpouštíš? Proč to za mne všechno napravuješ, pokazil jsem to přeci já.“
„Myslíš si snad, Péťo,“ podívá se mu táta zpříma do očí, „že když jsi z toho sám zničený, tak se po tobě ještě budu vozit? Vždyť by to k ničemu nebylo. Kdybys zapíral a svaloval vinu na kdeco a kdekoho jiného, to by ses se zlou potázal, ale takhle? Pořád ještě jsi můj syn, a je zkrátka normální, že tátové napravují šlamastyky, které natropí jejich děti, a nesou naprostou většinu nákladů. Co bych z toho měl, kdybych s tebou už do konce života za trest nepromluvil – copak se tím něco spraví? Já ti odpouštím. Chtěl bych jen jedno, víš? Jen jedinou věc za tohle všechno, co pro tebe dělám:
Chtěl bych, abys mě měl rád.“
…ale ono to stačí, to stačí, a co víc, stojí to za to všechno, za všechnu práci i úsilí.
Abys mne miloval a věřil mi.
Proto odpouštím.