Po 22. 2. 2010

Poklad

Lukáš Makovička, Ostatní
2215x přečteno
Poklad

Já vím, já to vím, křičela na všechny strany zvednutá ruka Aničky Novákové, když si Honza sedal se špatně skrývaným znechucením zpátky do lavice. No tak co, nevzpomněl jsem si, drtil mezi zuby, kdo se má taky učit tyhle voloviny – vždyť je to stejně k ničemu.

„To je ale kráva, co?“ naklonil se ke svému sousedovi, když sledoval, jak Nováková pohotově vysypává odpověď na záludnou otázku, která ho nachytala na jeho pěti švestkách. „Nána jedna podlézavá,“ přisadil si, „trapná šprtka.“

A Péťa, jeho soused, měl sice dost rozumu na to, aby uprostřed hodiny, kdy slečna učitelka sledovala ostřížím zrakem každé šustnutí, nezačal spřádat nitky podobné konverzace, ale když došlo na věc, myslel si přesně to samé.

Otravná šprtka.

<><

„A když mně se nechce,“ dává během hodiny tělocviku Honza jasně najevo, co si myslí o skákání přes kozu. Koneckonců, už to zkoušel dvakrát a pokaždé ho musela učitelka na druhé straně potupně zachraňovat. No ještě aby si tak něco udělal – zlomil si nohu nebo něco podobného – to by mu přece za tu pochybnou slávu, že „přeskočil kozu“, rozhodně nestálo.

A navíc, proč by vůbec měl dělat něco, co ho nebaví? Neříkal to snad už ten, no, Komínský, že škola má být hrou?

Naštěstí, paní učitelka Sehnalová byla dost měkká – a umanutí žáci už dávno zjistili, že na snahu dotlačit zatvrzelé necvičící k nějakým olympijským výkonům již naprosto rezignovala a že když si postaví hlavu, nakonec bude po jejich.

<><

Měl bych udělat ten úkol do češtiny, říkal si, když konečně shodil tu těžkou tašku plnou neužitečných bichlí z ramen a uvelebil se doma na své židli.

Ale čím víc o tom přemýšlel, tím méně se mu do toho chtělo a tím větší bylo jeho odhodlání to trošku odložit.

Koneckonců, nemusí všechno udělat hned.

Oknem viděl, jak jeho kamarádi ze sídliště honí na hřišti merunu, a na okamžik si pohrával s myšlenkou, že za nimi taky vyrazí trošku si začutat, ale pak i tenhle nápad zavrhl.

Stejně ho vždycky vybrali do týmu až jako posledního a skoro každý ho snadno obehrál.

A tak nakonec, stejně jako včera, jako předevčírem a jako po většinu dnů v uplynulém roce s rozmyslem stiskl tlačítko na svém domácím elektronickém příteli s krásnou, černou klávesnicí a širokoúhlou obrazovkou.

Ze židle vstal až v pozdní večer, když se mu konečně podařilo zachránit galaxii – tento měsíc už potřetí.

No co, říkal si, když potichounku zalézal pod peřinu, však ten úkol zítra od někoho opíšu. Stejně to tak dělají všichni.

Samozřejmě kromě Novákové, že…

<><

„Hele, vsiml sis, ze novakova ma zaplatovany kalhoty?“ přišla uprostřed češtiny, hned poté, co úspěšně udal pracně opsaný úkol, Honzovi smska od Karla z druhé řady.

Nevšiml.

Ta nána sice pořád chodí oblečená, jako kdyby nosila ještě oblečení po babičce, a její mobil byl vděčným námětem mnoha třídních vtípků na její účet, ale záplaty… no, v každém případě to otevíralo nějaké nové možnosti, jak jí trošku osladit to její věčné „já vím“ a „ano, paní učitelko“.

„Ahoj otrhánku,“ prohodil Honza ledabyle, když po skončení hodiny procházel kolem Aniččiny lavice, a významně se zadíval na její kolena. „Koukám, že tvoji rodiče nemají ani na to, aby tě slušně voblíkli, co?“ smál se už nepokrytě, když viděl, jak Anička hanbou zrudla, sklopila hlavu a zatímco se snažila dělat, že si ho nevšímá, rychle strkala učebnice a sešity do tašky.

A Honza se s potměšilým úsměvem otočil a odkráčel za svými kamarády.

No přece je nemůže o tuhle novinu ochudit, že?

<><

Vyprovázeli ji i ze školy – banda rozjívených kluků majících nezřízenou radost z jejích červených tváří a náznaků slziček v koutcích očí.

„Doufám, že venku nenastydneš, otrhánku.“

„Nechceš moje? Já bych ti kalhoty i půjčil – mám jich doma dost.“

A Honza se ve skrytu duše smál. I když dav posměvačů pomalu řídl, on byl dneska rozhodnutý Aničku vyprovodit pěkných pár ulic a pořádně si to užít.

„Šprtko jedna otrhaná…“

„Honzo!“ zarazil ho náhle něčí nahněvaný hlas, když se už už nadechoval, aby si ještě trošku přisadil. „Okamžitě pojď sem!“

Průšvih.

Učitelka.

Co ta tady dělá?

Jenže neměl na výběr, byl přistižen přímo při činu a to, co říkal, musela slyšet až moc dobře.

A vypadala pořádně naštvaně.

„Tak ty si myslíš, mladíku,“ spustila rozhněvaně hned, jak k ní se vzdorně sklopenou hlavou doklopýtal, „že když máš lepší oblečení, tak to z tebe dělá lepšího člověka? A to i když jsi to všechno dostal od rodičů a nemusel jsi hnout ani prstem, abys pro to něco udělal?“

Mlčel.

Koneckonců, tyhle staromódní názory na to, co je důležité a co ne, si mohl klidně vyslechnout a pak je pustit druhým uchem zase ven.

Jediné, co mu v tu chvíli dělalo starosti, bylo, aby to náhodou nepráskla rodičům.

Ale učitelka pokračovala dál a její hlas řezal a bodal jako ledové střepinky: „Vůbec po tobě nechci, abys byl jako Anička a aby se ti líbilo všechno, co se musíte učit, ale když jde o to, kdo je tu bohatý a kdo je chudák, tak jsi na velkém omylu, když se považuješ za toho bohatšího.

Nejspíš to nevíš, ale Aniččini rodiče nejsou chudí svou vinou, a tak to ani není nic, za co by se měla stydět – ale podle všeho jí to bylo k dobrému a ona si z těch podmínek, ve kterých ty už bys dávno reptal a nadával, co všechno nemáš a nemůžeš, odnesla jeden hodně vzácný a cenný poklad.“

Poklad.

No jasně.

Proto chodí otrhaná, že?

„Ty mi nevěříš, viď?“ obrátila se na něj učitelka už o trochu vlídněji. „Nebo možná nerozumíš,“ dodala zamyšleně.

„Víš, ty jsi lenoch,“ vypálila na něj hned bez oddechové přestávky další salvu. „Znám tě už dost dlouho na to, abych moc dobře věděla, jak moc nesnášíš jakékoli úsilí nebo snahu, jak se vymlouváš, když máš udělat i tu sebemenší maličkost, a naštvaně skládáš ruce do klína, když se ti do cesty postaví i ta nejmenší překážka.

A nejspíš si říkáš, jak že sis to pěkně zařídil. Koneckonců, když něco budeš chtít, proč se namáhat, když to můžeš vytřískat z rodičů nebo z kamarádů, že?“

Ale tak je to přeci nejlepší, šeptalo Honzovi srdéčko léty navyklé na to, že práce a úsilí je něco, co se přenechává těm druhým. Proč by ses měl taky namáhat, když to není nutné?

Jenže najednou si tím vůbec nebyl jistý…

„Ale už si neuvědomuješ,“ pokračovala nemilosrdně učitelka, „že i ty jednou dospěješ a budeš se muset postavit na vlastní nohy a že je taky spousta věcí, které z rodičů zkrátka vymámit nemůžeš, i kdyby ses na hlavu stavěl – které můžeš získat jen díky píli a vytrvalosti, tomu pokladu, který ti tak zoufale chybí.

No jen mi pověz, nechtěl bys mít spolehlivé kamarády? Chtěl, viď? Jenže to bys pro ně musel taky něco dělat a ne jen čekat, co oni udělají pro tebe. Nechtěl bys umět hrát na kytaru a zpívat jako tvůj starší brácha Jirka? A pokud ano, jak chceš tohle vymámit z rodičů? A kdybys chtěl být jako nějaký hrdina z těch vašich stříleček, u kterých nejspíš prosedíš celé odpoledne, nevidíš, že dokud někde nezískáš ten poklad, který má Anička, můžeš si o tom nechat tak leda zdát?

Nechci po tobě, aby tě bavila škola,“ dodávala už tiše, když viděla, že se i jeho oči pomaličku plní slzami. „Vím, že jsi kluk a že z tebe nikdy nebude druhá Anička Nováková. Ale píle, vytrvalost, schopnost překonávat překážky a tvrdě pracovat není dobrá jen do školy, je to nutnost do každé životní situace, potřebuješ ji, ať už máš jakékoli touhy a chtěl bys v životě dělat nebo získat cokoli.

Bez tohohle pokladu se nikdo nikdy nestal ani slavným fotbalistou, ani velkým umělcem, ani skvělým hercem, ani spolehlivým přítelem, ani dobrým tátou nebo mámou.

Bez něj to nejde.

A tak když dojde na věc, ten chudý jsi tu ty, všechno, co máš, jsi dostal a není to skutečně tvoje.

A pokud se nerozhodneš získat svůj vlastní poklad, věř mi, že to jednou bude i zjevně vidět a že na to ošklivě doplatíš.“

Šel domů.

Věděl, že ho učitelka nepráskne, ale to byla ta poslední věc, o kterou si v tu chvíli dělal starosti.

Pronásledovaly ho jedny slzami naplněné oči – ty, které letmo zahlédl, když se otočil a uviděl, že Anička Nováková pořád stojí na rohu ulice a poslouchá.

Jedny radostnými slzami naplněné oči…

Zahálčivý nebude si péci úlovek,
kdežto vzácným jměním pro člověka je píle.
(Přísloví 12:27)

Lenoch jen touží a ničeho nedosáhne,
kdežto pilní se nasytí tukem.
(Přísloví 13:4)

Lenoch říká: „Venku je lev!
Na náměstí by mě zadávil.“
(Přísloví 22:13)