Út 8. 6. 2010

Kdo za to může?

Kdo za to může?

Měli jsme vám tuhle neděli ve sboru kino. Motivační, jak jinak. Ach jo.

Potápěla se v něm loď. V bouři. V beznadějné situaci. Když tu svitla naděje – poblíž se zrovinka nacházela profesionální záchranná lodička jménem Corpus Christi se čtyřiadvaceti čluny na palubě. Nejdřív to vypadalo jako snadná záležitost, jenže pak, ouha, zjistilo se, že z oné záchranné lodi přijde helfnout jen pár mužů, schopných spustit ze všech člunů pouhé tři. Ostatní měli zrovinka v podpalubí dýchánek s čajíčkem, odbornou diskusí na téma „Kterak zachránit tonoucího“ a bohoslužbami. Pak už jen následovaly dojemné záběry na hynoucí nebožáky, srdcervoucí hudba a závěrečná motivační řeč.

Nemám takovéhle filmy rád. Chápu, co se nám snaží sdělit, ale myslím si, že celý ten obraz je dost nevhodný a zamlčuje minimálně dvě podstatné věci.

<><

Tak zaprvé, onen obraz jaksi předpokládá, že záchranná loď jménem Corpus Christi, aneb Tělo Kristovo, je v pořádku. Že do ní neteče, že v ní nejsou díry, že si v oné bouři skutečně pluje jako na čajovém dýchánku.

Jenže nakolik jsem byl svědkem, tak aspoň u nás je pravý opak pravdou. Ta loď je totiž všechno jiné, jen ne v pořádku. Jasně, chápu, že ty díry máme na jiných místech. Ta potápějící se loď, co jste ji vyjeli zachránit, ji má třeba v trupu mezi cizoložstvím a chamtivostí, zatímco my ji máme na zádi, kde to není tolik vidět, mezi pokrytectvím, ctižádostí a pomluvami.

Potíž je v tom, že obě díry jsou pod čárou ponoru.

„Pojď,“ zveme lidi z jedné potápějící se lodi na druhou, „pojď k nám, my tě zachráníme. Nemáme v boku takovou hnusnou díru jako ty.“

Musím říct, že právě a především z tohoto důvodu mi ona neustálá masáž „musíme evangelizovat ztracené“ připomíná spíš něco jiného. Připomíná mi to farizeje, kteří obcházeli celou zemi, aby získali aspoň jednoho, aspoň jednoho obráceného.

Tak byli horliví.

A pak z něho udělali syna pekla, dvakrát horšího než oni sami.

<><

Druhá podstatná chyba v celém obrazu je, že klade vinu na špatné místo a na špatná ramena.

V tom filmu je to jasné. Ti lidé se, chudáci, topí. Kdo může za to, že zahynuli? Inu, je to jasné jak ta facka – ti mizerové, co popíjeli čajíček a nehodlali plnit své povinnosti.

Realita na staré, hříšné Zemi je poněkud odlišná.

Bible pro lidi, kteří nevěří v Boha, nepoužívá termín „ztracení“, ale „hříšníci“.

Není to někdo, kdo se ne vlastní vinou někde topí, je to spíš zločinec, který jde zatvrzele dál vstříc konečnému soudu.

Musím si položit následující otázku: „Uvěřil jsem zhruba ve svých dvaceti letech. Co by se stalo, kdybych až do své smrti nepoznal Ježíše Krista a došel až k soudu neusmířený s Bohem? Koho by Bůh vinil za to, že bych byl zatracen? Kdo za to může? Kolega Pepíček, který mi neřekl evangelium, ačkoli mohl?“

Ne. Bůh z toho bude vinit mne. A pak ty, kdo mne na mé špatné cestě podporovali. Ale především mne samotného. Byla to moje povinnost a má zodpovědnost, hledat Boha a spravedlivě se s ním usmířit.

Pepíček, který mi neřekl evangelium, toho může litovat a zcela jistě přijde o odměnu, která se v tomto případě s nesením evangelia pojí, ale on není vinen tím, že já jsem ve svém jednání vytrval až do konce a sklidil jeho zaslouženou odměnu. On mne k tomu nesváděl.

Obraz je podobný, jako když já budu mít dvě děti a jedno z nich se rozhodne, že někoho okrade, a pak to udělá. Kdo může za to, že ono dítě dostane velmi ošklivý výprask? Ten druhý, který s ním sice krást nešel, ale nevaroval ho? Jistě, bylo by dobré, kdyby ho varoval a kdyby se ho vší silou snažil odradit – a já bych takové jednání rozhodně pochválil a ocenil – ale i kdyby ho nevaroval, budu mu klást za vinu, že jeho bratr dostal výprask? Že kradl? Jistěže ne.

A kdyby se Bůh rozhodl, že nás, chudáčky hříšníky, zachraňovat nebude a nechá nás v našich hříších zahynout, copak bychom mohli něco namítat? Ne. Nemohli bychom mu říct ani „popel“. Nemohli bychom ho z naší smrti vinit. Jen bychom sklidili, co jsme celý život rozsévali.

Dále, Písmo nám dává příkaz: „Kažte evangelium,“ ale jeho plnění se pojí s odměnou. Neříká: „Kaž evangelium, nebo ti přišiju zatracení tvého souseda a budu tě za to volat k zodpovědnosti.“ Ba ne. Říká: „Kaž evangelium, protože jsi sám v bezpečí (a pokud nejsi v bezpečí, ale v područí hříchu, nejprve udělej něco s tím), nic ti nehrozí, protože je to třeba a protože za to budeš v nebesích odměněn. “ Kaž ho dobrovolně. Kaž ho z lásky. Kaž ho pro jeho nádhernou úrodu. Kaž ho pro převzácnou odměnu, kterou tím získáš, vždyť ti, kdo dopomáhají druhým ke spravedlnosti, budou zářit jako hvězdy, navěky a navždy.

Jo a vůbec se nediv, když ti „chudáčci ztracení“ při tom „zachraňování“ budou pěkně kopat a nadávat ti, co že jim to děláš a že jim se v té vodě líbí, že v ní bydlel už jejich prapradědeček a proč že by oni něco měli měnit.

To proto, že to nejsou žádní „chudáčci ztracení“, ale hříšníci jako jsem já, jako jsi ty, jako jsme všichni. Vinní. Zatvrzelí. Nenávidějící napomenutí. Zasluhující odsouzení.

Pro takové přišel Spasitel a nám dal možnost se na onom díle podílet.

Ne ale ze strachu, ne jako ti, kdo mají sami kudlu na krku, koho budou případně vinit za smrt ostatních, ale jako ti, kdo jsou v naprostém bezpečí, kdo za svou práci očekávají v nebesích odměnu a pro ni a pro lásku, kterou nás Bůh miloval už od stvoření světa, podle svých možností přikládají ruku k dílu – a přitom nezanedbávají své ostatní povinnosti.

Ne jako otroci.

Jako děti.