Po 18. 9. 2006

Domov

Lukáš Makovička, Ostatní
2209x přečteno
Domov

(Povídka pro mou milovanou slečnu Janu)

Na samotě u lesa blízko malé vesničky žil jeden, již trošku postarší, pár. „Krásné manželství,“ řekli by všichni starousedlíci i mladší obyvatelé vesnice, kdybyste se jich zeptali. „On, to je pořádný chlap, pracovitý a práce mu jde od ruky. Moc toho nenamluví, ale je rovnej.“ „Ona, to je ženská k pohledání. Veselá, upovídaná, strašně aktivní. Vždycky mi zvedne náladu jen když přejde kolem.“ „A tolik se k sobě hodí, jen když je člověk vidí, když jdou v neděli do kostela, jak se drží za ruce.“ To říkají proto, že nikdy nebyli u nich doma. Strohá židle, strohý stůl, jednoduchá místnost, postel postavená v rohu s prostým, bílým povlečením. Takové studené je to tam. Oba jsou moc milí. Na sebe, na lidi, které potkají, prostě křesťané k pohledání, jak by řekly všechny staré babičky. Ale tomu domku něco chybí.

On má svou ženu moc rád a je na ni moc a moc hrdý. Však mu ji taky chlapi v hospodě závidí, jakou si to vybral. Vidí její neustálý úsměv, pracovitost, nasazení a říkají mu, že s takovou ženskou v baráku snad nikdy nemůže mít špatnou náladu. A ona je vskutku taková. Aktivnější ženu bys ve vesnici těžko pohledal. Nedbá na to, že od samoty je to do vesnice pěkný kousek cesty, že někdy v zimě bývá zasněžená a v létě zablácená, ale od srdce pomáhá. A jak se umí starat o děti! Každý ve vesnici vám řekne, že takové besídky pro děti, jako dělá ona, neuvidíte široko daleko.

A tak večer, když jemu skončí šichta, sedávají spolu ve své strohé světnici a povídají často až dlouho do noci. Povídají… tedy spíš povídá ona, má hlavu naplněnou tolika krásnými věcmi, tolika nápady, a on moc rád poslouchá. Je na svou ženu moc hrdý, vždyť ona drží vesnici pohromadě, takže se nerozpadne na jednotlivé uzamčené rodinné hrady. Jen jedna věc ho vždycky mrzí. Ona je všechno, co si může chlap přát, to si vždycky říká. Chytrá, upřímná, pracovitá, umí potěšit i povzbudit. Jen jedno mu moc a moc chybí. Přes všechnu svou snahu si zvyknout nedokázal za ta léta přijmout tuhle světnici jako svůj domov. Je to jeho dům, místo, kde spí, kde jí a kde skoro celý život žije, ale ještě to nikdy nebyl jeho domov. Není tu to teplo domova, jistota, klid, bezpečí, není tu bezpodmínečné přijetí a útulnost, kterou každý správný domov říká: „Jsem tu pro tebe.“

Uvědom si, že i Bůh říká: „Budu u tebe bydlet.“ Neříká: „Budu u tebe mít svůj dům“ , ale „Budu u tebe mít svůj domov.“ A domov je pro Něj kdekoli se pohneš, kamkoli jdeš, tam On má svůj domov, svoje místo, kde je přijímán, místo, které se pro Něj zútulňuje, místo, kam vždycky rád zavítá. Teplé, plné lásky a přijetí. Kamkoli jdeš a kdekoli jsi. Domov, to není místnost, to není budova. Domov, to je člověk, něžná dlaň a jemné pohlazení. Tiché šeptání v temnotě a malé radosti a starosti na každý den. Domov, to je něco, co se nedává slovy, i když ta k němu patří, ale vším, co jsi. Domov, to je to největší pro každého toulavého poutníka, jakým bývá v srdci každý kluk.

Ten večer před vánocemi přišla domů a našla ho, jak sedí u strohého stolu, hlavu má zabořenou v dlaních, a pláče. Překvapilo ji to, protože ho nikdy plakat neviděla. Ona má za sebou nádhernou vánoční besídku, tak krásnou snad ještě nikdy v životě neudělala. Sama na ni napekla, udělala dětem kostýmy, vymyslela jednoduchou divadelní hru, a každý rodič byl hrdý na svoje malé dítko. A ona měla tichou radost v srdci, když tak stála opodál a viděla, jak se utužují pouta mezi rodiči a jejich dítky. Už se moc těšila, až půjde domů a vypoví to svému muži. On vždycky tak rád poslouchá. A on šel mezitím okolo, nahlédl jen letmo okénkem do toho vánočního veselí, viděl tu nádheru, ano, možná to nebylo umělecky dokonalé, ale pro něj to bylo nádherné. Přišlo mu to moc líto, a když přišel domů, přemohlo ho to.

Vlastně vůbec nevěděla, co má dělat, i po těch letech manželství, kdy už si myslela, že ji nic nepřekvapí. A tak si k němu jen sedla na druhou strohou židli a objala ho kolem ramen. V tu chvíli se s tím pokojem něco stalo. Najednou už to nebyl jen dům, už to nebyla jen místnost, kde spolu tráví dva lidé život. Byl to domov. Najednou věděl: „Tady jsem vítaný, tady o mě stojí, tady mám kotviště, svůj přístav uprostřed rozbouřených vod. Tady stojí o mě, jakýkoli jsem a Bůh ví, že mám k dokonalosti daleko. Tady mám domov.“

Otočil se k ní a tiše řekl: „Maruško, co kdybychom si to tady trochu vyzdobili, já přinesu trochu jmelí z lesa a taky jehličí, ty můžeš udělat něco z toho, co ti zbylo z té besídky. Napečem spolu taky nějaký cukroví a pak si chvíli sednem a… však ty víš, že já na to mluvení moc nejsem.“ Ona ještě pořád nechápe, nerozumí. Vlastně ani nikdy nevěděla, že by mohl o něco takového malého, obyčejného stát. Vždycky chtěla být ženou, za kterou by se nemusel stydět, na kterou by mohl být hrdý. A to se jí beze zbytku podařilo, a on jí to vždycky říkal. Neumělými slovy, to ano, mluvit to on moc neuměl, ale zato upřímnými. A Maruška překvapeně seděla na židli, stejně strohé jako předtím, ale teď jakoby živé, přátelské, a dívala se, jak její muž odchází hledat jmelí, kterým by vyzdobil jejich dům. Vlastně… jejich domov.

A tak domov, to je pro mě kdekoli jsi ty, kdekoli budeš se mnou. Může to být lavička v parku, sedadlo ve shromáždění, malý pokojíček. Domov, to není místnost, to je člověk. V takovém domově nezáleží na tom jak moc dobře je uvařeno, kolik slov v něm létá vzduchem, jak bohatá a vkusná je výzdoba. Nezáleží. Je to místo, kde jsem vítaný, kde stojí o mě, ne o to, co dělám. Místo, kde odpočinu. Místo, které říká: „Možná to není dokonalé, možná se mi to nepovedlo, ale je to pro tebe, s láskou.“ Domov.