Wed 1. 12. 2010

Já odplatím

Já odplatím

Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´ (Ř 12:19)

Když člověk někdy poslouchá různé „láskyplné“ křesťanské řeči, získá snadno dojem, že v Nové smlouvě už není žádné místo pro odplatu. Že křesťan by se měl vzdát jakékoli myšlenky, jakékoli touhy, i toho nejmenšího vzdechu po něčem takovém. „Vždyť Bůh je láska,“ říkávají.

Jenže když tak zkusíte žít, zjistíte, že to není možné. Že nakonec přijde chvíle, kdy uvidíte takové skutky, že něco uvnitř vás bude křičet a řvát: „Bože, odplať! Jestli takové činy mají zůstat bez odplaty, takové zatvrzelé, ohavné jednání bez sebemenší známky pokání, pak jdi do háje i se svým evangeliem.“

Tehdy se možná trochu víc podíváte do Písma a zjistíte, že Bůh odplácí. Bůh, který je láska. Tedy, že láska, ano, ta Boží, dokonalá, bezpodmínečná… odplácí.

Půjdu ještě dál. Víte, dokonce i já odplácím za zlé skutky. A co hůř, dělám to dnes a denně. Jen chvilku počkejte s tím sbíráním kamenů, než dopovím i zbytek:

Odplácím sice, ale ne za sebe. A těm, které miluji.

Nedokážu si totiž představit, jak by bez trestů a odplaty v případě špatného jednání moje rodina mohla v pokoji fungovat.

V dokonalém světě by to snad šlo. Tam, kde nikdo nikomu nedělá nic zlého, kde Davídek nekrade Natálce hračky, kde ji jen tak „pro srandu“ netrápí a kde se Natálka nevzteká, protože ji rodiče zrovna neposlouchají, tam by to šlo.

Jenže v takovém světě nežiji, a tak chtě nechtě, láska neláska, musím odplácet.

Abyste mi rozuměli, dělám to právě proto, že miluji. Nemám totiž rád jen toho „hříšníka“, který se zrovinka provinil a spáchal něco zlého, mám stejně rád i toho nevinného, který trpí. A pokud miluji oba, musím jednat a soudit spravedlivě.

A odplácet.

Na druhou stranu právě na svých vlastních dětech moc dobře vidím, pročpak to Pán Bůh v Novém zákoně s odplatou udělal tak, jak to udělal. Kdybych o tom měl mluvit ke svým potomkům, byla by tohle přesně moje řeč: „Děťátka, nechtějte sami odplácet, ale nechte to na mně, já za to špatné, co vám druhý udělal, odplatím.“

Proč? Snad proto, že chci, aby si malý svévolníček dělal, co se mu zlíbí, bez obav z trestu?

Ale houby.

Je to proto, že vím, jak snadno se těm malým prckům osobní pomsta vymkne z ruky. Ona mi sebrala hračku, tak já teď za to… jen nevím, táto, jestli budu ještě umět přestat, víš?

Naprosto spravedlivá odplata je totiž přímo úměrná provinění – oko za oko, zub za zub, život za život. Co jsi dělal sám, bude uděláno tobě.

Ta Boží, ale i ta má v rodině, bývá mírněná milosrdenstvím, shovívavostí a milostí. Chci potrestat, ale nechci zničit. Ne, dokud k tomu nebudu donucen.

Ta lidská, kterou bychom si rádi za zlé odpláceli navzájem, pak říká: „Oko za oko, zub navrch. Znič ho, ať už nemá příležitost udělat to znovu.“

Potíž s lidmi je, že i když vyrosteme, není to s námi o nic lepší. Ba i po znovuzrození je spravedlivá odplata za špatné věci, co se staly přímo nám, pro naše maličkosti tak tvrdý oříšek, že Pán Bůh radši říká: „Hele, víš ty co? Nech to na mně. Kdybys to měl dělat ty, tak to zmrvíš.“

Nejdřív bychom se ale podívali na to, co tahle Boží slova neznamenají.

<><

Když jsem konečně vychodil vysokou školu zaměření informatického, jal jsem se hledati první zaměstnání. Jenže co čert nechtěl, jako nezkušený a světem neprotřelý mládeneček jsem narazil na docela zkušeného a světem protřelého podvodníka a zloděje.

Pán po nás chtěl práci, ale když měl platit, tak se vykrucoval, vymlouval, sliboval a kdovíco ještě. Moc jsem toho tehdy nevěděl a tak jsem mu to dost dlouho žral. Než jsem odešel, účet se vyšplhal na zhruba šedesát tisíc, něco kolem pěti až šesti mých měsíčních platů.

Nemyslím, že ty peníze ještě někdy uvidím, a abych pravdu řekl, nijak zvlášť mne to netrápí.

Co tedy s tím, milý křesťane? Co to znamená „nechtěj odplácet“ a „ze srdce odpouštěj“, když ti někdo za půl roku práce nedá ani vindru?

Nu, nejdřív se podíváme, co to neznamená.

Tak zaprvé, neznamená to, že o daném výtečníkovi budu hovořit v dobrém, neřkuli tvrdit, že je nevinný. Když o téhle etapě svého života hovořím, říkám narovinu, že to byl zloděj a podvodník. Jak si to mohu dovolit říct? Inu, to je jednoduché: Protože kradl a podváděl.

A víte co? Nijak se s tím vším netajím, a tak jsem to už takto říkal leckterému křesťanovi, ale ještě ani jeden mě nepokáral, „že bych si měl též všímat dobrých stránek onoho pána,“ a „ať si dám pozor, jak mluvím, abych mu nějak nezavřel cestu k pokání“ či „ty máš určitě v srdci neodpuštění“ a podobné žvásty.

Myslím tím ten druh řečí, který se vyrojil jak houby po dešti, když jsem o některých „křesťanech“ prohlásil, že to jsou pomlouvači a utrhači. Jak jsem si to mohl dovolit? Inu, to je jednoduché: Pomlouvali a neváhali na člověka bez důkazů hodit křivé obvinění.

Za druhé, neznamená to, že se nebudu všemi dostupnými prostředky bránit – a to jak sebe, tak i vše, co mám.

Bránit se neznamená odplácet. Neznamená to, že chci tomu druhému vrátit vše zlé, ale že chci zabránit, aby mi způsobil ještě další škodu k té, co už má na svědomí.

Ruku na srdce, kdo z vás by mne chtěl soudit, kdybych se po dvou nezaplacených měsících v oné práci sebral a odešel? Kdo z vás by mi chtěl vyčítat, když bych každému ve svém okolí řekl: „Ten a ten chlap je podvodník a zloděj, nepracuj u něj?“

Kdo z vás by mne trápil podobným druhem hloupých řečí, jaké jsem si tolikrát vyslechl, když jsem chtěl v církvi bránit třeba svoje dobré jméno proti pomluvám: „No tak ho dál podporuj a mlč, a jestli je Bůh skutečně na tvojí straně, On ho sám zastaví,“ či „Budeš-li se sám bránit a mluvit o tom, Bůh se tě nezastane.“

Vy byste to tak svým dětem udělali? Odebrali jim veškerou možnost nejen se bránit, ale dokonce i pozvednout hlas mezi bratry, když se jim děje něco zlého? To je vaše láska? No fuj.

Za třetí, že nemám sám odplácet, neznamená, že nebudu všemi dostupnými prostředky usilovat o to, aby byl vykonán spravedlivý soud.

I když nám totiž Hospodin uložil, abychom sami nejen neodpláceli, ale ani to nechtěli dělat, přesto dál říká: „Ale já odplatím.“ A víte, ne všechna odplata se bude dít až v nebesích a ne všechnu bude vykonávat Bůh osobně. Něco totiž svěřil do rukou lidem.

Ač jste možná také křesťané, věřím, že byste v mém případě většinou nic nenamítali, kdybych onoho vypečeného zloděje podle udal na policii a pak se tam chodil každý měsíc ptát, jestli už ho zabásli.

Jistě, jiný případ by nastal, kdyby chlapec šel do sebe, přišel se omluvit se slibem, že škodu nahradí, a skutečně tak začal činit. Pak nemohu na jeho potrestání trvat, protože i mně samotnému byla ve stejné situaci prokázána milost.

Ale když to neudělá?

Nuže, pak přenechám odplatu Bohu, a protože ji tady na zemi vykonávají lidé, budu se po ní ptát u nich. U těch, co to mají v dané oblasti na starosti. A budu se hněvat, když svou práci odvedou tak, jak to většinou dělají tady u nás, tedy velmi mizerně.

Jen mi prosím řekněte, kdo z vás mne v takové chvíli bude sužovat řečmi jako: „No ale co když on svou vinu nevidí?“ nebo „A co když to myslel dobře?“ případně „Ty jsi taky hříšník, tak na co si tu hraješ?“ a oblíbeným „Nemáš ty v srdci neodpuštění?“ Tedy takovými, jaké jsem si mnohokrát vyslechl, když jsem chtěl trvat na tom, aby lidé, kteří to mají v církvi na starosti, potrestali člověka, který prokazatelně ublížil mnoha jiným a žádné jeho pokání není nikde vidět, a podle Božích nařízení ho vyloučili.

A když lidé svou práci neudělají?

Pak přenechám odplatu Bohu. Není na mně, abych ji vykonal sám. Nesmím. Zmrvil bych to.

Ale budu dál mluvit jako dřív. A dál se budu bránit.

A budu spoléhat na Hospodina, že odplatí.

Tak jako dítě, kterému ublížili, spoléhá na svého otce, že viníka potrestá, že mu odplatí, že udělá vše, aby si to onen výtečník podruhé rozmyslel. Ne proto, že bych měl nějaké potěšení z toho, že můj brácha dostane na zadek a tajně mu to přál.

Ale protože na Boha se spoléhají nejen viníci, ale i nevinní.

Před tím, než pozvednete své kameny, se zkuste na chvilku vrátit do vlastního dětství a zapřemýšlet, jak byste asi říkali tomu, když by váš táta žádné přečiny vašich sourozenců nepotrestal, ač nejeví jakékoli známky skutečného pokání, ale místo toho by je nechal jen tak běžet.

Že by milost? Láska? Odpuštění?

Nemyslím.

<><

Nakonec se ještě podíváme, co pro nás to, že máme odplatu přenechat Bohu, znamená.

Tak zaprvé, jak už jsem psal výše, znamená to, že za věci, které ostatní lidé provedli přímo mně, nesmím odplácet sám.

Napsal jsem sice „nesmím“, ale ve skutečnosti je to spíše „nemusím“. Když se to vezme kolem a kolem, je to pro mne úleva. Ono i v té rodině to tak nakonec je. Spravedlivě odplácet za zlé je těžká a věru nevděčná práce, a tak i když si to prcci někdy neuvědomují, je pro ně lepší, když starost o tuhle maličkost převezme Jeho Výsost Táta I. Poučující. Když on sklidí všechnu nevoli, kterou tresty budí, a když on ponese veškerou zodpovědnost za to, aby vyměřil trest odpovídající provinění.

To všechno společně nakonec vede k míru a pokoji.

Jen si prosím uvědomte, že pokud ve své rodině nebudu tuhle práci dělat poctivě a správně, pak se nesmím divit, začnou-li se děti mydlit hlava nehlava. I pro Hospodina je to „dílo jemu nevlastní, práce jemu cizí“, ale přesto to musí dělat.

V církvi i ve státě je to úplně stejné – budou-li lidé, zodpovědní za pozemskou část Boží odplaty, dělat své dílo liknavě či dokonce pod vlivem úplatků a osobních sympatií, rozvrátí všechno, co mají spravovat, a lidé se do sebe pustí starým známým způsobem „oko za oko, zub navrch“.

Já ale nemusím.

Vím, že jednou, tam před Božím trůnem, bude i tohle volání vyslyšeno, a člověk, který ničil, bil, utlačoval a ostouzel, sám dostane z Boží ruky míru natřesenou podle svých skutků – pokud se skutečně, upřímně a opravdově neskloní pod kárající ruku milosti a od svých činů se neodvrátí.

To se týká všech – věřících i nevěřících. Bratrů i pohanů. I ty, které Bůh miluje, tvrdě trestá, když se něčím proviní. I kdybyste jako král David byli úspěšným vládcem početného lidu, všemi milovaným a ctěným; Božím služebníkem po celá léta s neposkvrněnou pověstí a ctí, přesto Bůh vyslyší onoho dne nářek jedné malé, zapomenuté, nedůležité ovečky, které jste zle ublížili.

Protože On nemá rád jen viníky, ale i nevinné.

Za druhé, znamená to, že jsem volný, abych těm, kdo se proti mně provinili, mohl prokazovat dobro.

Onen verš z Římanům má totiž pokračování. Říká se tam:

Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. (Ř 12:20)

Jedno by nám mělo být jasné: Nic takového nebudeme moci udělat, když budeme ještě v srdci proti danému člověku osnovat odplatu. Máme-li na mysli zlé, nebudeme moci vykonat dobré. Dokonce ani to nejmenší.

Někdy mám z učení křesťanů dojem, že pokud už mi někdo ublíží, pak mi Bible nařizuje, abych mu věnoval zvláštní péči a pozornost a zahrnoval ho láskou víc než kohokoli jiného. Vždycky mi to připomínalo spíš psa lízajícího botu, co ho právě odkopla, než pevné a rozhodné jednání, jaké uplatňoval vůči svým nepřátelům sám Pán Ježíš.

A musím říct, že tomu tak nevěřím.

Bible mi říká, že mám předně prokazovat dobro „těm, kdo jsou z rodiny víry“ a své vlastní rodině, čili oni mají přednost, ne ten, kdo mi ublíží.

Věřím tomu, že Bůh napsal ony verše o lásce k nepřátelům, abych jim prokazoval dobro taky. Proto, že zná naši lidskou touhu dát najíst hladovému příteli, ale hladového nepřítele nechat odejít s prázdným žaludkem. Pozdravit toho, kdo nás má rád, a před tím, kdo nemá, se odvrátit (zde jen pozor, existují i okolnosti, za nichž nás Bible přímo vybízí „takového ani nezdrav“ a „takových se straň“). Modlit se za nemocného syna přítele a nemocný syn nepřítele ať klidně chcípne.

Mám to všechno před očima jako takový obraz:

Představte si, že mi můj soused třeba svévolně zničí celou zahradu, nehodlá to nijak napravovat a žádné známky pokání nejeví. A navíc dejme tomu, že se to opakuje a po dobrém to nešlo a nejde.

Pokud se tedy v takové chvíli mohu spolehnout na soudní aparát, dám ho k soudu a budu čekat na rozsudek. Dál budu o celé situaci mluvit tak, jak se stala, dál se budu dle svých možností bránit dalším špinavostem, ale co se týká odplaty za to, co se už stalo, čekám na rozsudek, sám neosnuji žádnou, ani tu nejmenší odplatu.

A to mi dává nejen volnou a snadnou cestu k usmíření, k té nejlepší možnosti ze všech, když by se snad soused zalekl nebo šel do sebe, ale také svobodu prokazovat sousedovi dobré.

Když bude mít hlad, mohu mu dát najíst. Když ho potkám na chodbě, mohu ho pozdravit a nebudu si u toho připadat jako pokrytec. Když budu péct koláč pro lidi v domě, mohu ho donést i do jeho bytu a nevynechat ho. Nebudu rohožka, o kterou si otírá boty, ale svobodný, milující člověk.

Jen si prosím všimněte, kde se vzala síla k něčemu takovému. Není to v tom, že bych se nějak extra přemáhal a hodiny bojoval na modlitbách za moc věnovat svému sousedovi aspoň jeden křivý úsměv.

Ne. Je to proto, že čekám na rozsudek a věřím, že bude spravedlivý.

Že já nemusím odplácet, protože odplatí jiný.

A že to udělá správně.