Po 18. 9. 2006

Důvěra

Lukáš Makovička, Ostatní
2309x přečteno
Důvěra

Ivashe byla dívka, která bydlela v prostém domě uprostřed zapadlé vísky v království daleko, daleko odsud. Ničím zvláštní, osmahlá, černovlasá dívčina. Řekneš si, že aspoň její jméno tedy zvláštní bylo, ale v tomhle kraji se takhle dívky jmenovaly často. Ivashe. Táhlo jí už na osmnáctý rok a jak se lidově říká, zapalovaly se jí lýtka. Měla pocit, že už je dost dospělá, že se naučila všechno potřebné, co je třeba k založení rodiny na venkově, a tak se začala opravdu vážně rozhlížet po nějakém chlapci.

A jako každý člověk, i přesto, že si o sobě Ivashe myslela, že není ničím zvláštní, že docela dobře zapadá mezi své vrstevníky, přece se něčím lišila. Jako každý člověk ostatně. Každý je originál. A Ivashe byla nejvíc zvláštní tím, že ji čas od času napadaly zvláštní nápady. Což o to, na tom by až tolik divného nebylo, ale Ivashe šla dál a tyhle nápady uváděla do praxe a pak si na nich stála jako lvice bránící svoje lvíčata. A lidé kolem se naučili tyhle její nápady rozeznávat a šli jí vždycky v takovém případě raději z cesty.

Tenhle nápad byl ale ze všech nejbláznivějších ten úplně nejvíc nejbláznivější. Ivashe se rozhodla, že vyhlásí po celé vesnici, že první chlapec, který ji přijde požádat o ruku, se stane jejím manželem. Věděla moc dobře, že se některým chlapcům líbí, ony to dívky poznají asi mnohem lépe než kluci, a tak se v hlavě rozhodla, že to udělá takhle. Proč, to nevím, vy byste možná řekli, že jí přeskočilo. Víš, nebylo to něco, co by se dělo často. Ivashina vesnice byla pořád ještě, jak bychom řekli, velice staromódní, a tak tohle bylo jako bomba hozená mezi kuřata. Všude lítalo spousta peří a nikdo pořádně nic neviděl. A tím míň viděl do Ivashina srdce.

Ale běžely dny a žádný chlapec se nehlásil. A Ivashe, jakkoli byla zvyklá si za svými nápady stát, najednou znejistěla. Co když ji doopravdy žádný z těch hochů nechce? Víš, ty si možná řekneš, že kdo by se chtěl vázat na celý život k jedné ženě, ale v téhle vesnici to tak bylo zvykem. A chlapci, stejně jako dívky, zde byli celý život vedeni k tomu, že jednou založí svoji rodinu a budou mít svoje hospodářství. Maximálně o jednu vesnici dál.

Důvod, proč za ní nikdo z chlapců nepřišel, byl samozřejmě úplně jiný. I když někdy chlapci dívkám připadají, jako by byli jako skála nepohnutelní a jako vítr nezastavitelní, vždycky jistí a v pohodě skákající přes hory, přes které by se dívky musely ploužit, často tomu tak není. I uvnitř chlapecké hrudi totiž bije stejné srdce, které se často tolik, tolik bojí. A tak to nebylo tak, že by kluci neměli Ivashe rádi, dokonce ani ne tak, že by žádný z nich nechtěl zrovna s touhle ztřeštěnou dívčinou strávit svůj život. Ale báli se. Je těžké dělat něco, co nedělal nikdo před tebou, je těžké být jiný, zvláštní. A pak taky, když jde o lásku, to se v chlapeckém srdci honí spousta zasloužených, ale i nezasloužených pochybností: „Co když mě nebude mít ráda? A co když je to jen sranda, to budu vypadat jako hlupák. A co když a co když…“ „Hloupé obavy“, řekne si každá dívka, ale jsou tady. Navíc se kluci mezi sebou začali hlídat a o to bylo pro kteréhokoli z nich těžší za Ivashe zajít. A však moc dobře znáš ty klukovské vtipy o dívkách, za kterými se vždy skrývají právě takovéhle obavy a strachy.

Tohle všechno ale Ivashe nevěděla, ale po pravdě, i kdyby to věděla, asi by jí to moc na náladě, nepřidalo. Vždyť která dívka by se cítila žádaná, když by věděla, že ji sice mají rádi, ale nejsou kvůli tomu ochotni projít skrz svoje obavy. A tak jednou večer, když už měla svou práci hotovou, sedla si na verandě, složila svoji černovlasou hlavu do upracovaných dlaní a usedavě se rozplakala. Najednou se jí zdálo, že o ni nikdo zájem, že se na ni všichni kluci najednou vykašlali. A taky trochu nadávala sama sobě za svoje bláznivé nápady. Snad poprvé v životě byla rozhodná Ivashe s rozumem v koncích.

Z pláče ji vyrušila až vrásčitá ruka, která ji jemně pohladila o tváři. Když se Ivashe poplašeně rozhlédla, zjistila, že vedle ní sedí na verandě nějaký muž, kterého nezná. Ani tvář jí nebyla nijak povědomá, a to měla Ivashe na obličeje velice dobrou paměť. Ale ani ho poznat nemohla, vždyť tenhle chlapík opustil vesnici, když jí byly čtyři roky. Ale on ji znal, pamatoval si ji ještě jako malinkaté, živé dítě, které se vždycky schovávalo za maminčinu sukni, když ji chtěl vzít do náruče.

Ale to už bylo dlouho zpátky… Dneska tady ta stejná dívčina sedí na verandě a pláče. A tak tam spolu seděli dlouhou dobu potichu, stařec a dívka, každý z nich z úplně jiného světa, lidé, kteří si obvykle ani ruku nepodají. A starcova ruka spočívala na Ivashiných ramenou a její hlava tiše odpočívala na jeho rameně. Dlouho nic neříkali, nebylo to asi ani třeba, nevím. Někdy nejvíc, co můžeme dělat, je mlčet, a v tichosti na sebe brát utrpení jiného človíčka, o kterém často nevíme vůbec nic.

Pak se Ivashe rozpovídala. Do ticha večerní vesnice se neslo její vyprávění, ještě často přerušované chvilkami, kdy začala zase plakat. Vypověděla tomu starci všechno, co měla na srdci, všechno, co jí tížilo. Řekla mu naplno, co si v tuhle chvíli myslí o chlapcích z téhle vesnice, a jak moc by chtěla někam utéct a začít někde znovu. A on mlčel. Díval se tiše do zapadajícího slunce a mlčel. Ale ona věděla, že poslouchá, moc pozorně poslouchá. A pak bylo zase chvíli ticho.

Pak se rozpovídal i onen stařec. Vyprávěl Ivashe, jak se sem vlastně dostal, odkud ji zná. Že kdysi žil také v téhle vesnici, vyrůstal ve stejných podmínkách, měl stejné představy o životě jako mají i dnes chlapci z vesnice. A jak se tak chlapcům stává, stalo se i jemu, že se zamiloval. Až po uši. Tu ženu Ivashe nezná, už je to dlouho, co se odstěhovala, ale tehdy ho měla moc ráda. A stařec vzpomínal na ty tiché večery u řeky, na toulky savanou, na večery v její společnosti, ať už někde v domě, nebo pod hvězdami rozzářenou oblohou.

Ale ve sňatcích tady vždycky měli poslední slovo rodiče, a rodiče té dívky jí zdaleka nedávali tolik volnosti jako dává Ivashe její matka. A tak jednou přišla na jejich schůzku s pláčem, protože jí její táta mezitím domluvil ženicha. Takového, jakého ona vůbec nechtěla. Bohatého muže, ale o dost let staršího. A tak tu noc ta dívka proplakala v jeho náručí a k ránu si slavnostně slíbili, že se nikdy neopustí.

Někdy ale jdou události proti našim slibům a tak minulo pár měsíců a na vesnici se slavila svatba. Slavili ji všichni kromě dvou lidí. Pro ty to byl den, který jim trhal srdce.

Ještě jednou se tihle dva lidé setkali, a to bylo naposledy. Bylo to o týden později, v noci, u domu čerstvých novomanželů. Tam mu řekla, že i když ho miluje a milovat bude, přesto nemůže porušit to, co se stalo skutečností, nemůže odejít pryč, když už se stala ženou jiného muže.

Bral to jako odmítnutí, jako facku do obličeje. Zahořkl v srdci a ještě toho dne odešel pryč z vesnice. Kam? To nevěděl, jen pryč, pryč od té bolesti, která mu trhala srdce. A tak se usídlil ve větším městě, a protože to byl pracovitý chlapík, brzo nashromáždil nějaký majetek. Popravdě dnes žije velice pohodlně, daleko lépe, než žil tady na vesnici. Ale jedno zjistil. I když se snažil utéct jak to jen nejlíp šlo, snažil se zapomenout, zatvrdit se proti lidem, nemohl. Nakonec, po téměř čtrnácti letech musel kapitulovat a jet zpátky dobojovat bitvu, ze které kdysi utekl.

Starému muži vhrkly slzy do očí. Vlastně až tady zjistil, že ta bolest je pryč. Nestalo se to tehdy, když se jí snažil nějak usilovně sám zbavit, ale tehdy, když uviděl člověka, který se chystá udělat stejnou chybu jako on. Utéct z bitvy. A tak se otočil k Ivashe a stejně přerušovaně, jako mluvila ona, mluvil teď i on k ní.

Že dneska vidí, že to nebyla chyba té dívky, uvědomil si to právě tady, na téhle verandě. Že jí může odpustit a přát jí všechno nejlepší. Že ani kluci tady ve vesnici nebudou takoví bídáci, jak si je ve svém zraněném srdci maluje a že jsou jen vystrašení. Že určitě nechce, aby utekla, vždyť to nepřinese nic dobrého. A slova jako by mu samy skákala do pusy, vždyť on sám tady mohl složit obrovské břemeno.

Tichou ulicí se rozlehly ještě jedny kroky. Oba se otočili k místu, odkud tenhle zvuk vycházel. Uplakaná dívka a stejně uplakaný starý muž. Tam, na rohu domu, stál jeden mladý chlapec, a zdálo se, že se právě chystá odejít, nechat je v jejich tiché chvilce, že je mu moc trapné je rušit. Ale starý muž ho nenechal jen tak odejít. Tiše ho pozval, ať si přisedne. Mladík byl očividně hodně rozklepaný a ani on neměl k slzám moc daleko. A taky vůbec nevěděl, co říct.

Ticho prořízl až starcův šepot: „Ty jsi přišel říct Ivashe, že ji máš rád, viď?“ Ticho… „Ano… vlastně.. jestli mě vůbec bude chtít.“ Ivashe se s překvapením zadívala na toho kluka. Nebyl to žádný z těch, které tipovala, žádný z těch, o kterých by si myslela, že budou mít odvahu za ní přijít. Přesto se něco pohnulo v jejím srdci. Tenhle jediný mi věří, tenhle jediný se postavil i za moje hloupé vrtochy. Tenhle jediný. A tak se dvě ruce setkaly v něžném stisku a dvě dvojice vyděšených očí se navzájem prohlédly. Budou na to mít ještě spoustu času. Celý život.